Evropský obranný fond je výtah do vyšších pater byznysu



Evropská komise zřídila loni v červnu Evropský obranný fond (EDF) pro členské státy a v tuto chvíli dopracovala detaily příslušné legislativy. Co vede unii k tomu, že chce vydávat 1,5 miliardy eur ročně na posílení své obranyschopnosti, když existuje NATO?
EDF přináší zcela novou, ekonomickou perspektivu. Zatímco NATO je primárně vojenské uskupení, unie se primárně drží svého původního ekonomického poslání ve smyslu Evropského společenství uhlí o oceli. Naplňuje svůj hospodářský rozměr, k němuž se postupně přidávají další pilíře, jako je právě bezpečnost. EDF na tuto tradici navazuje. Vychází ze záměru, který byl poprvé zveřejněn v listopadu 2016. Snaží se o ekonomickou konsolidaci evropského trhu na oblasti obranného průmyslu, o zamezení nešetrného vynakládání veřejných prostředků na vývoj, výzkum a pořizování vojenských technologií, které už vyrábí soused.

Je tedy cílem vybudování jednotného trhu pro obranný průmysl?
Ne, protože obranný průmysl nemůže nikdy fungovat jako stoprocentně jednotný. Ekonomická racionalita však velí, aby přestaly na tomto trhu duplicity, aby se prostředky investovaly pokud možno jednotně do konkrétních technologických sektorů. Do bojových vozidel pěchoty, do stíhacích letounů, do dělostřelectva a podobně. Když se povede dát dohromady a vydávat společně evropské peníze, bude možné dávat více na důležité a finančně náročné projekty. EDF přichází s byznysovým uvažováním, do jakých technologií tyto peníze dávat. Vymezuje se vůči neevropským dodavatelům a usiluje o vyšší technologickou úroveň vojenských výrobků v EU.

Dá se tedy říci, že prioritou je zvýšení konkurenceschopnosti toho byznysu v členských státech, které by se mělo odrazit v lepší obranyschopnosti celé unie?
Všechny velké státy západní Evropy mají vlastní obranný průmysl, který se snaží rozvíjet. Každý stát ví, že si musí co nejlépe zajistit zbrojní dodávky pro případ krize. Proto chtějí maximalizovat své zapojení do domácích obranných zakázek. Jenže současně existuje určitý evropský rámec, o tom je ta snaha o konsolidaci ze strany Evropské komise. Ta připomíná, že když si každý hraje na vlastním písku, ztrácíme jako celek dech, protože vyvíjíme zároveň desítky až stovky systémů, kdežto v USA je ten výrobce dejme tomu jen jeden.

Jaký má EDF fungovat?
Na rozdíl od evropských strukturálních fondů nebudou vytvořeny žádné národní centrály pro výběr a distribuci společných projektů. O to větší bude administrativní zátěž na Evropskou komisi. Projektů ale nemá být mnoho. V prvním období na léta 2019 až 2020, na něž je vyčleněno 500 milionů eur, se počítá asi s deseti většími záměry.

Nebude tedy platit rovnice „co stát to projekt“?
Ne. Do každého z projektů musí být zapojeny minimálně tři země. Musí být vytvořeno konsorcium, které bude mít svého lídra v závislosti na tom, jak se účastníci mezi sebou dohodnou. Takto je klidně možné, že osm z deseti záměrů bude mít německou účast nebo francouzskou účast. Nebudou žádné národní kvóty, výběr se bude provádět podle nabízených technologií.

Vybírat uchazeč bude kdo?
Projekty budou předkládat národní ministerstva obrany daného lídra, a to do Evropské komise. Návrhy nejprve posoudí členské státy, poté je předají expertnímu výboru, kde zasednou experti posuzující technologickou úroveň návrhů. Na závěr dojde k hlasování o finálním přijetí návrhů opět ze strany zástupců členských států a Komise. Vybraná konsorcia podle podrobně popsaných pravidel začnou čerpat dotace a plnit závazky.

