Zneužívání seniorů? Často to nemá řešení



Jak se dnes v Česku podniká majitelům či provozovatelům domovů pro seniory?
Především je třeba říct, že jsme příspěvkovou organizací města. Podobná zařízení, nad kterými stojí zřizovatel, dostávají část prostředků na provoz od měst či krajů. Senioři, kteří u nás žijí, zaplatí z rozpočtu zhruba tři čtvrtiny. Platí si za pobyt, v ceně mají i úklid a stravování. Soukromé zařízení zaplatí za klienta asi o třetinu víc. Průměrné měsíční náklady na jednoho seniora jsou u nás i s příspěvky kolem 22 tisíc, u soukromých je to až 35 tisíc.

Náklady vysoké a návratnost nejistá?
Když chcete v tomto oboru podnikat, musíte být trpěliví a nepočítat s rychlou návratností. Vložené investice se vám nevrátí za tři roky, ale nejdřív za deset let. Ano, vstupní náklady nejsou malé. Je to stejné, jako když stavíte hotel. Průměrný náklad na jedno lůžko je zhruba 1,3 milionu. Pokud si tedy chcete postavit dům se 100 lůžky, počítejte s investicí ve výši 130 milionů. A musíte klienty nejen ubytovat, ale vybudovat zdravotnické zařízení, zařídit společné prostory, obstarat kvalifikovaný personál. Skutečně nejde o levnou záležitost.

Přesto dochází v Česku k boomu podobných zařízení. Mluví se o výnosném „byznysu se stářím“…
Péče o seniory má v Česku budoucnost. Populace stárne a seniorů přibývá, mnozí z nich jsou stále movitější a ochotni zaplatit za kvalitní sociální i zdravotnické služby. Kromě toho se u nás vytváří velká skupina lidí, kteří celý život pracovali, dnes jim je mezi 55 a 60 lety, nemají žádné dluhy a exekuce, ale přesto se ocitají ve složité finanční situaci a potřebují podporu v podobě sociálního bydlení. Tím pádem státu, potažmo městům, přibývají sociální výdaje.

Je kvalita péče vyšší ve státních než soukromých zařízeních?
Není možné to generalizovat, ale péče o seniory je obecně velmi náročná. Movitá klientela, která si může dovolit výhradně soukromou péči, u nás není nijak velká. Příspěvek od státu či kraje je důležitý v tom, že ti, kdo ho dostávají, mohou poskytovat daleko komplexnější služby. Náš byznys je srovnatelný s lázeňstvím. Klienta ošetřujete, rehabilitujete, musíte mu zajistit stravování a udržovat v důstojném stavu. Zároveň potřebujete mít početný a stoprocentně kvalifikovaný personál. To si v soukromém sektoru, kde jsou majitelé závislí na penězích od klientů, každý dovolit nemůže.

Ti soukromí si stěžují na to, že jsou oproti ostatním znevýhodněni. Mají mít nárok na podporu od státu či krajů?
Stěžovat si mohou, ale je to podnikání jako každé jiné. Nesete rizika i nemalé náklady. Nicméně pokud se podaří soukromým subjektům splnit podmínky pro registraci a dostanou se do systému, mají nárok na podporu. Dotace nejsou na lůžko, ale na službu a počet zaměstnanců. Když k této službě přistupujete zodpovědně, určitě se vám to vrátí. Nesmíte ale počítat ani s tím, že budete mít hned plný dům a naplníte lůžkovou kapacitu. Nedalekému soukromému domovu seniorů to trvalo rok – a to patří k těm šťastnějším.

Jak velkým problémem je dnes v domovech seniorů týrání a zneužívání lidí?
Možná vás překvapím, ale já násilí na seniorech nevnímám jako zásadní problém, a to ani ve státních, ani soukromých zařízeních. Pro soukromého provozovatele by to byl velký problém z hlediska jeho image. Kontroly ve státní sféře jsou přísné, a pokud dojde k excesu, následují tvrdé sankce.

Zamykání na pokojích, omezování pohybu, tlumicí léky od neškoleného personálu, okrádání. Tyto praktiky se řeší u neregistrovaných zařízení. Ten problém přece reálně existuje…
Problém samozřejmě existuje. Vím, že s obviněními několikrát vystoupila i veřejná ochránkyně práv, řadu excesů řeší policie a soudy. Ale je to přesně, jak říkáte: Jde o neregistrovaná zařízení, kde je mezi klientem a provozovatelem běžný občansko-právní vztah a do toho nemůže nikdo vstoupit. To, co se tam děje, bohužel není možné primárně kontrolovat. Je to smutné, ale nikdy tomu úplně nezabráníte. Je to principiálně stejné jako u ubytování v hotelu. Na zneužívání se přijde jen tehdy, pokud na něj někdo explicitně upozorní. V zařízeních našeho typu jsme schopni objevit případné týrání klientů okamžitě a řešit ho rychle a nekompromisně.

