Vymysleli průhlednou střechu a po 150 letech změnili hasicí přístroj. Získali prestižní ocenění

Povídali jsme si o tom, jak nový hasicí přístroj vznikal a jaké je pozadí tohoto velkého úspěchu, také proč v Česku většinově vnímáme design jen jako hledání líbivější podoby, a nikoli jako cestu k vylepšení podstaty, a nebo o tom, co vyplývá z faktu, že je české akademické prostředí dlouhodobě podfinancované.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 01:00 –⁠⁠⁠ Hasicí přístroj a světová ocenění
• 04:27 –⁠⁠⁠ V čem je „nový” hasicí přístroj revoluční
• 13:35 –⁠⁠⁠ Snaha o úspěch v zahraničí
• 16:59 –⁠⁠⁠ Průhledná střecha Nebesys a další projekty
• 22:18 –⁠⁠⁠ Design není hledání líbivější podoby
• 29:26 –⁠⁠⁠ Jak může pomoct výtvarná výchova a jaké jsou důsledky nedostatečného financování akademického prostředí

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Hasicí přístroj ve tvaru štítu

Společnost Amplla vyvinula hasicí přístroj, který je zcela odlišný od běžně používané červené lahve. Motivací pro jeho vytvoření byl fakt, že se architekti ve svých realizacích snaží klasické hasicí přístroje schovávat do skříní či kabinetů, aby nenarušovaly nadesignovaný interiér. Při vývoji přístroje si ve firmě uvědomovali nedostatky, které koncept přístroje, starý 150 let, má.

„Láhev se dá použít jenom dvěma rukama, opravdu překáží. Je ostrohranná, všechny citlivé součásti jsou vidět. Nemá vzhled, kterým byste se chtěl chlubit, nebo byste si ho chtěl dát na zeď v kuchyni, obýváku, hale nebo na recepci,“ říká Zuzana Ambrožová. Dalším bodem, který je motivoval ke změně celého konceptu přístroje bylo zjištění, že většina obětí požárů se udusí, nikoliv uhoří. Zaměřili se proto nejden na design, ale i na intuitivnější a funkčnější přístroj.

Tvar přeměnili do podoby štítu, který je podle architektky velmi přirozeným, až archetypálním symbolem ochrany. Právě tvar štítu umožnil ergonomické uchopení jednou rukou. „Tím, jak nasunete ten přístroj na tu paži tudy, tak se dostanete ke spouštěcím prvkům, které jsou velmi ergonomické a využijeme opravdu jednoduše palce na spuštění pojistky,“ upřesňuje architektka. Tvar štítu umožňuje vybavit přístroj lékárničkou, dýchací maskou, či evakuačním bagem, kam je možné uložit citlivé osobní dokumenty.

Velkou přidanou hodnotou tohoto přístroje je možnost přizpůsobit jej potřebám architekta. „Může to velice dobře fungovat v historickém, jako i v minimalistickém interiéru.“ Při vývoji mysleli v Amplle také na udržitelnost. „Když si vezmete, že třeba 98 procent hasicích přístrojů na světě se nikdy nepoužije, to hasivo není zrovna látka, která by byla přívětivá k životnímu prostředí.“ Pro svůj přístroj proto vybírali hasivo na bázi hnojiva.

Za svůj hasicí přístroj Amplla získala velkou část designových cen, ať už je to chicagský The Good Design nebo BIG SEE Awards ve Slovinsku nebo německý Red Dot. Zuzana Ambrožová si nejvíce cení iF Design Award, kde v jedné ze sedmdesáti kategorií získali zlato.

Certifikaci k přístroji firma získala takřka před dvěma lety, a to jak v Evropské unii tak na Blízkém východě. Přestože zprvu cílili na prodej přes distributory, přibližně po roce experimentů zjititli, že to není správná cesta. Firmě se nejvíce osvědčilo představovat přístroj přímo architektům, aby věděli, že tato možnost na trhu existuje. „My jsme spíš produkt pro B2B a pro architekty než přímo pro B2C, pro koncového zákazníka,“ uvádí Zuzana Ambrožová.

Průhledná střecha jako předmět touhy

Vedle společnosti Amplla působí Zuzana Ambrožová také ve firmě Nebesys. Ta se pyšní speciální střechou, která je zvenku k nerozeznání od klasické, ale zevnitř je průhledná.

Nebesys nabídl světu unikátní průhledné střechy

Průhledná střecha je podle Zuzany Ambrožové příjímána ještě lépe než hasicí přístroj. U něj sice převládá fascinace ze zcela inovovaného designu, ale je do značné míry předmětem povinnosti. Oproti tomu průhledná střecha může výrazně změnit kvalitu života. „To, že žijete s výhledem a s krásným světlem, to je předmět touhy.“

Průmyslovému designu by prospěla větší medializace

Zuzana Ambrožová se spolu s kolegy věnuje v KOKES AMBRO STUDIO architektuře, designu, krajinářské argitektuře a urbanismu přes dvacet let. Společnosti Amplla i Nebesys tak vznikly jako vyústění těchto činností. Vedle navrhování staveb, se architektka dlouhodobě zabývá také přijetím zejména průmyslového designu v české společnosti.

Na základě zkušeností, které získala během Fulbrightova stipendia ve Spojených státech amerických a během svého působení na zahraničních univerzitách, vnímá Zuzana Ambrožová, že v Česku zcela nevyužíváme potenciál průmyslového designu. Myslí si, že by měl jít k podstatě věci, zlepšit uživatelské vlastnosti, ergonomické vlastnosti a přinést nějaký progres a pokrok. Nestačí jen nadesignovat produkt trošku jinak, aby byl komerčně úspěšnější.

