Firma Josefa Průši vyrostla za čtyři roky o 17 tisíc procent



Podle průzkumu společnosti Deloitte jste nejrychleji rostoucí technologická firma ve střední Evropě s růstem přes 17 tisíc procent za čtyři roky. Jak velký úspěch to pro vás je?
Pro mě je to zklamání. Mohli jsme mít 21 tisíc procent růstu. Jenže nám do auditu nezapočítali objednávky, které jsme fyzicky nestihli vyřídit, ačkoliv spadaly do sledovaného období. Takže je to jenom sedmnáct tisíc, no.

Ten smutek si ani nedokážu představit… Co s sebou vlastně tak obrovský růst přináší? Některé firmy ho neustojí a přehřejí se.
Abych byl upřímný, je to někdy velký chaos a jeho kočírování dá velkou práci. Naštěstí to pořád zvládáme, ale ano, je to živelné. Třeba jsme se museli stěhovat, protože z 50 lidí, s nimiž jsme pracovali v Karlíně, jsme teď v Holešovicích už s 320 lidmi.

U nás jako hardwarové firmy je vlastně všechno o dost složitější. Na čelných místech v žebříčku Deloitte nebylo moc takových firem, které by něco fyzicky vyráběly. Pokud poskytují digitální služby, tak jejich růst spočívá v tom, že přijmou pár lidí navíc na zákaznickou podporu a nakoupí lepší servery. Kdežto my musíme nakupovat materiál a ještě tiskárny dostat k zákazníkům.
 
Kolik času teď trávíte v práci?
No asi všechen. Co vám budu povídat.

Abychom si ten skok přesněji ilustrovali, tak vy jste v roce 2014 měli tržby 3,4 milionu a vloni jste se už blížili miliardě. Kdy tu hranici prolomíte?
Doufáme, že letos. Máme nachystané nějaké další projekty, které by k tomu měly pomoci.

Ještě než se k nim dostaneme, řekněte mi, co na to všechno říkají vaši rodiče. Ti vám přece půjčili před pár lety 200 tisíc, abyste si rozjel podnikání.
Asi jsou pyšní. Vědí, jak firma roste.

Kdyby si tehdy od vás za těch 200 tisíc vzali podíl ve firmě, mohli být slušně za vodou, ne?
Ambici investovat tenkrát neměli. Ale ani jim o to nešlo. Jsou rádi, že se mi daří.

Pořád platí, že tyto peníze byly jedinou investicí, která vám pomohla?
Je pravda, že jsme si zkoušeli zařídit u banky možnost čerpání kontokorentu. Ale protože jsme neměli jako firma žádnou finanční historii, byla s tím potíž. Zařizovalo se to nakonec tak dlouho, až jsme měli svých peněz dost a kontokorent už nechtěli. V číslech řečeno, za tři čtvrtě roku jsme ty peníze vydělávali každý měsíc.

Na začátku roku jste koupili konkurenta z oboru, firmu Futur 3D. Proč jste k tomu přistoupili?
Protože to vlastně ani konkurent nebyl. Dělali něco trochu jiného, co zapadalo do našeho portfolia. Je to jiná technologie 3D tiskáren, která používá fotopryskyřici. V praxi je to tak, že se selektivně světlem vytvrzuje tekutina v pevnou hmotu. Výsledkem jsou detailnější tisky. My jsme od začátku roku pracovali na tom, aby byl ten produkt lepší, jednodušší. A teď jsme mohli představit tiskárnu SL1 v New Yorku, první kusy půjdou zákazníkům už teď v prosinci.

To už je jeden z produktů, který by vám měl pomoci k té miliardě. Vy se jím také dostáváte do nových vod, protože vašimi zákazníky se stávají šperkaři, zubaři a další, kteří potřebují přesnější tisk?
Tiskárna je určena pro profesionálnější použití. My bychom s ní ale přesto chtěli udělat něco stejného jako s našimi původními tiskárnami. U nich se nám povedlo řadou jednoduchých vylepšení srazit cenu na přijatelnou úroveň, což je základ jejich popularity.