Ten, kdo nesplní podmínky k registraci, to nemůže myslet poctivě. Chce jen obcházet zákon.

Neregistrovaná zařízení nicméně dostávají nemalé pokuty… Ty je neodradí?
Dostávají pokuty za to, že jsou neregistrovaní, a přesto provozují sociální služby (což je protizákonné), nikoli za násilí na seniorech. Tyto případy se řeší běžnou právní cestou, ale většinou se buď nepodaří nikoho obvinit, nebo je to s velkým zpožděním a problém přetrvává. V neregistrovaných zařízeních často vyžadují od klientů platby, které u nás nejsou běžné. U nás dostane každý senior či jeho zákonný opatrovník k dispozici pravidelné měsíční vyúčtování, které je snadno kontrolovatelné. Provozovatelé neregistrovaných zařízení většinou nemají ani kvalifikovaný personál. Je přeci jasné, že to ten, kdo nemá zájem splnit podmínky k registraci, nemyslí poctivě. Chce jen obcházet zákon.

Existuje vůbec nějaké řešení?
Najít řešení je nesmírně složité. Každý senior je svéprávný a nemůžete mu zabránit, aby si svobodně vybral, kde bude trávit konec života. Může mít Alzheimerovu nemoc, částečnou demenci, ale stále je právně odpovědný. Rozhoduje se sám, přestože se často rozhodne špatně. Nic s tím neuděláte. Často nezafunguje ani vliv rodiny.

Neohrožuje pověst podvodníků obecně zájem o pobyt v domovech seniorů?
Vycházejte z toho, že jsou staří lidé konzervativní a nemají rádi změny, takže nějaké obavy budou mít vždy, ať přicházejí kamkoli. Ty obavy je třeba rozptýlit. Když odchází senior z domova, většinou ho k tomu donutí zdravotní stav či sociální situace, případně rodinní příslušníci, kteří se o něj už nedokážou postarat. Před umístěním je důležité zjistit si reference sociálních či zdravotních zařízení, jít si je prohlédnout, vyjednávat. Jinak to nejde.

Jak vůbec fungují kontroly v takových zařízeních?
Jako poskytovatel sociálních služeb musíte ze zákona dodržovat určité standardy a chovat se podle nich, i když jste soukromník. Ministerstvo práce a sociálních věcí dělá neohlášené kontroly. Zástupce ministerstva k vám kdykoli přijde, mluví s klienty i s personálem, pořídí si fotografie, zkoumá příslušné dokumenty. Nemáte žádnou šanci se tomu vyhnout.

Jak jsou kontroly časté?
Dochází k nim zejména na udání, když někdo nahlásí nějaký problém. V našem případě má právo na kontrolu či audit i zřizovatel – město nebo kraj jako poskytovatel dotací. Přesto tvrdím, že péče o seniory, případně handicapované lidi je v České republice na vysoké úrovni. A dnes už je srovnatelná s Německem či Rakouskem. Mizí například vícelůžkové pokoje a přibývá dvoulůžkových a jednolůžkových. To už je dnes standard a více lůžek na jednom pokoji spíše výjimka. Když už se bavíme o kvalitě péče, myslím, že skutečným problémem nejsou domovy seniorů, ale léčebny dlouhodobě nemocných (LDN). Lékaři v LDN by měli pracovat s určitou etikou. Bohužel bývají často podmínky pro pacienty v LDN otřesné. I zdravotní ošetřovatelská péče bývá kvalitnější v domech seniorů.

Co dnes vnímá poskytovatel sociálních služeb v podobném zařízení jako největší problém?
U příspěvkových organizací je problém s rozdělováním dotací, protože jsou nepravidelné a kumulované zejména na konec roku, což nám komplikuje situaci, protože například v průběhu roku musíme nakoupit materiál. Velkým problémem jsou i nekompetentní vstupy zastupitelů a představitelů města do fungování zařízení, a to většinou s nějakým „politickým“ kontextem. Další překážkou je nárůst papírování spojený nejen s GDPR. V počítačové době jsou naši zaměstnanci zahlceni administrativou a papírováním, namísto toho, aby se starali o klienty. To je samozřejmě i problém pro soukromé firmy.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jakub Procházka. Foto: Hynek Glos.