English version
Jaká pozitiva může přinést zpomalení globalizace nebo jak zlepšit systém podpory českých exportérů? Nejen o tom jsme si povídali ve druhé části rozhovoru se Stanislavem Martincem, který je zakladatelem a ředitelem Koma Modular, jedné z nejzajímavějších a skutečně inovativních českých firem. První část rozhovoru přibližuje principy modularity a historii firmy.
Obsah videa
Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.
- 01:28 – Dochází k rozpadu systémů, které v byznysu fungovaly řadu let
- 06:24 – Velká většina produkce na export: Evropa, ale i Afrika
- 08:24 – Zpomalování globalizace přináší pozitiva
- 13:00 – Jak zlepšit systém podpory českých exportérů
- 14:58 – Proč bychom měli zastavit růst a zaměřit se na rozvoj
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
„Jsem už vysazený na to, že když žádáme o úvěr v bance, musíme čelit dotazům typu ‚jak rychle porostete příští rok, o kolik zvýšíte produkci atd.‘ Odpovídám, že nezvýšíme a zůstaneme na stejné úrovni, protože se chceme rozvíjet, nikoli růst,” říká Stanislav Martinec, jehož společnost Koma Modular sehrála v ČR roli průkopníka tzv. modulární výstavby.
Prakticky trvalý tlak na stále rychlejší růst, který je charakteristický pro současný ekonomický systém, je podle něj nebezpečný, protože kontinuální zrychlování nemůže dříve či později přinést nic jiného než drsný pád.
V rozhovoru také říká, že vlivem celosvětových událostí dnes dochází k narušení systémů, které si firmy budovaly mnoho let, a vysvětluje, proč vítá zpomalování tempa globalizace. Stanislav Martinec se zamýšlí také nad tím, proč je pro český byznys problémem dlouhodobá nízká nezaměstnanost v zemi nebo přibližuje, kde v Africe vidí obrovský potenciál do budoucna.
V první části rozhovoru pak přibližuje principy modularity a historii firmy.
Martin Zika
Přepis druhé části rozhovoru Martina Ziky se Stanislavem Martincem
Martin Zika: Řekněte mi, jak se vypořádáváte s tou současnou situací, která asi pro firmy není úplně jednoduchá. Začalo to už pandemií covidu. Teď vidíme kolem sebe nedostatek zdrojů, vysokou inflaci atd. Jak vy to zvládáte?
Stanislav Martinec: Je to úplně hrozné, protože já musím říct, že dochází k rozpadu určitých systémů, které jsme si roky budovali. Najednou musíme úplně měnit postupy, kdy najednou dostáváte diktát zdražování materiálu, kdy se nevyjednává. To je neuvěřitelné, že nám oznamují zvýšení cen. My se to snažíme dále přesunout do našich cen, ale vždycky se nám to nedaří. Takže musím říct, že ta doba je opravdu velmi nelehká. Jedna věc je zdražování materiálů.
Druhá věc je, že vůbec nejsou, že se prodlužují termíny. Takže nějaké plánování a nějaké nastavené systémy se vám absolutně zbortí a najednou musíte z týdne na týden měnit. Já musím říct, že to všichni lidé nedávají. Myslím si, že je daleko větší fluktuace, že lidé budou odcházet z firem, protože to je hrozně náročné toto řídit. My musíme mít pracovníky, kteří prostě dělají na linkách. My nemůžeme dělat na home officu. Musím říct, že si různě radíme, že i zaměstnáváme.
