Cash management



Převzato z knihy „Řízení platební schopnosti podniku“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Vymezení cash managementu v literatuře není jednotné. V tom nejširším chápání cash management, označovaný taky jako liqudity management, working capital management, treasury management nebo i financial supply chain management (viz např. Brigham, Ehrhardt, 2008, Ross, Westerfield, Jaffe, 2008, Brealey, Myers, 2000) představuje činnosti a opatření, které vedou k zajištění schopnosti podniku hradit své závazky. Jsou to tedy činnosti spojené s řízením zásob, obchodních úvěrů i hotovosti, tj. činnosti v této publikaci označené jako řízení platební schopnosti. Další pojem, který se v souvislosti s řízením peněžních toků vyskytuje, je tresaury management (viz např. Brigham a Houston, 2004, Niebel a Nitsch, 1997). Treasury management představuje strategické i operativní finanční řízení, jehož součástí je:

• devizový management, tj. zajištění kursových rizik, netting, matching, ledging, lagging apod.,
• investování kapitálu, tj. úvěrová a investiční politika, řízení úrokových rizik,
• cash management, tj. plánování likvidity, plánování dispozičních peněžních prostředků, bankovní politika, řízení platebních toků, prognózy cash flow atd.,
• podpůrné činnosti, tj. správa upomínek, zásady poskytování úvěrů, zajišťování pohledávek, forfaiting apod.

Z tohoto pohledu je cash management částí tresaury managementu.

V roce 2008 realizovala společnost Ernst & Young a Česká Asociace Treasury (ČAT) mezi členy ČAT průzkum, ze kterého vyplynulo širší chápání a strategický význam tresaury managementu v podnicích – viz tab. „Činnosti patřící do tresaury managementu“.

Zdroj: Ernst & Young (2008)

Pojem cash management se vyskytuje v literatuře ve dvou významech (viz např. Niebel a Nitsch, 1997) – jako bankovní cash management a podnikový cash management. Cash management je v případě podniku chápán jako řízení stavu hotovosti, optimalizace zůstatků na účtech a optimalizace vztahů s bankami. Z bankovního pohledu je cash management chápan jako služba poskytovaná podnikům, která umožňuje:

• aktuální zjišťování hotovostních toků, třeba i v cizích měnách,
• sledování stavu a čerpání hotovosti u bankovních institutů,
• stejně jako poskytování specifických informací o účtech a finančním trhu.

Z hlediska uvedených činností lze „bankovní cash management“ považovat za operativní podnikový cash management. Jsou to činnosti, které lze zajišťovat outsourcingem poskytovaným bankou.

Z uvedeného plyne, že do oblasti cash managementu patří následující činnosti:

• plánování vývoje hotovosti, tj. plánování očekávaných příjmů a výdajů;
• vyrovnání stavu hotovosti v rámci koncernu s využitím různých technik cash managementu – patří k nim zejména cash pooling a netting;
• ukládání přebytečné a obstarání chybějící hotovosti, tj. krátkodobé investování do cenných papírů a bankovních depozit na jedné straně, jejich prodej a získávání krátkodobého financování na straně druhé;
• management kursového rizika, tj. využívání technik k eliminaci negativních důsledků změny devizových kursů na hodnotu podnikových aktiv (tato problematika je obsahem samostatné kapitoly);
• optimalizace platebního styku, tj. využívání vhodných platebních nástrojů, ale i technik, vedoucích k načasování termínů plateb (např. ledging a lagging);
• výběr a udržování bankovních vztahů.

Důvody držení hotovosti

Držení hotovosti (ve smyslu peněz na běžných bankovních účtech a v pokladně) v podniku je velice důležité. Hotovost je potřebná k platbě za provedenou práci a materiál, na nákup fixních aktiv, platbu daní, spravování závazků, platbu dividend apod. Dle Brighama a Ehrhardta (2008) je průměrně 1,5 % aktiv průměrného průmyslového podniku drženo ve formě hotovosti, tj. jako vklady na běžném účtu bez výpovědní lhůty. Vzhledem k tomu, že většina běžných účtů je minimálně úročena, je hotovost často označována nevydělávajícím aktivem a z hlediska výnosnosti je žádoucí její minimální stav. Přesto je důležitým úkolem finančního manažera (přesněji treasurera) minimalizovat částku hotovosti, kterou potřebuje pro zachování chodu svých běžných obchodních aktivit.

