Z vědecké laboratoře do byznysu: Proč to v ČR nejde rychleji? Vysvětluje profesor Martin Fusek

V našem rozhovoru to říká profesor Martin Fusek, který se jako šéf společnosti IOCB Tech specializuje na tzv. transfer technologií, tedy právě na přenos vědeckých objevů do komerčního prostředí. Povídali jsme si s ním o tom, jak transfer technologií probíhá, jaké jsou možné strategie a potenciální problémy, také v jakých zemích mají nejúspěšnější modely financování tzv. spin-off podniků nebo jaké jsou nedostatky toho českého, a o celé řadě dalších zajímavých věcí.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:50 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Co stojí za úspěchem nejbohatšího vědeckého pracoviště v ČR
• 08:20 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Česká věda a schopnost transferu v evropském kontextu
• 12:58 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Transfer technologií v IOCB Tech
• 21:12 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak sladit protichůdné zájmy vědců a investorů
• 27:53 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Strategie komercializace vědy
• 35:28 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak financovat spin-off firmy a proč je jich v ČR málo
• 45:44 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Zbytečná byrokracie v ČR transfer technologií brzdí
• 49:58 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Prof. Martin Fusek a jeho příběh

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Profesor Martin Fusek kromě působí jako zástupce ředitele pro translační výzkum v Ústavu organické chemie a biochemie na Akademii věd ČR. Právě tento ústav patří k těm s nejvyššími příjmy v Česku. 

Profesor Fusek v rozhovoru připomíná, že propojení chemie a biologie, je pro medicínu a vývoj léčiv klíčové. První léčiva byla komercializována již v 60. letech minulého století. Velkých úspěchů dosahoval ústav během éry profesora Holého, který vyvinul léky na HIV/AIDS. 

„Když skončila platnost primárních patentů, tak jsme byli schopni přesvědčit našeho amerického partnera, společnost Gilead, že máme nárok i na pokračování, které se prodává doteď,“ říká Martin Fusek. 

Podle profesora má česká věda velký potenciál a je v evropském srovnání na velmi dobré úrovni. K tomu přispívá i vysoká úroveň technických škol. Přesto, ale v otázkách patentů a průmyslového vlastnictví máme západní Evropu stále v čem dohánět.  

Domnívá se, že to má dva hlavní důvody. Prvním z nich jsou stále přítomné důsledky 40 let socialismu, kdy nebylo možné podnikat: „Lidé, kteří měli ambice něco dělat, se spíš vrhli do vědy a uzamkli se v ní,“ říká profesor. Druhým důvodem je podle něj určitá opatrnost a menší odvaha riskovat, která patří k našemu středoevropskému naturelu.  

„Samozřejmě roli hraje i evropské prostředí, které je podle mě přeregulované. V České republice jsme si to navíc ještě více zkomplikovali. Ty procesy, které člověku umožňují komerční výstupy, jsou u nás hrozně komplikované a spoustu lidí to odradí,“ dodává. 

Jak probíhá transfer technologií 

IOCB Tech je dceřinou společností Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR (ÚOCHB) a Martin Fusek je jejím CEO. V rozhovoru popisuje, jaké kroky obnáší transfer technologií, na který se zaměřuje. 

Celý proces začíná tím, že vědkyně nebo vědec přijde s novou látkou, u níž je třeba ověřit, zda by mohla na trhu najít uplatnění a zda ji už nevyvíjí nějaké jiné konkurenční pracoviště. Následně pokračuje analýza z hlediska patentové situace a ochrany duševního vlastnictví. Pokud jsou splněna všechna kritéria a je příznivá finanční situace, pokračuje další vývoj. 

IOCB Tech se dále zaměřuje také na hledání komerčních partnerů a dojednávání smluvních podmínek pro podpis licenčních smluv. 

Profesor Fusek také zdůrazňuje, že je nutné individuálně zhodnotit, o jaký projekt se jedná a jaká osobnost za ním stojí. Pro někoho, kdo má správný drive, může být vhodné založit spin-off, v tom případě pro něj hledají investory. Setkávají se ale i s opačným přístupem: Jsou i lidé, kteří říkají: „Ne, to je fajn, ale mě baví ta věda, nechci se zabývat komerčními věcmi. Tady máte ten výsledek a udělejte s tím něco,“ popisuje. 

Následná smlouva je pak uzavírána mezi ústavem – IOCB je servisem pro ústav – a entitou na konci, ať už je to velká farmaceutická firma nebo právě spin-off. „Vždy jde o převod duševního vlastnictví ven z instituce do nějakého nestátního zařízení.“ 

Ochrana duševního vlastnictví 

Přihlášení vynálezu k patentu je podle Martina Fuska otázkou zejména správného načasování. „Na jednu stranu, čím dřív ji podáte, tím snížíte riziko, že vás konkurence předběhne. Na druhou stranu tím zkracujete ‚komerční životnost‘ patentu, která je 20 let,“ připomíná. „Jenže pokud vám od okamžiku, kdy si myslíte, že máte něco v ruce, bude trvat minimálně 10–15 let, než to dostanete na trh, a vy to teď za dva roky zapíšete a mezitím hledáte investora, tak už to pak nikdo nekoupí,“ upozorňuje. 

Správný čas tedy nastává ve chvíli, kdy projekt sám dosáhne takové úrovně vývoje, že je už akceptovatelný pro investora nebo licenčního partnera. 

Kromě správně sepsané přihlášky vynálezu, je třeba provézt tzv. freedom-to-operate analýzu. Tou je ověřováno, zda něco podobného již nebylo patentováno dříve, aby nebyla porušena práva někoho jiného. „Obecně ale platí, že v akademické sféře se patentuje příliš brzy, což zbytečně snižuje hodnotu toho projektu,“ zmiňuje Martin Fusek. 