Teď třeba děláme takovou zahraniční pracovní jednotku. Máme asi čtyři nebo pět Ukrajinců zaměstnaných přímo. Tady musím říct, že bychom měli odbourat agentury, které zaměstnávají a které si berou polovinu jejich mezd. My platíme 250 Kč a oni dostávají 100 Kč a mezitím 100 Kč nebo 150 Kč někde zůstává. To si myslím, že je věc dnešní doby. Ale jinak musím říct, že my bychom rádi zaměstnávali zahraniční pracovníky. Ať si na to zvykneme, že tady budou i ze zahraničí. Určitě bychom se tomu neměli bránit a já sám jsem připraven třeba i někoho ze Senegalu k nim přibrat. Takže tak si radíme. Teď jsme začali třeba jednání se střední školou ve Valašském Meziříčí, je to stavební střední škola a má i učební obory, a snažíme se protlačit učební obor Výstavba modulárních staveb.
MZ: Co brání tomu většímu zaměstnávání lidí ze zahraničí? Vím, že firmy si na to hodně stěžují. Je to v tom, jak jsou nastavené předpisy České republiky, zákony atd., které tyto věci upravují?
SM: V současnosti se samozřejmě hodně uvolnila záležitost Ukrajinců, takže to využíváme. To jde velmi dobře. Důležité je, abychom změnili nastavení našich myslí. Aby Ukrajinci nebyli Ukrajinci, ale aby měli jména. Když se jmenuje Ivan Korobko, tak je to prostě Ivanko Korobko. A ten pracuje jako každý jiný. Pracuje stejně. Když pracuje nekvalitně, tak nekvalitně. Myslím si, že toto se změnilo vůči Ukrajině. A cizinci, tak ti se k nám asi moc nehrnou. Bohužel musím říct, že i ta situace, která teď je, tak prostě jsme i blízko konfliktu. Je to trošku těžší.
MZ: A jak se s touto věcí vypořádáváte vy? Myslím problematiku lidských zdrojů. Protože v České republice je asi 300 000 pracovních míst, které dlouhodobě nejsou obsazené. Jak vy to zvládáte?
SM: Já můžu mluvit o nás. My to zvládáme celkem těžce. Chceme rozšiřovat. Máme v plánu rozšířit a zvýšit výrobu, protože modularita je teď velmi zajímavá a řeší tu situaci. Nabíráme hrozně složitě, musíme hrozně přebírat. Až 50 % lidí, které vezmeme, po čase odchází, protože to nedají, nezvládnou to tempo. Myslím si, že základní je, aby konečně se už něco udělalo s nezaměstnaností. To prostě není možné, aby dlouhodobě tady bylo 3 %, abychom byli úplně na chvostu Evropské unie. Dokud tady nebude 6%, 7%, 8% nezaměstnanost, tak my budeme mít problémy. Protože ti lidé od nás odejdou, jsou přeplacení jinými. Putují.
MZ: Mluvili jsme o tom, že vy velkou většinu produkce vyvážíte, je to kolem 80–90 %. Vy jste sám říkal v úvodu, že v zahraničí jsou ty země modulární výstavbě vstřícnější, že jsou trochu dál. Jaká jsou vaše hlavní odbytiště?
SM: My v současnosti máme trhy trošku rozděleny, takže opravdu musím říci, že Německo, Švýcarsko, Rakousko, tedy německy mluvící země, zde je vyšší stupeň modularity. To je jedno velké odbytiště. Druhé velké odbytiště jsou pro nás země Beneluxu, to znamená Belgie a Holandsko. To je takový druhý velký trh a přidává se k tomu Francie, už i v minulosti. Čas od času je to Skandinávie, kde spolupracujeme.
Nový trh, který se objevil, tak je samozřejmě v současnosti mimo Evropskou unií, to znamená Afrika. Musím říct, že se připravují další. My máme dělat ještě další tři letiště, pokud vše dobře dopadne, v Senegalu. V současnosti máme dodávat i sestavu do Beninu v Africe. Takže já myslím, že Afrika, je v uvozovkách země rozvíjející se, a ten potenciál je tam obrovský. Modularitu tam skoro neznají. Připadáme si, jak někde úplně na začátku.
