Vedle designu jsem se naučila i vyrábět a prodávat. Občas jsem si sáhla na dno, říká Anna Marešová

Svou tvorbou nechce podporovat nadprodukci a vždy se snaží ovlivňovat důležitá veřejná témata či prostory. Povídali jsme si i o tom, jak její díla vznikají a co ji inspiruje, jak se podniká v oblasti designu a proč jde proti proudu nebo jak se jí daří pronikat do zahraničí.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:54 – Vibrátor, tramvaj či lanovka. Jak originální díla A. Marešové vznikají?
• 11:33 – Tužka, blok, ale i 3D tisk jako pracovní nástroje
• 18:39 – Jak se podniká v designu
• 32:19 – Whoop de doo v zahraničí
• 42:23 – Role designu v byznysu
• 47:25 – Co Annu rozvíjí a co jí pomáhá se nezbláznit
• 50:06 – Boj s menstruační chudobou, udržitelnost, Týden inovací, …

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Produkty, které designérka Anna Marešová navrhla, jsou tematicky velmi rozdílné, od mensturačního kalíšku, lanovky na Petřín, tramavaje T3 Coupé, skleněnou urnu, až po vibrátor. Za něj designérka získala v roce 2016 prestižní ocenění Red Dot Award. Všechny tyto produkty ale mají jedno společné, mají společenský přesah. 

Práce designéra 

Dobrý užitý design se podle Anny Marešové pozná podle toho, že nejen dobře vypadá, ale také dobře funguje. Ve své práci také ráda pracuje s novými materiály a otevírá nová témata. 

Za velmi obohacující vnímá fázi rešerše, která předchází samotnému designování a během níž se do problému ponoří a nastuduje si ho. Například v případě vibrátoru se jednalo o rešerši historickou, technickou, rešerši stávajících produktů a osobní zkušenost. Navržením produktu pro ni ale práce nekončí, aktivně se o produkt zajímá také ve fázi výroby, aby ve spolupráci s inženýry vše proběhlo, jak má.

Během navrhování produktů se nespoléhá jen na sebe: „Přijde mi fajn, být otevřený názorům lidí, kteří nejsou designéři, kteří mají to oko nezatížené. Baví mě naslouchat v podstatě těm našim zákazníkům, zákaznicím, protože mi přijde, že je důležité netlačit tam sebe, ale dělat to právě pro ty lidi,“ říká.

Přestože žijeme v digitální době, vedle nejrůznějších grafických a 3D programů používá Anna Marešová při své práci papír a tužku: „Pro mě ta tužka a papír je základ, který se mi nevybije.“ Zároveň na sobě pozoruje, že pokud si poznámky zapíše místo do počítače tužkou na papír, lépe si je pamatuje. 

Při své práci ale využívá i moderní vychytávky, jako je třeba 3D tisk. I u nich, se ale snaží hledat nové způsoby využití a posouvat možnosti jejich uplatnění, ať už je to třeba tisk způsobem, který se běžně nepoužívá. 

Designérka si velmi hlídá, aby produkty, které navrhuje, měly smysl a nebyly jen dalšími věcmi, které se vyrábí v Číně a nepotřebujeme je. „Ta nadprodukce mě nějakým způsobem, nechci říct, že stresuje, ale děsí. A přispívat tomu ještě takhle vědomě, tak to je pro mě opravdu NE.“ Hledá proto způsoby, jak produkty vyrábět v České republice u lokálních výrobců. 

Úzká spolupráce designéra s firmou je klíčem k úspěchu 

Anna Marešová během své kariéry spolupracovala na řadě projektů, a tak má zkušenost s těmi úspěšnými i neúspěšnými. Pokud projekt neměl svého manažera nebo koordinátora, docházelo k problémům v komunikaci ohledně provozních věcí mezi „lidmi z firmy“ a designérem – externistou. 

Domnívá se, že designér by tuto roli zastávat neměl. „Často se mi totiž stávalo, že jsme začali na něčem pracovat, a pak to tak nějak vyšumělo. Polovina práce byla hotová, ale faktura se neproplatila, protože to nebylo hotové.“ Inženýři zodpovědní za výrobu a externí designér(ka) potřebují mediátora, který má za úkol dovést spolupráci do cíle.

Ocenila by proto, kdyby existovali produkční, kteří by se zaměřovali na design, a právě tyto situace by uměli řešit a dotáhnout projekty do konce. Potenciál pro takové uplatnění vidí i pro absoloventy řady grafických škol, kteří se z nejrůznějších důvodů nevěnují přímo navrhování.

Podnikání není procházka růžovou zahradou

Vedle svého studia Anna Marešová Designers založila zhruba před deseti lety firmu Whoop de doo. Postupně si tak prošla všemi radostmi i nástrahami podnikání, které bylo mnohdy velmi náročné. „V podstatě musím říct, že když jsem začínala, tak jsem si nemyslela, co mě čeká za těžkou cestu a tím, že jsem si vybrala ještě to, že budu ty věci nejen navrhovat, ale i vyrábět a ještě prodávat, že tam je celý ten proces, tak samozřejmě jsem se naučila spoustu věcí. Ale musím říct, že občas jsem si hrábla na dno,“ popisuje.

Nastavit firemní procesy se jí v průběhu let podařilo a nyní by byla ráda, kdyby se mohla více odpoutat od provozních záležitostí a mohla se více věnovat těm kreativním, tedy vyvíjení dalších produktů.

Do budoucna by své výrobky chtěla prodávat také v zahraničí. Nyní ve firmě podnikají kroky k návrhu strategie, uvažují také o oslovení investora nebo spolupráci, která by export usnadnila. „Vím, že teď jsem schopná vyrobit produkt s malým počtem lidí, nepotřebuji armádu asistentů. Na expanzi do zahraničí je ale potřeba investice, především do marketingových aktivit a podobně,“ tvrdí Anna Marešová. Už teď je ale možné její výrobky objednat odkudkoliv, třeba z Filipín. 

Narozdíl od jiných firem, designérka sází na produkt, který má lidem dlouho vydržet. „Myslím, že nejsem ten typ člověka, který by přijal velké množství peněz a okamžitě začal vyrábět ve velkém množství.“ Cílí proto na to, zůstat prémiovou značkou a dostat ji na místa, kde je kupní síla.

K tomu firma využila pomoc agentury CzechTrade, aby zjistila, který trh bude pro její produkty nejvhodnější: „To není jako když prodáváte židli. Každá evropská země má k těmto pomůckám nějaký svůj vlastní vztah.“ Zatím jim nejlépe vychází Španělsko.

Vývoj pomůcek pro ženy

Vývojem vibrátoru se Anna Marešová zabývala během svého studia. Zjistila, že se erotickými pomůckami produktoví designéři téměř nezabývají. I díky tomu, že je její výrobek designově zajímavý a kvalitní, je označována za královnu vibrátorů, což vnímá jako kompliment.

Dále pro ženy navrhla menstruační kalíšek, který obecně mladá generace do 30 let přijímá velmi pozitivně. Je ekologicky šetrný, lze ho používat až 5 let. U starší generace však vnímá určité obavy. Pro některé lidi je vývoj intimních pomůcek stále velké tabu, tudíž v tomto tématu vidí ještě velký potenciál. Svou značkou se zabývá dál a dále jí chce i rozvíjet.

Anna Marešová v nedávné době také iniciovala crowdfundingovou kampaň na Donio zaměřenou na menstruační chudobu poté, co se nepodařilo prosadit snížení DPH na hygienické pomůcky. V rozhovoru uvádí, že se týká až 30 % studentek a velmi se dotýká také samoživitelek. 

Právě pro ně je kampaň zacílena. „Když jsem to spočítala, průměrná žena za periodu za celý svůj život utratí za jednorázové pomůcky kolem 150 000 Kč. Pokud by si za tu dobu koupila, a to je hodně, osm našich kalíšků, vyšlo by to na zhruba 7 500 Kč. Když se to porovná, a kdyby přišla i pomoc od státu v rámci těchto kalíšků, byla by to úspora nejen pro ženy, ale i pro státní rozpočet,“říká.

