Financování a kontrahování investičních projektů



Převzato z knihy „Investiční rozhodování a řízení projektů“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Na základě podmínek financování a kontrahování projektů jsou určeny takové parametry jako:

• doba realizace projektu (jeho zahájení a předání do užívání dodavatelem/kontraktorem);
• doba splácení případného úvěru, resp. náklady financování projektu;
• podmínky realizace projektu (zejména závazky investora vůči dodavateli projektu, např. splátkový kalendář, cena kontraktu aj.).

Nutnost realizovat, a tím pádem i financovat často rozsáhlé projekty se projevuje jak v rámci podnikové sféry, tak v rámci neziskového sektoru. Těmto aspektům je nezbytné věnovat stejnou pozornost jako všem ostatním přípravným krokům nezbytným pro úspěšnou realizaci a řízení investičních projektů.

Zdroje financování projektů

Obecně lze financování podnikových investic charakterizovat jako činnost zabývající se získáváním finančních zdrojů (kapitálu a peněz) pro založení, chod a rozvoj podniku, a to v potřebném objemu, čase a struktuře, při optimálních nákladech na jejich obstarání a s definovanou cenou za jejich používání (cena kapitálu, WACC). Financování investic se zabývá soustřeďováním a optimálním složením různých forem finančních zdrojů na úhradu reálných podnikových investic.

V dalším textu této kapitoly jsou uvedeny základní nástroje využitelné pro financování projektů, na jejichž základě jsou stanoveny veličiny, kterými se zabývají i následující kapitoly této publikace. Mezi tyto veličiny patří např.:

• hodnota vážených průměrných nákladů kapitálu (WACC);
• doba splácení úvěru a úroky v případě cizího financování;
• výnosnost vlastního kapitálu očekávaná akcionáři společnosti v případě financování z vlastních zdrojů;
• peněžní toky projektu, zahrnující příjmové i výdajové toky.

Součástí investičního projektu je i zpracování dokumentace nezbytné pro zajištění zdrojů financování, a to jak od bank (nejčastější případ), tak i od vlastníků, případně partnerů poskytujících rizikový nebo rozvojový kapitál. Celé jednání poskytovatelů kapitálu s investorem pak probíhá v několika fázích. Výsledná doba, než dojde k zahájení realizace investice, pak závisí na míře připravenosti podniku realizovat projekt a kvalitě jím dodaných podkladů.

První fáze začíná prezentací investičního záměru klíčovým partnerům (vlastníci, banky, možný strategický partner). Cílem této etapy je vyjasnit základní shodu představ zúčastněných stran o parametrech investice a o případném dalším jednání.

Ve druhé fázi je podrobně prověřován předložený investiční záměr a jeho předkladatelé strukturují investici a zpracovávají konkrétní investiční, resp. projektové řešení. Tato fáze bývá časově nejnáročnější částí celého projektu. Cílem podrobného prověřování je nezávisle ověřit údaje uváděné předkladatelem v investičním záměru, analyzovat jeho finanční a technickou proveditelnost i rizika. Probíhá zde rovněž strukturování investice, tj. jednání o objemu, časovém rozložení, způsobu kontrahování a zajištění finančních prostředků. Konečným výsledkem této fáze je investiční záměr obsahující způsob finančního zajištění investice.

Třetí fáze nastává, je-li investiční záměr schválen. Pak probíhají jednání o definitivním textu smlouvy o financování a následné zajištění potřebných finančních zdrojů.

Členění finančních zdrojů

Zdroje financování (kapitál) projektu lze třídit podle více hledisek, z nichž k nejvýznamnějším patří místo, odkud se tyto zdroje získávají, a vlastnictví těchto zdrojů. Podle místa se rozlišují interní a externí zdroje financování, tj. interní a externí kapitál.

Interní zdroje financování přicházejí v úvahu tehdy, jestliže projekt realizuje již existující firma. Tyto zdroje představují výsledky vlastní podnikatelské činnosti firmy a tvoří je především:

• Zisk po zdanění, který podnik vytvořil v minulosti a nevyplatil jej v podobě dividend a podílů na zisku, přičemž nerozdělený zisk tvoří obvykle zdroj pro rozvojové investice.
• Odpisy a přírůstky rezerv, které představují nákladové položky, jež však nejsou výdaji, přičemž základním interním zdrojem zejména pro obnovovací investice jsou odpisy.
• Odprodej některých složek dlouhodobého majetku, který se málo využívá, resp. přináší malé výnosy (v mnoha případech jsou náklady spojené s udržováním tohoto majetku vyšší než dosažené výnosy, a proto odprodej tohoto majetku a využití takto získaných zdrojů pro financování nových, efektivnějších projektů může významně zlepšit hospodářské výsledky podniku).
• Snížení oběžných aktiv, tj. především zásob a pohledávek. Pokud zásoby, resp. pohledávky překračují optimální úroveň, lze jejich snížením uvolnit prostředky, které mohou být využity pro financování nových projektů.

