Rozhodné právo závazkových vztahů – 2. část



Převzato z knihy „Zahraniční obchod (teorie a praxe)“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2009.

Vzorové smlouvy

V praxi vznikají různé vzorové texty jednotlivých smluvních typů používaných v mezinárodním obchodním styku, které pak účastníci využívají k sepsání konkrétní smlouvy. Na tvorbě vzorových smluv se podílejí jak různé instituce (komory, svazy podnikatelů), tak i významní odborníci z oblasti mezinárodního obchodu.

Je však třeba uvážit, že vzorový text obsahuje řadu variantních řešení, proto je nutno vždy si zvolit jednu z nich, aby výsledný text byl jednoznačný a při provádění smlouvy nevyvolával jakékoliv pochybnosti.

Od vzorových smluv je třeba odlišovat vzorové zákony, které jsou výsledkem činnosti Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu (UNCITRAL). Jejich text slouží jako vzor zákonodárcům jednotlivých států pro vypracování příslušné zákonné úpravy.

Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT

V roce 1994 byl Mezinárodním ústavem pro sjednocení soukromého práva v Římě (UNI­DROIT) vypracován text „Zásad mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT“. Cílem těchto zásad bylo vytvořit vyvážený soubor norem určených k celosvětovému použití bez ohledu na to, jaké jsou právní tradice a ekonomické a politické podmínky států, v nichž mají být používány.

Zásady jsou dostatečně pružné, aby mohly brát zřetel na stále se měnící okolnosti, vyvolané technologickým a ekonomickým rozvojem, který ovlivňuje mezinárodní obchodní praxi. Zásady odrážejí koncepce, které nacházíme v mnohých právních systémech, a poskytují souhrn pravidel zvlášť upravených pro potřeby mezinárodních obchodních transakcí.

Zásady nejsou mezinárodní smlouvou, ani nepředstavují mezinárodní obchodní zvyklosti. Podle preambule se zásady používají tehdy, jestliže se strany dohodnou, že smlouva se jimi bude řídit, nebo jestliže se strany dohodnou na tom, že jejich smlouva se bude řídit „obecnými zásadami právními“ či podobnými zásadami. Pravidla uvedená v zásadách mají nezávazný charakter, protože strany mohou zcela nebo částečně vyloučit jejich použití nebo jejich obsah pozměnit tak, aby odpovídaly jejich konkrétním potřebám v závazkovém vztahu.

Obchodní podmínky Evropské hospodářské komise OSN a FIDIC

V rámci činnosti Evropské hospodářské komise OSN se od roku 1953 vytvářely pracovní skupiny expertů, které měly za úkol vypracovat všeobecné podmínky dodávek a typové kontrakty pro obchod s určitou komoditou. Tyto dokumenty měly pomoci rozvoji obchodu v rámci Evropy. Oba typy dokumentů mají dispozitivní povahu a odlišují se pouze jevově.

Obchodní podmínky jsou předem zpracované, písemné, mají standardizované termíny a obsahují zpravidla údaje, které je možno vypracovat pro neurčité množství sobě navzájem podobných obchodních operací. Typový kontrakt (formulářová smlouva) se pak přibližuje svou podobou smlouvě jako takové. Má svou obecnou část (obvykle jsou to obchodní podmínky) a individuální část (obsahující údaje jedinečné pro každý typ transakce).

FIDIC (Association of Consulting Engineers) byla založena v roce 1913 a představuje sdružení národních asociací se sídlem v Lausanne. Vytváří obchodní podmínky v oblasti mezinárodních dodávek investičních celků. Mají dispozitivní povahu obchodních podmínek a jsou závazné tehdy, jsou-li včleněny do smlouvy.

zpět na Obsah dokumentu

Lex mercatoria

Lex mercatoria nebo takétransnacionální právo mezinárodních obchodních transakcí, světové právo mezinárodního obchodu a podobně (Welthandelsrecht, Commercial Law of Nations), je v podstatě koncepcí, která obsahuje myšlenku existence zvláštního svébytného systému norem, respektive samostatného právního odvětví nebo systému práva, jež upravuje vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku.

