English version
Jestliže New York má svůj Waldorf Astoria a Pařížané svůj Ritz, v turkmenském Ašchabadu bydlí luxus v hotelu Oguzkent. Při pohledu zvenčí možná vypadá jako pomsta architektuře, ale tamní interiér je supernóbl. Také je určen lidem se supernóbl peněženkou: za noc v nejlevnějším pokoji dáte přes 250 dolarů, kdežto turkmenský průměrný měsíční plat čítá 380 dolarů. Přibude-li do Ašchabadu významný zahraniční politik, byznysmen nebo investor (ani jedno se často neděje), nejspíš bude bydlet právě tam.
Göktugu Gözütokovi to nebylo moc platné. V půli února našli tělo šéfa turkmenské Coca-Coly na betonové ploše před vchodem do hotelu, v němž tou dobou bydlel. Podle zdrojů turecké pobočky rádia Svobodná Evropa spáchal sebevraždu. Důvody k zoufalému činu, stejně jako způsob, jímž se veřejnost o tragédii dozvěděla, vypovídají o poměrech v Turkmenistánu mnoho nelichotivého.
Případem se zabývala především turecká média. Má to několik důvodů: zaprvé, Gözütok pocházel z Turecka, stejně jako firma Coca-Cola Igecek, jejíž turkmenské divizi – 350 zaměstnancům obsluhujícím tamní šestimilionový trh – velel. Zadruhé, turkmenská média o události mlčela. Se špatnými zprávami se to tak v tom kraji dělá.
A špatná zpráva to nepochybně je, nejen na obecně lidské rovině. Podle deníku Hürriyet (rovněž tureckého, aby se to nepletlo) Gözütoka ke skoku z hotelového okna dohnala mizerná finanční situace firmy, kterou řídil. To je svého druhu unikát; Coca-Cola obvykle prosperuje jedna radost a její starostí je být lepší než Pepsi, nikoli neprodělat kalhoty. Co tedy dělají Turkmeni jinak?
Nač platit účty?
Inu, především neplatí účty. Vydáte-li se z Ašchabadu do necelých 600 kilometrů vzdáleného přístavu Turkmenbaši, zjistíte, že zbrusu nová dálnice zhruba v půli trasy končí. To proto, že dodavatel, turecká firma Polimeks, se rozhodl stavbu přerušit, než dostane od ašchabadské vlády zaplaceno. První z jejích nevyřízených pohledávek pocházejí z roku 2015.
Právě přelom let 2014 a 2015 a tehdejší propad cen ropy i plynu je bezprostřední příčinou zhoršení turkmenské platební morálky. Od těch dob vláda prezidenta Berdymuchamedova utahuje opasky, zrušila padesáti – až stoprocentní dotace energií, vody a soli, ale peněz – skutečných, ne turkmenských manatů – má neustále nedostatek.
Podle toho to vypadá. V srpnu roku 2016 zavřela vláda Mezinárodní turkmensko -tureckou univerzitu; v prosinci téhož roku znárodnila jediný velký maloobchod tureckého řetězce Yimpas; o půl roku později následovala ašchabadská Turecká nemocnice. V září 2017 vyklidil pole ruský mobilní operátor MTS, když jej státní Turkmen Telecom odstřihl od své sítě. Ani v jednom z uvedených případů se vláda neobtěžovala poskytnout vlastníkům náhradu.
Západní firmy se svých peněz obvykle dočkají, jako třeba francouzský Bouygues, jenž postavil hotel Oguzkent. Domácí, turecké a další firmy jsou na tom hůře. Do té kategorie spadá i Coca-Cola Igecek (CCI), v níž drží americká Coca-Cola jen 20 procent. Její mluvčí loni potvrdil, že firma „má potíže s výměnou peněz“. Aby neměla; turkmenský manat má vůči americkému dolaru ze zákona kurz jedna ku třem, ačkoli na černém trhu je jeho hodnota sotva pětinová. CCI Turkmenistan nakupuje suroviny za dolary, ale tržby jí jdou v turkmenských manatech, směnitelných pouze v oficiálním kurzu; de facto tedy jde o osmdesátiprocentní daň z čistého – tedy již jednou zdaněného – zisku. Taky byste asi skočili z okna.
To vše pochopitelně prohlubuje izolaci Ašchabadu; o přístupu na finanční trhy nemůže být ani řeči. Prezident Gurbanguly Berdymuchamedov je letos ve funkci již třináctým rokem, slouží tedy již téměř tak dlouho jako jeho předchůdce, jeden z nejvýstřednějších diktátorů planety Saparmurat Nijazov, přezdívaný Turkmenbaši (u moci v letech 1991-2006). Jestliže první roky vlády G. B. dávaly Turkmenům jistou naději na zcivilizování poměrů, propad cen ropy a plynu vedl jejich prezidenta naopak k jejich utužení.