Týden inovací proběhne i letos na podzim 

Týdnu inovací, s hlavní událostí 8. října 2024, se designérka zúčastní již poněkolikáté, letos poprvé i v programu prezentací a přednášek zařazených mimo něj. Ve svých prezentacích přiblíží svůj příběh nebo proces, kterým designér v rámci své práce prochází.

Jaké bylo účastnit se veletrhu EroSpain 2024, co chybí firmám při snaze dostat se do zahraničí a co chystá za merch na Designblok? Podívejte se na celý rozhovor. 

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Annou Marešovou

Martin Zika: Pozvání do společného podcastu Institutu ELAI a portálu BusinessInfo.cz přijala designérka Anna Marešová. Vítám vás tady. Díky, že jste si udělala čas.

Anna Marešová: Dobrý den.

MZ: Já se na úvod zeptám, v jednom rozhovoru jste pronesla, že je jedno, jestli se zabýváte vibrátorem, tramvají nebo lanovkou, a že důležité je, že ta práce je dotažená.

Možná bychom jenom připomněli, že vy jste za vibrátor získala prestižní mezinárodní ocenění Red Dot Design Award, že jste vytvořila model tramvaje T3 Coupé a teď možná, nevím, jestli je to úplně nejposlednější věc, ale vytvořila jste také nové vozy pro lanovku na Petřín. To myslím, že bylo rozhodnuto vloni na podzim. Ale když se vrátím k té původní citaci, znamená to tedy, že dobrý designér může vytvořit nebo udělat cokoliv?

AM: Jsou to takové dvě roviny. Jedna je ta designérská, kdy myslím, že každý designér si musí najít nějakou svoji polohu, ve které mu je dobře. Jsou třeba designéři, kteří se zabývají materiálem, to znamená, že třeba pracují jenom výhradně se sklem. Pak někdo třeba dělá automotive, to znamená, že kreslí facelifty a nezabývá se moc třeba konstrukcí. Takže si myslím, že těch podob toho designérství je hodně.

Myslím si, že to neplatí jenom u designéra, ale obecně nezáleží na tom, co děláme, ale jak to děláme. Já si říkám, že i když někdo zametá ulice, tak to může dělat špatně a dobře. Takže pro mě je to o tom, kolik tomu člověk věnuje času, jak moc tomu věří, jak ho to samozřejmě i baví a myslím si, že u toho designu je to podobné.

Samozřejmě, když se budeme bavit o užitém průmyslovém nebo produktovém designu, tak pro mě je důležité, aby to byl dobrý design, takže musí dobře vypadat samozřejmě, ale to je jenom jedna půlka. Druhá půlka je, že musí dobře fungovat. A myslím si, že to právě u těchto produktů, jak já vždycky říkám, ať je to vibrátor nebo tramvaj, tak musí obojí splňovat.

A mě osobně na těch tématech vždycky baví nějaký společenský přesah. Takže já nejsem přesně ten designér, jak jsem tady zmínil třeba ten automotive, že bych každý den kreslila facelift auta, ale baví mě i zasáhnout do toho společenského dění a trošku rozvířit tím designem nějaká témata.

MZ: Tomu rozumím, určitě souhlasím a jenom mě zajímalo, jestli to tak v designu opravdu je, protože ten váš rozptyl je poměrně široký, to, čím se zabýváte, nebo aspoň na mě to tak působí.

AM: Je to tak, ale je to takové oscilování vždycky mezi intimními pomůckami a kolejovými vozidly, pak se to trošku ustálilo. Ale je pravda, že mě toho baví hodně, někdy i třeba něco vyzkoušet, dělat i s jiným materiálem a hodně mě na tom baví, že potkám zajímavé lidi.

Teď jsem dělala takový projekt, což byla tedy urna, a dělali jsme to ze skla. Hrozně mě na tom bavilo, že to je zase jiný materiál, že jsem pracovala se sklem a úplně jsem si říkala, ty jo, to je taky krásná práce. Takže je to vždycky o té rešerši a člověk musí hodně investovat do každého toho nového tématu.

MZ: Já bych se určitě rád podrobně věnoval tomu, jakým způsobem pracujete, ale nejdřív se ještě zeptám, na to, co jste říkala, že je důležité, že práce je dotažená. Co to znamená? Jak poznáte, že ta práce už je opravdu dotažená?

AM: Já jsem taková, že dotahuji dlouho hodně, ale samozřejmě už jsem se naučila, že v nějaký moment už to musím pustit. Pro mě jako designéra, je důležité být i u výroby, protože v momentě, kdy to jde do výroby a ten designér u toho není, tak si myslím, že tam může nastat spousta „nedorozumění“ a na druhé straně pak už jsou inženýři, kteří mají zase trošku jinak nastavené přemýšlení. Oni řeší, aby se to dalo vyrobit, ale už ta estetická stránka pro ně není důležitá. A já mám právě pocit, že funkce toho designéra je v tomhle momentu, být napojený od toho návrhu až po tu výrobu. Protože v momentě, kdy se tohle povede a vznikne produkt, který funguje a dobře vypadá, tak to je ta radost. A tam pak vnímám, že ten produkt, že to je ono.

Mně se tedy většinou stává, že když dodělám projekt, tak ještě pořád koukám, kde co není hotové a co bych ještě… A potřebuji si od toho trošku dát pauzu a pak třeba po půl roce už to vidím trošku méně kriticky a třeba si řeknu, že to vlastně už je dobré.

MZ: A spoléháte se v tom sama na sebe nebo třeba to i s někým konzultujete?

AM: Hrozně ráda konzultuji a ptám se. Není to o tom, že mám nějakého jednoho vyhlídnutého člověka, se kterým konzultuji, ale většinou to mám tak, že když si u něčeho nejsem jistá, tak záleží, přesně v čem to je, a s tím konkrétním člověkem to pak řeším. Přijde mi fajn, být otevřený názorům lidí, kteří nejsou designéři, kteří mají to oko nezatížené. Baví mě naslouchat v podstatě těm našim zákazníkům, zákaznicím, protože mi přijde, že je důležité netlačit tam sebe, ale dělat to právě pro ty lidi.

MZ: Kdybychom se více zaměřili na způsob práce, je tam nějaký ustálený proces, jakým postupujete, nebo je to pokaždé jiné?

AM: Řekla bych, že určitě tam jsou nějaké procesy, a to je přesně možná to, že takhle jsem přistoupila i k vibrátoru i k tramvaji. Na začátku je nějaká rešerše, že člověk se přesně, jak jsem říkala, ponoří do toho problému, nastuduje si ho.

Třeba, když budu brát jako příklad ty pomůcky, tak jsem si udělala rešerši historickou, pak rešerši stávajících produktů. Pak jsem nějaké ty produkty třeba měla i nakoupené, vyzkoušené. Pak jsem se dívala, jak vypadají vevnitř. To znamená, že jsem je třeba rozmontovala, podívala se, jak jsou řešené konstrukčně. A takovýmhle postupem se člověk dostane k tomu, že se v tom problému nějak orientuje.

Mně se většinou už během té rešerše rodí ty nápady. Říkám si, jak bych to chtěla, a pak nastává ten moment toho, kdy už člověk do toho jde. Někdy ten návrh je dřív, někdy třeba to je později. Někdy to naskočí hodně brzy a někdy třeba člověku naskočí nápad, aniž potřebuje dělat tu rešerši. Ale když je to na nějaké zadání a je to nové, kór, když to jsou věci typu public transport, kde potřebuji opravdu znát spoustu technických parametrů, potřebuji vědět věci z toho provozu. Zároveň se tam člověk musí dívat opravdu na to, co jde a nejde vyrobit, jaký třeba je budget a taky jaké jsou tam trvanlivé materiály. Je to souhrn hodně věcí dohromady.

