English version
Dvacátým šestým rokem vyrábí a prodává společnost Agrico z Třeboně technologie potřebné pro živočišnou výrobu. Svoje zboží vyváží do Německa, Nizozemska, Dánska, Estonska či Ruska. Za to, že se Agriku podařilo prosadit i na trhu v Srbsku, může podle manažera obchodu Michala Karmazína náhoda a štěstí.
Agrico už v té době vystavovalo své výrobky na prestižních veletrzích, díky čemuž se společnosti podařilo proniknout například do Německa a prodává tam bez tamního prostředníka prvoodběratelům napřímo. „V roce 2002 nás oslovil CzechTrade, zda bychom se nechtěli prezentovat na srbském veletrhu v Novém Sadu. My na to kývli a dnes jsme za to rozhodnutí moc rádi. Potkali jsme tam totiž zemědělskou inženýrku Zuzanu Maleš, která se narodila v Šumperku, ale provdala se do Jugoslávie,“ vzpomíná Michal Karmazín na první kontakt v Srbsku. Díky této ženě, která měla znalosti místních poměrů a prostředí, se podařilo navázat první kontakty s místními zemědělci.
Srbsko mělo ještě z dob Jugoslávie podobnou zemědělskou strukturu jako Česká republika. Páteř tvořily koncentrované velkopodniky, které bývaly na hodně vysoké úrovni, ale kvůli všem politickým okolnostem statky zchátraly, a tak se muselo začínat od nuly.
„Přicházely první restituce, objevovali se drobní živnostníci, kteří začali renovovat. A právě oni byli v okruhu našeho zájmu. Do Srbska jsme dováželi technologie pro chov prasat primárně drobným zemědělcům. Země, která má v chovu těchto zvířat velkou tradici, v té době zažívala obnovu po válce a zájem byl obrovský,“ říká. Agrico tedy zřídilo v Novém Sadu zastoupení, které měla na starosti právě Zuzana Maleš, a začalo s obchodováním.
Výborným nápadem se ukázala být i organizace exkurze do České republiky. Autobusový zájezd po několika chovech a třeboňské základně Agrika měl úspěch a přinesl další zakázky. „Tito účastníci zájezdu, jak tomu dnes říkáme, nám vlastně pomohli se rozšířit, protože ostatní u nich viděli naše zařízení, slyšeli chválu na firmu i na Česko, a tak si od nás chtěli také něco pořídit.“
Dotace by neměly hrát prim
To, že Srbové jsou horkokrevní a řídí se při obchodování emocemi, potvrdí asi leckterý exportér. Michal Karmazín dokonce tvrdí, že u Srbů je srdce na prvním místě.
„Buď si padnete do oka, porozumíte si a vzbuzujete důvěru, anebo ne. Obchod tedy buď je, nebo není,“ hodnotí tamní zvyky a dodává, že v současné době se kultura mění.
„Takové zkušenosti mám z doby třeba před deseti lety. Tím, jak se uvažuje nad startem jednání pro vstup do EU, začínají obchodovat a uvažovat více evropsky.“
To se projevuje i v přístupu k dotacím a národní produkci potravin. Vznikají například zpracovatelské podniky typu jatek, které si pořád drží vysoký standard, ale ne každá surovina, která pak přijde do finálních produktů, je srbská.
„Přišli na to, že třeba nizozemské zboží je levnější. Může jim to uškodit a pravděpodobně se tak také stane, ale každá země, která přejímá současné manýry EU, si tím musí projít. Svoje výrobky by si měli chránit, ale zatím to nevidí a nechápou, proč by to měli dělat,“ míní šéf obchodu z třeboňské firmy.
Podle něj si tím samým procesem prošla i Česká republika. U nás také trvalo poměrně hodně let, než se český spotřebitel naučil dívat na etikety, zajímat se, odkud zboží je. „Češi už nehledí jen na cenu, Srbové jsou teď v období, kdy ale naopak hledí právě jen na tu cenu.“
Pokud Srbsko opravdu jednou do EU vstoupí a trh se otevře, může to ohrozit české exportéry. V současné době se obrat vývozu do Srbska pohybuje u Agrika v řádu desítek milionů korun. „Ze začátku to bylo samozřejmě více, ale tím, jak už i sem dorazila kultura dotací, se obrat zmenšil.“ Michal Karmazín však tvrdí, že firma zde už má dobrou pozici i jméno a dalších ztrát obchodních partnerů se neobává. Jediné, co může hrát proti nim, je věk. „Stárneme, i naše kolegyně Zuzana Maleš stárne. A v obchodě je vždy a za všech okolností nejdůležitější lidský faktor. Pokud ovšem jednou dokážeme tyto naše klíčové lidi dobře nahradit stejně kvalitními, věřím tomu, že budeme úspěšní bez ohledu na to, kolik dalších firem a z kolika různých zemí do Srbska přijde.“
Dobré jméno se rychle šíří
Společnost Agrico navázala kromě Srbska kontakty i v okolních balkánských zemích. Například ve Slovinsku má tři významnější partnery, ale tamní trh je podle Karmazína hodně specifický. Oproti Srbsku, které má zemědělství postavené na velkofarmách, fungují v této zemi hlavně drobní farmáři. Přístup k zemědělství je zde hodně podobný Rakousku – je to logické, jsou to země, které spolu sousedí a jsou i historicky provázané.
„Mají tedy specifické požadavky, objednávají si u nás zboží, ale je to v daleko menších objemech. Máme tam minimální skladové zásoby, z nichž ukrajujeme až do doby, kdy se překročí určitý limit, a pak vyrobíme další sérii. Vyrábíme hlavně na konkrétní projekt, to znamená zakázkově přímo na míru. Ale vždy máme samozřejmě něco na skladě.“ Agrico exportuje také do Chorvatska, nicméně zkušenosti s touto zemí nejsou podle Karmazína úplně ideální. Chorvaté jsou v Evropské unii, takže jsou hodně závislí na dotacích. „Mají i trochu jinou mentalitu, nakupují, ne když něco potřebují, ale hlavně když jsou na to dotace. Z mého pohledu to není úplně ideální, ale je to tak a tak to musíme brát.“
Společnost Agrico má, co se týče exportu, i další plány. Ráda by se dostala z evropského kontinentu do Afriky. Začíná zde navazovat kontakty, přicházejí první obchodní cesty. „Myslíme si, že to je region, kde bychom mohli mít šanci podílet se na rozvojových programech, a mohli bychom tak pomoci obyvatelům přímo u nich doma. Když budou mít práci a dostatek jídla, situace se tam stabilizuje. Můžeme je naučit vyrábět si jídlo a hospodařit. To vidím jako cestu,“ uvažuje nad budoucností společnosti Agrico Michal Karmazín.
Převzato z časopisu Agro export, přílohy Hospodářských novin a týdeníku Ekonom, vycházející ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství ČR. Autor článku: Kristina Kadlas Blümelová