Lex mercatoria je nezávislé na národních právních řádech i na právu mezinárodním. Existuje jako třetí právní systém. Koncepce lex mercatoria není jednotná, neboť existuje řada názorů, jejichž jednotným rysem je snaha postihnout procesy, realizované v mezinárodním obchodním styku. Lze proto konstatovat, že snahou přívrženců lex mercatoria je překonání rozdílů v jednotlivých národních úpravách, včetně odstranění používání kolizních norem.

Principy evropského smluvního práva

V rámci EHS vznikla v roce 1982 Komise pro evropské smluvní právo, jejímž hlavním účelem bylo formulování obecných principů smluvního práva (protože se předsedou Komise stalProf. Ole Lando, bývá tato Komise označována jako Landoova komise). Konečným cílem komise bylo podle tehdejších představ vypracování jednotného Evropského kodexu soukromého práva, který by unifikoval úpravu soukromého práva a nahradil národní zákoníky.

V roce 1995 byla vydána první část Principů evropského smluvního práva (úprava plnění a neplnění smlouvy a prostředky právní ochrany), v roce 2000 druhá část (revize dosavadní části první a nově úprava otázky uzavírání, výkladu a obsahu smluv a úprava zmocnění zástupce zavazovat zmocnitele) a v roce 2003 třetí část (úprava započtení, postoupení pohledávky, převzetí dluhu a podobně). Principy evropského smluvního práva představují obecnou část závazkového smluvního práva.

Neobsahují úpravu žádného smluvního typu, neboť by měly být používány obecně. Principy jsou konstruovány především jako podpora slabší smluvní strany v právním vztahu (například ji chránit před ujednáním o nekalé soutěži ve spo­třebitelských smlouvách). Principy nejsou konstruovány výslovně pro vztahy s mezinárodním prvkem, ale mohou být použity i ve vztazích čistě vnitrostátních.

Zda se Principy stanou předstupněm budoucího jednotného Evropského kodexu soukromého práva, ukáže až další vývoj unifikace právní úpravy v rámci EU.

Imperativní nebo nutně použitelné předpisy

Státy mohou prostřednictvím mezinárodních smluv či vnitrostátních předpisů stanovit podmínky, za kterých mohou subjekty se sídlem či bydlištěm na jejich území vstupovat do mezinárodního obchodního a hospodářského styku se subjekty z jiných států. Státy tyto podmínky stanoví v předpisech ústavního, správního či finančního práva (jde o předpisy veřejnoprávní povahy); aplikují se vždy bez ohledu na to, jaké právo představuje rozhodné právo. Zmíněné předpisy se vydávají na ochranu hospodaření s devizami, za účelem regulace dovozu a vývozu určitého zboží či jeho zákazu, zákazu obchodování s určitým státem a podobně.

Tyto předpisy nemohou být v mezích předmětu své úpravy zásadně nahrazeny cizím právem. Používá se pro ně různé označení: absolutně kogentní normy, imperativní normy, přísně donucující normy, normy nutně použitelné, přímo použitelné. Tyto normy je třeba odlišovat od obvyklých kogentních norem, protože kogentní normy mohou být nahrazeny jiným právem. Je-li přípustná volba práva pro určitý druh vztahů, mohou strany volbou jiného (zahraničního) práva nahradit tímto zvoleným právem jinak použitelné právo včetně jeho kogentních norem.

Podobné to bude s aplikací imperativních předpisů zahraničního práva. I ty bude nutné aplikovat bez dalšího. Bude-li zahraniční právo vyžadovat k dovozu určitého zboží dovozní licenci, pak se zboží bez jejího vydání nemůže dovézt.

Přejít na další část dokumentu s názvem „Osobní statut, vznik a zánik závazků“

Ukázka z knihy „Zahraniční obchod (teorie a praxe)“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Miroslav Svatoš a kolektiv.

zpět na Obsah dokumentu