MZ: Teď se hodně mluví o tom, že globalizace v té podobě, jak jsme ji znali, že už nebude tak fungovat. Ty vztahy, volný obchod atd., že bude do určité míry omezený a trošku víc v tom hrají roli i konflikty, které teď jsou. Takže se mluví o tom, že je možná potřeba se hodně přimknout na evropské partnery, kde pravidla jsou nastavená, dodržují se, vychází z evropských hodnot, na kterých jsme se domluvili. Jak vnímáte případné nebezpečí obchodních vztahů mimo zaběhlé partnery?
SM: Tak na to musím reagovat, protože si myslím, že ta lokálnost je úplně zásadní. Že jsme od ní odstoupili a já budu radikální v jedné věci. A to, že si myslím, že globalizace jako taková nebyl úplně dobrý směr. Vím, že je to názor, ale myslím si, že ta lokálnost by měla být na prvním místě a že bychom měli být schopni se uživit i výrobky, které jsou na určitých územích a logicky na sebe navazují kulturou. Známe vztahy, jakým způsobem se k sobě chováme, samozřejmě Evropa určitě. Já si myslím, že pokud mluvíme o udržitelnosti, tak je nelogické, abychom přes půl světa dopravovali zboží, které potom stojí někde v přístavech, stojí obrovské peníze a zdražuje nám tu konečnou cenu.
Tady paradoxně musím říct, že tomu ty konflikty pomáhají. Je to paradox, ale myslím si, že toto je zase ten pozitivní paradox, protože všichni, jak teď uvažujeme, je neuvěřitelné, co se najednou stalo, že dokážeme takto fungovat a takto uvažovat. Takže toto zase, myslím si, že akceleruje, a to je dobře. A k té Africe. Není náš cíl dodávat neustále do Afriky. Já si osobně myslím, že by měla, nevím, jestli se toho dočkám, vzniknout továrna na moduly v Africe a dělat to s místními lidmi a z místních zdrojů.
MZ: Když jsme u toho exportu, co pro vás je důležité pro ten úspěch? Využívali jste nějakou podporu, kterou připravuje český stát? Spolupracovali jste třeba s agenturou CzechTrade? Nebo využívali jste něco takového?
SM: My jsme vždycky přistupovali k dotacím a k podpoře i z Evropské unie jako k příležitosti. A musím říct, že jsme čerpali naposledy na naše Vývojové a inovační centrum modularity. A víte, my máme jednu takovou strategii a filozofii, kterou jsem přebral od profesora Zeleného, který říkal, že s dotacemi byste neměli počítat v ekonomice. Dotace by měly být tak, že interní ekonomika by se bez nich měla obejít. A potom, když je dostanete, tak byste si je měli uložit na konto, a z toho se rozvíjet. No, a to se snažíme dělat.
MZ: Já jsem měl na mysli i takové věci, že když se snažíte proniknout do nového teritoria, tak jestli třeba využíváte znalostí zástupců agentury CzechTrade, aby vám pomohli s kontaktem na potenciální vhodné partnery atd.
SM: Musím říct, že ano. V Evropě to bylo několik spoluprací, třeba v Miláně. Pak jsme využili CzechTrade k průniku do skandinávských zemí, taktéž do Německa. Dokonce musím říct, že jedna pracovnice, která dělala v CzechTradu, tak teď v současnosti je dokonce naší ředitelkou v Koma Austria. Takže ano, ty kontakty jsme využívali a musím říct, že i v Africe, například v Senegalu, kde bylo obchodní zastoupení, tak jsme je využívali. Pan velvyslanec Machálek nám obrovsky pomohl. Já si myslím, že tady máme hodně dobrých lidí, kteří jsou schopni pomáhat a podporovat a chápou nás. Je to daleko lepší, než to kdysi bývávalo. To jsme se vůbec na státní orgány neobraceli. Myslím si, že se to hodně zlepšilo.
MZ: A když byste měl tu státní podporu exportu zhodnotit obecně, protože teď se o tom hodně mluví v souvislosti s tím, jak podpořit české exportéry, je tam něco, co vám chybí? Co byste navrhoval zlepšit nebo změnit?
