Z Texasu až na Šumavu. Paul McNulty v Česku staví fortepiana pro celý svět

Na podobné nástroje hráli Mozart, Beethoven nebo Chopin. V Divišově vyrábí jejich dokonalé repliky Paul McNulty, kterého právě sem přivedlo hledání toho nejlepšího dřeva pro jejich výrobu. I díky tomu se stal světovou špičkou v produkci fortepian, tedy historických klavírů pocházejících z 18. a 1. poloviny 19. století.

Jeho cesta k výrobě mistrovských nástrojů přitom byla mnohem delší. „Před přestěhováním do Česka v roce 1995 jsem měl již dílnu v Amsterdamu. Ještě dříve jsem své první nástroje postavil v Americe, kde jsem se narodil v Texasu. Důvodem stěhování bylo to, že ačkoliv jsem měl v Nizozemsku hodně zakázek a mnoho přátel, neustále jsem hledal ten správný materiál,“ vzpomíná Paul McNulty.

S materiálem, který získával z Německa, nebyl spokojený. Když zjistil, že nejlepší dřevo najde na Šumavě, přenesl svou dílnu do Česka.

„Při výrobě klavírů není dřevo pouze dekorativním materiálem, ale stejně jako u houslí je hlavní zvukovou složkou – proto se mu také říká ‚rezonanční dřevo‘. Šumavský smrk má pro výrobu vídeňských klavírů stejný význam, jako lesy okolo italské Cremony, odkud velký Stradivari získával dřevo pro své nesmrtelné nástroje. Slavný Šumavský les, v minulosti také Schwarzenberský les, který se nachází severně od Vídně, byl zdrojem rezonančního dřeva pro klavíry Mozarta, Beethovena a Schuberta a nachází se na území dnešní České republiky,“ popisuje Paul McNulty.

Vlhkost, půda, nadmořská výška

Šumavské dřevo je přitom pro výrobu fortepian jedinečnější, než by se na první pohled mohlo zdát. „Před svým přestěhováním do Česka jsem měl příležitost vyzkoušet různé materiály. Ale dřevo z jiných regionů se pro naše nástroje nehodí tak dobře jako šumavský smrk. Nejde jen o to, že tento smrk je úplně jiný druh. Důležité je také, že roste na jiné půdě, v jiné nadmořské výšce a v jiném klimatu, což má velký význam. Dokonce i na Šumavě je dřevo ze severních svahů mnohem lepší než z jižních. Stromy rostoucí na severních svazích jsou kompaktnější, protože rostou pomaleji. Všechny tyto drobnosti mají obrovský význam. Nechceme se spokojit s druhořadým materiálem,“ zmiňuje Paul McNulty detaily, které tak trochu připomínají vyprávění vinařů o klíčovém významu místa pro chuť konkrétního typu vína.

Zdroje šumavského dřeva jsou přitom omezené, navíc je do budoucna mohou ohrožovat změny klimatu i další rizika. „Věk dřeva, které používám, činí několik stovek let. Určitě mě znepokojuje, že jeho množství je omezené. Nejsem odborník na klimatické změny, abych mohl posoudit jejich vliv na šumavské lesy.  Před několika lety došlo k velké kůrovcové kalamitě, která zničila velké plochy lesů. Mnozí spojují tento jev s globálním oteplováním. Ale nedávno jsem se dozvěděl, že již v letech 1880 až 1890 se na Šumavě odehrála stejná kalamita,“ uvažuje výrobce fortepian nad vlivy, které mohou dostatek dřeva ovlivnit do budoucna. Nejenom proto se tak snaží co nejlépe pečovat o materiál, který již má.

Začátky podnikání v České republice nebyly jednoduché. Nejtěžší bylo pro něj naučit se česky. „Což dodnes neumím dostatečně dobře. Možná je to tím, že má práce je spojená s technikou, a ne s komunikací. A hodně pracuji, takže nemám dostatek praxe v mluvení česky. Mohu však říci, že Češi jsou velmi trpěliví k mým jazykovým problémům. To je velký rozdíl oproti Nizozemsku, kde lidé hned přecházejí na angličtinu a nedávají žádnou možnost procvičovat nizozemštinu,“ porovnává Paul McNulty přístup obou národů.

Tohle v Asii neumí

Na rozdíl od výrobců moderních pian, kteří ve stále větší míře čelí rostoucí konkurenci asijských výrobců, hlavně pak Číny, u historických nástrojů podobný vývoj nenastal. „To je pravděpodobně způsobeno tím, že nástroje, které vyrábím, nelze vyrobit na výrobní lince. Pokud by se o to někdo pokusil, musel by je změnit natolik, že by to už nebyl stejný nástroj,“ podotýká Paul McNulty.