Pro realizaci projektů nově vznikajícími firmami lze však použít pouze externí zdroje financování. Mezi základní zdroje externího financování (dostupné i pro existující firmu) projektů patří:

• původní vklady vlastníků a jejich zvyšování, které mají u akciových společností podobu akciového kapitálu;
• dlouhodobé bankovní, resp. dodavatelské úvěry;
• dluhopisy (obligace);
• krátkodobé bankovní úvěry, sloužící k financování části oběžných aktiv projektu, resp. k překlenování určitých situací okamžitého nedostatku pohotových zdrojů;
• účasti, které představují vklady dalších subjektů, jež se budou podílet na financování projektu (např. daný projekt bude realizovat nově vytvořený společný podnik);
• subvence a dary, poskytované ze státního rozpočtu, ze specializovaných fondů (např. fond na ochranu životního prostředí, fondy pro podporu rozvoje podnikatelské činnosti, vytvářené jak státními orgány, tak zahraničními subjekty) aj.;
• rizikový kapitál (Venture Capital), představující specifický kombinovaný zdroj financování, a to zpravidla formou navýšení základního kapitálů a dlouhodobého úvěru, vstupující do značně rizikových projektů.

Druhé hledisko (vlastnictví) člení zdroje financování na vlastní kapitál (vlastní zdroje) a cizí kapitál (cizí zdroje). Vlastní kapitál tvoří veškeré interní zdroje financování a některé z externích zdrojů financování (podrobněji viz další text). Podstatné přitom je, že vlastní kapitál není třeba splácet a představuje bezpečný zdroj financování investičních projektů. Odlišné to je u cizího kapitálu, u kterého je třeba jednak hradit jeho náklady (např. v podobě úroků z bankovních a dodavatelských úvěrů, emitovaných obligací aj.), jednak tento kapitál splatit (v podobě splátek jistiny bankovních a dodavatelských úvěrů, vyplacení emise obligací aj.). Vzhledem k této vlastnosti představuje cizí kapitál značně rizikovější způsob financování investičních projektů.

Z výše uvedených zdrojů financování mají v naší ekonomice největší váhu dlouhodobé úvěry, případně dluhopisy a finanční leasing. Financování projektů formou navýšení základního kapitálu, resp. emisí akcií u akciových společností je jedním z nejrozšířenějších způsobů financování investičních projektů v zemích s vyspělou tržní ekonomikou.

Financování z vlastních zdrojů

Základní formy financování z vlastních zdrojů tvoří:

• Základní vklad při založení společnosti (základní kapitál).
• Navýšení základního kapitálu (emise akcií v případě akciových společností) nebo jiné vklady do základního kapitálu společnosti (v případě odlišné právní formy společnosti) včetně uplatnění složky rizikového kapitálu spočívající ve vkladu do základního kapitálu, případně tzv. IPO.
• Nerozdělený zisk z minulých období a odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, případně výnosy z prodeje (likvidace) dlouhodobého majetku a zásob a všechny ostatní vlastní zdroje – kapitálové fondy (podmínkou je dostatek hotovostních prostředků na straně aktiv společnosti).
• Účasti, subvence a dary.

Kombinací forem financování v podobě základního kapitálu a jeho navýšení může být využití rizikového kapitálu (Venture Capital), který má obvykle dočasný charakter, přičemž po realizaci projektu je poskytovatel těchto prostředků vyplacen (viz též realizace dle modelu BOOT). Další netradiční formou financování je získání úvěru a jeho splácení z dosažených přínosů projektu (např. z energetických úspor).

Způsoby získávání kapitálu u tří velkých společností operujících v ČR uvádějí příklady 2.1 až 2.3.

Financování z cizích zdrojů

Cizí zdroje jsou všechny zdroje, které nejsou zdroji vlastními. Cizí zdroje lze klasifikovat jako prostředky, které byly podniku zapůjčeny a které bude muset dříve či později vrátit, nebo financování cizím kapitálem/dluhem je možno charakterizovat jako substituci vlastního kapitálu kapitálem cizím s dodatečnými náklady (úroky).

Bankovní úvěry

V rozvaze se tyto úvěry člení na:

• rezervy;
• dlouhodobé závazky včetně emitovaných dluhopisů a dlouhodobých směnek k úhradě;
• krátkodobé závazky;
• dlouhodobé závazky (bankovní úvěry a výpomoci);
• ostatní pasiva (zejména účty pasiv).

Prostředky pro realizaci projektů se získávají nejčastěji od bankovních institucí (dlouhodobé či krátkodobé úvěry) nebo emisí obligací s tím, že ne všechna uvedená pasiva rozvahy mohou být využita jako zdroje financování investičních projektů.

