English version
Členem Evropské unie je Bulharsko již jedenáct let. Na začátku roku se ujalo předsednictví Rady Evropské unie a oznámilo, že se od června zapojí do ERM II, tedy Evropského mechanismu směnných kurzů, který by mu měl po dvou letech plnění stanovených podmínek umožnit případné přijetí eura. Něco podobného má ostatně v plánu i Rumunsko.
„Bulharsko nepředstavuje pro eurozónu žádné riziko. Jsme stabilnější než mnohé země eurozóny,“ prohlásil sebevědomě bulharský ministr financí Vladislav Goranov. Evropská unie tyto plány vítá. „Netvrdím, že Bulharsko se automaticky stane dalším členem eurozóny. Země ale jde správným směrem − nezaměstnanost klesá a rozpočtová situace je solidní. Z pohledu konvergence zde nastal skutečný pokrok,“ pochválil Bulhary i šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Nezapomněl ovšem dodat, že Bulharsko ještě čeká na cestě k euru dost práce.
Právě předsednictví Bulharska Radě Evropské unie je navíc šancí i pro Srbsko a Černou Horu. Bulharsko totiž již dalo najevo, že za jedno z hlavních témat svého předsednictví považuje oživení procesu rozšiřování EU. Podobně toto téma považují za klíčové i Rakousko a Rumunsko, které budou Bulharsko v předsednictví následovat.
Otevřené dveře
Proti dalšímu rozšíření EU není ostatně ani Brusel. Zvlášť poté, co od vstupu do unie upustil Island, jediný nadějný kandidát, který na něj mohl reálně pomýšlet. A poté, co Británie oznámila, že hodlá z EU odejít. Vize má vrátit „evropskou perspektivu“ zemím na Balkánu v době, kdy o tento region projevují vzrůstající zájem Rusko i Čína.
Evropská komise na začátku roku oznámila novou strategii pro západní Balkán, na jejímž konci by mohl být umožněn vstup do EU mimo jiné právě i Srbsku a Černé Hoře. A to nejdřív v roce 2025. „Potvrzujeme, že západní Balkán − již obklopený Evropskou unií ze všech stran − má dveře do unie otevřené a že svou nabídku myslíme vážně,“ řekl Johannes Hahn, eurokomisař pro evropskou sousedskou politiku a rozhovory o rozšíření v EU s tím, že rok 2025 je podle EU „orientační termín, kdy by unie mohla mít více než sedmadvacet členů“.
Kromě Srbska a Černé Hory je řeč o dalších čtyřech zemích − Bosně a Hercegovině, Kosovu, Albánii a Makedonii. Ze šestice západobalkánských zemí jsou Srbsko a Černá Hora nejdále − přístupové rozhovory Černá Hora zahájila v roce 2012, Srbsko v roce 2014. V případě zbývajících čtyř zemí bude termín vstupu reálný ještě o několik let později. Všechny tyto státy jsou ovšem ještě chudší než dnes nejchudší člen EU, kterým je právě Bulharsko.
Brusel už navíc zdůraznil, že Evropská unie a její členské země nepřijmou stát, který nemá vyřešené územní spory se svými sousedy. A to se týká téměř všech zmiňovaných států, z nichž pět (kromě Albánie) bylo součástí bývalé Jugoslávie, jejíž rozpad znamenal válku a etnické konflikty.
Že to nebude jednoduché, naznačuje i lednový atentát na lídra kosovských Srbů Olivera Ivanoviče v Mitrovici, po kterém odjela srbská delegace z Bruselu, kde měla po třináctiměsíčním přerušení obnovit rozhovory mezi Bělehradem a Prištinou. Kdy budou opět jednání obnovena, není zatím jasné.
Ekonomické výzvy
Ani jedna ze šesti zmiňovaných západobalkánských zemí zatím nemá plně funkční tržní ekonomiku. Všechny tyto státy žijí velkou měrou z peněz, které domů posílají gastarbeiteři (cizinci, kteří dlouhodobě pracují v hospodářsky vyspělejší zemi) a utečenci žijící po celé Evropě.
Největším obchodním partnerem západního Balkánu je EU, probíhají s ní zhruba tři čtvrtiny z celkového objemu obchodu tohoto regionu. V případě Bulharska je to asi 67 procent. Naopak pro EU je zatím podíl obchodu se západním Balkánem marginální − necelá dvě procenta z celkového objemu obchodu unie. Od roku 2000 dává Evropská unie západobalkánským zemím určité obchodní výhody v rámci asociačního procesu − až na výjimky (cukr, víno, maso, ryby) nemusí platit cla.
Úzká obchodní vazba na EU ovšem může mít i negativní dopady. Když západní Evropu postihla na konci minulé dekády ekonomická a finanční krize, projevilo se to i na razantním propadu poptávky po zboží z jihovýchodní Evropy. A negativně to na několik let ovlivnilo hospodářský růst západobalkánských zemí.
Velkým problémem tohoto regionu je také korupce a dodržování práva. Nedostatek důvěry ve státní instituce a také pocit, že daňový systém není spravedlivý, způsobil, že se v podstatě všechny země jihovýchodní Evropy potýkají se šedou ekonomikou. Podle nedávno zveřejněné studie pracují načerno až čtyři pětiny obyvatel Kosova. Například v Bulharsku, které je členem Evropské unie, je zaměstnáno v šedé ekonomice 17,5 procenta obyvatel. Průměr EU činí zhruba 11 procent, v Česku je to asi devět procent lidí.