Průmyslovému designu by podle ní prospěla také větší medializace. Domnívá se, že velkou podporu má v českém prostředí sklo, nábytek, šperky i oděvní návrhářství. Design ale zůstává „Popelkou“, která pro průmysl v mnoha případech není plnohodnotným partnerem. „Češi obecně jsou takoví praktičtí. Všechno musí být hodně praktické, ale to neznamená, že to nemůže být i krásné.“

Své zkušenosti z praxe předává Zuzana Ambrožová již řadu let na Fakultě architektury v Praze, kde přednáší pro studenty krajinářské architektury a architektury. Vedle firem, kterým se věnuje, tak má vhled i do akademického prostředí. Poměrně kriticky nahlíží na podfinancovanost českých vysokých škol, které se projevuje v odlivu kvalitních pedagogů do zahraničí nebo do soukromé sféry. I u sebe vnímá, že vedle firem ji na výuku nezbývá tolik času, kolik by potřebovala.

Také se domnívá, že by bylo vhodné se výuce a rozšiřování povědomí o funkci designu věnovat už na nižších stupních vzdělávání ve školách. „Vidím výtvarnou výchovu skutečně spíše jako nějakou estetickou výchovu k tomu, abychom dokázali v lidech probouzet schopnost analýzy, co je dobré a co je špatné v tom našem i životním prostředí. A že opravdu je důležitá ta krása v životě, že nás to někam povznáší. Je to součástí naší kultury,“ připomíná.

Do budoucna by se chtěla věnovat zlepšení veřejných prostor ve městech. Popisuje, že namísto ucelených koncepcí, se města vydávají spíše cestou dílčích projektů, které spolu následně nekorespondují. I zde je proto podle ní nutná osvěta o achitektuře, urbanismu a estetice.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky se Zuzanou Ambrožovou

Povídali jsme si o tom, jak nový hasicí přístroj vznikal a jaké je pozadí tohoto velkého úspěchu. A také proč v Česku většinově vnímáme design jen jako hledání líbivější podoby, a nikoli jako cestu vylepšení podstaty. Anebo o tom, co vyplývá z faktu, že je české akademické prostředí dlouhodobě podfinancované.

Martin Zika: Naším hostem je dnes Zuzana Ambrožová, architektka a spoluzakladatelka několika firem. Dobrý den Zuzano, vítám vás tady.

Zuzana Ambrožová: Dobrý den, děkuji za pozvání.

MZ: Vy se svým týmem máte na kontě několik významných i mezinárodních ocenění a designových cen. Asi ta nejvýznamnější byla za hasicí přístroj.

ZA: My si té ceny samozřejmě moc vážíme, ale trošičku se přiznám, že jsme jí čekali, protože jsme udělali opravdu disruptivní design. Úplně jsme změnili podobu a stereotyp původního přístroje. Což může být výhoda i nevýhoda, ale o tom určitě budeme mluvit.

My jsme opravdu vyhráli všechny ty designové ceny, které dneska v podstatě jsou. Ať už je to chicagský The Good Design nebo BIG SEE Awards ve Slovinsku nebo německý Red Dot. Pro nás asi nejcennější, a to, protože jsme se měřili opravdu s velkou konkurencí a je tam hodně dobře propracovaný systém hodnocení, je tzv. iF Design Award aneb International Forum Design Award. Tam bylo přihlášeno 11 tisíc produktů a je to taková olympiáda designu. Je tam asi sedmdesát kategorií a my jsme v jedné z těch kategorii vyhráli zlato – Gold award.

To se podařilo poprvé v historii České republiky, takže jsme byli opravdu šťastní. Musím říct, že i přístroj samotný přímo v Berlíně při předávání cen sklidil obrovský aplaus. Bylo to tedy velké zadostiučinění po několika letech práce, že se to takto povedlo.

MZ: Jak vás vůbec napadlo změnit design hasicího přístroje, který asi každý známe v té klasické podobě, té červené láhve visící někde na zdi?

ZA: Mě to přímo nenapadlo, ale mého dlouholetého kolegu a nejlepšího kamaráda Přemysla Kokeše, který funguje v architektonické praxi už přes dvacet let, možná dvacet pět let. Pořád ho trápilo, že v nových realizacích se neustále ty hasící přístroje schovávají. Vytváří se různé kabinety, skříně. Jdeme úplně proti smyslu toho přístroje, protože schovávat hasící přístroje je docela nebezpečná záležitost, ale dělá se to tak, protože nikdo nechce hyzdit tou láhví ten krásně vytvořený nadesignovaný interiér. Takže ho to dlouhodobě trápilo.

Pak samozřejmě přišlo do cesty několik takových osobních milníků, že jsme měli sami zkušenost s požárem. A tak přišel s tím, že by bylo dobré ten přístroj stávající změnit. Do té doby ani mě nenapadlo, že ta láhev, jejíž koncept je starý 150 let, má tolik nedostatků, jako když jsme to začali řešit. To znamená, láhev se dá použít jenom dvěma rukama. Opravdu překáží, je ostrohranná, všechny citlivé součásti jsou vidět. Nemá vzhled, kterým byste se chtěl chlubit, nebo byste si ho chtěl dát na zeď v kuchyni, v obýváku, v hale, na recepci.

Také jsme zjistili mimochodem, že většina obětí se udusí, nikoliv uhoří. Takže jak jsme pátrali po všech nedostatcích té láhve, tak nás to opravdu namotivovalo k tomu, že můžeme něco změnit k lepšímu, že můžeme vytvořit nejenom design, nějakou novou podobu té vizuality, ale něco, co může být intuitivnější, funkčnější a důležitější v rámci i evakuace jako takové.

