Osobní statut, vznik a zánik závazků



Převzato z knihy „Zahraniční obchod (teorie a praxe)“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2009.

Osobní statut

Osobním statutem se rozumí právní řád, který upravuje otázky související s právní subjektivitou fyzické nebo právnické osoby, nejčastěji s otázkou způsobilosti k právním úkonům (to je způsobilosti vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti).

Osobní statut fyzických osob

U fyzických osob vzniká způsobilost k právním úkonům dosažením určitého věku. Kritériempro určení osobního statutu fyzické osoby může být její státní příslušnost nebo její domicil. České právo vychází v § 3 ZMPS z kritéria státní příslušnosti (podobně jako Slovensko, Polsko, Řecko nebo Francie). Z kritéria domicilu vycházejí právní řády angloamerické oblasti a také například Argentina, Brazílie či Švýcarsko.

Podle § 3, odst. 1 ZMPS způsobilost osoby k právům a právním úkonům se řídí, nestanoví-li se v tomto zákoně něco jiného, právním řádem státu, jehož je příslušníkem. Problém však může nastat v případě, když fyzická osoba bude mít více státních občanství nebo nebude mít žádné státní občanství. Podle § 33, odst. 1 ZMPS je v takovém případě rozhodujícím kritériem, zda jedno z těchto občanství není české. Pak je takováto osoba považována za českého občana a není již rozhodující, že ji za svého občana považuje také jiný stát.

Je-li však osoba příslušníkem několika cizích států, rozhoduje podle § 33, odst. 2 ZMPS státní příslušnost nabytá naposledy. Na toho, kdo v rozhodné době není příslušníkem žádného státu nebo jehož státní příslušnost nelze stanovit nebo nelze zjistit, které příslušnosti nabyl naposled, je třeba podle § 33, odst. 3 ZMPS hledět, jako by byl příslušníkem toho státu, na jehož území měl v rozhodné době bydliště, a nelze-li to zjistit, na jehož území měl pobyt. Nelze-li ani to zjistit, je třeba postupovat, jako by šlo o českého občana. V posledním případě jde o pouhou fikci, která nemůže znamenat, že takovou osobu budeme považovat za českého občana.

Jestliže činí úkon na území ČR cizinec, stačí podle § 3, odst. 2 ZMPS, není-li v ZMPS uvedeno dále něco jiného, je-li k úkonu způsobilý podle práva českého. Znamená to, že přestože cizinec není způsobilý k určitému právnímu úkonu podle svého osobního statutu, stačí, že je k němu způsobilý podle práva českého. Tím je zachována platnost právního úkonu (například podpisu smlouvy). Musí však být splněna podmínka, že právní úkon je učiněn na území ČR.

Osobní statut právnických osob

Právnické osoby jsou v podstatě osoby uměle vytvořené, a proto se jejich osobní statut určujejinak než u fyzických osob. Na rozdíl od fyzických osob vzniká u právnických osob způsobilost k právům a způsobilost k právním úkonům ve stejný časový okamžik, zpravidla okamžikem zapsání (registrací) do určitého rejstříku (nejčastěji vedeného soudy).

Pro určení osobního statutu se používají následující zásady:

1. Zásada inkorporační znamená, že osobním statutem je právní řád státu, podle kterého byla právnická osoba založena. U této zásady nemusí mít právo, které představuje osobní statut, žádný bližší vztah k právnické osobě ani k jejím zakladatelům. Z této zásady vychází české právo (§ 22 obchodního zákoníku), dále například angloamerické právní úpravy, Itálie, Švýcarsko či Rusko.
2. Zásada sídla znamená, že osobním statutem právnické osoby je právní řád státu, na jehož území má své sídlo. Za sídlo se považuje místo, kde má právnická osoba hlavní orgány nebo svou správu, nebo místo, kde provádí nejdůležitější činnost. Rozhodujícím kritériem je tak její faktické sídlo. Ze zásady sídla vycházejí například právní předpisy Německa, Rakouska, Francie nebo Polska.
3. Zásada kontroly znamená, že osobním statutem právnické osoby je právní řád státu, jehož státní příslušníci vykonávají rozhodující moc v právnické osobě (kontrolují ji). Z této zásady jako doplňujícího kritéria se vychází v USA.

Právnické osoby, které jsou účastníky mezinárodního obchodního a hospodářského styku, jsou nejčastěji označovány jako obchodní společnosti. Jejich právní úprava je velice různorodá. Klasické rozlišení je podle práva německého, francouzského a angloamerického.

Soukromoprávní subjektivita států

Státy vystupují jako subjekty soukromoprávních vztahů v mezinárodním obchodním a hospodářském styku zcela výjimečně. Každý stát si sám svými právními předpisy upravuje podmínkya případy, kdy do takovýchto vztahů vstupuje a kdo za stát jedná. Podle § 21 OZ pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. Postavení právnické osoby tak bude mít i cizí stát.