Nastavení vztahů s mateřskou institucí je klíčové 

Důležité je ošetřit převod duševního vlastnictví, které vzniklo za peníze daňových poplatníků, do soukromé sféry tak, aby ze zisku ústav nebo vysoká škola něco měla. „Musí se správně nastavit, jakým způsobem, pokud ten spin-off uspěje, budou finance téct zpátky, a v jakém procentu.“ 

Toto se následně odrazí v licenční smlouvě, která právě tento převod duševního vlastnictví ošetřuje. Při zakládání spin-offů jsou podle profesora Fuska dvě možnosti: „Buď bude s majetkovou účastí výzkumné organizace, nebo bez ní. Obě varianty jsou v pořádku.“ 

Za nevýhodu tohoto procesu Martin Fusek vnímá, že účast výzkumné organizace ve spin-offu musí schválit řada orgánů jako je školní senát nebo různé dozorčí rady. Podotýká ale, že ne vždy o tom rozhodují plně kompetentní lidé, kteří byznysu rozumějí a nejsou z oboru. 

Takovýto několika úrovňový zdlouhavý proces může některé investory a byznysmeny odrazovat. Bohužel jak Martin Fusek uvádí, vysoká míra byrokracie nevychází jen z evropských předpisů, ale je to dáno i českým prostředím. 

Podpora postupně roste 

V České republice máme několik iniciativ na podporu startupů a spin-offů, například od Ministerstva průmyslu a obchodu nebo agentury CzechInvest.  

Podle Martina Fuska ale začínajícím firmám chybí především prostředky na platy zaměstnanců. Právě na tento aspekt reaguje ve svých grantech Technologická agentura ČR. 

Podpora státu by ale neměla být podle profesora Fuska tak velká. Hlavní směr by měli určovat investoři, kteří mají o toku svých prostředků lepší povědomí a jsou tak mířené přesněji.  

Proč je v Česku málo spin-offů a co Martinu Fuskovi dala zkušenost s prací v korporátu? Podívejte se na celý rozhovor. 

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Martinem Fuskem

Martin Zika: Martine, dobrý den. Jsem moc rád, že jste si udělal čas na rozhovor pro portál BusinessInfo.cz. Děkuji. 

Martin Fusek: Dobrý den, jsem rád zde. 

MZ: Já se vás chci na úvod zeptat, jestli je pravda, že Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd, kde působíte jako zástupce ředitele pro strategický rozvoj, je nebo patří k nejúspěšnějším a nejbohatším vědeckým pracovištím v zemi? 

MF: Tak já to celé napravím. Byl jsem zástupce ředitele pro strategický rozvoj a teď jsem zástupce ředitele pro translační výzkum. 

MZ: Tak to se omlouvám. 

MF: Nic se neděje. Upravím to – nejúspěšnější… to je otázka, co je vlastně úspěch a jak se měří úspěch ve vědě. Měřit něco takového je velmi složité. Ale pokud jde o to, že máme největší příjmy, tak to asi pravda je. Nebo spíš – ne asi, je to pravda v České republice. 

MZ: Mě právě zajímá, co zatím je? Díky čemu to je? 

MF: Myslím si, že to primárně vychází z té základní myšlenky, se kterou byl ústav založen v roce 1953 akademikem Šormem. Ten razil teorii, že je potřeba dělat interdisciplinární vědu, a velmi usilovně propojoval organickou chemii, organickou syntézu s biologií a biochemií. To je něco, co se úplně běžně nevidí. 

Už v šedesátých letech byly první výsledky komercionalizovány. Propojením chemie a biologie se logicky dostáváte k medicíně, a odtud je krok k vývoji látek, které mohou sloužit k léčení. V té době to byly unikátní peptidické hormony, které se dostaly na trh díky spolupráci s tehdejšími Léčivy (nyní Zentiva) a dánskou firmou Ferring. Jedním z příkladů je oxytocin a jeho deriváty, které se dodnes používají při porodu a léčbě komplikací. První syntéza těchto látek byla vyvinuta právě u nás. To byl začátek. To pak pokračovalo dalšími preparáty v této řadě peptidů. 

A potom samozřejmě přišla éra pana profesora Holého a ten neuvěřitelný souběh událostí, který vedl k tomu – ta historie je strašně zajímavá, ale tady na ni asi není prostor. Je tam spousta náhod, které se udály, samozřejmě podložených jeho kvalitní vědou. A to pak přišlo zrovna ve chvíli, kdy bylo potřeba mít léky na HIV/AIDS. Trefilo se to časově přesně do trhu. A byl to blockbuster, obrovský deal. 

A nám se podařilo, že když skončila platnost primárních patentů, tak jsme byli schopni přesvědčit našeho amerického partnera, společnost Gilead, že máme nárok i na pokračování, které se prodává doteď, a na podíly z toho. A to stále přináší finance. Takže si myslím, že je to primárně tím, že tam na tom ústavu od začátku existuje určitá kultura. Pokud něco ve vědecké práci vyjde, co by mohlo být použito pro službu lidstvu, tak se za tím jde.  

MZ: Čili to není jenom unikátnost toho, co děláte – konkrétně unikátnost těch vědeckých výzkumů, té vědy a výsledků, které vytváříte – ale i to, jak s tím pak dál pracujete ve smyslu snahy o komercializaci atd. 

MF: Dobře to charakterizoval minulý ředitel, který říkal, že jsme tu pro – když to řeknu česky – skvělou základní vědu, ale s očima otevřenýma na její využití. No, asi tak. A to si myslím, že je v českém prostředí trošku specifické. Není to úplná výjimka, ale rozhodně to není tak běžné v českém prostředí. 

MZ: Na to se chci zeptat, protože jste někde v nějakém rozhovoru řekl – doufám, že to nebylo zkreslené – že naše věda umí vydělat miliardy. 

MF: No, tak to je samozřejmě zkreslení od novináře, takhle jsem to neřekl. Ale samozřejmě věda vždycky byla o tom, aby na konci byl nějaký posun v lidském životě – nebo obecně v životě, myslím tím třeba i zvířecím. 

To je v principu vědy od začátku. Ta základní věda je tzv. curiosity-driven, tedy hnaná zvědavostí, a někdy je od aplikace hodně daleko. Někdy to trvá i 100, 150 let, než se aplikace najde. Když se podíváme na vývoj polovodičů, tak první objevy jsou z počátku 19. století, a produkt, který nám změnil život, se z toho stal někdy koncem 40. let minulého století. Takže to trvalo 150 let. A někdy je ten proces daleko rychlejší.