Repliky historických klavírů vyžadují obrovské množství ruční práce. „Je to spíše povolání než podnikání. Málokdo chce pracovat 7 dní v týdnu po 12 hodinách bez dovolené, jako to dělám já, a přitom nevydělávat velké zisky. Kromě toho není možné takovou práci skutečně rozšířit. Tak tomu bylo i v historických dobách,“ vysvětluje Paul McNulty a navazuje: „Velký vídeňský mistr 19. století Konrad Graf, majitel největší dílny na klavíry ve Vídni, až do konce svého života vyráběl všechna kladívka vlastníma rukama, což mu trvalo minimálně 3 dny nepřetržité práce. A to nedělal proto, že by si to vybral, ale protože to bylo velmi důležité pro kvalitu zvuku.“

Dva nové projekty podporují expanzi českých exportérů. Jak je využít?

Také proto bylo pro výrobce fortepian z Divišova velmi těžké najít budoucího nástupce a pokračovatele. „Za celých třicet let, co jsem v České republice, jsem se snažil tuto část práce předat někomu jinému z mých pracovníků. Za tu dobu jsem se snažil vyškolit desítky talentovaných lidí, ale pouze jeden z nich, Sergej Kramer, dokázal dosáhnout opravdu dobré úrovně. Není divu, že Sergej Kramer bude i nadále zůstávat v naší dílně jako budoucí majitel,“ plánuje Paul McNulty.

Hledají se šikovné ruce

Podobně jako řada firem v Česku řeší i výrobce replik historických nástrojů nedostatek kvalifikovaných pracovníků technických oborů a zručných řemeslníků. „Úbytek kvalifikovaných pracovníků je velký problém. Když jsem se přestěhoval do České republiky, stále zde byly zachovány staré tradice a bylo tu mnoho vysoce kvalifikovaných lidí, kteří uměli pracovat rukama. To se výrazně lišilo od situace v Nizozemsku, kde už tehdy bylo velmi těžké najít pracovníky. Nyní tento nový trend pronikl i do České republiky,“ lituje Paul McNulty. Řemeslné obory se buďto neučí nebo o ně není zájem.

Noví zaměstnanci se tak rekrutují z odlišné skupiny než před několika lety. „Pokud jsem dříve mohl nacházet pomocníky mezi kvalifikovanými truhláři nebo modeláři, nyní jsou to lidé, kteří se o ruční práci začali zajímat až v dospělém věku. A pro ně je to spíše volání srdce než tradiční životní cesta, vybraná od dětství,“ popisuje výrobce fortepian významnou změnu.

Vzhledem k tomu, že potřebné umění ovládá málokdo, nemá prakticky přímou konkurenci. „Mým největším konkurentem jsem já sám, konkrétně mé nástroje z před třiceti lety. Nyní jejich majitelé odcházejí do důchodu a některé z mých starých nástrojů se objevují na trhu, kde se často prodávají za stejné peníze jako mé nové nástroje. Stejně jako dobré housle neztrácejí svou hodnotu s léty,“ zmiňuje Paul McNulty.

V České republice se jeho piana nacházejí na hudebních akademiích v Brně a Praze, dva Mozartovské klavíry jsou pražské opeře, jeho piana si často půjčuje festival Pražské jaro. Nástroje Paula McNultyho se ale nacházejí v mnoha sálech a konzervatořích po celém světě. Na Cornellově univerzitě, Stanfordu, Harvardu, Sorbonně, a také v hlavních konzervatořích v Paříži, Londýně, Amsterdamu, Německu, Švýcarsku, Itálii, Austrálii, Jižní Americe, Číně a Koreji.

Mistrovské nástroje

Po jeho výrobcích roste poptávka s tím, jak se postupně po celém světě zvyšuje zájem o hru na fortepiano. „Jak se říká, každá nová myšlenka prochází třemi fázemi: ‚To není možné‘, ‚Na tom něco je‘ a ‚Jak by to mohlo být jinak!‘. Když jsem začínal, velmi malá skupina ‚podivínů‘ měla zájem o hru na nástrojích modelů 18. a 19. století. Dnes se tato myšlenka téměř dostala na třetí úroveň – pokud nějaká konzervatoř nemá historické piano, je to vnímáno jako nedostatek,“ komentuje Paul McNulty vývoj v oboru.