Jak uvádí Ross, Westerfield, Jaffe (2008), již John Maynard Keynes ve své práci The General Theory of Employment, Interest and Money označil tři motivy pro držbu hotovosti: spekulační, bezpečnostní a transakční motiv.

Transakční motiv

Hotovosti je v první řadě zapotřebí k zajištění obchodních operací neboli transakčních potřeb podniku, tedy potřeb mít prostředky na placení účtů za poskytnuté služby. Nedostatečná úroveň hotovosti vede buď k potřebě úvěru nebo k prodeji krátkodobých cenných papírů, což je spojeno s dodatečnými náklady na obchodování s cennými papíry, případně na získání a splácení úvěru. Lze předpokládat, že v souvislosti s rozvojem elektronického bankovnictví a nabídkou dalších služeb subjektů finančního trhu (zejména bank), se může transakční motiv vytratit.

Bezpečnostní motiv

Bezpečnostní motiv úzce souvisí s transakčním motivem. Příjmy a výdaje hotovosti nejsou synchronizované a navíc jsou nepředvídatelné. Určitá část finančního majetku musí tudíž sloužit jako rezerva (tzv. buffer) pro nahodilé, neočekávané odchylky od předpokládaného vývoje příchozích a odchozích plateb. Stupeň předvídatelnosti toků hotovosti je odlišný jak pro jednotlivé firmy, tak pro průmyslová odvětví. Výše uvedená rezerva představuje bezpečnostní zůstatek, přičemž platí, že čím méně jsou toky hotovosti odhadnutelné, tím větší bezpečnostní zůstatek je třeba udržovat. Pokud má však společnost snazší přístup k finančním zdrojům, výše bezpečnostního zůstatku může být redukována.

Spekulační motiv

Kromě již zmíněných motivů mohou některé podniky držet hotovost za účelem mimořádně výhodných koupí, které se mohou neočekávaně naskytnout. Takový motiv držby hotovosti se nazývá spekulační. Nicméně, jelikož hotovost neposkytuje dostatečný výnos, podniky se v současné době spoléhají při zajištění spekulačního i bezpečnostního motivu spíše na úvěrové kapacity, případně na prodej držených vysoce likvidních cenných papírů.

Kompenzační motiv

Kompenzační motiv držení hotovosti vyplývá z požadavku bank na držení minimálních zůstatků hotovosti na účtech. Banky požadují od svých klientů za poskytování úvěrů a služeb platebního styku, aby drželi určitý stav hotovosti na svých účtech ve formě depozit, čímž si vylepšují svou bilanci. Tento motiv je však zatím běžný především v USA – podrobněji viz např. Brigham, Ehrhardt (2008, s. 781-782).

Kromě čtyř výše uvedených motivů udržování hotovosti existuje celá řada dalších důvodů, které jsou výhodné zejména z hlediska dobře fungujícího řízení pracovního kapitálu. Mezi ně patří:

• Možnost využívání hotovostních slev (skonta).
• Udržování úvěrového ratingu, který je závislý i na hodnotách ukazatelů pohotové a běžné likvidity v souladu s konkurencí v odvětví. Příznivý rating umožňuje podniku dosáhnout jednak výhodnějších obchodně-úvěrových podmínek a jednak zachování rozsáhlých, nízko úročených úvěrových linek v bance.
• Uskutečňování příležitostných nákupů, využívání množstevních slev, eliminace důsledků cyklických nebo sezónních výkyvů, stávek apod.
• Minimalizace nákladů na správu účtu – některé, zejména velké mezinárodní společnosti mívají až stovky účtů u řady různých bank a na nich raději nechají peníze „ležet ladem“, než aby účty neustále sledovaly a denně mezi nimi prováděly převody.

Do diskuse o motivech držby hotovosti korporací významně přispěli Opler, Pinkowitz, Stulz, Williamson (1999). Autoři přišli s dalšími dvěma výklady vysvětlujími držení hotovosti. Mají původ v teoriích kapitálové struktury. Jedná se o:

• The Tradeoff Theory (kompromisní teorie),
• The Financing Hierarchy Theory (teorie hierarchického pořádku).

Podle The Tradeoff Theory vedení podniku při rozhodování o držení úrovně hotovosti zohledňuje i důsledek asymetrických informací a existenci agenturních nákladů externího financování v případě potřeby hotovosti. Agenturní náklady jsou náklady na řešení konfliktů vznikajících z konfliktu zájmů mezi akcionáři, věřiteli a manažery. Zahrnují náklady na stimulaci manažerů, aby maximalizovali hodnotu pro akcionáře, a potom náklady na monitoring chování manažerů a náklady na ochranu věřitelů před akcionáři. Podle uvedených autorů manažeři, kteří jsou poměrně dobře zabezpečení, neudržují velké množství hotovosti.

