Čínsko-japonsko-korejský souboj goliášů



Při pohledu na mapu východní Asie se tomu vlastně nechce věřit. Tři sousední země – Čína, Japonsko a Korejská republika – jsou rozlohou, počtem obyvatel i přírodními zdroji naprosto nesrovnatelné. Přesto se staly od počátku 21. století v mezinárodním obchodu úhlavními rivaly. Zdá se, že je to předem prohraný souboj Davida s Goliášem, když taková Jižní Korea s pouhými 52 miliony obyvatel soutěží s osmadvacetkrát lidnatější a skoro stokrát větší Čínou. Otázka ale zní: Kdo je tady vlastně David a kdo Goliáš? Každá z obchodních velmocí má totiž jiné výhody a jiné handicapy, takže nakonec jde o docela vyrovnané klání. A na pikantnosti mu ještě dodává i historická rivalita mezi trojúhelníkem zemí, které se během dějin často vzájemně přetlačovaly i vojensky a kulturně. Když se dnes Evropan baví s příslušníky těchto tří národů, zjistí, že se mnohdy vzájemně „moc nemusejí“.

Trumfy největší země z trojúhelníku – Číny – jsou očividné. Je to pořád ještě obrovská dílna světa, která chrlí zboží na pět kontinentů. Navíc v poslední době boduje co do kvality a technologické úrovně. Břemenem je ale zasahování státu do ekonomiky.

Nejsou lidi

To Japonsko ctí kapitalismus jak vyšitý, ale přesto prochází léty zdánlivě bezvýchodné stagnace. Růst HDP země vycházejícího slunce v posledních letech mdle skomírá jen kousek nad nulou. Přímo existenciálním problémem je stárnutí a vymírání populace, která se jen za posledních pět let scvrkla o milion obyvatel. Každý den ubude dalších tisíc lidí. A protože kvůli tradičnímu izolacionismu se dosud země urputně bránila přistěhovalcům, neměl úbytek obyvatel kdo nahradit. Ze zbývajících 126 milionů Japonců je už skoro třetina v důchodovém věku. Ostrov se navíc dlouho izoloval i v obchodu, když většímu importu zahraničního zboží bránila hradba vysokých cel.

Letos ovšem Japonsko konečně zatáhlo za záchrannou brzdu, respektive za závoru u své brány. Otevřelo se obchodu i imigrantům. V únoru podepsalo s EU dohodu, podle níž bude postupně většina cel snížena nebo zrušena. A země – k nemalému zděšení tradicionalistů – rozjela také program na udělování víz zahraničním pracovníkům ve velkém. Jen letos má dostat vízum skoro 50 tisíc cizinců a celkem to má být do pěti let až 345 tisíc pracovních povolení. To má pokrýt asi třetinu z milionu volných míst na japonském pracovním trhu.

Jak získat princeznu

Zajímavé je, že problém se stárnutím populace a nedostatkem pracovních sil čeká paradoxně i Čínu. Zdá se to být absurdní, když jde o nejlidnatější zemi světa, která byla léta vykreslována jako bezedná zásobárna levné pracovní síly. Důsledky dřívější politiky jednoho dítěte ale pomalu vracejí populační křivku do vodorovné polohy, a navíc vytvořily nový problém. Podle aktuální studie Čínské akademie společenských věd dosáhne populace Číny vrcholu už v příští dekádě a záhy začne nezadržitelně klesat.

V Číně je totiž nedostatek žen. Protože rodiče upřednostňovali jako své jediné dítě syna, je dnes v populaci o 33 milionů mužů víc než zástupkyň něžného pohlaví. Zoufalí mladíci si tak těžko hledají manželky a stěžují si na „rozmazlené princezny“, které si mohou vybírat ze zástupu nápadníků a klást náročné požadavky. V polovině století tak bude kvůli demografickým problémům Číňanů méně než nyní a 30 procent populace bude v důchodovém věku.