Mnoho slavných klavíristů v současnosti začíná hrát na modelech z 18. a19. století. „Například 3. června se ve slavném Wigmore Hallu v Londýně uskutečnil koncert světově proslulé klavíristky Angely Hewittové, která poprvé veřejně zahrála na historickém klavíru – na klavíru McNulty,“ popisuje autor nástroje s hrdostí. Také slavný Chopinův institut ve Varšavě nejenže koupil několik jeho nástrojů a nahrává na nich koncerty, ale také otevřel novou soutěž v interpretaci Chopinových děl na nástrojích, pro které Chopin svou hudbu psal.

Na rozdíl od mnoha firem napříč různými obory nedávná pandemie Covid-19 a navazující ekonomická krize výrobu fortepian neohrozila. „Je to zvláštní, ale během epidemie Covid-19 jsme měli rekordní počet objednávek. Jak se mi zdá, pandemie dala mnoha lidem možnost se zastavit a položit si otázku: ‚Co přesně v tomto životě miluji?‘ A v mnoha případech byla odpovědí: ‚Miluji hrát hudbu.‘ Právě proto vidím, že hudba, zejména ‚naše hudba‘ – Mozart, Chopin, Beethoven – nezmizí a nezanikne,“ doufá Paul McNulty.

Naopak po epidemii covidu se situace stala ekonomicky obtížnější. „Přestože zájem o hudbu zůstává velký, lidé nemají peníze, konzervatoře omezují rozpočty a mnoho objednávek bylo zrušeno,“ popisuje výrobce současnou složitější situaci.

Rodinná symfonie

Ve firmě s ním pracuje i jeho manželka, Viviana Sofronitsky, profesionální pianistka, vítězka mezinárodních soutěží a koncertní umělkyně. „Ale spíše má práce mi pomohla najít mou ženu než naopak. Naše první komunikace proběhla přes fax, když si objednávala klavír. O dva roky později, když byl nástroj hotový, přijela si ho vyzvednout a my jsme se poprvé setkali. Jak sama říká, pochopila, že svět potřebuje nástroje, a rozhodla se zůstat a pomáhat mi,“ vzpomíná Paul McNulty na to, jak se poznali se svojí ženou.

Společně přitom neřeší, zda se jim práce příliš nenabourává do soukromí. „Nechápu, proč bych se měl oddělit od toho, co mám nejraději. Nejsem si jistý, zda moderní myšlenka oddělení práce a osobních vztahů je tak dobrá. V dávných dobách to bylo jinak. Seznamovací inzeráty často připomínaly pracovní nabídky a partneři byli vybíráni nejen podle sympatií, ale i podle toho, jak dobře budou fungovat ve společnosti. Například podmínkou pro získání místa protestantského kněze mohlo být oženění se s dcerou zesnulého kněze, a když starý mistr zemřel, jeho vdova se provdala za jiného mistra, aby podnik mohl pokračovat,“ vypravuje výrobce fortepian o tom, jak byly dříve pracovní a soukromý život mnohem propojenější.

Soutěž Rodinná firma roku: Kdo se může přihlásit?

Právě tyto souvislosti podle něj mohly pomáhat trvalejším svazkům. „V moderním životě lidé často berou v úvahu pouze romantickou stránku vztahů, a to může přispět k tomu, že takové romantické vztahy jsou méně stabilní. Možná to vypadá jako omezení, ale pozitivní stránkou je, že takové ‘pracovní páry‘ velmi dobře ví, jaký život budou vést. Myslím, že kdyby nás s manželkou nespojovalo společné dílo, možná by naše vztahy nebyly tak pevné,“ zmiňuje Paul McNulty a připomíná výrok Schopenhauera: „Láska není to, když se lidé dívají jeden na druhého, ale když se dívají stejným směrem.“

Dokud se svět nezastaví…

Je přitom přesvědčený, že výroba fortepian má dobrou perspektivu. „Jsem si jistý, že pokud se svět nezastaví, můj obor bude vzkvétat. Jak mi říkají moji staří klienti, nyní je mnoho mladých hudebníků, kteří chtějí hrát na nástrojích z 18. a 19. století, hrát hudbu Mozarta, Chopina, Beethovena na klavírech, na kterých byla tato hudba napsána a na kterých zní nejkrásněji,“ zmiňuje Paul McNulty. A zatímco takových mladých hudebníků je podle jeho slov opravdu mnoho, mistrů, kteří jsou schopni tyto nástroje vytvářet a obnovovat, je mnohem méně.

I když připouští, že na tomto podnikání pravděpodobně nezbohatne, chce vyrábět více modelů klavírů. „Vracíme ztracený hlas velkým skladatelům minulosti. Máme náročnou, ale velmi dobrou a krásnou práci a máme velké plány,“ uzavírá výrobce fortepian, kterého láska k historickým nástrojům dovedla z Texasu až do Čech.

Dalibor Dostál