MZ: A jak jde ruku v ruce nebo jestli to tedy jde ruku v ruce, ta, dejme tomu, čistě designová část a potom ta užitná, ta funkční? Určitě se snažíte, když ty věci děláte, aby fungovaly lépe než dosud. Tak jak to je?

AM: Tak často mě nějaké věci napadají, když mám třeba tu věc stávající, třeba to bylo u toho menstruačního kalíšku, že mi tam spousta věcí vadila. Vždycky jsem si říkala: „Ty jo, proč je to takhle navržené, vždyť je to úplně blbé,“ takže člověk už ví, co by udělal jinak. Takže někdy to je opravdu tak, že ta věc si sama o to řekne. Proto často ty věci, které navrhuji, jsou mi blízké nebo je používám, že jezdím tramvají. Nedokážu si představit, že bych navrhovala public transport bez toho, aniž bych ty tramvaje znala nebo bych jela jednou za rok tramvají. Takže pro mě to je to, že si troufám říct, že to mám nakoukané, vyzkoušené a osahané. Potom to je takové přirozené.

Samozřejmě kdyby pak přišlo nějaké zadání a bylo třeba úplně mimo to, co normálně používám, tak bych se musela opravdu zamýšlet, jestli je ta oblast pro mě tak atraktivní, tak zajímavá, že to je nějaké nové pole, někdy se to tak může stát. Ale většinou se opravdu pohybuji na tom, co znám, což mi přijde, že je právě dobře. Proto, když se mě někdo ptá, abych navrhla pomůcky pro muže, tak vždycky říkám: „No, ale já jsem holka a mám pocit, že mi to úplně nepřísluší.“

Našimi hosty jsou mimořádně zajímavé osobnosti nejen inovačního světa České republiky, jejichž názory a pohledy na různé problémy nepochybně stojí za to poslouchat. Nenechte si ujít rozhovor třeba s poradcem prezidenta Petra Pavla a ekonomem Davidem Markem, se specialistkou na praktické využití umělé inteligence v každodenním životě Annou Bohoněk, šéfkou Startupu Soulmio Simonou Zábržovou, která se zaměřuje na vytváření programů na podporu duševního zdraví, anebo s Jiřím Kůsem, ředitelem Asociace českých nanotechnologických firem, které mají ve světě skvělý zvuk.

MZ: Vy jste to už i tady řekla, řekla jste to už dřív v nějakém rozhovoru, že každý produkt je pro vás otevření nějakého tématu a že je v tom pro vás podstatný nějaký přesah. To znamená, že jsou třeba věci, které byste nedělala?

AM: Spíš pro mě, do čeho bych nešla, tak kdyby přišel nějaký zadavatel s takovou věcí, kterou nepotřebujeme a ještě by to vyráběl v Číně. Tak i kdyby mi nabízel, já nevím co, tak ta motivace by tam pro mě nebyla. Ta nadprodukce mě nějakým způsobem, nechci říct, že stresuje, ale děsí. A přispívat tomu ještě takhle vědomě, tak to je pro mě opravdu NE. Takže hodně často řeším, aby se to vyrábělo v Čechách, aby to byl projekt, který má smysl. Chápu, že to třeba zní nějakým způsobem, že někdo si to třeba nemůže dovolit, že musí brát ty zakázky, protože to tak je, nicméně já jsem zase si tu cestu vyšlapala tím, že mám tu svoji značku, které věnuji čas tak, abych právě ještě měla trochu času na jiné zakázky, ale takové, které mi dávají smysl.

MZ: Kdybych se vás zeptal, možná technicky, na ten proces tvorby, vy jste někde říkala, že u sebe pořád nosíte bloky, že si zapisujete nápady. Asi ale používáte, předpokládám, v tom procesu i nějaké moderní technologie?

AM: Jo, jo. Já myslím, že to je kombinace všeho. Nejlepší vždycky pak je, že mám nějaké takové ty věci, že si zapomenu přesně ten blok, tak to pak mám někde na nějaké umaštěné obálce. To je ten proces. Určitě pro mě je důležité, že si i hodně zapisuji, dělám si hodně poznámek. Všechny ty sešity mám schované, což tam opravdu jsou i velmi schizofrenní kresbičky, ale je to takový nějaký základ.

Pro mě ta tužka a papír je základ, který se mi nevybije, pokud mi nedojde zrovna inkoust nebo něco, ale je to taková moje jistota. Potřebuji mít ten papír s tužkou a zjistila jsem, že i často mám pocit, a někdo mi to dokonce potvrdil, myslím nějaká psycholožka, že ta ruka je opravdu napojená na hlavu jinak, že třeba když si zapisuji věci i do diáře, tak když si je zapíši rukou, tak si je lépe pamatuji.

MZ: Taky jsem to slyšel.

AM: Je to pro mě důležité, takže určitě bloček, tužka, to je základ. Pak samozřejmě jsou tam počítač, grafické programy, 3D programy. Samozřejmě super jsou technologie jako třeba 3D tisk, který vnímám tak, že jak to je teď takové, že všechno se dá dělat na 3D tiskárně, tak já jsem zase trošku nohama na zemi, že ano, ale samozřejmě to spíš beru jako nástroj, který pomůže.

Těch 3D tisků je také hrozně moc typů. Jsou takové ty domácí tiskárny, které zase vůbec netisknou v nějaký kvalitě a právě třeba když jsme dělali model pro lanovku na Petřín, tak jsme tam právě ten skelet tiskli a tiskli jsme ho úplně v jiné poloze, aby byl v kuse a ta firma, která je opravdu velká, dělá profi 3D tisky, tak říkala, že to v životě takhle netiskla, ale já jsem to zase chtěla v kuse. Takže někdy člověk i s těmi technologiemi zkouší různé věci. Často se mi stane, že i ti výrobci, kteří něco dělají, tak něco třeba ještě nezkusili a my jako designéři s tím něco zkusíme dál. A to mi také přijde hrozně fajn, posouvat ty věci a najít tomu třeba jiné nějaké uplatnění.

Takže tam těch věcí je a často mi pak přijde takové hezké, že v dnešní době ty technologie jsou, je to super, ale pak třeba něco jde opravdu rychleji s tužkou a papírem. Je dobré, když se člověk vrátí a řekne si: „Ty jo, to já nemusím tady na to dělat nějakou speciální aplikaci, aby mi tohle fungovalo, mně teď stačí to udělat třeba v Excelu.“ Přijde mi dobré se opravdu zamyslet, co na co funguje, a co bude ten nejlepší způsob pro tu prezentaci nebo pro předání té myšlenky dál. Takže je to opravdu mix všeho.

MZ: V souvislosti s tím, co děláte, mě zajímá i váš pohled na nějaký tvůrčí proces, na kreativitu. Přijde mi, že se o tom teď hodně mluví, vychází knížky na to téma. Jak vy to vnímáte? Hodně se říká, že kreativita je něco, co se dá naučit.

AM: Já nevím. Já si myslím, že se dají naučit ty dovednosti, ale že buď je člověk kreativní, anebo není. Mám pocit, že i když člověk dělá třeba práci, která není a priori kreativní, když to vezmu třeba produkce, protože to jsem dělala také, tak bych řekla, že ta kreativita je třeba i umění improvizace. A když je někdo třeba kreativní produkční, tak přesně si dokáže, podle mě, poradit v nějakém průšvihu, protože vymyslí něco, co vyřeší ten průšvih. A tomu už říkám kreativita, takže pro mě to není jenom o tom, že někdo někde něco maluje, ale že to je nějaký druh myšlení, které třeba umí najít jiný způsob řešení. A to mám pocit, že se moc naučit nedá, že to je nějaká jako vlastnost, že jí buď člověk má nebo nemá. A pak samozřejmě jsou nějaké talenty a to bych řekla, že je ještě se něco jiného.