Přiškrcený růst populace změnil poměry i v byznysu. Čínští zaměstnanci začínají klást na zaměstnavatele větší nároky. V roce 2018 stoupl například v Šanghaji coby hospodářském motoru země průměrný plat na víc než 9,5 tisíce RMB (asi 32 tisíc korun). V bohatších čínských městech je tak už úroveň mezd lepší než v některých zemích Evropské unie. Ze světové dílny, která kdysi lákala zástup investorů hledajících masu levných dělníků, se tak mnoho firem začalo stěhovat do levnějších asijských zemí, jako Kambodža nebo Bangladéš. Naopak do říše draka se stále víc tlačí firmy nabízející luxusnější zboží.

Číňané chtějí sestrojit umělý měsíc

I s kvalitou a technickou úrovní jsou nově zamíchány karty úplně jinak, než jak praví přetrvávající stereotyp o levném zboží z „rozvojové“ Asie. Značka Japonsko platí za průkopníka v hi-tech elektronice už dlouho, Korejská republika se do klubu zemí se špičkovou produkcí přidala nejpozději, a to až na přelomu tisíciletí. Ovšem také Čína se nyní stává lídrem zejména v zelených technologiích. Země se například vypracovala na suverénní světovou jedničku v produkci větrné energie, když čínské větrníky dávaly loni 187 GW výkonu.

Vlaky ve střední Číně přepravují pasažéry průměrnou rychlostí 250 kilometrů v hodině.

Podle agentury Bloomberg přidá Čína každý rok na své silnice 9,5 tisíce autobusů na elektrický pohon. Číňané také sestrojili jeden z nejvýkonnějších superpočítačů Tianhe-2, který podle portálu Techworld spojil výkon 32 tisíc procesorů. Na jeho sestrojení pracovalo 1300 inženýrů. Přehlídka technických výdobytků Číny zahrnuje i megalomanské plány hraničící s fantazírováním. List People´s Daily například nedávno přinesl zprávu, že výzkumný ústav pro vesmír ve městě Čcheng-tu plánuje vypustit do kosmu „umělý Měsíc“. Satelit by měl být schopen osvítit odraženým slunečním světlem plochu o diametru až 80 kilometrů.

Brzdou jsou suroviny

Úspěch třetí z východoasijských obchodních velmocí je také očividný. Jihokorejský koncern Samsung nebo automobilka Hyundai, na něž by ještě v devadesátých letech na Západě nikdo příliš nesázel, dnes diktují trend ve svých oborech.

Všichni tři asijští ekonomičtí lídři mají ovšem jednu nezaviněnou slabinu, kterou jim do vínku nadělila příroda a která je bude v 21. století stále víc trápit. Je to nedostatek surovin. Čína má sice vzhledem ke své velké ploše některé solidní zdroje – například uhlí –, ale k uspokojení potřeb velké populace a na výrobu zboží pro pět kontinentů to ani náhodou nestačí. Ještě hůř jsou na tom zbylé dvě země. Japonci namačkaní na nevelkém souostroví nemají suroviny prakticky žádné, takže například celou čtvrtinu dovozu do země tvoří ropa a další fosilní paliva. Jen loni jich země dovezla za 175 miliard dolarů, což je meziroční nárůst téměř o 24 procent. Stejně tak Korea trpí absolutním nedostatkem surovin na vlastním území, takže patří mezi pět největších importérů ropy na světě a ve velkém dováží i plyn, uhlí či kovy.

Dovezené suroviny ale dokážou všechny tři státy přeměnou na špičkové produkty mnohonásobně zhodnotit a vyvézt zase ven ze země se ziskem. V oborech, jako je spotřební elektronika, se tak už nezřídka na pultech jednoho obchodu potká japonský, čínský i korejský výrobek a soutěží o zákazníka. Obchodní souboj tří asijských rivalů potvrdil starou pravdu, že konkurence může nakonec prospět všem zúčastněným.

Převzato z časopisu Export a podnikání, přílohy týdeníku Euro a měsíčníku Profit, vycházející ve spolupráci s agenturou CzechTrade a Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Autor článku: Tomáš Stingl.
Rubrika časopisu na euro.cz