English version
Rozsah a způsob vydání bezdůvodného obohacení
Vydání bezdůvodného obohacení
Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán, ať už jde o fyzickou osobu, nebo právnickou osobu.
Rozsah vydání bezdůvodného obohacení
Právní úpravu toho, v jakém rozsahu je obohacený subjekt povinen bezdůvodné obohacení vydat, najdeme v ustanovení § 2991 odst. 1 a § 3000 občanského zákoníku. Zde je uvedeno, že musí být vydáno to, oč se obohacený subjekt obohatil. Korektiv tohoto pravidla se uplatní u poctivého příjemce. Poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém obohacení při uplatnění práva trvá.
Co se tedy týče rozsahu vydávaného bezdůvodného obohacení – musí být dosaženo takového stavu, který tu byl v době, než bylo bezdůvodné obohacení získáno. Návrh na vydání toho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, se týká všeho, co k věci náleží (tedy součásti a příslušenství věci).
Jako příklad lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, kde je uvedeno, že vlastníku nemovitosti vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost investicí bez právního titulu provedenou jinou osobou oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost, kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska bez významu.
Na rozdíl od právní úpravy náhrady škody není dle právního řádu u bezdůvodného obohacení možné, aby soud snížil (tzv. moderoval) rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Absence tohoto ustanovení je zcela v souladu se smyslem institutu bezdůvodného obohacení, protože pouze vrácením všeho, co bylo na úkor druhého bezdůvodně získáno, lze dosáhnout takového právního stavu, který zde byl v době, než k bezdůvodnému obohacení došlo.
Ohledně povinnosti vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, nemá právní význam, zda ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení získal, byl nebo nebyl v dobré víře. Na rozdíl od toho u užitků z tohoto předmětu je třeba vzít v úvahu, zda ten, kdo je získal, byl v dobré víře, či nikoliv. Tyto užitky i přírůstky by mu v případě jeho dobré víry připadly do vlastnictví a mohl by je následně převést na třetí osobu.
Osoba, která bezdůvodné obohacení vydává oprávněnému, má v souladu s ustanovením § 3005 občanského zákoníku právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložila (zde bez ohledu na to, zda byla v dobré víře, či nikoliv). Jako nutné lze označit takové náklady, které jsou nezbytně spojeny s řádnou péčí o danou věc, přičemž se musí jednat o náklady účelné (tedy takové, které by vynaložil i oprávněný, kdyby měl věc u sebe). Tato osoba může dále od věci oddělit vše, čím ji na svůj náklad zhodnotila, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci.
Způsob vydání bezdůvodného obohacení
Jak je již výše zmíněno, hlavním účelem právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení je obnovení původního stavu, tedy stavu existujícího v době před vznikem bezdůvodného obohacení. Pokud se jedná o vrácení věcí individuálně určených, tyto lze vrátit in natura (naturální restituce). Není-li toto dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Půjde například o situaci, kdy získaný prospěch spočíval ve výkonech určitých prací.
Dále nepřichází v úvahu naturální restituce v případě, kdy obohacený věc spotřeboval, zničil nebo zpracoval. U spotřebování je možná jen plná náhrada ceny věci v době získání majetkového prospěchu. Pokud byla věc zničena jen zčásti, musí být vrácena a navíc musí být poskytnuta peněžitá náhrada, která by se měla rovnat rozdílu mezi cenou věci před a po jejím poškození. Pokud obohacený věc zpracuje do některé ze svých věcí, je nutné při rozhodování o tom, má-li být vydání provedeno in natura, přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v původní stav, a to zejména z hlediska hospodárnosti, aby k němu nedocházelo za cenu znehodnocení věcí, které by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny, a aby nemusely být vynakládány další neúčelné náklady na demontáž věci.
Pokud došlo ke zkáze, ztrátě nebo zhoršení předmětu bezdůvodného obohacení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku.
Výše peněžité náhrady bude určována vždy k okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, nikoliv v době, kdy je bezdůvodné obohacení vydáváno. Správnému určování výše peněžité náhrady se několikrát věnoval Nejvyšší soud České republiky (viz následující kapitola).
