Bezdůvodné obohacení

Co není bezdůvodným obohacením

Negativní vymezení pojmu bezdůvodného obohacení je obsaženo v § 2992, § 2997 a § 2998 občanského zákoníku. Důvodem pro zakotvení negativního vymezení bezdůvodného obohacení do právního řádu je odstranění pochybností a právní nejistoty o tom, co vlastně bezdůvodné obohacení je a co není. Všechny tyto případy mají společné, že se jedná o plnění, která není možné soudně vymáhat.

Bezdůvodným obohacením tedy není:

Přijetí plnění na nežalovatelný dluh

Nežalovatelný dluh je takový dluh, jehož zaplacení nemůže věřitel uplatňovat vůči dlužníkovi před soudem. Skutečnost, že ho nelze uplatnit před soudem, však nevylučuje možnost, aby ho dlužník po právu uhradil. V praxi se jedná např. o přijetí plnění ze hry či sázky uzavřené mezi fyzickými osobami.

Přijetí plnění na promlčený dluh

Dluh promlčením nezaniká, ale trvá ve formě tzv. naturální obligace. Uplatnění námitky promlčení u soudu nevylučuje možnost dlužníka po právu plnit, co věřiteli dluží. To však neplatí, pokud se jedná o dluh prekludovaný. Plnění prekludovaného dluhu by bylo plněním nedluhu a bylo by možné úspěšně se domáhat u soudu vydání bezdůvodného obohacení.

Přijetí plnění na dluh neplatný pouze pro nedostatek formy

Jedná se o nedostatek formy právního jednání, z něhož dluh vyplývá. Tento nedostatek spočívá v tom, že určité právní jednání nebylo učiněno ve formě, kterou vyžaduje dohoda stran nebo zákon. V takovém případě se jedná o dluh nevymahatelný před soudem a ten, kdo takové plnění přijal, nezískal bezdůvodné obohacení a nemusí předmět plnění vracet. Jako příklad přijetí dluhu neplatného jen pro nedostatek formy lze uvést přijetí plnění na základě darovací smlouvy, kterou se převádí nemovitost, v ústní formě, přestože dle zákona má být toto právní jednání učiněno písemnou formou.

Přijetí plnění od osoby, která k poskytnutí plnění nebyla povinna.

Shora uvedené výjimky se neuplatní v případě, že osoba byla k takovémuto plnění přivedena lstí, donucena hrozbou nebo zneužitím závislosti, případně plnila osoba nesvéprávná.

Bezdůvodným obohacením není taktéž plnění přijaté od osoby, která k němu nebyla povinna, přičemž o tomto věděla. Takovým případem je poskytnutí spropitného v restauraci.

Bezdůvodným obohacením není dále případ předčasně splněného dluhu, vznik obohacení v důsledku neuplatnění práva, ač uplatněno být mohlo, a také případ, kdy osoba jednala ve svém výlučném či osobním zájmu, či na vlastní nebezpečí, nebo měla úmysl obdarovat či obohatit, aniž by se chtěla právně vázat.

Pokud plnila strana vědomě z důvodu, aby druhá strana něco vykonala za účelem zakázaným nebo zcela nemožným, nemůže se dožadovat vrácení takto poskytnutého plnění. Toto pravidlo se neuplatní v případě, že takto poskytnutým plněním mělo dojít k zabránění protiprávního činu.

Promlčení nároků z bezdůvodného obohacení

Promlčením se obecně rozumí oslabení možnosti právo uplatnit před soudem. Nelze přitom ale hovořit o zániku práva, které i po uběhnutí promlčecí lhůty nadále trvá jako tzv. naturální obligace (naturální obligace je taková obligace, jejíž splnění nelze vymáhat u soudu ani jiného autoritativního orgánu, může však být splněna dobrovolně a přijetí plnění z takové obligace se nepokládá za bezdůvodné obohacení).

Právo se promlčí, pokud nebylo v zákonem stanovené lhůtě vykonáno. Promlčení podléhá také právo na vydání bezdůvodného obohacení. Tato skutečnost plyne z jeho majetkové povahy, s níž zákonodárce, až na výjimky uvedené v § 611 občanského zákoníku, promlčení spojuje. K promlčení (na rozdíl od prekluze, kdy právo zaniká, nemůže být uplatněno, a pokud je z tohoto práva plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení) soud přihlédne pouze na základě námitky vznesené ze strany dlužníka. Pokud se tedy dlužník promlčení dovolává, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Jak je již shora uvedeno, pokud dlužník dobrovolně plní po uplynutí promlčecí lhůty, pak se nejedná o plnění bez právního důvodu. I u práva již promlčeného může nastat situace, že povinný bezdůvodné obohacení dobrovolně vrátí, a to i po vydání zamítavého soudního rozhodnutí. V takovém případě však bylo plněno právem a vrácené plnění nebude možné kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení na straně oprávněného.

Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je speciálně upraveno v § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterých se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, tj. kdo je povinen ho vydat (pro počátek této subjektivní promlčecí doby se vyžaduje skutečná vědomost o tom, že bylo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení a kdo jej získal, není rozhodující, že snad při vynaložení obvyklé péče se to mohl dozvědět dříve).

Nejpozději se dle § 638 občanského zákoníku právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 10 let, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za patnáct let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

I když existuje speciální úprava promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, je nezbytné přihlédnout též k obecné právní úpravě institutu promlčení v občanskoprávních vztazích. Zejména je vhodné počítat s případnou aplikací § 640 občanského zákoníku, který stanoví, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.

Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo (tzv. objektivní promlčecí doba – ta brání vytváření dlouhodobého stavu právní nejistoty), byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (§ 639 občanského zákoníku).

Subjekty právního vztahu z bezdůvodného obohacení

Každý závazkový právní vztah je charakterizován subjekty, neboli účastníky daného vztahu, kteří mají navzájem určitá subjektivní práva a subjektivní povinnosti. Subjekty právního vztahu z bezdůvodného obohacení jsou:

• ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno – ochuzený a
• ten, kdo obohacení získal – povinný, dlužník, obohacený (povinným je např. příjemce plnění z neplatné smlouvy nebo později zrušené smlouvy, příjemce neexistujícího dluhu atd.).

Ochuzeným i povinným mohou být jak fyzická, tak také právnická osoba, stát, obce, resp. kraje. Subjekty mohou být i osoby, které nemají deliktní způsobilost, tedy nezletilé fyzické osoby či fyzické osoby stižené duševní poruchou. Na každé straně tohoto vztahu může stát více subjektů. Za této situace je namístě zabývat se tím, o jaký druh společné povinnosti se bude v tomto případě jednat.

Společné závazky a pravidla pro jejich plnění jsou upravena v §1872 občanského zákoníku. Dle § 1872 odst. 1 občanského zákoníku: „Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků“.

V občanském zákoníku nenalezneme ustanovení o tom, že by bylo možné založit solidární povinnost k vydání bezdůvodného obohacení soudním rozhodnutím. Vzhledem k tomu je nutné mít za to, že tuto povinnost můžou založit povinní svou dohodou nebo může být založena na základě zvláštního ustanovení v jiné části občanského zákoníku (konkrétně se může jednat např. o § 714 odst. 1 občanského zákoníku). Z uvedeného lze dovodit, že pokud není uzavřena dohoda povinných nebo není solidární závazek založen zvláštním ustanovením občanského zákoníku, bude se vždy jednat o závazek dílčí.

V praxi často vyvstává zajímavá otázka, zda je povinným ze závazku k vydání bezdůvodného obohacení pouze jeden z manželů nebo oba dva manželé, pokud se jednání, ze kterého vznikl tento závazek, dopustil pouze jeden z manželů. Občanský zákoník odpověď na tento problém nedává, je proto potřeba hodnotit takovou situaci v souladu s judikaturou.

Nejvyšší soud České republiky se touto otázkou zabýval ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, kde judikoval, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno.

Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo; tím ovšem není vyloučeno domoci se vůči této třetí osobě vydání předmětu bezdůvodného obohacení žalobou z titulu silnějšího – obvykle vlastnického – práva, jestliže to povaha předmětu bezdůvodného obohacení připouští.

V praxi to znamená, že převedla-li osoba A na osobu B bez právního důvodu peníze, které osoba B následně darovala osobě C, právo na vydání peněz svědčí z titulu bezdůvodného obohacení osobě A i nadále proti osobě B, a nikoli vůči osobě C, ačkoli ta je konečným příjemcem předmětu bezdůvodného obohacení. Uvedené principy je třeba vztáhnout i na případ, kdy je bez právního důvodu plněna peněžitá částka pouze některému z manželů.

Úvahy v tom směru, zda se předmět plnění následně stal součástí společného jmění manželů, když jednomu z manželů bylo plněno za trvání manželství, jsou z pohledu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nadbytečné. Účastníkem odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení zůstává pouze ten z manželů, kterému bylo bez právního důvodu plněno.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.