MZ: Takže co jste všechno změnili?

ZA: Změnili jsme to tak, že tam první myšlenka a s tou právě přišel Přemysl, ale nechtěla bych ještě zapomenout na Davida Rosinaie, fantastického průmyslového designéra, našeho kamaráda, se kterým také spolupracujeme na tomto přístroji, že když měníte něco tak zaužívaného, takový stereotyp, jako je ten tvar, který měl hasící přístroj, musíte to změnit v něco, co bude pro člověka velmi přirozené, až bych řekla, archetypální. Proto jsme zvolili tvar štítu, archetyp ochrany.

MZ: Takže to opravdu hraje tuto roli.

ZA: Hraje to roli i v tom procesu hašení, protože se potřebujete za něčím chránit. Trošku jsme to odkoukali od profesionálních hasičů, kteří mají také štíty. Ale proměnit tu láhev v ten štít byla samozřejmě velká výzva. Ten štít nám umožnil obrovské množství inovací, což znamená, že jsme to zploštili na pouhých osm centimetrů, což běžná láhev má třeba dvacet centimetrů. Umožnili jsme ten štít držet jednou rukou a využít celou ergonomii paže i při tom nošení, takže krásně to vlastně nasunete na tu paži.

MZ: Takže to dobře drží.

ZA: Přesně tak. A tím, jak nasunete ten přístroj na tu paži tudy, tak se dostanete k těm spouštěcím prvkům, které jsou velmi ergonomické a využijeme opravdu jednoduše palce na spuštění pojistky.

MZ: Asi bychom to mohli malinko ukázat.

ZA: Nasunu, tady je pojistka, a pak už je jednoduše spoušť. Což znamená, že je to velmi intuitivní, velice rychle se s tím člověk učí, dokonce máme zkušenosti z BOZP školení, že je to i zábava se s tím učit, což je proti klasické láhvi určitě velká změna. No, a především ten štítový tvar chrání všechny citlivé prvky. Když ho přiklopíte k té stěně, tak vám nikde netrčí žádné pojistky a ta armatura je tak dobře udělaná, že když ten hasicí přístroj spadne, tak nemůže dojít k nějakému samovolnému hašení, nějaké samovolné extrudaci, což je taky důležitý aspekt.

Když jsem na začátku říkala, že jsme zjistili, že spousta obětí neuhoří, ale udusí se, tak ta štítová forma vám umožňuje dodatečnou výbavu, což je famózní věc. My to dovybavujeme na stěně lékárničkou, dýchací maskou, evakuačním bagem, kde můžete mít třeba rodné listy nebo nějaké citlivé dokumenty. A to je docela game changer, protože to dosud vlastně k té požární bezpečnosti v rámci hasicích přístrojů nebylo. Tady to máte všechno krásně přikryté, využijete ten kryt, když jsem zvedala ten hasicí přístroj, tak jste ho viděli, a ten můžete měnit podle toho interiéru.

To je hodně důležité, vlastně supluje tu skříň, ten kabinet, ten kryt, protože dokážete přizpůsobit ten hasicí přístroj potřebám toho architekta, toho interiéru a může to velice dobře fungovat v historickém interiéru, jako i v minimalistickém interiéru. A ještě důležitá věc je, že jsme prodloužili hadici, kterou můžete také vyjmout a hasit třeba nějaký úzký prostor samostatně nebo hasíte skrze ten štít.

Využili jsme nejlepšího možného hasiva, bylo pro nás hodně důležité nezanechávat nějakou šílenou ekologickou stopu. Když si vezmete, že třeba 98 procent hasicích přístrojů na světě se nikdy nepoužije, a to hasivo zrovna není úplně látka, která by byla přívětivá k životnímu prostředí, tak jsme pečlivě vybírali hasivo, které je skutečně v podstatě na bázi hnojiva. Je to velice kvalitní hasivo, které, pokud skončí ten přístroj…

MZ: To je poměrně důležitý prvek určité udržitelnosti.

ZA: Vybírali jsme opravdu německé hasivo, které má jako v podstatě nulový dopad na přírodu, což pro nás bylo hodně důležité. Další aspekty jsou, že si to sami vyrábíme v Čechách. Pustili jsme se do tohohle dobrodružství s nejvyšší možnou kvalitou. Je to plně certifikovaný přístroj. A byla to teda velká zkušenost a dlouhá cesta.

MZ: To je samozřejmě taky zajímavé, jenom připomeňme, že tohle vyrábí společnost Amplla, ve které vy jste artdirector.

ZA: Přesně tak. A spoluzakladatelka.

MZ: Spoluzakladatelka, pardon.

ZA: Protože nás je tam hned několik.

MZ: Poslechněte si náš rozhovor s představitelkou další mimořádně zajímavé firmy, která přenesla špičkovou inovaci do byznysu z akademického, konkrétně medicínského prostředí. S Ivetou Šmídovou, ředitelkou společnosti BioHealing, jsme si povídali nejen o jejich zázračných náplastech z placenty, které dokážou vyléčit i několik let otevřené rány.

Mluvili jsme také o tom, jak se firma, která už má podepsané kontrakty v hodnotě zhruba 45 milionů eur, snaží vyvíjet efektivní léčbu pro zdravotní obtíže, pro něž současný farmaceutický trh nenabízí vhodné medicínské řešení. Rozhovor najdete na YouTube kanálu BusinessInfo.cz nebo na našich podcastových platformách.

Vy jste tu cenu získali v roce 2022, pokud se nepletu. Odkdy je ten přístroj na trhu, od kdy ho nabízíte a jak to funguje? Jaký je o něj zájem?