Splatnost závazku z bezdůvodného obohacení
Vzhledem k tomu, že vztah z bezdůvodného obohacení je závazkovým právním vztahem, užijí se na něj obecná ustanovení občanského zákoníku o závazkových vztazích. V praxi to znamená, že pokud nestanoví dohoda stran nebo zákon splatnost závazku, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku uvádí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu).
Pokud v době splatnosti dlužník svůj závazek řádně a včas nesplní a zároveň jde o peněžitý závazek, má věřitel právo též na zaplacení úroku z prodlení. Stejného názoru je i Nejvyšší soud České republiky, který ve svém rozhodnutí ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, konstatoval, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení.
Uplatnění práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Do prodlení se splněním svého závazku se však může dostat i věřitel v případě, že nepřijme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
Důsledkem prodlení věřitele je mj. skutečnost, že na něj přechází riziko zničení a nahodilé zkázy věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení. Pokud se tedy věřitel dostal do prodlení s převzetím předmětu bezdůvodného obohacení, nemůže se s úspěchem domáhat peněžité náhrady za věci, které byly v době prodlení bez zavinění obohaceného zničeny či které podlehly zkáze.
Stanovení výše bezdůvodného obohacení dle judikatury
V souvislosti s bezdůvodným obohacením a jeho případným vydáním vyvstává v praxi často otázka, jakým způsobem se stanoví výše bezdůvodného obohacení, které je ten, kdo se obohatil, povinen oprávněnému vydat. Nejvíce se tato problematika řešila v souvislosti s investicemi do cizích věcí (např. zhodnocení nemovitosti provedením určitých prací).
V § 2991 odstavci 1 občanského zákoníku je stanoveno, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. V úvahu přicházejí dva možné způsoby řešení této situace. Jednak by za bezdůvodné obohacení mohla být považována hodnota vynaložených prostředků (provedených prací). Na druhé straně by bylo možné výši bezdůvodného obohacení stanovit tak, že se vypočítá rozdíl mezi hodnotou věci (tržní cenou) před investicemi a po provedených investicích.
Soudní spory ohledně shora popsaného rozhodovaly soudy prvních, ale též druhých instancí nejednotně. Právní jistotu přinesla do právní praxe až judikatura Nejvyššího soudu, která je v tomto ohledu konstantní.
Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 32 Odo 1754/2006 ze dne 10. 6. 2008 judikoval, že v případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno.
V kapitole věnované jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení je zmíněn případ protiprávního užívání cizí hodnoty bez smlouvy opravňující ji užívat. Příkladem protiprávního užívání cizí věci je užívání cizí nemovitosti, aniž by byla uzavřena smlouva o nájmu. Prostory v nemovitosti jsou tudíž užívány bez právního důvodu a za toto užívání není hrazena majiteli žádná úhrada, čímž se jedna osoba na úkor druhé bezdůvodně obohacuje, neboť majetkový stav takto se obohacující osoby se nesníží, ač by se tak za běžných okolností (tj. při uzavření platné smlouvy o nájmu) stalo.
Výše náhrady se pak poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 1504/2005 ze dne 29. 11. 2007).
Jako poslední příklad, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o určení výše bezdůvodného obohacení, uvedeme Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl následující. „Jestliže vlastník pozemku, na kterém se nachází vodohospodářské dílo, nedisponuje veřejnoprávním oprávněním, jež by mu umožňovalo nakládat s vodami na pozemku zadrženými, vychází se při vyčíslení bezdůvodného obohacení získaného na jeho úkor neoprávněným užíváním díla subjektem, který takové oprávnění má, z částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného pozemku, zpravidla formou nájmu, nikoli z částek odpovídajících prospěchu z užívání zadržených vod a ze způsobu jejich využití.“
Také z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení se nesleduje majetková sféra toho, jehož majetek se snížil. Naopak zásadní pro toto posouzení je míra zhodnocení majetku toho, kdo se bezdůvodně obohatil.
Při srovnání institutu bezdůvodného obohacení a institutu náhrady škody je nutné upozornit na evidentní rozdíl při určování jejich výše. Při určování výše způsobené škody se zkoumá to, jak a v jaké výši se tato škoda projevila v majetkové sféře toho, jehož majetek byl zmenšen (tedy poškozeného). Naproti tomu u bezdůvodného obohacení se zkoumá, jak je již shora uvedeno, míra zhodnocení majetku toho, kdo se bezdůvodně obohatil.
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.