MZ: Možná ještě jednu věc tady k tomu, pokud jde o inspiraci, jestli třeba, když na něčem pracujete, se díváte, jak to dělají jiní lidé nebo někdo ve světě, jestli vám to pomáhá?

AM: Je skvělé vidět, co se děje. Myslím si, že bych se tomu měla věnovat trochu více, protože mám pak vždycky pocit, že jsem taková zacvaklá tady v tom provozu někdy až moc. Vždycky říkám, jé, tak se podívám, co se děje někde jinde taky, ale ta inspirace je různá.

Někdy mě strašně baví jezdit do různých fabrik, továren nebo do těch výrobních podniků nebo výrob, protože tam často člověk vidí, jak se ty věci dělají. A tam ta inspirace může být, protože pak mě napadne, jak něco třeba udělat nebo si řeknu: „Jé, tady by se dalo něco udělat.“ Těch fabrik v Čechách je hodně a mám pocit, že to je hrozná škoda, že pořád ještě se hrne ta výroba do té Číny nebo do Asie. Myslím si, že by ta výroba měla zůstat tady. Myslím, že to je tady takové motivační okýnko.

Odběhla jsem trošku od tématu, ale tím, že mě inspiruje opravdu ta výroba a jsou to třeba i tradiční výrobci, což mi přijde úplně skvělé. Teď jsem narazila na českého výrobce lnu, což je zajímavé, protože oni moc neprodávají do Čech a všechno se vyváží. A já si říkám: „Ty bláho, vždyť mají tak krásné látky.“ Před druhou světovou válkou jsme tady byli na neuvěřitelné úrovni, co se týče té výroby. Takže asi tam je i ta inspirace, že se dívám hodně do toho, co jsme už uměli a mám takové vnitřní přání asi i vrátit České republice, ty všechny umy, co měla.

MZ: Tak třeba někdo, kdo nás bude poslouchat.

AM: Ttak se třeba připojí.

MZ: Zajímá mě také vaše firma nebo podnikání, řekněme. Rozumím tomu dobře, že vy jste zaměřená dvojím způsobem, před zhruba deseti lety jste založila značku Whoop de doo, říkám správně?

AM: Říkáte to perfektně.

Tyto rozhovory. Vznikají ve spolupráci portálu BusinessInfo.cz a pražského institutu ELAI. ELAI je inovativní vzdělávací platforma, v jejímž rámci působí jako lektorky a lektoři významné osobnosti českého byznysu a dalších oborů, jako je zakladatelka a ředitelka Zásilkovny Simona Kijonková, filozof a spisovatel Tomáš Sedláček nebo Anna Bohoněk, která nám nedávno poskytla rozhovor o využití umělé inteligence v praxi. ELAI je také organizátorem jedné z největších byznysových událostí v tuzemsku nazvané Týden inovací České republiky.

MZ: Děkuji a zároveň ale pak se věnujete i různým dalším zakázkám, viz třeba ty vozy pro lanovku a tak dále. Chápu to dobře?

AM: Chápete to úplně správně. Je to, tak, že mám studio Anna Marešová Designers a pak je značka Whoop de doo. Samozřejmě kdo začínal podnikat a v jednom, tak ví, co to je, že to je nejdřív taková jedna velká koule, která se různě valí a člověk tak nějak odpaluje ty míčky na tu druhou stranu. A postupem času se snažím tu kouli rozvázat a trošku ji narovnat. Teď už mám zaměstnance, nějakým způsobem se mi daří dělat nastavování procesů v celé firmě, což tím jsem si také prošla, také jsem musela, jak já říkám, pustit sádlo, i co se týče těchhle věcí.

Nastavování skladového hospodářství a výrobního procesu byla třeba roční práce, která není vidět, ale trávila jsem nad tím hodně času, protože jsem zjistila, že i když jsou třeba nějací profesionálové, kteří se tomu věnují, tak stejně musí pochopit tu vaší firmu, její velikost, potřeby, protože každá ta firma je jiná. A teď já tam na to nemám lidi a vím, jak ten proces probíhá. Takže jsem věděla, že musím třeba ještě, abych mohla tu firmu posunout a zároveň tam mít další lidi, kteří už pak budou jenom plnit třeba tyhle systémy, tak je musím nastavit a samozřejmě musím přepnout tu hlavu.

Mně to pak třeba nevadí, dělat v tom Excelu, ale zároveň pak ten čas strašně utíká. Takže pak si vždycky říkám, že jsem zase teď tady strávila půl roku nad systémem a potřebuji se věnovat zase něčemu jinému. Je to hodně přeskakování a ten můj směr nebo to, co by se mi líbilo, je, aby se ta značka do nějaké míry osamostatnila nebo respektive abych už tolik nemusela vstupovat do těch provozních věcí a mohla se věnovat právě těm kreativním. Tomu plánování a vyvíjení dalších produktů. To je směr, kam bych byla hrozně ráda, kdyby se to posunulo.

MZ: Jedna věc jsou ty procesy, o kterých mluvíte, bez kterých firma určitě fungovat nemůže, a druhá věc je potom ten samotný byznys. Jak uspět na tom trhu, jak těžké to je v tomhle oboru a jak vám v tom třeba pomáhají, na druhé straně, ty věci, které jste dělala, ta tramvaj třeba a tak dále?

AM: Já myslím, že to je taková dobrá synergie. Zaprvé, je to nějaké udržení mojí energie, protože kdybych dělala jenom jednu věc, tak by mě to asi, neříkám, že nebavilo, ale člověk potřebuje pořád mít nějaké impulsy, aby měl nějaké nadšení. Ono to pak je jako po deseti letech ve vztahu, že jo. To je někdy také těžké potom se cítit zamilovaně. Takže tím, že pak třeba najednou přijde nový projekt a dostanu takovou energii toho začátku a zase mě to baví, tak si odpočinu od té jedné věci a pak se k té druhé zase ráda vrátím. Samozřejmě je dobré tam vždycky do toho vnést něco dalšího, přijít třeba s novým produktem nebo to posunout.

V podstatě musím říct, že když jsem začínala, tak jsem si nemyslela, co mě čeká za těžkou cestu a tím, že jsem si vybrala ještě to, že budu ty věci nejen navrhovat, ale i vyrábět a ještě prodávat, že tam je celý ten proces, tak samozřejmě jsem se naučila spoustu věcí. Ale musím říct, že občas jsem si hrábla na dno.

Takže je to určitě zajímavé, ale mám radost z toho, že se mi podařilo tu značku nějakým způsobem zastabilizovat v tom, jak působí, jakým způsobem komunikuje. Vím, že i kdybych teď do té značky třeba přizvala investora, tak věřím tomu, že už se to tolik neodchýlí, jako kdybych to udělala před těmi deseti lety, kdy jsem spoustu věcí nevěděla. Teď už vím, co si třeba můžu dovolit a kde jsou nějaké moje hranice. Je to takové hodně přepínací někdy.

MZ: Kdybyste měla říct, co podle vás bylo pro úspěch té značky nejpodstatnější, že jste jí dostala tam, kde dneska je, dokázala byste to?

AM: Zkusím to nějak stručně popsat, ale první je asi to, že jsem to dělala nezištně. Neměla jsem nějaký kalkul, udělám erotickou pomůcku a bude to tady všude v médiích. Udělala jsem to s nějakým svým přesvědčením, jak bych si to představovala.

Zároveň jsem tam zapojila už tenkrát lidi, protože jsem si dělala dotazník v rámci rešerše a mám pocit, že to tenkrát dost zarezonovalo. To byla jedna věc, já jsem za to dostala tenkrát Národní cenu za studentský design a objevilo se to všude v médiích. A bylo zajímavé, že jsem dostala takový pocit zodpovědnosti, že to musím dotáhnout, že ti lidé mi psali, že si to chtějí koupit a najednou jsem si říkala, že to tedy musím udělat. Takže to bylo asi ono.