Jak se liší zákazníci vašich původních tiskáren a novinky SL1?
Řekl bych, že skoro vůbec. Zdání klame v tom, že vidět jsou jen ti, co fungují v online světě a mají 3D tisk jako hobby. Ale jsme dostatečně dobří i pro korporátní sféru. Jen ona nemá moc čas se o tom na internetu s ostatními bavit. Teď budeme brzy slavit sto tisíc prodaných tiskáren, tak máme v plánu napsat zákazníkům, aby se s námi podělili o svůj příběh ohledně využití tiskárny. Tam se podle mě ukáže spousta zajímavých věcí z oborů, o nichž jsme neměli ani tušení.

Jaký ohlas mělo představení tiskárny SL1 v New Yorku na veletrhu Marker Faire?
Přímo na veletrhu si to tak docela neotestujete. Podívá se spousta lidí, ale pro nás jsou důležitá tvrdá čísla z online prostředí. Díky nim víme, že první tiskárnu jsme prodali čtyři minuty po oznámení jejího vstupu na trh. A během veletržního víkendu si jich lidé objednali několik stovek, takže to považuji za slušný ohlas.

Váš úspěch tkví podle recenzentů v tom, že tiskárny dobře fungují, jsou jednoduché, přesné a hlavně jste jejich software nechali otevřený, tedy v režimu open source. Konkurence v řadě případů přístup k softwaru uzavřela kvůli ochraně know-how. Nejste už vlastně velkou korporací, která by měla udělat totéž?
Nemáme důvod náš styl opouštět. Naopak nám vyhovuje, že zákazníci mohou sami pomáhat tu tiskárnu vylepšovat. Utíkat z toho by bylo zbabělství. U konkurence jsme viděli příklad, že ji koupil investiční fond, kde seděli staří páprdové, kteří si chtěli know-how bránit. Ve výsledku to ale zpomalilo jejich inovace.

Když už jsme u toho, slyšela by firma Průša Research na nabídku investičního fondu?
Určitě se neplánujeme nechat koupit žádným fondem ani nehledáme žádné investory.
 
Další zajímavostí vašich tiskáren je koncept RepRap, kdy jedna tiskárna dokáže zjednodušeně řečeno tisknout druhou. U SL1 to už ale tak moc neplatí, proč?
Protože by nám to zvyšovalo cenu. Používáme ale některé součástky vytištěné tady na našich tiskárnách MK3. Rámcově je to tak, že RepRap využíváme jen tam, kde to dává smysl.

V minulosti se stávalo, že kvůli velkému zájmu o tiskárny jste museli některé prodejní kanály vypnout. Jak je to nyní s vaší novinkou?
Nemáme potřebu mít nějakou externí distribuci, protože bychom se zbytečně vzdávali marže. Když jsme to v minulosti dělali, stejně jsme se nakonec o zákazníky starali sami, takže distributoři byli v zásadě jen přehazovači balíčků, kteří chtěli velké procento z prodeje. Čili dokud nevyčerpáme direct kanál, nic dalšího nehledáme.

Těch šest tisíc tiskáren, které odsud dokážete dostat ven za měsíc, je strop, nebo ještě máte prostor?
Strop to není. V Karlíně v našich původních prostorech jsme fungovali trochu na dluh našeho růstu. Až tady jsme se stali firmou se vším všudy a máme také velký sklad čítající 1500 paletových míst. Jsme schopni odsud dostat desítky tisíc tiskáren měsíčně, když nás nepotopí dodavatelé.

V New Yorku jste také představili nové tiskové struny. O co jde?
My u tiskáren máme pod kontrolou vše – hardware, software, firmware, elektroniku, ale jedna věc dosud byla mimo naši moc. Šlo právě o tiskové struny. Jejich výrobci jsou tradičně plastaři a nemají zkušenosti se specifikem 3D tisku. My jsme se tedy rozhodli využít naše znalosti a každá cívka, co od nás odchází, je garantovaná rodným listem, kde jsou výsledky měření, vyvinuli jsme senzory na kontinuální měření barvy a podobné věci. Takže se nám podařilo vyrobit nejlepší materiál, co je v tomto oboru k mání s kontrolou kvality na úrovni automotive.