SM: Osobně si myslím, že by měla existovat určitá strategie. Možná se o ní málo mluví, možná jsme hodně závislí na Evropě. Pořád jsme mluvili, že musíme jít i mimo Evropu, ale stále dodáváme možná 90 % do Evropy. Já si myslím, že ta strategie je úplně zásadní, protože v covidu se ukázalo, jak každá země hodně brání to svoje teritorium. K nám jsou například naopak obrovsky vstřícní třeba v tom Senegalu. Myslím si, že Česká republika by se měla opravdu podívat i za hranice Evropy a udělat určitou větší strategii, jestli jít cestou podpory třeba určitého typu průmyslu a potom opravdu i vytipovat země, kde bude dělat daleko razantnější obchodní politiku a průnik na ty trhy, protože podle mě na to máme. A to se ukazuje třeba v té Africe.
MZ: Já se vás chci zeptat na jednu hodně zajímavou věc. Vy jste asi před dvěma lety, pár měsíců poté, co začala pandemie, vydal zajímavé prohlášení, které jste nazval Zastavme růst. A vy jste mimo jiné v něm napsal: „Nepromarněme tuto jedinečnou současnou příležitost, kdy se svět zastavil a ekonomika padá. Nepromarněme šanci dál klesat a žít v nové budoucnosti jinak.“ A psal jste, že bychom si měli zvyknout na to, že třeba ekonomika poklesne o 20 % a zůstane to tak, že nás bude méně, budeme méně cestovat, nebudeme produkovat tolik potravin, bude se vyrábět méně aut atd. To je hodně zajímavá vize. Můžete to trošku rozebrat? Proč si myslíte, že takhle by to bylo dobře. Co je vlastně problém? Proč toto podle vás by bylo potřeba takto udělat nebo by to bylo pro nás dobré?
SM: To souvisí samozřejmě s cirkulární ekonomikou. Souvisí to s tím přístupem k lokálnosti a, řekněme si to otevřeně, jsou určité průšvihy tohoto světa, a jeden z nich je přelidněnost. To znamená, že se o tom těžce mluví, ale v roce 1920 nás bylo necelé dvě miliardy, a exponenciálně jsme se dostali skoro k osmi miliardám. Myslím si, že každá exponenciála je nebezpečná ve vývoji, a to se prostě děje. Takže proto říkám, zastavme růst. Protože když třeba člověk žádal nějakou finanční pomoc v bance, tak se hned ptali: „Kolik porostete, kolik příští rok, o kolik zase zvýšíte produkci?“ Já říkám: „Nezvýšíme. Prostě zůstaneme stejně, protože se chceme rozvíjet, nikoliv růst.“ Jenom to zkusím rychle vysvětlit. Růst je lineární. To znamená neustále stále zvyšujete a zvyšujete produkci.
A to je právě ta lineární ekonomika a vy vlastně jste jak auto. Dopadnete jak auto. To není moje myšlenka, je to myšlenka ekonoma Tomáše Sedláčka, který, říká: „Nemůžete stále jet jako auto a stále zrychlovat, protože když budete pořád zrychlovat, tak vás čeká jednoznačně pád. Auto musí jednou zastavit, jednou přibrzdit, jednou couvat, jednou zajet do servisu, jednou přibrzdit do zatáčky, dokonce couvat.“ A to si myslím, že je správné a ten rozvoj by měl být ne lineární, ale plošný. To znamená procesy. Vzdělávání lidí, rozvoj výrobků, které budou odpovídat cirkulární ekonomice. Beru to jako spíš takovou pavučinu. To bychom měli rozvíjet, a ne pořád jenom navyšovat a navyšovat. Takže to byla ta myšlenka, že se trošku uskromníme a nebudeme pořád produkovat obrovské miliony kusů něčeho, co skončí v odpadu.