Spoustu věcí jsem neznala. Vůbec jsem nevěděla, že existuje třeba online marketing, to jsem se dozvěděla asi až dva roky po tom, co ta firma existovala, protože jsem to všechno jela na newsletterech a sbírala jsem si ty kontakty, když mi lidé psali, že si chtějí ty produkty koupit. Obecně se ví, že newsletter je hodně silný marketingový nástroj, takže jsem intuitivně šla správným směrem a určitě tam zafungovalo dobře to PR.

Tenkrát jsem si řekla, že to zkusím na vlastní triko, rozjedu, udělám jeden produkt a když to lidé budou chtít, tak půjdu dál, a když se ukáže, že ne, tak v tom utopím nějaké peníze a budu dělat něco jiného. Takže tohle jsem si sama sobě řekla.

Druhý takový balík, možná i mých vlastností, je nějaká trpělivost. Myslím si, že kdybych vedle sebe měla třeba obchodníka, který by to už několik set krát vzdal, tak mě šlo o ten produkt. Jak jsem asi opravdu duší designér, tak já jsem se strašně těšila, až vyleze ten dokonalý produkt. Takže jsem ty věci nevzdávala a nacpala jsem tu energii do toho. Myslím si, že to je nějaká kombinace těchhle věcí, asi opravdu nějaká ta výdrž.

MZ: Mě docela zaujalo, já jsem se dočetl, pokud to tak je, že před vámi se žádný český designér erotickými pomůckami pro ženy nezabýval. Nevím, jestli jste to věděla a jestli to tím pádem tedy byla i nějaká sázka na prázdný prostor na trhu?

AM: Ono se obecně moc produktových designérů erotickými pomůckami nezabývá. Myslím, že v Tom Dixon dělal nějaký kdysi, a to byl takový piece of art. A pak jsou různé značky, které třeba mají designéry, kteří třeba pracovali pro Sony, ale myslím, že to je asi i docela tenký led.

Ono také, já jsem si to udělala na té škole, kdy jsem si říkala, mám poslední rok, můžu si vybrat téma, kterým se tady budu zabývat, tak člověk se cítí svobodněji. Ono asi kdyby potom v padesáti letech mě někdo oslovil, jestli udělám vibrátor a budu mít za sebou seriózní projekty třeba tramvají, tak budu hodně váhat. Ale na té škole mě to bavilo a otevřelo se tím nějaké téma a já jsem s tím už tak nějak spojená a vůbec mi to nevadí.

Někdo se mě i ptá, jestli mi vadí, že mě oslovují média královnou vibrátorů a já říkám, bude mi to vadit, až mě tak oslovovat nebudou. Beru to pořád tak, že je to design, že ta kvalita tam je. Říkám si, že to je naprosto v pořádku a tou značkou se zabývám stále a chci jí ještě dál rozvíjet a vyvíjet. Teď jsem úplně zapomněla, na co jste se mě ptal, jsem odskočila od toho tématu.

MZ: To vůbec nevadí. Já jsem se ptal na to, jestli to před vámi někdo dělal.

AM: Nevím o tom, že by to někdo dělal, ale obecně, když se podíváme úplně do historie, tak ty pomůcky tady byly. Princip venušiných kuliček byl známý 500 let před naším letopočtem v Asii. Pak bylo zajímavé, že v podstatě každá doba se nějak projevovala i tím vztahem k sexualitě obecně, a to pak ukazovalo i vztah k těm pomůckám.

Třeba Řecko, Řím, tam to bylo hodně otevřené, tam i třeba falické tvary znamenaly hojnost, takže to měli někde i na štítech obchodů. Ve středověku tam nebylo vůbec nic, a pak renesance to zase bylo zpátky k tělu. Myslím, že jsou různě i po muzeích ve světě různá dilda ze vzácných dřevin, protože ty dřeviny zrovna „frčely“, takže do toho se tam dostává to, co třeba bylo moderní za materiály nebo technologie.

Potom s elektrifikací najednou byly vibrační přístroje, tam už byly ty vibrace. Takže ono to tak nějak kopíruje vývoj a možná tady během těch sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých let, tak spíš sem šly nějaké laciné produkce. Já si vždycky představuji tu silnici E55 někdy v roce 1991 a to je, bych řekla, ta vizualita toho, že do toho se moc nikomu nechtělo, dělat nějaký design.

Nyní mám pocit, že jsme se zase posunuli, že ty vibrátory mají nějakou formu obecně, které teda jsou zase všechny podobné jako přes kopírák, protože to všichni vyrábí v Číně a je tam jedna forma, jenom se přes to dá nějaký label. To zase ukazuje třeba na tu nadprodukci, kterou teď máme, že těch věcí je hodně, jsou podobné a té kvality tam je málo. Asi to odpovídá tomu, co máme teď tady.

MZ: Ještě mě napadlo, jak jste mluvila o tom, že vás lidé s tím tématem spojují, jestli třeba vnímáte i nějakou proměnu vnímání toho tématu? Jestli za tu dobu, co se tím zabýváte, to lidé začínají brát víc jako běžnou věc nebo jaký z toho máte pocit?

AM: Myslím si, že obecně se dostává téma intimních pomůcek do takového wellbeingu. Já to můžu pozorovat i na tom, že různí distributoři, kteří by před pár lety o tom vůbec nechtěli slyšet, tak otevírají sekce, jako je ženské zdraví a začíná to tak nějak probublávat do normálního světa ještě víc.

Mám pocit, že mladá generace, například pokud jde o kalíšek, jej vnímá pozitivně, protože vím, že je udržitelný a lze jej používat až pět let. Tím pádem je nejen ekologicky šetrný, ale i finančně výhodný. Mladé ženy, řekněme pod 30 let, kalíšek často znají a myslím si, že ho mnoho z nich už vyzkoušelo nebo to má v plánu.

Naopak starší ženy o tom buď ještě neslyšely, nebo o tom teprve přemýšlejí, případně se toho trochu bojí. Zdá se mi, že udržitelnost je teď pro mladší generaci důležité téma, zatímco když jsem byla mladší já, třeba ve dvaceti letech, nevybavuji si, že by se recyklace nebo třídění odpadu nějak výrazně řešilo.

Je tam takovýhle posun, ale samozřejmě stále jsou lidé, kteří to vnímají ještě jako nějaké tabu. To se mi pořád stává, že se o tom s někým bavím a lidé jsou z toho takoví vystrašení. Což si vždycky říkám, že je dobře, že máme stále na čem pracovat. Je tady ještě spousta lidí, kteří ještě nedošli do toho, že je v pořádku mít doma nějakou intimní pomůcku.

MZ: Vrátíme se ještě ke značce Whoop de doo. Já jsem viděl, že máte web v angličtině. To znamená, že se snažíte prodávat i do zahraničí?

AM: Ano, snažíme. Je to můj takový věčný plán, mám to na TO DO listu. Musíme udělat strategii do zahraničí, kroky kolem toho děláme. Není to tedy úplně snadné. Samozřejmě je na to potřeba i větší budget. To jedna z věcí, proč zvažuji jít i do nějaké kooperace nebo najít investora, abychom měli finance na ty kroky ven. Nákupy do zahraničí máme. Máme to tak, že si můžete nakoupit odkudkoliv, takže my se nebráníme. Teď jsme například posílali na Filipíny.