ZA: Myslím, že teď už to budou takřka dva roky, co jsme dokončili certifikaci a mohli jsme ho uvést na trh. Musím říct, že první rok byl spíše rokem experimentů a chyb. I my jsme se potřebovali trošku zorientovat v tom, jakým způsobem uvést něco, co dosud nikdy neexistovalo. Zrovna hasicí přístroj je segment trhu, který nemá žádné high end nebo luxury řešení. To neexistuje, jsou to všechno v podstatě taková lowcost řešení a tím pádem nikdy na to ten trh nebyl připraven.

Dneska už si dokážete vybrat v mnoha produktech nějaké levnější řešení, dražší řešení, luxusní řešení, ale u hasicích přístrojů jsme to dosud neznali. My jsme si mysleli, že bude velice jednoduché to prodat třeba přes distributory právě požární techniky. A zjistili jsme, že to není ta cesta pro ten přístroj, protože prodejci požární techniky neví, jak takový přístroj prodávat. Nikdy se nesetkali s tím, že mají prodávat nějaký high end produkt, nějaký design.

Takže jsme zjistili, že to nebude pro nás ta cesta. První rok byl v podstatě rokem takových trošku kotrmelců a hledání správné strategie, protože my jsme si zrovna na tohle nemohli udělat nějaký průzkum dopředu, to nebylo možné. Takže prošlapáváme postupně tu cestu a už se to zlepšuje.

MZ: Říkala jste, že jste byli nuceni měnit strategii, tak jakým způsobem jste ji změnili?

ZA: Teď se nám asi osvědčuje nejlepší strategie skutečně představovat přístroj především architektům, aby věděli, že je na trhu řešení, které jim vyřeší ten problém. My jsme sami architekti, dělali jsme to pro architekty a na to jsme možná na začátku trošku zapomněli, že když jsme my řešili a potřebovali vyřešit ten problém, tak zřejmě budou i další architekti, kteří mají stejný problém. A to se nám teďka osvědčuje. Je to pomalá cesta, ani se nám moc neosvědčily nějaké internetové kampaně, takový mediální výtlak. To je super pro to awareness, pro to povědomí o produktu, ale nevytváří to nějaký byznys výsledek.

MZ: Ono tam asi roli hraje to, co jste říkala, že hasicí přístroj funguje třeba 150 let pořád stejně, a navíc i to, co jste říkala, že zhruba 98 procent přístrojů se nikdy nepoužije, tak možná spousta lidí si řekne, proč bych to měl měnit.

ZA: Je to jeden z aspektů, že ještě nejsme úplně naučení přemýšlet o tom, že si mám pořídit hasicí přístroj. Většina lidí na tohle vůbec nemyslí. Ale ten architekt ano, proto to je asi pro nás ta cesta. My jsme spíš produkt pro B2B a pro architekty než přímo pro B2C, pro koncového zákazníka.

MZ: Já jsem někde četl, že vy jste se účastnila nějaké podnikatelské mise v Indii.

ZA: Ne, v Indii ne. Několik misí jsem absolvovala, ale v Indii zrovna ne.

MZ: Ale znamená to tedy, že se snažíte ten přístroj nabízet i v zahraničí?

ZA: Je to pro nás cesta k tomu získávat kontakty i v rámci České republiky, protože na tu misi pro nás jezdí docela zajímavé kontakty a zároveň trošičku testovat to zahraničí. Právě jaká na to bude reakce. Byli jsme ve Spojených státech, v Itálii, teďka s panem prezidentem, byli jsme v Koreji. Je to spíš o tom, abychom si ujasnili, kam dál směřovat ten rozvoj ty go-to-market strategie a jak bude také reagovat i certifikační garnitura k tomu přístroji.

MZ: A co vám z toho zatím vychází?

ZA: Hasicí přístroj vzniknul skutečně pro celý svět, zatímco Nebesys jsme od začátku směřovali pouze do Evropy. Ale ty certifikace jsou tak nákladné, že si zatím necháme tu Evropskou unii a Střední východ, kde máme certifikace a tomu se asi budeme věnovat teď intenzivně.

MZ: Zajímá mě, jestli tu snahu o zahraniční expanzi děláte na vlastní pěst, nebo jestli třeba využíváte, protože pokud vím, tak ta mise třeba byla pod agenturou CzechTrade, tak jestli s ní třeba nějak spolupracujete blíže?

ZA: Zkoušíme všechny cesty, CzechTrade, CzechInvest, vždycky, co se naskytne. My jsme docela často spíše přizváni k těm akcím a k těm misím, protože jsme atraktivní v tom, že je to unikátní český patent, unikátní český produkt, oceňovaný. Paní Pekarová Adamová říkala na poslední misi, že je to vlastně nejoceňovanější český produkt historie, hasicí přístroj.

K tomu, když jedu s Nebesys, tak ten zase vyhrál tento rok světový kreativní startup, v konkurenci sedmdesáti zemí. V Dánsku jsme vyhráli první místo, což se taky nikdy v historii České republiky nestalo, ačkoliv Česká republika se zúčastňuje, myslím, posledních jedenáct let, tak takový úspěch dosud nezaznamenala. Takže já myslím, že jsme takovou dobrou reklamou, že Česká republika může být opravdu lídrem i v inovacích a v designu.

MZ: A ještě poslední otázku tady k tomu. Na základě dosavadních zkušeností, pokud jde o ty služby, které stát poskytuje exportérům, jak to na vás zatím působí? Je tam třeba něco, co byste přivítala jiného?

