Budování pevných základů konkurenceschopnosti



Ministerstvo průmyslu a obchodu předkládá Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti, která by měla Českou republiku připravit pro budoucnost v globalizovaném světě. Při přípravě strategie se vycházelo z definice OECD, podle které je konkurenceschopnost vymezena schopností produkovat zboží a služby, které obstojí v testu mezinárodní konkurence, a zároveň schopností udržovat nebo zvyšovat reálný HDP.

Potenciál konkurenceschopnosti subjektů působících na území ČR není dán pouze jejich objektivními charakteristikami. Míra využití tohoto potenciálu závisí jednak na podmínkách, které nelze ovlivnit, jako jsou přírodní vlivy, geografická poloha či hospodářský cyklus. Na druhé straně tu jsou podmínky, které ovlivnit lze, a to jak činností národní vlády a veřejné správy, případně i snahou o změnu podmínek na vnitřním trhu EU. Právě opatřeními v těchto oblastech se zabývá Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2012 až 2020 (SMK).

SMK zahrnuje čtyřicet tři projektů v oblasti institucí, infrastruktury, veřejných financí, vzdělanosti, trhu práce, finančních trhů, zdravotnictví, inovací rozpracovaných do konkrétních opatření. Cílem projektů je vytvořit přívětivé podmínky pro tvořivé podnikání, inovace a růst životní úrovně.

Na tomto místě je vhodné se zamyslet nad tím, co by se stalo, kdyby ČR systematicky svou konkurenceschopnost nebudovala. V oblasti institucí by v takovém případě pravděpodobně hrozilo, že bude docházet k dalšímu prohlubování negativních jevů uvnitř veřejného sektoru – zejména korupce a klesající produktivity. To by se odrazilo v postupujícím nabobtnávání byrokracie a obecně ve zhoršení kvality veřejných služeb, ale i v jejich zdražení. Tíha takového negativního vývoje ve veřejném sektoru by byla nesena sektorem soukromým, zejména podnikateli.

U infrastruktury by měl pasivní přístup za následek postupné rozpuštění konkurenční výhody, která ČR plyne z výhodné polohy v centru Evropy. Pokud se nepodaří propojit české infrastrukturní sítě s Evropou, budou se našemu teritoriu obchod i investice vyhýbat. Nedostatečná infrastruktura by v pasivním scénáři měla za následek i prohloubení regionálních rozdílů.

Zásadní změnu nutně potřebuje i systém vzdělávání. Je nutné vychovat odborníky, kteří budou schopni přicházet s nápady, které se uplatní ve výrobě. U inovací a vzdělanosti by se bez reforem role českých firem stále více redukovala na pozici subdodavatelů bez kontaktů s koncovými trhy či s inovacemi. V dlouhodobém měřítku by kombinace klesající úrovně školství a vzdělávání měla devastující účinky na růst i udržitelný rozvoj české ekonomiky a na konkurenceschopnost české pracovní síly v mezinárodní soutěži. SMK přitom přímo navazuje na Rámec strategie konkurenceschopnosti Národní ekonomické rady vlády z března 2011 a Analýzy konkurenceschopnosti ČR Ministerstva průmyslu a obchodu z ledna 2011¹. SMK je také konzistentní s evropskou strategii Evropa 2020, z ní vyplývajícím Národním programem reforem České republiky 2011 a také dalšími vládními koncepčními dokumenty. SMK mezinárodní konkurenceschopnosti je dle Národního programu reforem jeden z důležitých průřezových materiálů pro východiska hospodářské politiky a zároveň také konkretizuje opatření v něm obsažená.

V roce 2005 přijala vláda historicky první dlouhodobější „Strategii hospodářského růstu ČR na léta 2005-2013“, která ČR směřovala na „znalostně-technologické centrum Evropy s rostoucí životní úrovní a vysokou zaměstnaností“. Cílem strategie bylo „významným způsobem přiblížit ČR ekonomické úrovni hospodářsky vyspělých zemí EU při respektování principů udržitelného rozvoje“. Měřeno ukazatelem HDP na jednoho obyvatele tento cíl kvantifikovala tak, že „je v silách země dosáhnout v roce 2013 průměru EU“.²

Jakkoliv šlo v českém kontextu o velmi dobře zpracovaný vládní materiál (který i z dnešního hlediska identifikoval řadu vážných problémů zejména na úrovni veřejné správy), nedokázal vyvolat vůli a ochotu k řešení. Jak ukazuje Obrázek 1 tempo konvergence (v HDP na obyvatele v PPP) se v posledních letech přes nadměrné zadlužování státu zpomalilo. Do budoucna se lze „utěšovat“ jen zhoršováním situace v zemích jižního křídla eurozóny i východní Evropy.