Vznik závazků

V mezinárodním obchodním styku vznikají závazky nejčastěji ze smluv. Mezi účastníky dochází k jednání o utváření smluvního konsenzu, to znamená k projevům jejich vůle v návrhu na uzavření smlouvy a v přijetí návrhu na uzavření smlouvy. ZMPS vychází v § 4 ze zásady jednotného statutu pro platnost právního úkonu i pro jeho účinky. Tyto otázky se mají zásadně řídit stejným právem, určeným podle kolizního kritéria, stanoveného pro příslušný závazkový poměr (smlouvu).

Je-li to však k rozumnému uspořádání vztahů nezbytné, použije se podle § 4 ZMPS pro některé otázky týkající se platnosti právního úkonu jiného kolizního kritéria, než je právní řád, kterým se řídí právní úkon sám. Může to být především pro otázku závaznosti projevů stran při uzavírání smlouvy, kdy se bude aplikovat právo určené podle sídla nebo bydliště příslušného účastníka. Důsledky chování adresáta návrhu na uzavření smlouvy bude třeba posuzovat podle práva v zemi jeho sídla nebo bydliště.

Forma právního úkonu se řídí podle § 4 ZMPS na prvním místě stejným právem jako platnost a účinky právního úkonu. Subsidiárně se může řídit právem místa, v němž došlo k projevuvůle, pokud v případech smluv právo, jímž se smlouva řídí, nevyžaduje písemnou formu úkonu jako podmínku jeho platnosti. (vzor kupní smlouvy viz příloha 4).

Zánik závazků

Závazek zanikne, nastanou-li skutečnosti, se kterými příslušný zákon zánik spojuje, to znamená zánik povinnosti povinné osoby (dlužníka) poskytnout oprávněné osobě (věřiteli) plnění. Závazek z mezinárodního obchodního styku může zaniknout splněním, dohodou, uplynutím doby, splynutím, započtením, výpovědí, odstoupením od smlouvy, zaplacením odstupného, nemožností plnění, zmařením účelu smlouvy, změnou okolností, smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby.

Ze zásady použití stejného práva pro vznik a účinky právního úkonu, jak vyplývá z § 4 ZMPS, se závazek řídí stejným právem od svého vzniku přes své plnění až do svého zániku.

Závazek však může zaniknout také dohodou účastníků. Protože jde o smluvní ujednání, mohou pro ně účastníci zvolit rozhodné právo. Jestliže právo nebylo zvoleno, pak se použije pro novaci stejného práva, kterým se řídí závazek, jež novací zaniká. Stejné zásady platí pro narovnání, jež se týká závazků, řídících se stejným právem. V případě narovnání, učiněného v rámci soudního či rozhodčího řízení, se použije právo, na jehož území se řízení koná. Jestliže novací nebo narovnáním vzniknou nové závazky, musí se určit rozhodné právo samostatně.

Dohoda o zrušení závazku, který není nahrazen novým závazkem, jež se týká jednoho nebo více závazků řídících se stejným právem, se řídí tímto právem. Jestliže by se tato dohoda týkala více závazků řídících se různými právy, muselo by se postupovat jako u narovnání.

Promlčení

Promlčení je právní institut, který má zabránit tomu, aby se po uplynutí určité doby bylo možno úspěšně dovolat určitých práv. Promlčení neznamená zánik práva, ale pouze ztížení jeho úspěšného uplatnění. K promlčení práva dojde, jestliže nebude uplatněno v zákonem stanovené době.

Promlčení závazkových práv se podle § 13, odst. 1 ZMPS řídí týmž právním řádem jako závazkové právo samo. Rozhodným právem pro promlčení je tak lex obligationis, to znamená právo určené volbou nebo na základě kolizní normy pro příslušný závazkový vztah. Toto kritérium odpovídá praxi většiny států s výjimkou anglosaské oblasti, kde se promlčení považuje za institut práva procesního a posuzuje se podle lex fori (to je podle práva soudu, který o promlčení rozhoduje).

Započtení

Započtení je zánik vzájemně se kryjících pohledávek věřitele a dlužníka, jejichž plnění je stejného druhu (nejčastěji jde o peněžité pohledávky), jestliže alespoň jeden z účastníků bez souhlasu (popřípadě i proti vůli druhého účastníka) učiní projev směřující k započtení. Musí však jít o pohledávky započitatelné, to je že jejich započtení není vyloučeno dohodou účastníků nebo zákonem.

Započtení se řídí podle § 13, odst. 2 ZMPS, pokud z požadavku rozumného uspořádání právního poměru nevyplývá něco jiného, týmž právním řádem jako pohledávka, proti níž směřuje započtení. Z dikce ZMPS lze dovodit, že uvedené ustanovení má na mysli jen započtení na základě jednostranného projevu o započtení (compensatio necessaria), zatímco takzvané dobrovolné započtení (compensatio voluntaria), kterým lze vyrovnat jakékoliv vzájemné pohledávky, je dohodou stran o zrušení závazku, a proto se rozhodné právo určí podle § 11 ZMPS.

Přejít na další část dokumentu s názvem „Věcně-právní účinky smlouvy a řešení sporů z kupní smlouvy“

Ukázka z knihy „Zahraniční obchod (teorie a praxe)“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Miroslav Svatoš a kolektiv.

zpět na Obsah dokumentu