Charakteristika hlavních skupin rizik



Převzato z knihy „Management rizik projektů“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2011.

Finanční rizika

Finanční rizika označují v první řadě problémy v nalezení schématu financování kontraktu (riziko F1). I když je situace v porovnání s první dekádou po roce 1989, kdy bylo třeba čelit zastavení plateb od zákazníků zejména ze střední a východní Evropy, lepší, jsou české podniky finančním rizikům při obchodování ve svých tradičních teritoriích před rokem 1989 stále výrazně vystaveny. Již se sice snížil ještě v nepříliš vzdálené době častý způsob financování dodávky prostřednictvím dalších subjektů technikami výměny zboží, ale stále jsou zejména v Rusku, na Ukrajině a v postsovětských zemích platby často závislé na prostředcích ze státního rozpočtu. Je možné se odvolat na praktické zkušenosti z dodávek na Ukrajinu a do Bulharska z posledních deseti let, kdy po dlouhé přípravě, následované počátečním bezproblémovým průběhem dodávek, došlo k zastavení plateb. Důvodem byla celková druhotná zadluženost zákazníka, který již nebyl svým závazkům schopen dostát, nebo nedostatek prostředků ve státním rozpočtu. S podobnými problémy se můžeme setkat i v aktuální krizi na konci prvního desetiletí tohoto století.

S odběratelem s finančními problémy se je možné setkat nejen v zemích východní Evropy nebo v rozvojových zemích, ale i na vyspělých trzích (například v USA), kde se tento odběratel nebo partner může dostat do přechodných i trvalých finančních potíží, které vedou ke značnému zdržení nebo i stornování kontraktu. Příkladem byla realizace kontraktu na dodávku výzbrojí trolejbusů, kdy vlivem přechodných finančních problémů zahraničního partnera došlo ke zdržení při vstupu kontraktu v účinnost, která byla vázána na zajištění financování. Řízení tohoto rizika nebylo zvládnuto, protože výroba byla zahájena „v dobré víře“ v plánovaném termínu a musela být přerušena, s nutností jednat se subdodavateli o stornování dodávek. Kontrakt nakonec sice se zpožděním nabyl účinnosti, ale negativním dopadem bylo přechodné vytvoření nadbytečných zásob a rozpracované výroby a nadbytečně vynaložené manažerské úsilí, zajišťující pozastavení výroby včetně dodavatelských vztahů. Rizika se projevují i při financování projektů PPP (Public Private Partnership, projektů realizovaných formou partnerství veřejné a soukromé sféry), které jsou například v Itálii často využívané ve stavebnictví – pokud stavební firma neplatí, jedná se o riziko jak zákazníka, tak i stavební firmy (druhého subjektu).

Dalším rizikem financování je zajištění dostatečného peněžního toku při realizaci projektu, který může být dán:

• záporným vlastním cash flow projektu,
• vlivem přechodného krátkodobého zdržení plateb ze strany zákazníka,
• náročnými platebními podmínkami ze strany dodavatelů s vysokou vyjednávací silou (požadované vysoké zálohy),
• kombinací výše uvedených bodů se zdržením projektu z viny vlastního podniku nebo termínového výpadku dodavatelů, čímž není podnik oprávněn fakturovat plnění,
• zhoršením cash flow ostatních projektů v podniku.

Zásadním poučením je nerozpracovávat zakázku, pokud není kontrakt účinný, což platí i pro vlastní zemi a i když jsou vztahy se zákazníkem velmi dobré. Účinným opatřením ke zmírnění nebo eliminaci těchto rizik je bankovní zajištění plateb v kombinaci s rozdělením projektu na etapy se zajištěným pokrytím vložených prostředků (například zálohy + platby za dodaná vozidla), výběr prověřených dodavatelů a připravenost na změny v řízení výroby a peněžních toků projektu při neočekávaných událostech. Dalším opatřením je zajistit rámcové smluvní podmínky s dodavateli, aby se dodávka dala odvolat a mít stále možnost ji případně zrušit za předem dohodnutých podmínek.

Pro zlepšení financování projektu je možné využít také čerpání dotací nebo daňových podpor. Dotace může čerpat přímo podnik, například na výzkum a vývoj, nebo dodává zákazníkovi, který dotace (zejména z programů EU) využívá. V obou případech je rizikem dodržení pravidel příslušného programu a je třeba si ověřit i podmínky na straně zákazníka. Riziko vrácení poskytnutých dotací na řešení projektu (grantu) dotovaného z veřejných zdrojů (domácích nebo evropských) vzniká např. při nedodržení pravidel účtování (oddělený účet, uznatelnost nákladů), reportingu nebo cílů projektu.