Uzbecké jaro
Sousední Uzbekistán měl výchozí pozici snad ještě horší. Vedle Lichtenštejnska je jedinou zemí planety, jež je obklopena samými zeměmi bez přístupu k moři. Ropy a plynu má podstatně méně než Turkmenistán; jeho hlavní exportní artikl, bavlnu, lze pěstovat na pouhých plus minus čtyřech procentech plochy. To vše musí uživit 33 milionů lidí namísto turkmenských necelých šesti. A ke všemu jejich postsovětský vládce, Islam Karimov (muž prostý Turkmenbašiho smyslu pro absurditu, ale jinak stejně bezohledný), se u moci držel o plné desetiletí déle než jeho turkmenský kolega.
Když se Karimov v září roku 2016 s Nijazovem znovu setkal na onom světě, na jeho nástupce coby reformního lídra sázel věru málokdo. Šedesátník Šavkat Mirzijojev měl odslouženo třináct let ve funkci premiéra; byl tím, komu se říká prověřený kádr. Kariéru začal u komunistů, poté byl členem národnědemokratické strany „Fidokorlar“ (doslova Sebeobětování), její nástupnické Demokratické strany národního obrození a nakonec Liberálnědemokratické strany (jež se odtrhla od exkomunistů), abychom to měli pohromadě. Kde dělal Karimovův režim špinavou práci, tam se ušpinil i jeho následovník.
V prvních dvou letech jeho vlády bylo o Uzbekistánu slyšet především v souvislosti s Karimovovou dcerou Gulnarou, na kterou vyplavalo několik šeredných průšvihů korupčního ražení. Mirzijojev mezitím vyhlašoval iniciativy, jak to noví vůdci dělávají; mluvil o modernizaci, technologiích a otevírání ekonomiky. Na rozdíl od Karimova, jenž nerad cestoval, absolvoval jedenatřicet zahraničních cest do třinácti zemí, včetně dvou do Spojených států. Ale pořád se čekalo, jak se vybarví.
Ta chvíle přišla loni v prosinci. Tehdy se objednal do parlamentu (jemuž tam říkají Vysoká rada neboli Olij Madžlis), aby tam coby hlava státu – poprvé za téměř 30 let samostatné existence země -oslovil poslance. Ti nevěřili svým uším. „Probuďte se!“ vyzýval prezident. Vynadal poslancům, že nic nedělají, ačkoli mají prověřovat práci exekutivy – ministrů, guvernérů jednotlivých oblastí země i jeho samotného.
Aby prezident středoasijské (nebo kterékoli jiné) země volal po omezení vlastní moci, se nestává každý den. A nezůstalo u toho. Mirzijojev odsoudil praxi, podle níž si každý guvernér vládne, jak se mu zlíbí, pomocí vyhlášek. Vyhlásil období změn, o nichž i střízliví zahraniční komentátoři mluví jako o „nečekaných reformách (BBC) či „uzbeckém jaru“ (The Economist). „Někdo říká, že když jsem byl premiérem, nevěděl jsem, co se v mé zemi děje,“ řekl prezident, „omyl. Věděl jsem všechno, ale měli jsme tu špatné prostředí. Dnes k vám mluvím svobodně, i když se to některým lidem nelíbí.“
Padesát procent korupce
Kdo jsou ti někteří lidé, jsme se měli rychle dozvědět.„Některé krysy, děti některých lidí, udělaly všechno pro to, aby poškodily náš investiční fond. To všechno vím. Vím také, že korupce v naší zemi dosahuje až padesáti procent.“ To může být optimistický odhad, nebo ne; s krysami to však Mirzijojev zjevně myslí vážně.
Počátkem letošního března putovala Gulnara Karimovová z domácího vězení do skutečného žaláře. Zároveň se daly do pohybu další věci. Mirzijojev razantně devalvoval místní měnu som, takže dnešní kurz odráží jeho skutečnou hodnotu (za dolar si jich pořídíte 8400). Zrušil povinnost vývozců odevzdávat státu čtvrtinu tržeb získaných v tvrdých měnách. V lednu podepsal dekret, jímž umožnil bezvízový vstup do země turistům ze 45 zemí světa a pro dalších 76 zemí zavedl jednoduchá elektronická víza. Prosadil opatření, podle něhož mají úřady povinnost komunikovat s novináři. Ministr financí Džamšed Kučkarov vyhlásil tříleté moratorium na kontroly podnikatelů ze strany vládních úřadů.
Symbolickým završením této první fáze reforem je úspěšná emise dluhopisů a přidělení prvního hodnocení od ratingových agentur: B1/BB- znamená spekulativní, riskantní investici, ale se stabilním výhledem (pro kontext, většina Afriky plus třeba Albánie, Argentina či Bělorusko mají rating horší). Investoři šestileté cenné papíry s výnosem 5,5 až šest procent za miliardu dolarů zrovna slupli; zájem převýšil nabídku více než osminásobně. Jejich noví držitelé – a nejen oni – si budou přát, aby reformy Šavkata Mirzijojeva byly tak trvalé, jak o nich nečekaný posel uzbeckého jara dnes mluví.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: Daniel Deyl