Takže myslím, že můžeme přijmout premisu, že věda v České republice je na dobré úrovni, což si myslím, že je. Nemáme se za co stydět a jsme určitě na slušné evropské úrovni – teď myslím obecně. Ten potenciál tady určitě je, máme velmi kvalitní technické školy, které by měly být dokonce ještě blíže aplikacím než například ústavy Akademie věd, které jsou více zaměřené na základní výzkum. Takže ano, ten potenciál tu máme.

Na druhou stranu, nesmíme to přeceňovat a sklouznout k druhému extrému – říkat něco jako: „Vědo, vydělej si na sebe sama.“ Tím bychom totiž mohli ztratit možnost dělat základní výzkum. Ale určitě tady máme skvělé výsledky.

MZ: Když říkáte, že česká věda je srovnatelná s vyspělou Evropou, tak kdybychom se zaměřili jen na část týkající se komercializace, jak se české vědě v tomto ohledu daří? Jestli se to dá nějak zobecnit, a jestli je třeba možné i srovnání právě z evropského hlediska. 

MF: Já jsem nedávno viděl zajímavou aplikaci, kterou mi poslal pan předseda Úřadu průmyslového vlastnictví. Vyvinul ji Evropský patentový úřad, a byla to taková webová mapa Evropy, kde svítily bodíky. Ty bodíky ukazovaly malé podniky a jejich patentování – kolik toho napatentovaly. 

Bylo fascinující, že ta mapa byla vlastně dvoubarevná. Když se člověk podíval doleva, na Západ, tak byla plná puntíků. A pak, když se podíval doprava, někde za Drážďanami, za Aší, a na sever od Znojma, tak to bylo světlé. 

Tohle ale není jenom otázka u nás. Myslím si, že je to otázka ve všech zemích jako jsme my – Polsko a podobně. Jsme v této oblasti prostě pozadu. Těch důvodů je strašně moc. Pravdou je, že ten rozdíl je a jsme pozadu. 

MZ: Tohle je, jak říkáte, asi téma na samostatný rozhovor. Ale přesto kdybyste měl zmínit jeden dva hlavní důvody, co by to bylo? 

MF: Já si myslím, že hlavním důvodem je 40 let socialismu, kdy obecně nebylo možné podnikání. Lidé, kteří měli ambice něco dělat, se spíš vrhli do vědy a uzamkli se v ní. Neměli zájem něco podnikat. To je jeden z důvodů. 

Druhý důvod vidím v tom středoevropském naturelu – neriskovat, raději méně, ale jistého. To je v kontrastu třeba s Kalifornií, kde každý riskuje a čeká na svůj velký zlatý jackpot. To je tedy taková směs věcí. 

A samozřejmě roli hraje i evropské prostředí, které je podle mě přeregulované. My v České republice jsme si to navíc ještě více zkomplikovali. Ty procesy, které člověku umožňují komerční výstupy, jsou u nás hrozně komplikované, a spoustu lidí to odradí. Řeknou si: „Raději si budu dělat svoje a nebudu se snažit.“ 

Je to směsice důvodů. Ale na druhou stranu, já v téhle oblasti působím už 15–16 let a vidím dramatický pokrok. I když je to třeba z 0,1 do 3 a směrem ke stu, pořád je to třistakrát víc, než to bylo. Takže si myslím, že start trajektorie je dobrý. 

A taky si myslím, že se celkově mění prostředí, které bylo v některých akademických sférách velmi proti jakýmkoliv komerčním ohledům na věc. Teď už to všichni akceptují relativně dobře, takže já jsem optimista. 

MZ: Tak to je určitě dobrá zpráva. 

Neutekly vám naše další zajímavé rozhovory? Povídali jsme si s odborníky třeba o elektromobilitě a o tom, jak velký náskok Číny v tomto odvětví může způsobit zemětřesení v evropském automotive. Také jsme zjišťovali, jak cirkulární ekonomika může mimo jiné pomoci byznysu. Dále jsme se věnovali tomu, jak nejen ve firmách ochránit citlivá data před stále častějšími a nebezpečnějšími kyberútoky, nebo jak je v byznysu a ve společnosti důležitý design – a že jeho roli možná většina z nás podceňuje. Pokud vám některý z inspirativních rozhovorů portálu BusinessInfo.cz unikl, navštivte náš YouTube kanál nebo podcastové účty a vše si v klidu vychutnejte. 

MZ: Teď bych se vás chtěl zeptat konkrétně na to, čím se hlavně zabýváte, a sice IOCB Tech, což je dceřiná společnost Ústavu organické chemie a biochemie, kde jste ředitelem. Zaměřujete se na transfer technologií. Když bychom se podívali konkrétně na ten proces, jaké fáze jsou podle vás důležité, nebo které je nutné identifikovat ve chvíli, kdy začnete přemýšlet, že jste vymysleli něco zajímavého, co má potenciál, a začnete přemýšlet právě o tom transferu? 

MF: Asi nejjednodušší je popsat to podle toho, jak se to děje za sebou. Ono to obvykle začne tím, že k nám do kanceláře přijde kolega nebo kolegyně z ústavu a řekne: „Hele, tady mi vyšlo tohleto a možná by to mohlo být na léčení nějaké nemoci, co myslíte?“ A tam to začíná. 

Ten příběh je pokaždé velmi podobný, protože první je potřeba se podívat na to, jestli je to opravdu něco nového pro trh, co by mohlo najít uplatnění. Vždycky říkám, že když někdo přijde s novým Aspirinem, tak dobře, ale Aspirin docela funguje, tak to asi ne. Ale když je to něco jiného, tak to je první věc – pohled na to, jestli tam je prostor. 

Zároveň s tím se dělá analýza konkurenčního prostředí, jestli už náhodou nevyvíjejí něco podobného na deseti dalších místech. To pak je asi také zbytečné. 

No, a ta druhá polovina té analýzy je čistě z hlediska patentové situace a ochrany duševního vlastnictví, protože jestliže se konkrétně jedná o vývoj léčiv, tak je nutné to ve správný okamžik ochránit. Tím to začne. 

V případě, že si řekneme, že je všechno v pořádku, tak to, co u nás hodně děláme, je, že jednak nám ústav finančně umožňuje – nebo ta finanční situace ústavu umožňuje – provést vnitřní financování. My tomu říkáme, že uděláme vnitřní spin-off. 

