Charakteristika hlavních skupin rizik



Rizika garanční a rizika servisu

Garanční rizika na první pohled vystupují jako náklady na garanční opravy vlastního produktu s díly od dodavatelů, je třeba brát v úvahu i vztah k nadřazenému celku, jehož je projektová dodávka součástí. Náklady na garanční opravy se obvykle pohybují v odhadnutelné výši (lze odvodit ze statistik servisních zásahů z minulých projektů) a v této výši jsou také uvedeny v nákladech projektu jako plánované garanční náklady. To však neplatí zejména v následujících případech, které se v reálných projektech projevují:

• dodávka nového produktu (pilotní dodávka produktu, který vznikl odvozením od již vyzkoušeného produktu, ale rozsah změn byl značný), garanční náklady v rozpočtu nelze spolehlivě odhadnout, mohou být i násobně vyšší než u produktu s malými změnami,
• extrémní požadavky zákazníka na záruku – záruka může být pro některé komponenty násobně delší než obvyklá,
• zákazník může navíc žádat velmi krátkou reakci v případě poruchy,
• záruka subdodavatele může být kratší než záruka na celý produkt, pokud subdodavatel není ochoten poskytnout delší záruku, je nejistota v termínu skutečné doby trvání záruky (při závislosti na nejistém termínu převzetí produktu), může být také nejistá vymahatelnost plnění od dodavatele.

Garanční rizika souvisí s riziky technickými, speciálně s řešením spolehlivosti a udržovatelnosti produktu (riziko T2g), ale technické řešení navrhované podnikem je jen jedním z faktorů.

Pro omezení garančních rizik je žádoucí zaměřit se na potenciální problémy v etapě vývoje produktu se zaměřením na modularitu a variabilitu, aby bylo možné provádět modifikace pro různé zákazníky s různými požadavky na servis a záruky. Důležité je místo určení, neboť servis je prováděn vždy na místě u zákazníka a je tedy třeba brát ohled i na disponibilitu (například volba mezi rychlejší výměnou dílu nebo jeho opravou). Je třeba řešit přenos veškerých záruk i odpovědnosti za škody z titulu subdodávek na subdodavatele (princip nazývaný back-to-back) – ne vždy je však toto řešení možné pro plné krytí rizik. Důležité pro identifikaci a další řešení těchto rizik je také porozumět příčinám, pro které zákazník někdy neúměrně přísné podmínky vyžaduje – v některých případech se může po vzájemném jednání podařit vyjednání přijatelných podmínek.

V případě příliš velkých dopadů garančního rizika může být rozpočet projektu zatížen tak, že je lepší do projektu nevstupovat. V případě dodávek na cizí teritoria, kde nemá podnik nebo dodavatel vlastní servisní síť, je třeba tento fakt zohlednit a riziko od samého počátku takto pojmenovat a dále řešit (například zajištěním místního partnera, nebo při výběru dodavatelů dát přednost dodavateli s místním zastoupením).

Návaznost doby garancísubdodavatelů na smluvní termíny je třeba prověřit a pokud možno vzájemně sladit, včetně příslušného smluvního ošetření (viz back-to-back). Souvisejícím rizikem je zpoždění v projektu, kdy nakoupené subdodávky mají záruční dobu například 24 měsíců od dodání, ale maximálně 30 měsíců – potom při časovém posunu předání zákazníkovi o více než 6 měsíců se dostává záruka subdodávky mimo platnost.

Do stejné skupiny byla zařazena i rizika servisu, který je v současné době zákazníkem standardně vyžadován. Je třeba zajistit zejména rychlost provedení opravy nebo reakci na hlášení poruchy do určité doby. Pro rychlost provedení opravy je důležitá i schopnost specifikovat druh poruchy pomocí softwaru, které je součástí produktu, a to i u dodávaných komponent, kde mohou být problémy s jejich úrovní v této oblasti nebo s kompatibilitou. V takových případech je třeba řešit většinu výše uvedených problémů obdobně jako u garančních oprav a nákladů na servis, nebo v širším měřítku na provoz produktu, které se často označují jako celoživotní náklady produktu (LCC – Life Cycle Cost). S tím souvisí i konečná likvidace produktu, kterou je výrobce často povinen zajistit. LCC se stále častěji stávají součástí kritérií pro výběr dodavatele projektu a jejich dodržení je předmětem smluvních pokut, které jsou často stavěné jako překročené náklady zvýšené násobením koeficientem > 1. Odhad provozních nákladů je zejména u nových produktů nepřesný a je v projektu rizikem, s nímž je třeba v rozpočtu projektu počítat.