MZ: Ta současná ekonomika je na tom ale postavená, na té neustále produkci víc a víc. HDP jako ukazatel je takový vlastně fetiš. V současnosti neustále sledujeme, o kolik procent jsme vyrostli atd. Dá se s tím něco vůbec dělat podle vás? Máte na to nějaký recept vy sám osobně? Jak to celé přenastavit?
SM: Já vím, že je to hrozně složité. Na to asi neexistuje univerzální nastavení, ale já věřím v evoluci. Věřím v postupný vývoj. Dostáváme druhou ránu, to znamená po covidu nastává velmi blízko válka. Já bych byl hrozně rád, aby přišla ještě nějaká třetí. Hodně se v současnosti bojím kybernetické války. To říkám otevřeně, protože my jsme třeba za poslední asi tři týdny byli napadeni kybernetickým útokem a nebylo to vůbec příjemné. Nikdy jsem to nezažil. Je to úplně nová situace, do které jsme se dostali. To jsou ty náznaky, které nám říkají, udělejme velmi rychle tady tuto změnu. Není mi opravdu jasné, kde všichni lidé se můžou zaměstnat. Nechci tady mluvit o nějakých teoriích, ale určitě na to existují postupy, jakým způsobem ten neřízený růst zastavit. Ale jestli to ode mě chcete, tak já myslím, že je to na Nobelovu cenu, a to by asi tady musel sedět někdo jiný a vůbec nevím, jestli takový člověk existuje.
MZ: To asi máte pravdu. Nicméně my jsme spolu dělali rozhovor před časem a bavili jsme se tady o tom. Vy jste mimo jiné říkal, že ve firmě tuto věc řešíte, že se zabýváte tím, aby ta firma nerostla příliš rychle a že máte i nějaká opatření, ten příliš rychlý růst brzdit.
SM: A to je super, že to říkáte a že si vzpomínáme, protože to je ono. Každý by měl začít uvnitř u sebe. První by měl začít každý u sebe. Já když jdu s manželkou, tak my si dáváme třeba jedno jídlo napůl. Nepotřebujeme tolik. Abychom to potom nechali na talíři. Takže každý u sebe a potom u sebe rovná se ve firmách. To znamená přejít do té situace, kdy se šetří, kdy se nevyhazuje, kdy těm lidem se dá dát víc peněz. My máme třeba vlastní interní školu, kde lidi vzděláváme, snažíme se zaměstnance vzdělávat, jak se dívat na kritické myšlení, na zdravý rozum. Já si myslím, že toto je ono, tady je ten postup. My neplánujeme automaticky navýšení. My plánujeme navýšení v době, kdy cítíme, že náš produkt pomáhá lidem a v té chvilce se snažíme navýšit výrobu, ale že bychom prvoplánovitě plánovali vyšší a vyšší zisky… To je produkt, zisk je produkt našeho snažení.
MZ: Říkal jste mi tenkrát, že i třeba když vidíte, že se ta situace přihřívá, v uvozovkách, tak třeba nevezmete další zakázku.
SM: Nevezmeme. Já musím říct, že byly tlaky začít dělat na třetí směnu noční. Neudělal bych to. Neděláme soboty, neděle. Mohl by být trvalý provoz, ale myslím si, že to není dobře, že se to přehřeje a že z toho vzniká pak ten lineární nekonečný boj, kdy cokoliv se vám stane, tak protože jedete 24 hodin 7 dní, jak některé třeba fabriky, tak je to katastrofa, když se něco potom stane. Ti lidé jsou potom jako roboti a nejsou to snad ani lidé. Já se snažím nepoužívat HR jako název, protože my nejsme žádné zdroje. My jsme lidi. Já se snažím to nazývat, a doufám, že se nám to podaří vybudovat, Centrum vzdělání a péče o člověka.
MZ: Děkuji vám za rozhovor, ať se daří.
SM: Děkuji.