ZA: Vždycky je to ve výsledku o lidech. A když potkáte na daném úseku v podstatě někoho šikovného… Já si pamatuji třeba paní Alenu Hájkovou, která nám pomáhala s tím Creative Business Cupem. To byla famózní, prostě entuziastická osoba, která nám neuvěřitelně pomáhala, podporovala nás, zorganizovala i to české kolo tady velmi velkoryse, řekla bych, že dokonce lépe, než to bylo potom v Dánsku, tak potom si řeknete, to je skvělé potkávat takové lidi. Rozhodně je to velmi podpůrné, ale vždycky opravdu záleží na individuálních potkáních.

MZ: Vy kromě společnosti Amplla působíte taky ve společnosti Nebesys, která, pokud vím, má minimálně jeden hodně zajímavý produkt, což jsou průhledné střechy. Můžete k tomu říct něco víc? Jak to vzniklo a jak je to dneska?

ZA: Nebesys je taková citovka, to je krásná věc, krásný projekt. Dlouho jsme váhali, protože už jsme v té době měli Ampllu, jestli opravdu komerčně zahájit prodej i Nebesys. Nebesys je patent, který vymyslel zase Přemysl před 12 lety, když potřeboval vyřešit jedno architektonické zadání, kdy nemohl umístit žádný vikýř ani střešní okno na střechu v Litomyšli. A proto to byl takový motivační bod pro to, aby se zabýval tím, jak udělat střechu, která bude k nerozeznání zvenku, ale zároveň průhledná zevnitř. A on to opravdu dokázal.

Dneska ten systém je samozřejmě posunutý na vyšší technologickou úroveň, ale to rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy jsme potkali skvělé lidi. Buď to byli lidé, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, já je znám už třeba od střední školy, jako je Pavel Janyška, fantastický stavební inženýr, neuvěřitelně zkušený, šikovný.

A ještě zásadnější pravděpodobně bylo setkání s Jaroslavem Nesibou, což je člověk, který je skvělým obchodníkem, má neuvěřitelné technické znalosti, což znamená, že když najdete někoho takového do týmu jako parťáka, tak se opravdu potom dokážete pustit do druhého dobrodružství, do druhého startupu, jako je Nebesys. A musím říct, že ta střecha je opravdu úžasná, a i po těch letech, co na tom pracujeme, tak mě pořád dojímá, když přijdeme do nové realizace, jak skvělé to je.

MZ: A je to tedy tak, že ta střecha zvenku vypadá úplně jako klasická střecha?

ZA: Ano, jako bobrovka, falcovaný plech, steinbrück, jakákoliv střešní krytina, v jakékoliv barevné kombinaci. Nepoznáte to, opravdu nepoznáte. Zrovna včera jsme si prohlíželi fotky z nové realizace, a to nepoznáte zvenčí, že to není klasická keramická taška. A zevnitř je to krásně průhledné.

MZ: To mi přijde taky jako taková v podstatě disrupce. Jak na to lidé reagovali, protože to je vlastně něco úplně nového?

ZA: Řekla bych, že ještě daleko lépe než na hasicí přístroj. Hasicí přístroj, to je fascinace tím, že se dá něco takhle neuvěřitelně změnit, ale určitě asi nebude předmětem touhy.

MZ: Jasně.

ZA: Je to předmět povinnosti. Musíte ho mít, ale vlastně ho nechcete mít, je to komplikovanější. Střecha vám výrazně mění kvalitu života. To, že žijete s výhledem a s krásným světlem, to je předmět touhy. Tam ta reakce je velmi silná, velmi emotivní od každého uživatele.

MZ: Ještě bychom měli zmínit třetí firmu, ve které působíte, kterou jste spoluzakládala, což je společnost KOKES AMBRO STUDIO. V čem je tato firma nebo tento projekt jiný od těch předchozích dvou? Proč jste se do toho pustili?

ZA: KOKES AMBRO STUDIO, to je naše DNA. To je architektonické a designové studio. To je to, co milujeme, děláme nejradši a vlastně všechno ostatní už jsou nějaké přidružené aktivity. Ono to vypadá, že jsme založili Ampllu, založili Nebesys, ale architekturu, design, krajinářskou architekturu, urbanismus, děláme vlastně přes 20 let.

Vyučujeme na univerzitách, děláme osvětu, tvoříme, doufám, krásné veřejné prostory, krásné stavby a rádi se o klienty staráme velmi komplexně. Jsou firmy, se kterými opravdu spolupracujeme třeba deset let a vytváříme jim jak stroje, tak výrobní haly, administrativní haly, jejich rodinné domy, a to je úplně úžasná spolupráce, když to má nějakého společného jmenovatele. Myslím si, že to je to, co prostě má pro nás velký smysl.

Amplla a Nebesys jsou takové vyústění těch aktivit, které děláme v architektuře už dlouhodobě. Takže KOKES AMBRO STUDIO je jenom takový můj dárek k letošním čtyřicátým narozeninám, že jsme přejmenovali studio našimi jmény, protože už jsme cítili takové to vnitřní oprávnění, že teď už asi bychom to tak mohli udělat.

MZ: Pojďme teď k tomu, okolo čeho se to vlastně celé točí, což je design jako takový. My jsme spolu před časem mluvili v rámci natáčení reportáže v rámci Future of Export Summitu. Vy jste mi tam mimo jiné říkala, že máte pocit, že design v České republice, teď vás budu citovat „Je taková malá bublinka“, že to je spíš zájem menší skupiny lidí, a že laická veřejnost možná design vnímá někdy až tak jako trošku negativně. Tak pojďme rozvést tu myšlenku.