Také jste otevřeli komunitní dílnu přímo v sídle firmy, kam si lidé mohou přijít vyzkoušet 3D tisk. Co vás k tomu vedlo?
To je taková filantropie. Když jsem sám začínal a byl jsem na kolejích, nebylo možné si cokoliv osahat a vyrábět. Dostal jsem se k tomu až doma na Vysočině. Takže když jsme se sem přistěhovali a viděli, že zrovna tenhle prostor je pro naši výrobu nepoužitelný, napadlo mě zařídit tam komunitní dílnu. Vize je, aby se nám tady scházeli příznivci 3D tisku a abychom v nich dál vzbuzovali zájem o technologie a trochu to tady v Praze nakopli.

Může to být pro vás i líheň mozků?
To se samo nějak logicky stane. My se snažíme ty lidi zaintegrovat, aby sami později mohli třeba pořádat workshopy nebo se s námi podílet na výrobě. Ideální bude, když třeba patnáctiletého kluka nadchneme pro technologie, on půjde na technickou vysokou školu a pak ho přivítáme ve firmě.

Vy jste koneckonců někde řekl, že vaši nejlepší vývojáři ani nemají vysokou školu. Vy sám jste ze studií také odešel. Jak se díváte na tuzemský koncept vzdělávání? Je schopný připravit pro vás budoucí zaměstnance?
V Česku to není úplně špatné, ale sám jsem zažil, že spousta lidí jde na vysokou školu zbytečně, protože je to tam stejně brzy otráví. Je to stejné jako u mě. Nějakým společenským tlakem jsem byl přesvědčen, že mám jít na gympl, ani jsem vlastně o ničem jiném nedokázal uvažovat. Stejné to pak bylo s vysokou školou, i když z mého pohledu by bylo daleko logičtější, kdybych šel v klidu na technickou střední a pak případně někam dál v oboru.

ČVUT nebo VUT jsou špičkové školy, ale jak u mých spolužáků vidím, kdo si vybral humanitní obor, stejně v něm nepracuje. V jejich případě to bylo mrhání státními prostředky na jejich studium. Také mi chybí nějaký systém dovzdělání, což s tím souvisí. Pokud se člověk třeba v pětatřiceti rozhodne začít v jiném oboru, nemá vlastně velkou šanci se vzdělávat s ohledem na práci nebo rodinu.

Když si představím 3D tisk jako obor budoucnosti a vás jako vizionáře, co se v příštích letech stane?
Neumím říci, kde bude 3D tisk nejvíce využíván. To je jako zeptat se, kde bude nejvíc používán šroubovák – je to nástroj, stejně jako 3D tisk. Někde to budou různé přípravky, prototypy, někde si vyrobí nástroj na výrobu něčeho dalšího… To se nedá specifikovat.

Tak futuristické vize hovořily o tisku jídla, tisku aut…
3D tisk je dobrý jen tam, kde se dělá něco unikátního, kde je každý kus jiný. Při sériové výrobě aut, kdy by se měl jeden stejný kus tisknout pořád dokola, 3D nedává smysl. Ale pokud začnou automobilky nabízet, že vám u prodejce oskenují záda a vyrobí vám sedačku speciálně na míru, pak už by to bylo o něčem jiném.

A jídlo, to je klasický mýtus. Logicky vzato to nemá žádnou přidanou hodnotu. Že byste dal do tiskárny plast a tiskl jídlo, nejde, protože z tiskárny vám vyleze vždycky jen to, co do ní dáte. A když do ní budete dávat jedlý materiál, tak ho můžete jíst rovnou, místo abyste z něj tiskl třeba tvar párku. Stejné klišé jsou pak zbraně. To, co získáte výrobkem z 3D tiskárny, je asi tak stejná zbraň, kterou si šikovnější člověk udělá doma v garáži z volně dostupných dílů.

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Petr Weikert, foto: Martin Pinkas.