Jsou to vždycky takové srandovní balíčky, kdy si říkám: „Ty jo, už jsme tady, tady a tady.“ Ale protože jsme stále malá značka, vím, že existují značky, které mají třeba 80 zaměstnanců, obrovské investice a doslova ovládají různé země s úplně jiným budgetem. Takže bych určitě chtěla růst, ale zároveň chci zachovat značce jistou exkluzivitu a nechci, aby příliš rychle „nabobtnala.“

Vypozorovala jsem totiž, že některé značky nebo firmy začínaly jako startupy, nasypalo se do nich hodně peněz, ale nakonec se nic moc nestalo. Peníze se jenom utratily a pak se řeklo, že firma zkrachovala. Přijde mi to hrozná škoda – těch peněz a úsilí. Říkám si, že věci se dají dělat úsporně. Sama vím, jak jsem začínala, a i když to byl asi extrém, ukázalo mi to, že to jde. Vím, že teď jsem schopná vyrobit produkt s malým počtem lidí, nepotřebuji armádu asistentů. Na expanzi do zahraničí je ale potřeba investice, především do marketingových aktivit a podobně.

MZ: Tohle je zajímavý pohled, možná spoustu firem zmátne ten pocit toho, že půjdou rychle nahoru, třeba do toho nasypou spoustu peněz a možná to není úplně udržitelné.

AM: Určitě to může někomu připadat jinak, protože vždy záleží na tom, co děláte. Když se podívám na Zásilkovnu, která reagovala na měnící se potřeby společnosti, například během COVIDu, kdy se výrazně zvýšila poptávka po online prodeji, tak tam proběhlo hodně změn. To je ale služba. U produktu je to možná trochu jiné.

Možná jdu tak trochu hlavou proti zdi, protože vyrábím produkt, který má lidem dlouho vydržet. Není to něco, co si lidé budou kupovat každý měsíc. Kdyby někdo chtěl vybudovat rychle rostoucí firmu, šlo by to udělat tak, aby zákazník platil pravidelně, třeba nějaký paušál, nebo aby si musel produkt za dva roky znovu koupit.

My to máme úplně obráceně. Stavím to na dlouhodobých hodnotách, a to i co se týče investic. Myslím, že nejsem ten typ člověka, který by přijal velké množství peněz a okamžitě začal vyrábět ve velkém množství. Myslím, že by tím značka ztratila to, co ji dělá výjimečnou – je to opravdu niche a prémiová značka. Pro mě je důležité dostat ji do míst, kde je kupní síla, ale zároveň ji prodávat dobře. Ne rychle a hodně, ale dobře. To je, řekla bych, můj dlouhodobý plán.

MZ: To zní hodně sympaticky. Budeme držet palce.

AM: Děkuji.

MZ: Ještě se chci zeptat, viděl jsem na vašem Facebooku, že jste se v květnu zúčastnili konference nebo veletrhu EroSpain 2024. Říkám to správně?

AM: Ano.

MZ: Jaké to bylo? Posunulo vás to nějak?

AM: Bylo to hodně zajímavé, protože jsme se dosud účastnili jen pražského erotického veletrhu, který je B2C, což znamená, že tam chodí běžní zákazníci, jako by šli do obchodu. Tentokrát to však bylo B2B, což znamenalo, že jsme jednali s distributory a většími firmami.

Bylo to zajímavé v tom, že jsme tam nejeli jen se dívat, ale měli jsme svůj stánek a vystavovali jsme. Všichni, včetně konkurence, se na nás chodili dívat, a kromě toho nám říkali, že vypadáme, nevím, jestli to tak můžu říct, jako Apple, což mě samozřejmě potěšilo, že takto působíme. A zároveň když jsme někomu řekli, že vyrábíme v Evropě a v Čechách, tak všichni málem spadli mezi ty produkty, protože říkali, že jsme snad jediní. Ještě Němci snad mají fabriku. Teď mám pocit, jestli to už nekoupili Číňané, takže to není vůbec jisté. Ale nikdo to takto nedělá jako niche produkt. Ve světě nejsou ty fabriky. Já jsem si říkala: „No tak asi tak není nikde jinde takový další blázen jako já.“

Byly to dobré zpětné vazby. Měla jsem tam také pár rozhovorů, které jsem dělala pro nějaké britské erotické časopisy, což mi přišlo vtipné. Strašně je pobavila ta kombinace. V téhle sféře existují designéři, kteří navrhují erotické pomůcky, ale když jsem jim řekla, že jsem produktový designér, který navrhuje také lanovky a tramvaje, tak se tomu strašně smáli. Úplně je to pohltilo, a mě to hrozně bavilo. Měla jsem radost z toho, že vidím, jak design může být opravdu globální, že komunikuje nejen v Čechách, ale že rezonuje s lidmi i po tolika letech.

V podstatě jsme vyjeli na mezinárodní veletrh, a kromě toho, že v Barceloně byla velmi příjemná atmosféra a fajn lidé, což mě úplně překvapilo, jak jsou v tomhle byznysu příjemní, tak jsme dostali takovouhle zpětnou vazbu. Teď jsme v komunikaci s různými distributory. Samozřejmě, protože nabízíme prémiové zboží, nemáme takové marže, jako třeba některé dilda z Číny, jak já říkám.

Samozřejmě nejsme rychloobrátkové zboží, takže někteří lidé nám řekli, že jsme pro ně prostě příliš drazí, že mají laciné produkty nebo že jsou jako „shabby sex shop“, takže naše produkty tam ani nemohou zařadit. Ale i tak to bylo zajímavé a opět jsem si potvrdila, že ta značka potřebuje svůj store.

MZ: Když se bavíme o tom zahraničí, nesondovala jste si, jestli by pro vás nebyla využitelná třeba nějaká asistence státu v těch exportních podporách, které existují?

AM: Myslíte třeba CzechTrade? S CzechTrade jsme měli různé schůzky, kde jsme si sondovali, které země by pro nás byly nejvhodnější. A je to zajímavé, protože třeba Německo je trh, kam chtějí všichni. Je to super trh, ale prý je strašně těžké se tam dostat. Takže s CzechTrade Německo jsme ani schůzku neměli, protože byli úplně zabookovaní.

Je zajímavé, že mi někdo říká, abychom šli na východ, třeba do Bulharska nebo Rumunska, a jiní zase doporučují určitě západní Evropu. Pak máme také informace, že Itálie je super, ale tam jsou prý trochu puritáni. Navíc to téma, to není jako když prodávate židli. Každá evropská země má k těmto pomůckám nějaký svůj vlastní vztah. Ať už jsou to Poláci, nebo my. Mám pocit, že my jsme spíše ateisté. Jsme takoví, že to přijímáme, ale třeba v Polsku je to horší. A pak třeba Itálie. Tam je to zase takové, že všichni to chtějí, ale nesmí se o tom mluvit. Takže se musí našlapovat a najít tu správnou zemi, kde začít. Zatím nám z toho všeho nejlépe vychází Španělsko.

MZ: Když bych zůstal u exportních snah obecně, nemáte pocit, že je tady něco, co byste přivítala jak z hlediska firmy, která se snaží dostat do zahraničí, tak z hlediska asistence státu? Nechybí vám třeba něco?

AM: Celkově by mi vyhovovalo, kdyby to tady někdo opravdu uměl, a je jedno, jestli jde o stát, když se tedy bavíme o online marketing. Měla jsem schůzky s různými agenturami a vždycky jsem se jich ptala: „Děláte i PPC a online marketing do zahraničí?“ A oni: „Jasně, děláme.“ A pak z nich vylezlo, že jednou zkoušeli Maďarsko a jednou Polsko.

Já už jsem v tomhle taková, nechci to kritizovat, ale nemám tady úplně žádný zdárný příklad značky, které by se to opravdu podařilo. Stále po něčem takovém pátrám. Jsou tu pak ještě jiné platformy, třeba Rohlík, který šel do Německa, ale to je úplně něco jiného. Tam jde hlavně o jídlo a není to jen jeden brand, takže to nemůžu brát jako referenci. Pořád tedy pátrám a pokouším se o to, ale asi mi chybí nějaká jasná reference nebo cesta.