ZA: To je pravda, já si myslím, že to tak je. Mně se to nejvíce ověřilo u toho hasícího přístroje. Možná jsem vám to tam i říkala, možná off record, ale to už si nepamatuji. U toho hasicího přístroje, když nám někdo řekne, že je designový, tak to většinou má negativní takové citové zabarvení, to je nějaký designový přístroj.

Řekla bych, že ještě málo v České republice využíváme potenciál toho, že design má být opravdu principiální. Což znamená, má jít k podstatě věci, má zlepšit uživatelské vlastnosti, ergonomické vlastnosti, opravdu přinést nějaký progres, nějaký pokrok. Nejenom nadesignovat trošičku jinak produkt, aby byl komerčně úspěšnější. To není úplně naše cesta, popravdě.

Nevytváříme jenom nějaké redesigny, jenom nějaké tvarové či barevné změny, aby se ten produkt lépe prodal. Vždycky v designu, a proto máme rádi opravdu průmyslový design, který je trošku upozaděn, bohužel, opravdu jdeme k podstatě té věci. Chceme ji skutečně zlepšit, což právě kvůli tomu všeobecnému povědomí trošku trpí i ten náš přístroj. To je nějaký designový hasicí přístroj, má vůbec certifikaci? Do toho bychom se ani nepouštěli, kdyby neměl.

MZ: A je to tedy z vašeho pohledu spíš na té straně, dejme tomu, designérů, architektů, že ten design hlavně plní funkci toho, aby to nějak pěkně vypadalo, možná jako určitá marketingová podpora, anebo to tak není a opravdu designéři se tady vesměs snaží jít k té podstatě, to znamená měnit i tu funkčnost těch výrobků. Anebo to tak spíš vnímá ta veřejnost? Jak je to podle vás?

ZA: Nechci být jako mluvčí za tuhle otázku, to je příliš složité a komplexní.

MZ: Váš názor.

ZA: Myslím si, že by bylo dobré, protože v České republice je opravdu obrovská řada skvělých designérů, průmyslových designérů a často nemají dostatek příležitostí, opravdu ty inovace vytvářet. Já bych spíš apelovala na výrobu, na průmysl, aby skutečně přizvali ke stolu průmyslové designéry a hledali ta řešení i v rámci České republiky, hledali i v českých vodách.

Nemusí si vždycky přizvat ty top firmy, třeba zahraniční designéry, protože já si myslím, že skutečně jsou tady osobnosti velmi šikovné. A hledat právě ty možnosti toho vylepšení těch produktů, protože samozřejmě nejkratší cesta je k tomu komerčním úspěchu, hledat opravdu jenom nějakou líbivou formu k tomu, abychom prodali více, ale to jsou takové krátkodobé výhledy. Ta módní vlna velice rychle přeběhne a není to úplně to, co nás posouvá.

MZ: Říkáte, že je tu spousta skvělých designérů, kteří ale nemají moc šancí jít k té podstatě. Znamená to, že firmy nejsou příliš ochotné nebo možná osvícené, ať to nezní nějak špatně, k tomu právě tímto způsobem přistupovat?

ZA: Je tam obrovský tlak na čas, na peníze. Řekla bych, že pořád je ta designérská práce pro průmysl významně podceněná. Ten designér není pro průmysl tím plnohodnotným partnerem, což je velká škoda. Ale já to nechci paušalizovat, protože jsou určitě případy, kdy to perfektně funguje a celá řada firem ten postoj mění.

Ale já sama znám spoustu lidí, teďka díky těm misím z průmyslu, a oni řeknou: „My teď máme úplně jiné priority než ještě, abychom redesignovali náš přístroj“, ačkoliv by byl třeba daleko lépe udržovatelný, ergonomičtější a podobně. Tak je to pořád taková Popelka, ten design.

MZ: Co podle vás se dá udělat pro to, aby se to měnilo? To povědomí o tom, vůbec o té roli a funkci průmyslového designu.

ZA: Když se podíváte na většinu soutěží nebo přehlídek designu v České republice, které určitě jsou skvělé, tak většinou se jedná skutečně o to, co je České republice blízké, ať už je to sklo, nebo je to nějaký mobiliář, nábytek. Možná ještě víc pomoci medializaci skutečně toho průmyslového designu. A já sama jsem narazila, když jsme chtěli být na úžasné přehlídce designu v Milánu Salone del Mobile, že nám nepřijali hasicí přístroj jako vhodný produkt pro vystavení.

MZ: Proč?

ZA: Nechtějí tam požární techniku. Mají nějaký výčet typů produktů, které se jim do toho portfolia hodí. Takže možná ještě víc podpořit skutečně průmyslový design i v té medializaci. Myslím si, že české sklo, český nábytek tu mediální pozornost dostává velmi dobrou, jak šperk, tak oděvní návrhářství.

Myslím si, že se to v posledních letech hodně zlepšilo, ale u toho průmyslového designu tu mediální pozornost příliš nevidím. A vyzkoušela jsem to i v tom, že když jsme vyhráli některé ceny, třeba i s Nebesys, tak o to ani média neměla příliš zájem. Což je ale škoda, protože pozitivní zprávy…

MZ: To je rozhodně škoda. Měla jste třeba nějakou konkrétní reakci? Jak vám zdůvodnili to, že o tom nechtějí psát?

ZA: Tak to samozřejmě souvisí. Ne, že by všechna média o tom nechtěla psát, to zas nemůžu říct, ale souvisí to samozřejmě s nějakou politickou situací, s nějakými aktuálními problémy ve světě, takže jsou prostě důležitější témata. Já si jenom myslím, že je dobré ta důležitá těžká témata občas protnout i nějakou pozitivní zprávou.