A my potom poskytujeme vědcům, kteří většinou nejsou zběhlí v projektovém řízení a podobně, veškeré služby. Poskytujeme právní a patentové služby, ale i třeba pomoc s vyhledáváním subdodavatelů a podobně. Snažíme se ten projekt nějakým způsobem dovést do bodu, kdy ho můžeme zabalit do prezentace, vyjet s ním do světa a nabízet ho případným licenčním partnerům. 

To je jedna možnost. Druhá varianta hodně záleží na tom, co je to za projekt a kdo za ním stojí, co je to za osobnosti. Ta druhá cesta je jít do spin-offu. Takže to pak funguje takhle. 

A potom, ať už jde o první nebo druhou cestu, se celou tu další cestu snažíme zajistit všechny právní a ostatní náležitosti. Protože smlouva nakonec vždycky vzniká mezi ústavem – my jsme servis pro ústav – a tou entitou na konci. A je jedno, jestli je to velká farmaceutická firma nebo jestli je to spin-off. Vždy jde o převod duševního vlastnictví ven z instituce do nějakého nestátního zařízení. 

MZ: Říkal jste, že v té první variantě záleží také na tom, jaké osobnosti za tím stojí. Proč to tak je? 

MF: Je to poměrně jednoduché, protože jestliže ten člověk, ten vůdce projektu, je typologicky někdo, kdo chce jít do spin-offu a má na to ten drive – když to řeknu nehezky, nečesky – tak ano, pojďme do toho. Pak je to o něčem jiném, pak hledáme investory. 

Ale jsou i lidé, kteří říkají: „Ne, to je fajn, ale mě baví ta věda, nechci se zabývat komerčními věcmi. Tady máte ten výsledek a udělejte s tím něco.“ Takže to je hodně o těch osobnostech. Bez toho, aby ten vědec do toho dal hodně ze svého, to nejde. 

On může zůstat na ústavu, může mít zároveň spin-off, to se řeší prostě nějakým prohlášením o zamezení konfliktu zájmů. To se dá udělat a je to normální. V Americe je to naopak žádoucí. U nás je to trošku složitější, ale dá se to vyřešit. 

Ale opravdu záleží na tom, jestli jsou lidé, u kterých by byla opravdu škoda, aby se zabývali věcmi mimo vědu. Být součástí spin-offu, ať už jako CEO nebo cokoliv jiného, vyžaduje zabývat se spoustou jiných věcí než vědou. A ne každý tohle chce, spíš většina to nechce, a výjimky to chtějí – aspoň v současné době. 

Takže tohle rozhoduje hodně. Je těžké zakládat spin-off bez vědců, protože investoři tomu pak nevěří, že se to podaří. Nějaká linka tam vždycky musí být. 

MZ: Říkal jste, že klíčová je ochrana duševního vlastnictví. Jak náročný je to proces? To trvá asi opravdu dlouho. Speciálně ve vašem oboru. 

MF: Ono je to tak, že jedna věc je správně sepsat přihlášku vynálezu, což je ten takzvaný patent, tedy přihláška vynálezu. Druhá věc je zajistit, že tím nenarušujeme práva někoho jiného. Tam už se dostáváme do docela složité situace, kdy se provádí tzv. freedom-to-operate analýza, tedy jestli už si někdo něco podobného nezapatentoval. 

A protože jsme v chemii, určitě si pamatujete všechno ze školy z chemie – máte ten benzen a ověšený různými substituenty. Patří to ještě tam, nebo už nepatří? Ono to není úplně jednoduché. Na to často využíváme externí dodavatele, kteří se specializují na takové analýzy, protože to se nedá udělat jen tak od stolu. A zvlášť v oblastech, kde je už ten chemický prostor patentově hodně obsazený. To je tedy trošku složitější. 

Další komplikací je rozhodnout, kdy podat tu přihlášku. Na jednu stranu, čím dřív ji podáte, tím snížíte riziko, že vás konkurence předběhne. Na druhou stranu tím zkracujete životnost patentu, která je 20 let. Po 20 letech už se z toho stane generikum. Jenže pokud vám od okamžiku, kdy si myslíte, že máte něco v ruce, bude trvat minimálně 10–15 let, než to dostanete na trh, a vy to teď za dva roky zapíšete a mezitím hledáte investora, tak už to pak nikdo nekoupí. 

MZ: Tohle vypadá trochu jako začarovaný kruh, protože jste na konferenci INNOFORUM, kde jsme oba byli, mimo jiné říkal, že mít v ruce „papír“ o ochraně duševního vlastnictví je nezbytný předpoklad pro nalezení investora. Takže jak tohle řešit? 

MF: No, samozřejmě je to složité. Problém je v tom, že nechceme podat přihlášku vynálezu moc brzo, ale ani moc pozdě. Musí se najít ten správný čas. Ten správný čas nastává ve chvíli, kdy projekt sám dosáhne takové úrovně vývoje, že je už akceptovatelný pro investora nebo licenčního partnera. A to se samozřejmě liší projekt od projektu. 

Právě proto se u nás hodně snažíme věnovat projektovému managementu, abychom ten projekt posunuli. S patentováním je to ale trochu začarovaný kruh. Vědci naopak chtějí patentovat co nejdříve, protože potřebují psát publikace, jezdit na konference a mít studenty. Před tím ale musí ochránit své výsledky, protože pokud je předpublikují, už to nelze chránit. 

Je to taková hra, ale dá se to. Obecně ale platí, že v akademické sféře se patentuje příliš brzy, což zbytečně snižuje hodnotu toho projektu. 

MZ: Také jste upozorňoval, že je hodně důležité správné nastavení vztahů s mateřskou institucí. 

MF: To nastavení je myslím ve dvou rovinách. První rovina je formální, kdy je potřeba ošetřit, že to duševní vlastnictví vzniklo víceméně – zjednodušeně řečeno – za peníze daňových poplatníků a má se převést do soukromé sféry. To znamená, že je nutné zajistit, aby z toho daňový poplatník, potažmo ten ústav nebo vysoká škola, něco viděl. Musí se správně nastavit, jakým způsobem, pokud ten spin-off uspěje, budou finance téct zpátky, a v jakém procentu. 