Podle Financing Hierarchy Theory neexistuje optimální stav hotovosti. Pokud podnik dosáhne vyšší úrovně výnosnosti a nevyžaduje externí financování, snižuje se podíl cizího kapitálu a úroveň hotovosti se zvyšuje. Tato teorie představuje dynamický přístup k určení kapitálové struktury, kterou ani neoznačuje za optimální.

Autoři zkoumali obě teorie v souvislosti s držbou hotovosti v letech 1952-1994 na databázi Compustatu a zjistili, že podniky drží více hotovosti, když se vyskytne jeden z následujících znaků. Podniky:

• jsou menší;
• více investují do vědy a výzkumu;
• mají lepší investiční příležitosti;
• mají větší a nestálejší cash flow a nižší čistý pracovní kapitál.

Výzkumem vlivu stavu hotovosti na prováděné akvizice se zabýval Harford (1999) a zjistil, že společnosti s dostatečnou rezervou hotovosti se s větší pravděpodobností pouštějí do akvizicí. Navíc podniky s dostatečnou rezervou hotovosti inklinují v případě akvizicí k přeplácení a jejich postakviziční výkonnost je dokonce horší, nežli tomu bylo před akvizicí. Tento stav lze pokládat za důkaz existence agenturních nákladů. Autor dále uvádí, že podle průzkumů v rozvahách společností zařazených do indexu S&P 500 za posledních 10 let se hotovost zvýšila z částky 100 miliard na 600 miliard USD. Tento stav považuje za důsledek dlouho trvajícího ekonomického boomu a rostoucí preference a tendence zadržovat hotovost v protikladu k finančně náročným akvizicím.

Další studie, která se zabývala výzkumem vlivu role podnikového řízení při stanovování výše zůstatku hotovosti podniků, vycházela z analýzy dat za rok 1998 přibližně 11 000 společností z celkem 45 zemí, získaných z databáze Global Vantage. Výsledky jednoznačně potvrdily hypotézeu o důležitosti podnikového řízení při stanovování výše zůstatku hotovosti podniku – podrobněji viz Dittmar Amy, Mahrt-Smith Jan, Henri Servaes (2003).

Při zkoumání dat průmyslových podniků přišli autoři se zajímavými poznatky:

• Podniky v zemích s nejnižší úrovní ochrany práv akcionářů udržují téměř o 25 % vyšší zůstatky hotovosti nežli je tomu u podniků s nejvyšší úrovní ochrany práv akcionářů. Při komparaci podniků roztříděných podle vyspělosti kapitálového trhu jsou zůstatky hotovosti vyšší až o 70 %. Autoři současně konstatovali, že v zemích s nižší úrovní ochrany akcionářských práv jsou nižší i výplaty dividend. Akcionáři v zemích s vysokou ochranou akcionářských práv (jako např. USA) mohou manažery donutit k přesunu přebytečné hotovosti v jejich prospěch. Autoři dále konstatovali, že význam ochrany práv akcionářů sílí i v případě, kdy jsou zohledněny i ostatní determinanty, které by měly mít vliv na držení hotovosti. Z toho plyne, že význam jiných determinantů držby hotovosti v takových zemích ustupuje do pozadí.
• Podniky udržují vyšší zůstatky hotovosti v případě větší vyspělosti trhu dluhopisů, tzn. že mají snadnější přístup ke zdrojům financování. To potvrzuje tvrzení teorie agenturních nákladů, že manažeři podniků udržují více hotovosti, pokud mají k takovému počínání prostor.
• Větší podniky udržují méně hotovosti.
• Podniky dosahující dobré výnosy drží hotovosti více.
• Podniky s vyšším čistým pracovním kapitálem, který může být snadno převeden na hotovost, také udržují méně hotovosti. Tento poznatek vede k úvaze, že pracovní kapitál a hotovost se jeví být v tomto případě substituty.

Z prezentovaných výsledků výzkumů vyplývá, že agenturní problémy mají stěžejní význam při určování výše úrovně hotovosti, tzn. že lidský faktor je nejslabším článkem jakéhokoli fungujícího systému. Otevřenou zůstává otázka kvantifikovatelnosti a případného začlenění agenturních nákladů a nákladů způsobených asymetrickými informacemi do modelů optimálního řízení hotovosti.