English version
Nedávno zesnulý pětadevadesátiletý Robert Mugabe sám sebe považoval za posledního z vůdců afrického protikoloniálního boje. K této generaci patřil i z pohledu hospodářských výsledků svého panování. Největší politické hvězdy panafrického socialismu 60. let – ghanským prezidentem Kwame Nkrumahem počínaje přes tanzanského Julia Nyerereho až po zambijského Kennetha Kaundu – dokázaly přivést ekonomiky svých zemí hezky česky „zugrunt“. Lišily se jen v tom, jak rychle se jim to podařilo.
Ještě v roce 1980, kdy se stal Mugabe premiérem, vypadalo Zimbabwe jako zázrak – druhá nejbohatší ekonomika subsaharské Afriky se zcela funkční a na africké poměry velmi vyspělou ekonomikou; ovšem na rozdíl od Jihoafrické republiky bez apartheidu a s novou vládou domorodé majority.
Zatímco v zambijské Lusace byla už tehdy ekonomická mizerie patrná na každém kroku, byli návštěvníci z tehdejšího Československa v Salisbury, jak se hlavní město Zimbabwe až do roku 1982 jmenovalo, konsternováni „americkým lifestylem“, který bílá menšina spolu s novou černou elitou zažívaly. Nemělo to vydržet dlouho.
Kromě Venezuely nemá Zimbabwe mnoho konkurentů v délce a hloubce hospodářského pádu, který se vlastně dodnes nezastavil. Musíte dělat hospodářskou politiku hodně špatně, abyste znovu a znovu ťukali na ekonomické dno zespoda a zapisovali se do dějin stobilionovými bankovkami. Příběh Rhodesie/Zimbabwe ale není vůbec triviální a nabízí tolik zcela nečekaných paralel, že z toho až mrazí.
Koloniální rozkvět
Jižní Rhodesie zažila po druhé světové válce ekonomický boom a byla oblíbeným cílem bílých přistěhovalců, většinou z Británie. Deset let byla pod britskou koloniální správou součástí federace se Severní Rhodesií (dnešní Zambie) a Ňaskem (dnešní Malawi), což znamenalo docela velký trh, atraktivní pro investice, díky nimž se mohl rozvinout i zpracovatelský průmysl na úroveň (mimo Jihoafrickou republiku) v Africe nevídanou.
Na perspektivu převzetí politické moci čtyřmilionovou domorodou většinou odpověděli bílí osadníci, jichž bylo asi čtvrt milionu, v roce 1965 jednostranným vyhlášením „bílé republiky“. To jim vyneslo příliv bělochů z dekolonizovaných anglofonních afrických zemí, ale také mezinárodní embargo OSN (1968). Ztráta trhu a embargo byly dvě výrazné rány najednou, na něž tehdejší vláda Iana Smithe reagovala systematickou náhradou dovozu, podpořenou vysokou ochranou domácího trhu, izolovaného od mezinárodní konkurence.
Rhodesie také fungovala díky napojení na mnohonásobně většího souseda (JAR), Jihoafričany okupovanou Jihozápadní Afriku (Namibie) a tehdy ještě portugalskou Angolu a Mosambik.
Režim byl velmi dobrý v obcházení sankcí, z Íránu dostával přes portugalský Mosambik ropu, největším obchodním partnerem bylo řadu let Západní Německo (nebylo členem OSN) a chrom a mangan jako strategické suroviny dovážely i Spojené státy.
Guerilla v buši vedená dvěma formacemi napojenými na politická hnutí (Mugabeho ZANU-PF a ZAPU Joshuy Nkoma) nepůsobila ze začátku bůhvíjaké ekonomické ztráty. Ovšem přepady usedlostí bílých farmářů postupně vedly k prvnímu balení kufrů. Rhodeské protipartyzánské jednotky byly mimořádně zdatné, ale armádě se nedostávalo rekrutů – ti mnohdy na povolávací rozkaz reagovali sbalením kufrů a odjezdem do Jihoafrické republiky.
Po odchodu Portugalců z Mosambiku (1975) bylo jasné, že udržet bílou nadvládu v zemi v poměru 1 : 22 zkrátka nebude možné. Je fascinující číst odtajněné zprávy CIA o rapidně se zužujících možnostech Rhodesie na sklonku Smithovy vlády. Bez přátel, bez přístupu k přístavům v Mosambiku a bez deviz závisela na Jihoafrické republice.
A ta ji tlačila k dohodě, protože odmítala režim, který mimochodem nikdy diplomaticky neuznala, financovat. Byl čas na vyjednané předání moci, zakotvené v dohodách z londýnského Lancaster House (1979). Bílá republika se na chvíli stala znovu britskou kolonií a pak došlo k „dekolonizaci na druhý pokus“.
Ochotní prodávající
V zemi s tak dramatickým nepoměrem v dělbě příjmů i bohatství se nová vláda pochopitelně vrhla na redistribuci ve prospěch majority, na africké poměry se hodně investovalo do sociální sféry (školství a zdravotnictví). Hlad po půdě byl obrovský, ale většinu té kvalitní ovládali bílí farmáři. Podle principu „ochotného prodávajícího“ fakticky pozemková reforma závisela na financování ze zahraniční, hlavně z Británie.
Z domácích finančních zdrojů byla pozemková reforma v podstatě neproveditelná, to by muselo mít Zimbabwe mnohem vyšší alternativní příjmy, než mělo. Když vykupujete za tržní ceny a obratem ruky máte půdu rozdat chudákům, kteří budou hospodařit s podstatně nižší produktivitou (protože se musejí obejít bez znalostí moderní agrotechniky a kapitálu), a tedy s nulovým daňovým výnosem, zázrak nenastane. Ani kdyby byl program perfektně organizován, jako že nebyl.
Divoký zábor bílých farem doprovázený vyháněním a zabíjením (hlavně domorodých námezdních sil) sice začal až v roce 2000, ale už v roce 1992 fakticky vláda mohla vyvlastnit, koho chtěla. Nabyvateli byli často příslušníci elity, koneckonců o tom, co kdo dostane, rozhodoval už od roku 1996 ústřední výbor státostrany ZANU-PF.
Farmaření sice nerozuměli, ale líbilo se jim žít z pachtu. Kleptokracie zapustila hluboké kořeny – zpravodajský bulletin vládnoucí a spřátelené jihoafrické strany Africký národní kongres (ANC) už v roce 2000 dumal, zda má Mugabeho rodina farem 15, nebo jenom 14.
Kdysi vyspělý průmysl nejprve nezvládl liberalizaci dovozu z kraje 90. let a poté jej dorazila fiskální a platební krize, korunovaná hyperinflací s bilionovými bankovkami, za něž se stejně nedalo nic koupit. Ani polotovary, ani náhradní díly. Kdo mohl, odjel.
Zimbabwe mělo v roce 1980 HDP na obyvatele v dolarech asi na 40 procentech světového průměru, zhruba stejně jako sousední Botswana. Dnes je pětkrát chudší a spadlo na 12 procent průměrné světové úrovně. Inflace už je znovu třímístná.
I v regionu, který má se špatnou hospodářskou politikou mimořádně bohaté zkušenosti, představuje Zimbabwe kategorii samu pro sebe.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: Miroslav Zámečník