Obrázek 1. HDP na obyvatele podle standardu kupní síly (EU 27 = 100), v %. Zdroj: Eurostat.

Svět se však „smršťuje“, rozvíjí se globálně velice rychle a nerovnoměrně ve všech kontinentech. ČR jako malá otevřená ekonomika (a podniky a občané sídlící na jejím teritoriu) se pak musí poměřovat nejenom s evropskými, ale i s ostatními aktivními zahraničními konkurenty bez ohledu na místo jejich původu.

Jak podrobněji dokládá zpráva NERV Rámec strategie konkurenceschopnosti, je potřeba čísla o makroekonomickém růstu zkoumat v souvislosti s tím do jaké míry se jedná o růst zdravý a udržitelný. Pokud zemi chybí vlastní úspory, musí si jak soukromý, tak veřejný sektor půjčovat peníze na hospodářský růst. Statistika konvergence (Obrázek 1) je v takovém prostředí silně zkreslena a musí být doprovázena i jinými ukazateli. Růst, který není založený na vlastních úsporách, ale na externím půjčování, není pro zemi našeho typu dlouhodobě udržitelný.

Je tedy nutné uchovat takové prostředí, kdy soukromý sektor bude i nadále spořit a veřejný sektor nebude dlouhodobě tvořit schodky veřejných financí (tj. cyklicky očištěné strukturální schodky). Zároveň je třeba zvýšit efektivitu veřejných financí. Samotné zaměření na statistiku velikosti deficitu je nedostatečné. Je nutné opakovaně měřit kvalitu výdajů tak, jak to známe z privátního sektoru (čistá současná hodnota, ukazatele návratnosti, …), a provést efektivní institucionální reformu veřejných výdajů³. Ke zvýšení přidané hodnoty může přispět, když stát přehodnotí některé výdaje na některé statky s tím, zda by je nemohl lépe poskytovat soukromý sektor. Zásadně je třeba zkvalitnit veřejný sektor tak, aby nebyl bariérou konkurenceschopnosti, k čemuž by měly napomoci klíčové projekty a iniciativy uváděné níže.

Lze předeslat, že zejména tam, kde byl v české ekonomice soukromý sektor vystaven konkurenci, dokázal se během let vzestupu ekonomiky i mezinárodního poklesu adaptovat a přiblížit se reálně světu strukturou nabídky a náklady. Tam, kde subjekty soukromého sektoru byly vystaveny slabší konkurenci či se spoléhaly např. pouze na státní zakázky, docházelo k nárůstu jednotkových nákladů práce stejně jako ve veřejném sektoru. K průměrné úrovni evropské EU-27 rostla rychleji původně velmi nízká úroveň mezd a platů, pomaleji národohospodářská produktivita práce odrážející i přidanou hodnotu nabídky struktury zboží a služeb měnící se s poptávkou. Hodinová národohospodářská produktivita práce dosahovala v roce 2009 podle odhadů OECD zhruba poloviční úrovně vyspělých států eurozóny a zaostávala za Slovinskem i Slovenskem (viz Obrázek 2).

Obrázek 2. Produktivita práce jako HDP (PPP) 2009 za odpracovanou hodinu (USA = 100%). Zdroj: OECD.

Zatímco sousední země (jako např. Slovensko) technologickými a strukturálními změnami přesouvají zaměstnanost do sektorů s vysokou produktivitou a rychle konvergují (byť s určitým zadlužením), růst produktivity v ČR se zpomaluje. To není dlouhodobě udržitelné.

Ani dlouhodobější ani krátkodobější data uvedená v citované studii NERVu (2011) zatím s ohledem na složité mezinárodní prostředí nesignalizují zásadnější zlomové tendence ve vývoji české ekonomiky. Obnovení tradičních komponent růstu je pomalejší díky nezbytnému zpomalení zadlužování veřejných rozpočtů, ekologické indikátory budí jisté naděje, že jde o ekologicky šetrný růst. Jak rozebírá Analýza MPO (2011)⁴, podhoubí pro udržení dlouhodobé konkurenceschopnosti (související s dlouhodobě rostoucí kvalitou života) se nám nedaří oproti jiným zemím dostatečně rychle adaptovat a v žebříčcích konkurenceschopnosti se postupně propadáme, protože mnohé sousední země se vyvíjejí dynamičtěji.