Tohle je poměrně složité, protože když bude ústav příliš hamižný, tak znemožní další investice – investor do toho nepůjde. Na druhou stranu to nechcete prodat příliš levně. Takže to je jedna rovina. 

Druhá rovina je lidská. Je důležité správně nastavit vztahy tak, aby se neodcházelo s prásknutím dveří, ale aby zůstaly dveře otevřené a komunikace dobře fungovala. Myslím, že na toto je důležité myslet. 

MZ: Pokud si dobře pamatuji, zmiňoval jste, že u nás je tato záležitost poněkud komplikovaná a do jisté míry představuje nebezpečí do budoucna. Jestli si vzpomenete, co jste tím myslel? 

MF: Tam jde o to, že teď jsou v zásadě dvě možnosti, pokud chcete založit spin-off. Buď bude s majetkovou účastí výzkumné organizace, nebo bez ní. Obě varianty jsou v pořádku. 

Samozřejmě se to pak odrazí v licenční smlouvě, která ošetřuje převod duševního vlastnictví a to, co za něj organizace dostane. To je jasné. 

Samotná licenční smlouva je u nás ale otázkou – jestli je duševní vlastnictví majetek nebo není majetek, a jak ho ohodnotit. Podle mě samotná přihláška vynálezu nebo udělený patent nemá žádnou hodnotu, dokud ho někdo nekoupí. Je zcela pofidérní na to vytvářet nějaké účetní hodnoty. Ale protože někdo na to kouká jinak, máme na to nastavený schvalovací proces, kde to posuzují různé orgány. 

Když má být spin-off s účastí výzkumné organizace jako podílníka, musí to schvalovat spousta orgánů – na školách třeba senát, správní rada, na ústavech dozorčí rady, majetkové komise a podobně. O tom rozhodují lidé, kteří tomu byznysu nerozumějí, ale rozumějí financování výzkumné organizace spadající pod stát. Těm některá čísla mohou připadat špatná, ale nevědí, proč, protože nejsou z oboru. 

Celý proces je hrozně zdlouhavý. Je to několikastupňové schvalování, což pro opravdové investory a byznysmeny, kteří nechtějí čekat tři čtvrtě roku, než se k něčemu vyjádří čtvrtá komise. 

Tento systém je u nás strašně pomalý. Ono to vychází i z evropských předpisů, v některých regionech Německa na to také stěžují. V Rakousku to mají docela dobře ošetřené. Ale třeba ve Velké Británii nebo v Nizozemsku to funguje mnohem lépe. U nás jsme si evropské předpisy ještě více zkomplikovali, takže tento proces je opravdu složitý a někdy může být inhibiční pro vznik takového subjektu. 

MZ: Kdybychom se teď podrobněji zaměřili na ty samotné strategie komercializace, tak jakými způsoby to lze dělat a jaké tam jsou plusy a minusy? 

MF: Za mě je ta cesta vždycky jedna, protože se bavíme o přenosu nějakého vynálezu nebo duševního vlastnictví – ať už formalizovaného, nebo ve formě know-how či trade secret – což je v zásadě jedno, jde o nějaký legální přenos na někoho jiného. Postup je tedy stejný. 

Když to zúžím jen na náš obor, tedy vývoj léčiv nebo diagnostiky, existují dvě zásadní možnosti. Buď půjdete za velkým výrobcem, nechci jmenovat, kterého se pokusíte přesvědčit k uzavření licenční smlouvy. Ta bude říkat: „Ano, zaplatíme vám při podpisu X, při dosažení určitého stupně vývoje Y, a na konci, když se produkt dostane na trh, vám budeme platit například dvě procenta z prodejní ceny.“ Tato varianta má výhodu v tom, že jednáte se silným partnerem, který má zkušenosti a velkou historii s uváděním produktů na trh, což zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. Na druhou stranu však nad projektem ztratíte téměř absolutně kontrolu. Sice smlouvy mohou obsahovat určité záruky kontroly, ale pokud se partner rozhodne, že pokračovat nechce, tak to neprosadíte. 

Navíc je otázkou, zda to finančně vynese. Současný trend ukazuje, že o tento model už firmy nemají tolik zájem, protože i tak v něm mají vysokou míru rizika. Licencují projekt v určitém bodě vývoje, ale většina projektů propadne ve fázi jedna nebo dvě klinického vývoje. A přitom jim to prodáváte ještě dřív, protože na klinický vývoj tady u nás nemáme. 

Druhá cesta je založení spin-offu. Tady je samozřejmě vyšší vstupní riziko, že něco nevyjde, ale na druhou stranu, pokud se spin-offu podaří projekt rozvinout do slušného stupně a najít investory, hodnota bude mnohem vyšší. Proto je dobré, aby ústav nebo vysoká škola měl podíl – ať už přímo, nebo prostřednictvím special purpose vehicle. 

Takže tyhle dvě základní cesty existují. A říkám, je skoro jedno, jestli jde o formalizované duševní vlastnictví, trade secret, nebo know-how. Všechno se dá obchodovat, ale hodně záleží na oboru, ve kterém se pohybujete. Například v našem oboru je to často patent, ale v jiných oblastech může být zvykem chránit unikátní věci právě jenom jako trade secret – tedy že nikdo jiný neví, jak se to dělá. 

MZ: Mě tam taky zaujalo, že jste upozorňoval na to, že v České republice se téměř 60 procent toho, co se vyučuje, týká oblasti Life Sciences, ale průmysl v tomto oboru je poměrně malý. To je určitě problém, ke kterému by bylo potřeba se nějak postavit. Můžete to trochu rozvést? 

MF: Viděl jsem tyhle statistiky před nějakou dobou, ale jsem přesvědčený, že stále platí. V oblasti medicíny, biochemie, biologie, chemie a podobných oborů tvoří studenti zhruba 60 procent z celkové republikové úrovně. Když se podíváte na hlavní univerzity, tak to odpovídá. 