MZ: Tak tohle může být také zajímavá výzva, pokud nás někdo poslouchá. Teď bych se vás ještě chtěl zeptat obecně. Pokud jde o to, jak vnímáte roli designu v byznysu, protože o tom se také hodně mluví, je to hodně obecná otázka, ale jestli si firmy dostatečně uvědomují, jaký význam design pro ně má v celém tom řetězci?

AM: Myslím, že některé firmy si to uvědomují, a hodně z těch, co si to uvědomují, jsou podle mě úspěšnější. Když jsem zmínila Rohlík, tak to, že má dobře udělaný web, má tam pro zákazníky různé služby, to všechno vnímám jako součást designu. Všechno to nějak souvisí a navazuje na to, jak to vypadá, a je to příjemné pro uživatele. Vnímám to tak, že to musí být pro uživatele příjemné.

Spousta těch firem, které tu jsou třeba už 50 let a vyrábí to samé zboží v různých obměnách, si myslím, že moc nevědí, jak pracovat s designem, nebo jim chybí ta zkušenost. Ale vůbec to neříkám s tím, že za to ty firmy mohou. Já si spíš myslím, že tam často chybí, a myslím si, že to nemusí být jenom u firem, ale obecně u nějakých projektů, pozice nějakého manažera nebo koordinátora toho projektu. Často na to narážím nebo jsem narážela, proto většinou si tu roli řeším sama. To, co mě často stálo hodně času, je komunikace ohledně provozních věcí, když jdu do výroby. Manažerská role tam často chybí.

Pokud je designér, který není moc na komunikaci, a z druhé strany je ve firmě někdo, kdo ten projekt dostal za úkol v té firmě, tak je podle mě zázrak, když ten projekt dopadne dobře. Nedokážu si představit, že ten designér to bude pushovat, protože určitě bude čekat, až se mu ta firma ozve. Což já jsem taky na začátku měla a pak mi došlo, že tady chybí koordinátor, protože mě třeba osloví majitel firmy a nemá čas to koordinovat. Ale já jsem designér, takže já bych to také neměla koordinovat. Takže většinou už si chci na začátku říct: „Okay, ale potřebuju buď někoho z vaší strany, kdo to bude mít na starosti, ten projekt, s kterým to budeme řešit, anebo prostě si dám nějaký fíčko za řízení toho projektu, protože to je taky velká věc a když to tam není, tak to nejde zrealizovat.

MZ: Chápu to správně, že to, o čem mluvíte, tak je něco jako úzká spolupráce designéra s firmou úplně do poslední fáze toho projektu?

AM: Často to nemusí dojít až do poslední fáze, ale alespoň do nějaké. Proto mám ty projekty rozfázované. Často se mi totiž stávalo, že jsme začali na něčem pracovat, a pak to tak nějak vyšumělo. Polovina práce byla hotová, ale faktura se neproplatila, protože to nebylo hotové. A já jsem si říkala, že to je špatné pro všechny, tak jsem začala si fázovat projekty. Je to na fáze a pak je i na druhé straně, do jaké fáze to chce dostat.

Často se mi také stalo, že nechtěli, abych byla u výroby, a rozhodli se, že si to udělají sami. Pak se ale v průběhu výroby ozvali, jestli bych jim nepomohla, protože zjistili, že něco nefunguje. V tu chvíli už na to často nemám čas, což je to nejhorší. Myslím, že to jsou takové klasické situace, které se opakují.

V jednom rozhovoru jsem říkala, že by mi přišlo hrozně prospěšné, kdyby se tu vedle uměleckých škol, kterých je spousta a z nichž vychází mnoho šikovných absolventů bez uplatnění, kteří by se nechtěli věnovat designu naplno, ale baví je a prošli si nějakou edukací, otevřel obor jako mají na DAMU, kde mají produkci. Proč se neotevře obor zaměřený na produkci a manažer designerských projektů?

Protože když vezmu produkční z divadla, může být schopná, ale designový proces je složitý a může pro ni být zátěží, nebo zjistí, že ji nebaví. Když ale někoho baví design, má zkušenosti a ví, co a v jakých formátech se má odevzdat do výroby, má představivost ve 3D a dokáže si věci domyslet a představit, tak to by byli lidé k nezaplacení. Díky takovým lidem by vzniklo více projektů a firmy by si mohly najmout někoho, kdo by jim ten projekt opravdu dotáhl do konce.

MZ: Tak to už je další námět, který je důležitý. Doufejme, že se ujmou. Co děláte pro to, abyste se dokázala udržet…

AM: Abych se nezbláznila?

MZ: To nemyslím. To mě ale samozřejmě taky zajímá. Ale teď jsem spíš myslel v té konkurenci. Abyste si byla jistá, že vnímáte poslední moderní trendy atd. My jsme to už trochu naťukli, o té inspiraci jsme mluvili, ale jestli je tam něco, co pro to cíleně děláte?

AM: Asi jde o to, že je dobré, jak jsem říkala, poslouchat i ostatní lidi. Když mi někdo třeba něco zkritizuje a řekne, že je to špatné, je dobré si to vyslechnout a zvážit, jestli na tom není něco pravdy. Možná to opravdu není úplně dobré.

Myslím si ale, že jde i o určitou ryzost, o to, že si člověk na nic nehraje. Nevím, jestli to zní divně, ale já ty věci dělám proto, že si myslím, že takhle mohou být nejlepší.

Asi jde o to, zachovat určitou opravdovost, i když nechci použít přesně tohle slovo. Nemít potřebu dělat věci jen na efekt. Myslím si, že tak může mít design dlouhou trvanlivost. Není dobré, pokud se člověk řídí jenom trendy. Je samozřejmě dobré vědět, jaké jsou nové technologie, v čem jsme se posunuli a jak se co dělá, ale být jen „trendový“ mi přijde v designu trochu krátkozraké. Myslím, že je důležité zůstat poctivý a věrný své vlastní filozofii. Mám takové heslo, že věci se samy neudělají – člověk to musí odmakat, a když za tím ta práce je, je to vidět. No, a doufám, že když něco nebude dobré, někdo mi to řekne.

MZ: No, a teď mi řekněte, co děláte pro to, abyste se nezbláznila? Když jste to nakousla.

AM: Snažím se, jak jsem říkala, trochu se od toho provozu odstřihnout. Představte si, teď jedu na dovolenou a jsem z toho úplně vedle, protože normálně jedu na last last minute, a teď to vím týden dopředu, což je skvělé. Takže dobře jíst, dobře spát a snažit se mít i nějaký osobní život. Ale baví mě, když je práce kreativní, takže to ráda zahrnu do svého osobního života. Samozřejmě ty tabulky a rozpočty nejsou úplně zábavné.

MZ: Já jsem chtěl ještě zmínit, že máte i další aktivity. Viděl jsem, že natáčíte podcast.

AM: No, ten je teď trošku zamrzlý, ale zase bych ho chtěla oživit. Baví mě i spoustu věcí okolo, což je někdy náročné.

MZ: A co mi přijde naprosto fantastické, mluvili jsme o tom před rozhovorem, že jste nedávno spustila nebo iniciovala crowdfundingovou kampaň na Donio, která je zaměřená, dejme tomu, na boj s menstruační chudobou. Můžete to trochu okomentovat? Je to opravdu hodně zajímavé.

AM: To téma se k nám dostalo postupně, hlavně kvůli tomu, že se na začátku tohoto roku nepodařilo prosadit snížení DPH na hygienické pomůcky. Zároveň se nám ozvala slečna, psycholožka, která dělala průzkum mezi studentkami. Zjišťovala, jak to vypadá s menstruační chudobou u nás v Čechách. Bylo tam hodně otázek, ale výsledky ukázaly, že zhruba 30 % studentek to opravdu řeší, což je docela dost.

MZ: Což znamená, že je pro ně obtížné koupit si ty pomůcky?