Je šance, že se to povede?
Jistě. Ve vzájemných jednáních s Evropskou komisí je to právě národní postoj, který jí udává směr, a u obranného fondu to nebude jinak. Je to proces interakce, ne komunikace z protilehlých břehů. Je nutné počítat s tím, že úředníci Evropské komise, kteří se aktuálně problematikou obrany zabývají, převážně předtím pracovali v jiných oborech. Znají procedury, ne nutně problematiku obrany. Proto běží už nyní národní diskuse jak s domácími firmami, aby byly na tento proces připraveny, tak s úředníky Komise, aby se podařilo zformovat společná pravidla pro EDF.

Lidé z Komise navíc objíždějí jednotlivé země, takže mají zpětnou vazbu – my jsme na schůzky s nimi vždy brali naše firmy, aby byla debata skutečně profesionální a sloužila k oboustrannému prospěchu.

Pokud je výběr založen na posouzení technologické přidané hodnoty, znamená to, že se státy a jejich firmy takříkajíc trefují do něčeho, co je předem dáno a známé?
Jak se to vezme. Ministerstva obrany musí být s Komisí v kontaktu, aby věděla, co se chystá a o čem se uvažuje. S těmito informacemi mají poté oslovovat a povzbuzovat národní firmy.

Už teď víme, že se musíme trefovat do schopnostních oblastí, jako jsou například protivzdušná obrana, nové pohonné jednotky pro rakety, radioelektronika, pasivní sledovací zařízení.

Není to o tom, že Komise vypíše konkrétní poptávku. Místo toho sdělí, na základě toho, na čem se v EU pracuje či nikoli, že se hodlá soustředit na uvedené či jiné oblasti. Je pak pouze na nás, jak se k těmto pobídkám postavíme.

Jaká role připadne Odboru průmyslové spolupráce českého ministerstva obrany?
Přibude nám nová velká agenda, na kterou nedostaneme nové lidi. Němci a Francouzi mají v Bruselu na zbrojní aktivity EU desítky lidí, my jednoho člověka a v Praze tři. Jenže to nás nesmí odradit, protože byznysový impuls, který vnáší do obrany Komise, je naprosto zásadní a může rozhýbat spoustu věcí.

V Česku platí, že navzdory nízkým státním investicím do vojenského výzkumu a vývoje ve výši necelé půl miliardy korun se export vojenských dodávek a technologií zvedl za posledních pět let o 460 procent oproti předchozí pětiletce a vyšplhal až na předloňských 19 miliard korun.

Jestliže chceme tento trend udržet, musíme se do EDF zapojit a hledat si spojence. Viděl bych českou přítomnost ve dvou až čtyřech velkých evropských projektech, v dalších by mohly figurovat české firmy jako subdodavatelé.

To ve výsledku umožní, aby se i malé podniky dostaly do kontaktu s někým, s kým by jinak neměly šanci přijít do styku. A ať už zakázku dostanou nebo ne, mohou se stát součástí dodavatelských řetězců, čili evropským hráčem. Z tohoto pohledu se mohou nabízené peníze stát až druhořadými, protože EDF nás může posunout v mnoha oblastech ze stavu montovny do evropské vývojové ligy.

Kde vidíte největší české naděje na úspěch, v jakých specializacích?
Měli bychom těžit ze specializací, které se u nás budují desítky let a díky nimž má naše republika ve světě výborný zvuk. Vojenské produkty a armádní schopnosti máme na světové špičce v oblastech elektronického boje a radioelektroniky (např. pasivní sledovací systém VĚRA), ochrany proti chemickým a dalším zbraním hromadného ničení, podvozků a celých souprav nákladních vozů TATRA, palných zbraní České zbrojovky či cvičných letouny Aera Vodochody i dalších firem.

Vedle toho také můžeme využít naši excelenci i ve zcela nových doménách, které mají z různých důvodů v ČR pevné ukotvení, jako jsou laserové či vesmírné technologie. Se zástupci všech vyjmenovaných oblastí komunikujeme a věřím, že máme na to, aby v českých barvách vznikaly vynikající a výjimečné projekty.

Další informace:

• Evropský obranný fond dává šanci na zapojení více malých středních podniků
• Magazín Evropský obranný fond
• Magazín The European Defence Fund (v angličtině) 

Převzato z podkladů PR servisu ČTK PROTEXT.