Když se podívám na České vysoké učení technické, tak tam absolventi vidí přímo své potenciální zaměstnavatele. Nešťastnou shodou okolností a určitými postupy v 90. letech jsme přišli o farmaceutický průmysl, který byl dříve velmi dobře rozvinutý. Před tímto obdobím u nás vzniklo více než 30 originálních léčiv, z nichž některá jsou na trhu dodnes. 

Bohužel se ale tehdy nepodařilo celý tento proces dobře uchopit, a průmysl u nás zanikl. Dnes, když na našem ústavu chci licencovat nějaký objev nebo technologii, musím jít do zahraničí, protože tady není nikdo, komu bych to mohl nabídnout. Co s tím udělat, to je otázka. 

Možná je to mylná představa, ale myslím, že podpora spin-offů v této oblasti je klíčová. Na Západ od nás to vidíme naprosto jasně – Rakousko, Německo, Nizozemsko, Belgie, všichni výrazně podporují vznik těchto subjektů. I Evropská unie to má v některých svých dokumentech jako prioritu. Covid nám ukázal, jak je tento přístup důležitý. Jeden můj spolužák ze školy pracoval v malinké firmičce v Bostonu, která se jmenovala Moderna.  

Ukazuje se, že tahle cesta je dobrá, a je potřeba k tomu nastavit podmínky. Nemyslím si, že je to stoprocentní řešení, ale to, že budou vznikat spin-offy a zase zanikat, to nevadí. Zaměstnáme spoustu lidí a ten spin-off má jednu krásnou charakteristiku – kromě nějakých počátečních grantů nebo podobného financování to pak už financují soukromé peníze. Stát z toho vlastně jenom získává, protože ti lidé tam budou zaměstnaní, budou platit daně, a když to uspěje, tak je to podnik, který uspěje. 

Že se to dá udělat nebo že to může být v této oblasti neuvěřitelně úspěšné, ukazuje třeba společnost BTL. Letos se její majitel, pan Vild, poprvé objevil v žebříčku Forbesu jako nováček roku, a to je úžasná společnost s obratem tuším 16 miliard ročně. Dělá medicinální techniku, tedy MedTech a BeautyTech. Dá se to tady rozjet. A začínala také jako malá firma. 

Samozřejmě ne všichni uspějí, to se nedá čekat, ale to nevadí. Ti lidé získají zkušenosti a půjdou dál. Myslím si, že podpora těchto firem, aby vznikaly, je cesta, která se střednědobě velmi vyplatí. 

MZ: Když už se bavíme o financování, podpoře začínajících projektů a spin-offů, zmiňoval jste, že není potřeba znovu vymýšlet kolo, že stačí převzít osvědčené modely ze zahraničí. Zmínil jste třeba Izrael, který v tomhle směru funguje výborně, a zároveň jste varoval před tím, aby stát byl v této oblasti příliš aktivní, tedy aby rozhodoval, komu peníze dá, a komu ne. 

MF: Začnu u Izraele, kde tenhle systém začali rozvíjet už před 30 lety. Bylo to částečně iniciováno pádem železné opony a velkou imigrací z bývalého Sovětského svazu, kdy přišla spousta talentovaných lidí. Jedním z řešení bylo začít podnikat v těchto spin-offových oborech. Jak to udělat? Byly potřeba investice. 

Stát tehdy, když to zjednoduším, dal hodně peněz do jednoho pytle a řekl soukromým investorům, lokálním i zahraničním: „Přisypte tam a budete z toho financovat vznik spin-offů.“ Stát z toho nechtěl peníze zpátky, řekl: „Chceme to rozjet, nám se to vyplatí.“ 

Tohle bylo jedno z řešení a samozřejmě se to potkalo s tím, že Izraelci jsou nesmírně inteligentní, pracovití a podnikaví. 

Když se podívám, tak třeba v Rakousku, když přijdete na úřad FFG a řeknete, že chcete založit firmu, tak vám dají peníze, a ne malé. Dostanete prostředky na přípravu byznys plánu a dalších věcí. Když ten plán připravíte a firmu založíte, dostanete další finance na její rozvoj, abyste mohli jít za investory. To tam funguje. Podobné systémy fungují i v Nizozemsku, Belgii a dalších zemích. 

U nás se to postupně zlepšuje. Existuje spousta iniciativ – Ministerstvo průmyslu a obchodu / CzechInvest, a třeba jejich program, který poskytuje startupům nebo spin-offům peníze na služby v rámci režimu de minimis. To je určitě krok vpřed, ale ty firmy potřebují hlavně prostředky na platy pro lidi. 

Teď se o to snaží například Technologická agentura, která pracuje na grantech, jež by umožnily financovat i tento aspekt. Nicméně, na co jsem reagoval, je fakt, že už jsem zažil mnoho státních iniciativ, kde stát chtěl rozhodovat, a to podle mě není správné. Myslím si, že stát musí tyto věci přenechat odborníkům. Nejlepší je, když to nechá těm, kterým na tom závisí živobytí – investorům, kteří do toho dávají své vlastní peníze, a proto věnují velkou pozornost tomu, do čeho ty peníze půjdou. 

Stát nikdy nebude schopný tuto roli mimikovat. Pokud si bude hrát na kapitalistu, což tam také zaznělo, obávám se, že to nemůže dopadnout dobře. Bude to znamenat, že peníze půjdou špatným směrem. 

MZ: Když jste mluvil o těch modelech v Izraeli, v Rakousku a pak popisoval, jak to vypadá u nás – je to ten důvod, proč je v Česku relativně malý počet spin-off firem, nebo je tam třeba ještě něco jiného? 

MF: Já si myslím, že je to kombinace více faktorů. Jednak se podpora teprve rozbíhá, například program CzechInvestu je tu, tuším, rok a půl, maximálně dva roky, takže je jasné, že všechno to chvíli trvá. To je jedna část problému. Druhá část je, že, jak už jsem říkal, lidé na to ještě nejsou mentálně úplně připravení, aby se do toho pustili. 

