Zahraniční investice: Firmy musí hlídat smlouvy o zamezení dvojímu zdanění



Investice v zahraničí přináší pro každého podnikatele zásadní otázku, jakým způsobem se příjmy realizované mimo Českou republiku promítnou do daní a jaká tím pádem bude výnosnost takové investice.

„Tato záležitost je na úrovni jednotlivých států řešena v rámci dvoustranných smluv o zamezení dvojímu zdanění, kdy si strany vzájemně sjednávají podmínky a metody zdanění. Řádně přijaté a ratifikované smlouvy mají aplikační přednost před konkrétními daňovými zákony. To znamená, že pokud by daňový zákon, typicky zákon o daních z příjmů, stanovil něco jiného než smlouva, tak se pro daný případ použije konkrétní znění smlouvy,“ upozorňuje advokát Jan Havlíček, majitel stejnojmenné advokátní kanceláře z Jihlavy.

„Pokud například české firmy investují v různých zemích, musí posoudit každý jednotlivý příjem z jednotlivé země a podle příslušné smlouvy o zamezení dvojímu zdanění zjistit daňový režim takového příjmu,“ pokračuje Jan Havlíček.

Podniky musí ověřit, zda existuje smlouva

Firma, která se chystá investovat v zahraničí, tak musí v první řadě zjistit, zda má Česká republika se zemí, do níž chce vstoupit, uzavřenou platnou a účinnou smlouvu o zamezení dvojímu zdanění. „V této souvislosti je nutné zdůraznit, že Česká republika nemá uzavřenu smlouvu se všemi státy světa, přesto lze konstatovat, že smlouva byla uzavřena se státy, kam nejčastěji tuzemské subjekty investují,“ upozorňuje Jan Havlíček.

Pokud by v konkrétní zemi smlouva nebyla uzavřena, musela by firma zdanit veškeré celosvětové příjmy v České republice bez ohledu na to, zda a případně v jaké výši musela odvést daň v zahraničí. „Naproti tomu v případě, že s příslušným státem Česká republika uzavřela smlouvu o zamezení dvojímu zdanění, tak je daňový subjekt vázán smlouvou stanovující daňový režim jednotlivých příjmů, což vede ke snížení daňového zatížení zahraničních příjmů,“ podotýká Jan Havlíček.

Přestože každá smlouva má nepatrně jiné znění, mají obecně standardizovanou podobu a podnikatelé se tak v jejich znění mohou poměrně jednoduše zorientovat. „Je však nutné zdůraznit, že přes zřejmou podobnost jednotlivých smluv je každá smlouva jiná a nelze předpokládat automaticky stejný daňový režim pro konkrétní příjmy, to je vždy nutné podrobně ověřit,“ zdůrazňuje Jan Havlíček.

V úvodních článcích smluv je vymezeno rezidentství poplatníků, tedy určení toho, zda se na daňový subjekt nahlíží jako na tuzemského nebo zahraničního poplatníka. Poté jsou upraveny ustanovení věnovaná problematice přímé podnikatelské činnosti ve smluvním státě.

Samostatně pak bývá upravena problematika zdaňování příjmů z nemovitého majetku, typicky příjmy z pronájmu nemovitostí ležících v zahraničí, příjmů z dividend, příjmů z úroků, příjmů z licenčních poplatků a další.

Následující články smlouvy jsou věnované typickým firemním příjmům, jako jsou příjmy  z nezávislých povolání, ze zaměstnání, zdanění tantiém, příjmy umělců a sportovců, penze, veřejné služby a ostatním příjmům.

„Pro poplatníka je tak zcela zásadní správné určení charakteru příjmu, případně příjmů, a jejich podřazení pod konkrétní ustanovení smlouvy. Z povahy věci plyne, že každý druh příjmu může mít jiný daňový režim, takže rozhodující není pouze existence smlouvy, ale právě smluvní úprava mezinárodního zdanění tohoto konkrétního příjmu,“ porovnává Jan Havlíček.

Dvojímu zdanění brání různé metody

Nejdůležitější částí každé smlouvy o zamezení dvojího zdanění je stanovení metody o zamezení dvojímu zdanění, které jsou pro oba smluvní státy závazné a jež vzájemně aplikují. „V praxi se uplatňují v podstatě pouze dvě metody, a to metoda vynětí příjmů a metoda prostého zápočtu daně,“ podotýká Jan Havlíček.

Nejčastější metodou zamezení dvojímu zdanění je prostý zápočet daně. „Zjednodušeně se jedná o situaci, kdy poplatník od celkové daně na tuzemskou daňovou povinnost odečte daň zaplacenou v zahraničí,“ konstatuje Jan Havlíček.

Naproti tomu příjmy z dividend mají ve většině případů jiný daňový režim založený na tom, že tyto příjmy nepodléhají zdanění ve státě, který je jejich zdrojem, tedy v zahraničí. „Pokud tedy českému poplatníkovi plynou příjmy z úroků ze zahraničí, například z Velké Británie, tak celý příjem zdaní poplatník v České republice a ve Velké Británii takový příjem není poplatníkovi jakkoliv zdaněn,“ zmiňuje Jan Havlíček.

Další metoda, takzvané vynětí příjmů, se pak vyskytuje v malé míře, a to pouze u ostatních příjmů plynoucích z Německa a Itálie.

Zdanění v zahraničí může být vyšší

Smlouvy zamezující dvojímu zdanění jsou pro firmy výhodné v tom, že díky nim daní své příjmy pouze jednou. Na druhou stranu může být znění smlouvy pro danou zemi pro české podniky nevýhodné, pokud je daňové zatížení v zahraničí je vyšší než v České republice. „To však pro určení daňové povinnosti nemá žádný vliv, nelze aplikovat výhodnější právní úpravu, je vždy nutné aplikovat konkrétní mezinárodní smlouvu,“ zdůrazňuje Jan Havlíček.

Podnikům přitom dělá nejčastěji potíže zařazení svého podnikatelského příjmu pod příslušné ustanovení smlouvy, které rozhoduje o způsobu jeho zdanění. Pokud mají pochybnosti, měly by poradit s odborníky, kteří jsou schopni určit konkrétní daňový režim a případně i dokumenty dokládané k daňovému přiznání.

Tabulka: Metody zamezení dvojího zdanění u příjmů z nejvíce obvyklých zahraničních zdrojů příjmů v závislosti na druhu příjmů

Zdroj: Investujeme.cz

Dalibor Dostál