Daňové podpory v našich podmínkách je možné získat například jako úlevu na náklady pro projekty výzkumu a vývoje podle § 34 zákona o daních z příjmů, nebo využití daňových prázdnin nebo slev na dani u investičních pobídek podle zákona o investičních pobídkách. Zatímco projekt výzkumu a vývoje může být samostatný interní projekt nebo součást projektu dodávajícího zákazníkovi a příslušné dopady je možné do projektu přímo započíst, u slev na dani typu investičních pobídek se jedná o vliv na celý podnik, který se do projektu promítá jen zprostředkovaně a obvykle je zohledněn v projektu používanými interními nákladovými sazbami.

Riziko směnného kurzu (F2) existuje obecně tehdy, pokud příjmy a výdaje v každé měně použité v projektu nejsou vyrovnané jak z hlediska jejich celkové výše, tak i v čase. Rizika se zvyšují s délkou trvání kontraktu. Pro riziko kurzu je typická možnost zisku i ztráty. Období do roku 2008 v podmínkách České republiky bylo ve znamení posilování české měny a při převažujícím exportním zaměření podniků mělo dlouhodobě negativní dopad na příjmy z kontraktů a jejich marže. Názorným příkladem jsou vývozy do USA s kurzem v letech 2000–2001 na úrovni přes 38 Kč/USD, v roce 2008 byla průměrná hodnota málo přes 17 Kč/USD, tedy méně než poloviční. Tento dopad se plně projeví v tržbách, dopad do zisku projektu již není stoprocentní, ale vzhledem k výši nákladů vynaložených v České republice a dovozům většinou ze zemí EU (s eurem, jež v tomto období vůči USD zpevňovalo) je velmi citelný. Částečným řešením může být kromě zajištění kurzu náhrada dodavatele dodavateli z USA (za srovnatelných nákladů), což ovšem vyvolává náklady na změny v návrhu výrobku a vyvolává tak další rizika, například jiný měrný systém, výkresy, normy. Po roce 2008 se trend posilování měny na dva roky obrátil a kurz projevoval větší nestabilitu. Standardním opatřením je zajištění kurzu (hedging), které umožní eliminovat kurzové riziko z hlediska dopadu na výsledek projektu. Toto zajištění je však možné provést v okamžiku podpisu kontraktu, do té doby zejména při podání nabídky je nutné s rizikem změn kurzu počítat. Ani to však riziko zcela neeliminuje: pokud se změní termín dodávky a pokud platba přijde v jiném termínu, než je ujednáno, je zajištění kurzu neúčinné, řešení lze hledat v celkových peněžních tocích podniku, pokud má v dané měně více plateb. Nutno samozřejmě poznamenat, že toto opatření má účinek na zajištěný projekt, ale ne na zhoršení konkurenční pozice podniku pro projekty v dalších letech. Situaci je možné částečně řešit makrohedgem, při dlouhodobém zpevňování kurzu pomůže exportérovi jen zvýšení produktivity, patří sem mimo jiné i efektivita řízení projektů. Trvalejším řešením může být částečný nebo plný přesun montáže a výroby do země zákazníka – co bylo vlivem vysokého kurzu dolaru před lety nemyslitelné, může být při současném kurzu efektivní. Kromě zajištění kurzu je dále možné zvýšit podíl přirozeného zajištění kurzu nejlépe volbou dodavatele v zemi zákazníka, nebo uzavíráním smluv i s českými subdodavateli v cizí měně. Tím lze dosáhnout přenesení části rizika na dodavatele a snížit náklady na zajištění kurzu.

U dlouhodobých projektů může být problém dobře odhadnut vývoj reálných interních sazeb, které:

• vykazují růst s růstem souvisejících nákladů – personálních, cen energií, nájmů, spotřebního materiálu,
• mohou kolísat a vyrůst s poklesem vytížení příslušných pracovišť nebo celého podniku,
• mohou vyrůst v případě dodatečných neplánovaných investic, pokud se v kalkulacích používá sazba s nulovým odpisem u již odepsaného stroje.

U vývojových projektů jsou náklady vývoje jen jedním z faktorů rozhodujícím o efektivnosti projektu. Větší váhu má většinou dosažení plánovaných výrobních nákladů pro produkt vyráběný v sérii (a samozřejmě také dosažení plánovaných prodejů). V takových případech je třeba riziko projektu řešit formou propočtu čisté současné hodnoty projektu a její citlivosti na různé vlivy, jak bude ukázáno v kapitole 5. Analýza rizik.