MZ: Určitě. My jsme o tom také mluvili. Vy jste říkala, že by, podle vás, kdyby se v rámci vzdělávání nebo rozšiřování povědomí o funkci designu, bylo dobré se pokusit měnit to už na nižších stupních vzdělávání ve školách. Konkrétně by bylo dobré se pokusit změnit vztah nebo přístup k výtvarné výchově, a že bychom se třeba mohli inspirovat v jiných zemích. Jakým způsobem by to například šlo udělat?

ZA: Je pravda, že zrovna výtvarná výchova, ale už je to dost dlouho, co jsem ze školy, se mi popravdě zdála být předmětem, který nevyužívá svůj potenciál. Bylo to takové pasivní přijímání buď informací z výtvarného umění, ne úplně v příbězích, ne úplně motivační, anebo nějaké zkoušení výtvarných technik. Ale nerada bych se někoho dotkla, mohlo se to významně změnit od doby, kdy jsem byla ve škole.

Já vidím výtvarnou výchovu skutečně spíše jako nějakou estetickou výchovu k tomu, abychom dokázali v lidech probouzet schopnost analýzy, co je dobré a co je špatné v tom našem i životním prostředí. A že opravdu je důležitá ta krása v životě, že nás to někam povznáší a že je to součástí naší kultury, že to není pojem, který je naopak vnímaný veřejností negativně. Češi obecně jsou takoví praktičtí, že všechno musí být hodně praktické, ale to neznamená, že to nemůže být i krásné.

A to by bylo dobré pěstovat už v těch nižších ročnících. Dokonce si myslím, že je hodně důležité opravdu více spolupracovat s institucemi, které se zabývají urbanismem, architekturou. Potom nám nebudou vznikat různé paskvily na našich městských prostorech i v krajině.

MZ: A co třeba konkrétně by se dalo dělat jinak? Co třeba v těch jiných zemích dělají? Je třeba mluvit s dětmi o tom, jakým způsobem ta architektura kolem nich třeba vypadá, jak se to dělá, jakou to má funkci?

ZA: Myslím, že tohle se asi i zlepšuje, protože co vím, tak začínají i základní školy navštěvovat různé galerie, muzea, začínají s instituty plánování architektury určitě nějakým způsobem komunikovat, takže to se určitě významně zlepšilo. Uvidíme, jak se to projeví v těch následujících letech. Celý ten mechanismus té edukace dneska bude už fungovat trošičku jinak.

Máme tady najednou sociální sítě, různé pořady. Uvidíme, co bude dobře fungovat, protože to naráží i na to, že ta generace dneska je jiná, třeba to opravdu bude lepší, bude to jiné. Je to generace, která dneska cestuje a vidí to. Nezůstává v těch hranicích České republiky, takže asi není na místě to posuzovat nějak negativně, ale rozhodně je potřeba dál se snažit o tu osvětu v nějakých širších měřítcích a vychovávat k tomu, že stavět krásně není špatně.

MZ: Chtěl bych se ještě zastavit u jedné důležité oblasti, a to je to, že vy máte poměrně silné základy na akademické půdě. Vy jste dlouhé roky působila jako akademička.

ZA: Ještě působím.

MZ: Působíte. Já jsem se k tomu chtěl dostat, že pak jste spoluzakládala ty firmy, ale dneska znovu působíte v Praze, kde přednášíte. Jak důležitá je pro vás tato část vašeho profesního života? Proč působíte stále na akademické půdě, když působíte zároveň ve třech firmách, což musí být nepochybně hodně časově náročné a nejenom časově.

ZA: Učím už hodně let. Já jsem začala učit v podstatě už na doktorátu a pak jsem začala trošku cestovat a objevovat další univerzity, další možnosti, vytvořila jsem si takový rozhled, a dokonce jsem měla ambici, že se stanu teoretikem architektury, že ta teorie tady citelně chybí, a být třeba i oficiálním kritikem architektury. To byla taková moje vyhlídka a cesta. Kvůli tomu jsem i odešla do Spojených států na Berkeley díky Fulbrightovu programu, který byl úžasný. Řekla bych, že to byl takový strop mé akademické profesní kariéry, pak ještě do Japonska, a to bylo všechno super.

Ale musím říct, že když jsem se vrátila do Čech, tak to byl trošičku střet s realitou a k tomu jsem se vrátila do toho tvůrčího prostředí, které mi bylo velmi sympatické a příjemné, a to je právě to tvůrčí prostředí, které vytváříme s Přemyslem Kokešem, toho studia a začalo mi dávat daleko větší smysl působit v tom studiu a vytvářet nějaké hmotné věci než úplně zůstávat v té teorii.

Takže jsem tu teorii na nějakou dobu opustila, ale popravdě já jsem člověk, který se pořád potřebuje vzdělávat, který má rád kontakt s těmi studenty a přišlo mi škoda, když jsem udělala docenturu v architektuře, nějakým způsobem neposílat ty informace a ty zkušenosti, které jsem nabrala v tom dvanáctiletém putování po světě dál. Což znamená, že jsem se vrátila.

Dřív jsem byla fulltimista, pak jsem se vrátila na částečný úvazek tady na Fakultu architektury v Praze a přednáším pro studenty krajinářské architektury a architektury. Musím říct, že je to pro mě nesmírná radost. Zase jsou to úplně jiní studenti, je to pro mě úplně jiná pozice, než byla dřív, protože já jsem dřív měla tu tíhu zodpovědnosti za ty absolventy a za kvalitu toho vzdělávání, a to už tak necítím, protože tam vždycky přijdu odpřednášet, neuvěřitelně si to užívám a drží mě to vlastně pořád v tom oboru. Mohu se pořád v tom vzdělávat, nějakým způsobem se posouvat a teďka je to učení pro mě opravdu velká radost.