Ambiciózní cíl vybudovat „znalostně-technologické centrum Evropy s rostoucí životní úrovní a vysokou zaměstnaností“ nám zůstává vzdálen, ačkoliv některé sousední země (Německo, země severní Evropy) přes vědomé zpomalení růstu životní úrovně se jako znalostně-technologické centrum s vysokou mezinárodní konkurenceschopností udržely či se jím staly. Německo navíc, a to i přes přesun některých výrob mimo své území, zvýšilo zaměstnanost a míra nezaměstnanosti je na historicky nejnižší úrovni. Navíc se objevují nové výzvy – jak ukazují analýzy OECD, mnoho jiných zemí ve světě zavádí strukturální reformy s cílem vytvořit podmínky pro zvýšení lokální a globální konkurenceschopnosti svých podniků⁵. I proto je nutno urychlit promyšlený reformní pohyb, abychom si dokázali byť jen udržet stávající pozici.

Shrneme-li faktory ovlivňující konkurenceschopnost do tří úrovní: základní, efektivní a inovační; je třeba si uvědomit, že bez základních podmínek ovlivňujících „extensivní“ růst kapitálu a práce se jen těžko zvyšuje efektivita nebo rozvíjí inovace. Proto tato základní úroveň, včetně pilíře institucí a pilíře makroekonomické stability, podmiňuje účinnost faktorů v efektivní i inovační úrovni.

ČR má předpoklady usilovat o podstatné zvýšení a dlouhodobé udržení životní úrovně občanů v globalizovaném světě. Ambicí ČR je posunout se během následujících let do první dvacítky zemí podle indexu globální konkurenceschopnosti.

Pojetí této strategie vychází z principů empirického hodnocení vládních politik (evidence-based policies), což je koncept, bez něhož se většina navrhovaných reformních kroků nedá efektivně uskutečnit. Zavedení empirických ex ante a ex post hodnocení jakýchkoliv návrhů politik je proto nedílnou součástí doporučení v této strategii pro celé období 2012 až 2020. Konkrétní aplikací tohoto principu jsou například v oblasti vzdělávání zavedení robustního a systematického monitoringu výsledků vzdělávací činnosti, kvality škol, učitelů a dalších subjektů vzdělávací soustavy. Výsledkem tohoto přístupu je i na robustních datech založený proces implementace této strategie, který je popsán v závěru tohoto dokumentu.

Závěrem je nutné shrnout, že prosazení klíčových opatření navrhovaných v tomto dokumentu bude pro dosažení stanoveného cíle, tj. postoupit mezi první dvacítku nejvíce konkurenceschopných zemí světa, zcela zásadní. Od rozvojového modelu založeného z velké části na levné pracovní síle se ČR musí posunout k systému založenému na kvalitních institucích a infrastruktuře, ve kterém bude maximálně využíván potenciál připravených pracovních sil a ve kterém bude motorem ekonomiky tvořivé podnikání a inovace.

1. Zpráva NERV viz http://www.vlada.cz/assets/ppov/ekonomicka-rada/aktualne/Ramec_strategie_konkurenceschopnosti.pdf a zpráva MPO viz http://www.mpo.cz/dokument83603.html
2. Zjednodušená pyramida konkurenceschopnosti pro ČR za rok 2011. Zdroj: Rámec strategie konkurenceschopnosti NERV (2011), zpracování tým IES FSV UK, data Globální index konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra.
3. Viz. Závěrečná zpráva NERV, str. 66. http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/zaverecna-zprava-NERV.pdf
4. MPO (2011), Identifikace klíčových faktorů sektoru průmyslu a exportu a jejich strategická analýza a zpracování vstupních údajů. Viz http://www.mpo.cz/dokument83603.html
5. Výmluvný přehled podávají zprávy OECD „Making Reform Happen : Lessons from OECD countries“, Paris 2010, zprávy o kvalitě vzdělání PISA, zprávy IMF aj.

obsah Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti ČR