Dalším faktorem, například v Praze, když se podíváte na oblast Life Sciences, MedTech nebo farmacie, je to, že tu nemáme ani jeden pořádný inkubátor. Když pojedete na kteroukoli z lepších amerických univerzit, mají tam kampus, kde stojí budova určená přímo pro tyto spin-offy. Ty si tam za rozumný peníz mohou pronajmout prostory, sdílet přístrojové vybavení a fungovat. V Praze nic takového nemáme. V tomhle je Praha zoufale pozadu. Například oproti Brnu, kde už existuje Jihomoravské inovační centrum nebo inkubátor v rámci kampusu. Když se podíváte třeba do Oxfordu, tam už mají celou vesnici postavenou jen pro to, aby tyto firmy měly kde začít. Ano, spousta z nich třeba během roku dvou tří zanikne, protože to neudrží finančně, ale to vůbec nevadí. Na jejich místo přijde další. Tady nemáme vůbec nic.  

To je další z faktorů. Tady, když bych chtěl založit firmu – což tedy nechci – a hledal bych vhodné prostory, tak prostě nic nenajdu za rozumnou cenu. Ano, můžete si pronajmout kancelářské prostory a celé je předělat, ale to bude stát tolik peněz, že to nikdo nezaplatí. Takže tohle je další faktor. 

A potom samozřejmě ty komplikované byrokratické procesy. Jak už jsem zmínil, všechny smlouvy trvají strašně dlouho. Takže bych řekl, že je to souběh několika věcí. 

Na druhou stranu, postupně se to začíná nabalovat a vznikat, takže doufám, že se to někam dobere. 

MZ: Další zajímavý aspekt, na který bych se vás rád zeptal, je vybudování nějaké image v té pre-seed fázi tak, aby se ten projekt stal atraktivní pro velké peníze. Jak se to dělá? Co je podle vás důležité? 

MF: Když jsem nad tím přemýšlel a pročítal vaše otázky, nejdřív jsem si říkal, že nejlepší odpověď by možná byla „nevím“. Ale pak mě napadlo, že reálná odpověď by mohla být „založte to spíš v Americe“. Protože když přijdu do Bostonu nebo San Diega – což jsou hlavní střediska v našem oboru, a dokonce i v Montpellier nebo Zaragoze – a řeknu, že projekt pochází z České republiky, tak si pořád nejsou úplně jistí, kde to vlastně je. Někteří si možná pořád pletou Česko s Čečenskem. To je prostě realita. 

Je to podobné, jako když jsme se my před deseti lety dívali na Ukrajince, tak oni se teď dívají na nás. To je realita, se kterou musí člověk pracovat. Když hledám investora v Bostonu, kde je největší koncentrace investorů v naší oblasti, přijít tam se spin-offem, který má sídlo ve Vysočanech, je téměř beznadějné. Jednou jsem mluvil s investorem v Kalifornii, a ten mi rovnou řekl: „Proč bych měl jezdit do Prahy? To je pro mě 16 hodin cesty byznys třídou, a já tady během 10 minut autem obejdu čtyři jiné možnosti.“ 

Řada firem to řeší tak, že si založí dceřinku v Americe, nebo naopak – česká firma se stane dceřinkou americké entity. To je jedna z věcí. Je velký rozdíl mezi americký a evropským pojetím. Amerika je sice dražší, ale očekávání a kultura investorů tam jsou úplně jinde. 

A co se týče tady toho, kdybychom řekli: „Dobře, chceme investora z Německa, z Anglie nebo podobně,“ tak tam to zase začne narážet na určité bariéry. Nechci to nazývat nacionalismem, ale oni se hodně dívají na to, jestli je to „jejich“. 

Tohle ale není hlavní věc. Myslím, že strašně důležité je jezdit na ty specializované veletrhy, Bio Europe, například. Tento týden byl Bio Europe ve Stockholmu, kolegové tam byli. 

Je potřeba se potkávat se zahraničními partnery, bavit se s nimi a potom jim představit správný pitch. Naučit se tyto prezentace, trénovat je – to jde postupně zvládnout. Teď to navíc získalo poměrně značnou podporu Ministerstva zahraničních věcí, které začíná rozvíjet tzv. vědeckou diplomacii. To je dobré. 

Ale pořád tam hodně ztrácíme. Jsme stále „za tou bývalou oponou“. To je realita. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale taková je situace. Ještě tak Rakušané se s námi baví. 

MZ: Několikrát jste už zmiňoval, že velkou brzdou transferu technologií u nás je poměrně přebujelá byrokracie. Můžete třeba zmínit nějaký příklad, co v tom je? Třeba ve srovnání se zeměmi, které toto netrápí. Co je z vašeho pohledu úplně zbytečné? 

MF: Myslím si, že je zbytečné schvalování některých kroků spoustou po sobě jdoucích komisí nebo orgánů, které tomu stejně z principu nerozumí. U nás je na tom strašný formalismus – prostě se to projedná, schválí a posune dál, ale často to znamená čekat, až se příslušný orgán sejde, třeba za dva měsíce na pravidelném zasedání. A pak se to zase formálně schválí. Nejde o nic složitého, ale tyto formální kroky celý proces zpomalují. 

Uvedu konkrétní příklad. Měli jsme partnera a patent na izolaci jednoho izotopu. Před Vánoci o to projevil zájem partner z Wisconsinu v USA. 

V lednu přijeli, aby se s tím seznámili. Vše proběhlo dobře a následně začala jednání o licenční smlouvě, která trvala necelé dva a půl měsíce. To bylo velmi rychlé. 

A pak jsme řekli: „Dobře, tak licenci podepíšeme,“ někdy v březnu nebo dubnu. Oni na to: „Jo, ale náš CEO k vám přiletí. Chce to vidět osobně a podepsat to přímo ruku v ruce s vaším panem ředitelem.“ A skutečně přiletěl. 

Seděli jsme tam a on říkal: „Podívejte, já jsem si to ještě v letadle pročetl. Tady bych chtěl změnit tenhle paragraf.“ Nevymýšlím si, opravdu to takhle bylo. „Tohle chci změnit a támhle to chci změnit.“ Naši právníci seděli s námi a ti jeho byli na telefonu. Tak jsme to na místě doladili. 

A potom řekl: „Tak jo, teď to podepíšeme.“ 

Kdybychom ale byli úplně paranoidní podle zákona o VVI, měli bychom v tu chvíli říct: „Skvělé, tuhle finální verzi teď ještě pošleme dozorčí radě, radě instituce, majetkové komisi a dalším orgánům.“ A podpis by se odložil asi o půl roku. Ale on přiletěl do Prahy právě proto, aby to podepsal. 