AM: Ano, je to vlastně velký náklad. Některé holky řeší situaci tím, že hygienickou pomůcku používají déle, než by měly, což samozřejmě může způsobit zdravotní komplikace. Zároveň jsem si říkala, že máme blog a dělali jsme podcast, který bychom teď chtěli znovu oživit. Naštěstí to byla série, takže jsme si mohli dovolit ho na chvíli uzavřít.

A tak jsem si říkala, že je načase tohle téma rozhoupat, když se stát k tomu nemá. Otevřeli jsme ho tedy a vznikla kampaň na podporu samoživitelek, kde figuruje náš menstruační kalíšek. Ten může samoživitelkám pomoci nejen na jeden měsíc, ale třeba i na pět let. Když jsem to spočítala, průměrná žena za periodu za celý svůj život utratí za jednorázové pomůcky kolem 150 000 Kč. Pokud by si za tu dobu koupila, a to je hodně, osm našich kalíšků, vyšlo by to na zhruba 7 500 Kč. Když se to porovná, a kdyby přišla i pomoc od státu v rámci těchto kalíšků, byla by to úspora nejen pro ženy, ale i pro státní rozpočet.

Ale vůbec obecně o tom mluvit mi přišlo zajímavé. Proto jsme vytvořili projekt, kde při koupi dvou kalíšků jeden poputuje k tomu, kdo si ho koupil, a druhý kalíšek dostane samoživitelka. Říkala jsem si, že to musíme dobře rozdistribuovat, potřebuji to dělat s nějakou organizací. Spojili jsme se tedy s Norou Fridrichovou, která má skvělou nadaci Šatník. Tuto platformu rozjela během Covidu a lidé tam nosí oblečení, nádobí apod. Ona má kartotéku samoživitelek, takže ví, že to jsou ženy, které to opravdu potřebují. Jsme spojeni s ní a ta bude potom distribuovat kalíšky. Kromě toho, že se sem zapojí naše ambasadorky, což je třeba Petra Nesvačilová, Adéla Elbel, Tonya Graves, tak jsem ještě začala oslovovat větší firmy a vypadá to, že se k nám připojí Rohlík.

MZ: Když už jsme ho tady zmínili.

AM: To bylo skvělé. Možná kdybych tady zmínila Vodafone, tak by už nám také mohl pomoci. Takže to máme takhle a říkala jsem si, že je to skvělé.

Letos je to pro nás takový pilotní projekt, protože jsme sice už dělali crowdfunding, ale ne tolik zaměřený na charitu. Proto jsme tentokrát zvolili platformu Donio, zatímco dříve jsme byli na Hithitu s novým produktem. Teď jsme ale s kalíškem, a tak jsme šli do této donátorské platformy. Aby to bylo zajímavější, udělali jsme limitovanou edici ve spolupráci s mým kamarádem Lukášem Musilem, který je výtvarník. Hodně lidí ho zná díky jeho tetování, kterým se už ale nevěnuje, nyní se zaměřuje na kresbu a malbu. Na obalu budou jeho kresby, a navíc jsem přišla s udržitelnějším obalem, který obsahuje ještě méně papíru, než máme teď.

Takže mám z toho radost, vypadá to úplně skvěle a bude to hrozně pěkné. Na podzim bychom měli ještě představit černý kalíšek a tam bude limitovaná edice také od Lukáše Musila. To jsou přesně ty spolupráce, kdy lidé do toho jdou společně a najednou vznikne krásná synergie. Přijde mi to super, protože když můžete pomoct v týmu, tak to celé získává úplně jinou energii.

MZ: Tak tomuhle projektu je určitě potřeba držet palce. Řekněte mi ještě, na čem dalším teď pracujete? Jaké máte plány?

AM: Kromě té dovolené, na kterou se opravdu těším, protože tam budu mít čas přemýšlet a dělat si další plány. Máme v plánu kromě kalíšku, konkrétně toho černého, i nějaké další produkty, jako jsou masážní oleje. Ty nám vyšly z našeho průzkumu, že to zákaznice chtějí. Plánuji také otevřít Whoop·de·doo store, který nahradí současný ateliér. Přestěhovala jsem se o patro výš, takže zůstáváme na Letné, ale moc se těším, že vznikne Whoop·de·doo store, kde si lidé budou moci produkty nakoupit tak, jak si to představuju – v co nejpříjemnější formě.

Kromě toho mám ještě jeden větší projekt, který zahrnuje spolupráci s různými českými firmami, ale o tom zatím nechci mluvit, protože je to teprve v plenkách, ale záměr je udržovat výrobu v Čechách, takže je to projekt s českými firmami.

A ještě mám na podzim takovou roztomilost spojenou s lanovkou. Dopravní podnik totiž přišel s nápadem, že by bylo fajn, kdybychom měli lanovku na Designbloku. Ta sice ještě není hotová a bude až v roce 2026, ale na Designbloku bude naše lanovka postavená ze stavebnice Seva. Takže to bude takový pěkný merch. Seva, to jsou ty bílé a modré kostičky, ale lanovka samozřejmě bude v našich barvách. Už jsem viděla velký model a je to fakt srandovní. Na to se těším. Takže to je takové zpestření. To mě třeba hrozně baví, když se takhle propojí ty lidi. A české firmy to baví vyrábět.

MZ: Když mluvíme o tom podzimu, proběhne taky další ročník Týdne inovací, který je partnerem tohoto podcastu, a vy s ním spolupracujete. Bude spolupráce pokračovat i letos?

AM: Mám pocit, že podruhé jsem byla loni, takže letos budu potřetí. Předtím jsem měla dlouhou pauzu, naposledy jsem tam byla asi před šesti lety. Letos mě znovu oslovil Lukáš Sedláček, protože moje přednáška byla zajímavá, a tak jsem na to kývla. Navíc mě zapojil do programu prezentací a přednášek mimo Týden inovací, kde jsem úplný nováček. Ještě jsem tam žádnou přednášku neměla, takže uvidím.

MZ: Pokud jde o ten seminář na Týdnu inovací, máte už vymyšlené téma?

AM: Já většinou semináře, respektive přednášky, mám postavené na své práci, takže většinou tam popisuji ten můj designový příběh a často tam vysvětluji, co stojí za tím designem. Hlavně ten proces, protože si myslím, že lidi často buď nad tím nepřemýšlí, nebo mají takovou představu, že se udělá obrázek a ten se odnese do fabriky a tam to někdo vyrobí. Takže tam je ukázané, čím designér si prochází, než se z toho stane produkt. Je to tak, že od prototypování, které může dařit, ale také hodně moc nedařit, až po nutné změny, které je potřeba udělat, to většinou trvá dlouho. Přijde mi, že to strašně dlouho nejde, a pak to najednou udělá hop, a produkt je hotový. Mně vždycky dlouho trvá si zvyknout na to, že už je to hotové, protože ta mravenčí práce za tím, kdy se to nedaří, je opravdu dlouhá a někdy i úmorná. Je to takový zajímavý moment. Začátek je samozřejmě vždycky skvělý. Jak jsem to tady připodobnila ke vztahu. Je plný energie, baví ho to, má nápady, co všechno udělat. Pak ale přijde realita, tempo se zpomalí a věci začnou být náročnější. Ale ta radost, když to nakonec klapne.

MZ: Ten seminář v podstatě může být takové pěkné doplnění, rozšíření toho dnešního rozhovoru.

AM: Řekla bych, že ano. Opět poodkryji něco ze zákulisí.

MZ: Já děkuji, že jste dorazila. Díky za váš čas a přeji, ať se daří.

AM: Já mockrát děkuji za pozvání a za milé povídání.

MZ: Děkuji.

AM: To byly skvělé otázky.

MZ: Fakt?

AM: Hrozně příjemné, jak máte příjemný hlas. To se dobře poslouchá.

MZ: Děkuju moc a já myslím, že ten rozhovor vždycky dělá host, takže to je vaše zásluha.

AM: To jste řekl hezky, ale já myslím, že to tak úplně nemusí být vždycky.

Zpět na začátek