V Bulharsku nejsou lidi
Se specifickým problémem se v posledních letech musí vyrovnávat Bulharsko. To je totiž jednou z nejrychleji se vylidňujících zemí světa. Po pádu komunistického režimu tu žilo skoro devět milionů lidí, teď je to o dva miliony méně. A během dalších třiceti let podle studie OSN ubudou další skoro dva miliony, tedy více, než žije obyvatel v hlavním městě Sofii.
A důvod? V cizině dnes žije zhruba milion Bulharů, kteří odešli vesměs ještě před rokem 2007, tedy před vstupem do EU. Bulharsko by potřebovalo, aby se začali vracet domů a aby v zemi stoupla porodnost. Jenže i přesto, že dnes se bulharské ekonomice relativně daří, každoročně tuto zemi dál opouští 30 tisíc lidí, navíc většinou mladých a kvalifikovaných.
S tím souvisí, že Bulharsko má i nízkou porodnost, na jednu ženu statisticky připadá 1,45 dítěte. Důsledky jsou jasné − vylidňuje se bulharský venkov. A tamní populace patří k nejstarším v Evropě, což má dopady i na důchodový systém. Bulharsko tak paradoxně zatěžuje problém bohatých zemí, přičemž bohatou zemí rozhodně není.
Země se chce vymanit ze závislosti na Rusku
Problémem by pro Bulharsko mohla být i jeho silná závislost na dovozu energie z Ruska. Na konci roku 2017 Sofie s definitivní platností zrušila projekt výstavby jaderné elektrárny Belene, za což bude vláda nucena zaplatit ruskému partnerovi kompenzaci ve výši téměř 700 milionů dolarů. Plánuje se výstavba plynovodů mezi Bulharskem a Řeckem a také mezi Bulharskem a Srbskem, které by závislost této země na ruském plynu měly omezit. Všechny tyto plány zůstávají zatím jen na papíře.
ČEZ se v Bulharsku spálil
Obchodní a ekonomická spolupráce s Bulharskem staví na dobrém jménu České republiky a její produkce, na výhodách plynoucích ze společného trhu EU i na podobných procesech politických a ekonomických reforem po roce 1990, ve kterých má Česko citelný náskok. Výsledkem je relativně solidní obrat i široké spektrum obchodní výměny i značný objem investic českých firem v Bulharsku. Tyto investice však byly věcí spíše minulé dekády (2001−2010), poslední skutečně velikou investicí byl kapitálový vstup české distribuční společnosti Energo-Pro v roce 2011.
Celkové kumulované investice českých firem v Bulharsku přesahují 1,1 mld. eur, hlavně díky společnostem ČEZ a Energo-Pro, které vlastní asi dvě třetiny bulharské elektrické distribuční sítě i řadu výrobních produkčních kapacit, fosilních i obnovitelných. Do energetiky šlo asi 900 mil. eur (z toho ČEZ přes 700 mil. eur), zbytek byl vložen do průmyslu a z malé části do služeb. Bulharsko se z hlediska zájmu českých investorů sice stále udržuje na předních místech (na začátku druhé desítky), přítok nových investic ale v posledních letech ustal. Důvodem mohou být negativní zkušenosti právě ČEZ a Energa-Pro, tyto firmy narážejí na největší problémy a v současnosti jsou obě v arbitrážním řízení vůči bulharskému státu z důvodu neplnění privatizačních smluv a tím neochránění jejich investic.
Z dalších firem, které v Bulharsku investovaly, lze jmenovat například výrobce radiátorů Korado, výrobce betonových dílů ŽPSV Uherský Ostroh, výrobce lihovin Jelínek nebo společnosti AŽD Praha či Koh-i-noor.
Z České republiky se do Bulharska nejvíce vyvážejí osobní auta (cca za 2,5 miliardy korun) a také řepkový olej (za 2,1 miliardy korun). Dále jsou to například léčiva a zdravotnický materiál, prací a chemické prostředky, telefony a monitory, ale i cigarety. Opačným směrem se dovážejí hlavně léky, elektrosoučástky a vodiče nebo sedadla.
Pro Srbsko tvoří obchod s Českou republikou zhruba 2,5 procenta z celkového objemu obchodu. Z Česka se do Srbska v roce 2016 vyvezlo zboží v hodnotě zhruba 447 milionů eur a dovezly se výrobky za 331 milionů eur. Největším srbským obchodním partnerem je Evropská unie, na niž připadá necelých 70 procent z celkového vývozu a přes 60 procent dovozu. Dalšími velkými partnery jsou Rusko a Čína.
Srbsko nejvíce vyváží automobily (v Kragujevci se vyrábí vozidla Fiat 500L), elektrická zařízení a zelenina a ovoce. Dováží se hlavně auta a další komodity.
Také pro Černou Horu je největším obchodním partnerem Evropská unie (zhruba 47 procent obratu vzájemného obchodu). Důležité jsou ale i vazby na Srbsko, Bosnu a Hercegovinu a také Čínu. Z České republiky se do této země vyváží hlavně auta, telefony a také pivo. Dováží se naopak hliníková ruda, výrobky ze železa a oceli a také víno.
Mezi nejaktivnější firmy v Černé Hoře patří například AŽD Praha, Škoda Praha, Vodní zdroje, Energus a Hydropol. Nyní si budou asi Černohorci, ale i Srbové či Bulhaři pamatovat název firmy PPF. Ta totiž nedávno koupila za 71 miliard korun středoevropská a balkánská telekomunikační aktiva společnosti Telenor, jež působila mimo jiné i v těchto třech zmiňovaných zemích.
Převzato z časopisu Český exportér, přílohy Hospodářských novin a týdeníku Ekonom, vycházející ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR a agenturou CzechTrade. Autor článku: Marek Bičík.