Takže jsme to podepsali. 

A povolení máme, ale je to nesmysl. Prostě nesmysl, protože kdyby v těch komisích seděli lidé, kteří tomu opravdu rozumí – lidé z byznysu, ne jenom úředníci nebo někdo bez odborného přehledu. Nic proti těm lidem, ale nejsou to zainteresovaní odborníci. Je to jako kdybych měl rozhodovat o nějakých čistě akademických nebo vědeckých otázkách, kterým nerozumím. 

Někde to tak prostě je. A takových příkladů je spousta. Jsou to drobnosti, které se ale nasčítají a nakonec to nefunguje tak, jak by mělo. 

Částečně chápu, že určitá kontrola je potřeba. Dá se ale nastavit pružná a kvalitní kontrola. Šlo by to. 

Na škole, když chcete skutečně rozjet spin-off, tak se to musí projednávat spoustou úředníků. Je to taková ta ochrana, kdy se všichni chtějí hlavně chránit – nic nerozhodnout a raději to posunout dál. Chápu to, protože žijeme ve zvláštním světě, ale rozhodně to tomu procesu nepomáhá. 

MZ: Tohle u nás bohužel v celé řadě oblastí slýchám poměrně často. Ale já jsem se vlastně chtěl zeptat na vás, na vaši kariéru, konkrétně na to, že jste nějakou dobu působil v tom velkém farma byznysu. Pokud vím, byl jste ve společnosti Merck. Je to tak? 

MF: Ano, tak vám tedy řeknu své CV. Vystudoval jsem organickou chemii na VŠCHT, poté jsem dělal Ph.D. v biochemii a následně jsem se na rok dostal do Ameriky na postdoktorandskou pozici. Poté jsem se vrátil na Ústav organické chemie a biochemie. Pak jsem znovu odjel do Německa, do Heidelbergu, na další postdok na rok, a následně ještě na dva roky zpátky do Ameriky. V roce 1994 jsem se vrátil, ale tenkrát jsem rodinu z vědy neuživil. Ačkoliv mě věda strašně bavila, prostě to nešlo. 

Takže jsem nastoupil do americké společnosti Sigma-Aldrich, která byla v té době dominantním dodavatelem látek pro všechny možné vývoje, jak pro průmysl, tak pro farmaceutický sektor. A začínal jsem tam jako sales person, pak jsem dělal různé funkce v rámci východní Evropy a podobně. Hodně jsem se věnoval dodávkám právě pro farmaceutické společnosti. Potom jsem ještě nějakou dobu pracoval ve společnosti Merck, ale to byl ten německý Merck, ne americký. Tam jsem měl na starosti chemickou divizi. 

Nakonec jsem byl úplně zdeprimovaný z těch korporátů, protože to tam funguje trochu jinak než v běžném prostředí. 

MZ: Já jsem se právě chtěl zeptat, co pozitivního a zajímavého jste si tam odtamtud přinesl? 

MF: Tam je spousta pozitivního. Hlavní, co jsem si odnesl, je asi to, že pokud jsem ve funkci nějakého servisu, tak vědci a ostatní zákazníci jsou mými klienty. Já jim musím vycházet vstříc. 

To byl klíč k úspěchu. Když chce člověk prodávat v nějaké oblasti, tak je to opravdu o tom poskytovat službu zákazníkovi. Nejde jen o to, že přijdu a řeknu: „Tady to mám levnější o tři koruny.“ Jde o to poskytnout mu službu a snažit se mu vyjít vstříc v okamžicích, kdy něco potřebuje rychle a okamžitě. 

To je ten prozákaznický přístup. Připadá mi, že tohle je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se tam naučil. 

A druhá věc, kterou bych zmínil, je, že vůbec nemáme důvod se za cokoliv stydět. Poznal jsem spoustu vysoce postavených manažerů v různých firmách a to nejsou lidé, kteří jsou někde jinde. Naopak si myslím, že tady máme lidi, kteří jsou často lepší než oni – jen o tom ještě nevědí. 

Rozhodně toho nelituju. Jsem rád, že jsem to zažil, protože jsem tam získal spoustu znalostí. 

Ale postupně, když korporát začne být příliš velký, tak se procesy zpomalí. Ta myšlenka, než proteče odshora dolů, už se zase změní. Bylo to jako Brontosaurus – šlápnete mu na ocas, ale hlava to pocítí až za dlouho. 

Pak jsem se shodou okolností vrátil na Ústav organické chemie a biochemie. V té době tehdejší ředitel chtěl založit profesionální transfer technologií, takže jsme se do toho pustili. Po dvou letech jsme ho založili a od té doby to funguje. Letos jsme oslavili 15 let od jeho založení. 

MZ: Co zajímavého vás čeká? Co připravujete? Na co mě těšíte? 

MF: Když budu upřímný, tak na důchod. Oficiálně už v důchodu jsem, ale prakticky to tak nevypadá. Někdy je toho prostě hodně. 

Pokud bych měl mluvit o nejbližších věcech, máme teď několik opravdu zajímavých projektů, ať už přímo u nás, nebo v naší další dceřiné společnosti i&i Prague. Myslím si, že je před námi spousta příležitostí. 

Kdyby se jen politici stále neměnili a neměnili stále dokola strategie a byla nějaká kontinuita, mohli bychom se posunout mnohem dál. Chápu, že volby přinášejí změny – to je jasné, viděli jsme to i nedávno ve Spojených státech. Ale kdyby zůstala určitá kontinuita v tom, co je důležité, a co méně, myslím, že bychom se mohli dostat tam, kde jsme byli ve 30. letech minulého století. Tedy mezi velmi úspěšné národy v rámci tehdejší rozkolísané Evropy. 

MZ: Což je asi možné, jak některé země ukazují. Umět se shodnout na těch důležitých věcech a tu kontinuitu udržovat. 

MF: Myslím si, že by to mělo být možné, ale… 

MZ: Tak si přejme, aby se to tedy dostalo i k nám. A Já vám moc děkuji za rozhovor. 

MF: Není vůbec zač, bylo mi potěšením. 

Zpět na začátek