MZ: Asi se vás nemůžu nezeptat na ten střet s realitou, který jste před chvílí zmiňovala, který, jak jsem pochopil, docela zásadně změnil vaše směřování.

ZA: Já jsem jako velký entuziasta, ale mám i svoje negativní stránky, jsem taková netrpělivá. Zjistila jsem, že mi nevyhovuje kontaktní výuka, že ta moje netrpělivost není úplně vhodná třeba pro ateliérovou výuku. To říkám na svoji adresu jako svoji slabou stránku, naopak jsem velký performer, což znamená, že si myslím, že moje přednášky jsou opravdu motivační.

Ale celkově ta touha, když přijdete z Berkeley nebo z Harvardu zpátky do Čech, tak máte trošku touhu všechno měnit. A najednou narazíte na to, že ta pozitivní vlna s vámi úplně nepokračuje do toho českého prostředí. A my jsme si to říkali i na srazu Fulbrightistů, Fulbright je nejlepší období v životě, ale jakoby se nemáte kam vrátit, protože samozřejmě ten mind set tam není nastavený stejně.

Naopak to může vyvolávat protichůdné reakce a může to být některým lidem nepříjemné, že chcete něco měnit, že chcete něco posouvat. Myslím si, že to byl jeden z důvodů, že se nepotkala úplně ta mentální naladění na instituci a u mě.

MZ: Dalo by se třeba říct, co byste, kdybychom chtěli vypíchnout jednu věc, vy osobně ráda změnila na té akademické půdě po těch zkušenostech ze Spojených států, pokud jde o způsob výuky atd.?

ZA: Já jsem nesmírně vděčná, že jsem svoje studium dostala v takové kvalitě, jaké jsem dostala, v podstatě zadarmo. Že jsem měla možnost hodně cestovat, protože já už jsem byla student otevřených hranic, takže ta příležitost byla neuvěřitelná proti těm generacím předtím, což znamená, já jsem opravdu strávila spoustu času na různých místech, na různých univerzitách, což je pro architekta klíčové, i to studium těch měst vlastně in situ a těch realizací.

Když budu upřímná, tak si myslím, že české univerzity jsou významně podfinancované, což působí obrovské problémy, protože samozřejmě kvalitní pedagogové, akademici, vědci odcházejí do zahraničí a já jsem jich několik potkala ve Státech. Velmi kvalitní vědci, kteří prostě nebudou pracovat v tom českém prostředí bohužel. Nebo vytvářejí to, co teď dělám já.

Mají svůj byznys mimo tu akademickou sféru, což může mít svoje pozitivní dopady, protože máte obrovské zkušenosti z té praxe, které můžete přetavit pro ty studenty, ale samozřejmě i tam chybí ta obrovská časová dotace pro ty studenty. Já jim skutečně dávám nějaká cvičení a nějakou jednu přednášku a už se jim nemůžu věnovat, jako jsem se věnovala třeba dřív, když mám ty firmy, které mám, jak jste narážel na tu časovou vytíženost.

Takže bohužel bych řekla, že školné by rozhodně pomohlo, abychom si mohli dovolit zaplatit opravdu kvalitní lidi, aby se to stalo opravdu zase prestižním povoláním, a to teda musím říct, že ve Státech je velmi prestižním povolání a je tam obrovská konkurence na každou tu pozici na akademické půdě, což tady rozhodně necítím. Tady v podstatě musíme přemlouvat studenty, aby šli na doktorát. Ne, že bychom si vybírali ty nejlepší z nejlepších. Tak to nás, myslím, trošku dožene do budoucna, protože doteď jsme měli velmi kvalitní vzdělávání.

A druhá věc je, což také samozřejmě většina vysokých škol nechce slyšet a má to zase jako spoustu dalších konotací, takže to nechci zjednodušovat, ale to obrovské množství škol, oborů, obrovské množství studentů, je to ten západní model samozřejmě, kdy se snažíme obecně zvýšit vzdělanost v národě, ale popravdě některým oborům typu umělecké obory, jako je architektura, si myslím, že to spíš škodí. Že dělat z toho masové vzdělávání může být spíše problém než výhoda.

MZ: Pojďme závěrem k něčemu pozitivnějšímu. Jaké máte plány?

ZA: Já bych skutečně chtěla udělat něco pro naše města. Začít ještě víc komunikovat s městy o tom, jak zlepšit jejich veřejné prostory, že má smysl uvažovat o městech koncepčně, což já teď narážím většinou v tom městě, že chtějí dílčí projekty, ale nechtějí nějaké základní koncepční dokumenty, podle kterých by mohli mít třeba výhled na dalších dvacet, padesát let. Aby skutečně se neřešily problémy jenom aktuálně, ale s nějakým výhledem a také pokrokem v tom městě. Takže to je jeden můj plán, osvěta ve městech, osvěta municipalit a vůbec osvěta, protože to je něco, co si beru z té akademické půdy. Což znamená možná také mluvit tak, jak mluvím s vámi, více do médií o architektuře, urbanismu, krajinářské architektuře, estetice jako takové.

No a samozřejmě uspět co nejvíce s hasícím přístrojem, udělat krásná bydlení lidem díky Nebesysu, vychovat co nejlépe studenty, které mám ve svých přednáškových místnostech, a tvořit. Myslím si, že závěr své kariéry bych chtěla strávit v ateliéru a malovat.

MZ: Tak přeji, ať vám to všechno vyjde a moc děkuji za rozhovor.

ZA: Děkuji moc.

Zpět na začátek