Samostatnou formou dlouhodobého financování je tzv. projektové financování, kdy jsou prostředky na financování projektů získány investorem cíleně pouze v souvislosti s projektem (prostředky mohou být zajištěny výše uvedenými způsoby, příp. i prostřednictvím dodavatelského úvěru kontraktora, resp. dodavatele projektu).

Každá žádost o bankovní úvěr podléhá analýze bonity žadatele a analýze investičního projektu. Na základě výsledků těchto analýz pak banka rozhodne, zda žádosti o bankovní úvěr vyhoví (a za jakých podmínek), či nikoliv. Představa žadatele o bankovní úvěr, že na stejný typ projektu má každý žadatel stejné šance úvěr získat (a dokonce za stejných podmínek), je zcela mylná. Možnosti získání cizích zdrojů financování a cena takového financování závisí na řadě faktorů, které banka před výsledným rozhodnutím posuzuje.

Mezi základní faktory pro posouzení možností financování bankou a faktory ovlivňující cenu bankovních úvěrů patří:

• Doložení profesní historie investora, jeho finanční zdraví, referenční projekty, výše obratu.
• Kvalita podnikatelského záměru, resp. projektu, rizikovost projektu, posouzení jeho ekonomické efektivnosti, rozpočtové náklady projektu, případně typ kontraktu, resp. smlouvy o dílo, země původu hlavních dodávek s ohledem na původ banky.
• Návrh způsobu financování projektu, resp. předpokládaný podíl vlastních prostředků, druh bankovního úvěru, výše požadovaného bankovního úvěru, doba a způsob splácení bankovního úvěru, fixace úrokové sazby, způsob splácení.

Obligace

Obligace je dluhový cenný papír, který emituje podnik s cílem získat od investora (věřitele) finanční zdroj. Věřitel má nárok na úrok (kupon) vyplácený v předem stanovených termínech a na splátku nominální ceny, přičemž se nepodílí na rozhodování firmy. Získané finanční zdroje tak mohou být použity pro financování investičního projektu a po dosažení doby životnosti obligace jsou tyto obligace plně splaceny. Obligace jako cenné papíry jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu.

Firemní (korporátní) financování

Nejčastější formou externího financování projektů je investiční úvěr. Podnik obvykle může získat úvěr ve dvou podobách:

• Bankovní (finanční úvěr), poskytovaný komerčními bankami a též pojišťovacími společnostmi nebo penzijními fondy. Investiční projekty jsou obvykle financovány prostřednictvím střednědobých (se splatností jeden rok až pět let) nebo dlouhodobých úvěrů (se splatností čtyři a více let).
• Dodavatelský úvěr, poskytovaný dodavateli dlouhodobého majetku (zpravidla strojů a zařízení) odběratelům.

Poskytnutý investiční úvěr je postupně umořován splátkami po celou dobu jeho splatnosti včetně platby úroků (převládají úvěry s pevnou úrokovou sazbou). Obvykle je na poskytnutí úvěru požadována záruka (může to být i realizovaný projekt, nemovitost či jiná aktiva investující společnosti). Určitá část úvěru (resp. úroků) může být zahrnuta v investičních výdajích.

Dodavatelské úvěry jsou poskytovány tak, že dodávaný majetek (stroje, technologická zařízení) je odběratelem splácen po sjednanou dobu, postupně nebo jednorázově, včetně úroků (nejedná se tak o přímé poskytnutí peněžních prostředků, ale o odklad nebo rozklad zaplacení kupní ceny). Úroky nebývají vyjádřeny v procentech z ceny dodávky, ale jsou zakomponovány do jednotlivých splátek (jako součást kupní ceny se pak mohou zahrnout do vstupní ceny dlouhodobého investičního majetku pro odpisování – kapitalizované úroky) s tím, že je lze zjistit jako rozdíl cen při okamžitém a postupném splácení. Splatnost úvěru může být spjata s ekonomickou životností majetku, může však být i kratší. Úvěry jsou dodavatelem poskytovány buď přímo (z vlastních zdrojů), nebo pomocí refinancování prostřednictvím bankovních úvěrů sjednaných účelově dodavatelem (forma finanční podpory výrobní činnosti podniku).

Z hlediska záruk jsou pro odběratele, zejména z hlediska efektivnosti financování, významné dva typy dodavatelských úvěrů, a to úvěr na movitou zástavu a podmíněný prodejní kontrakt.

Při úvěru na movitou zástavu předmět dodávky přechází do vlastnictví odběratele ihned, zároveň však dodaný majetek slouží pro dodavatele jako záruka za poskytnutý úvěr. Při podmíněném prodejním kontraktu (prodej s výhradou vlastnictví) setrvává předmět dodávky až do okamžiku zaplacení její ceny v majetku dodavatele (je evidován na zásobách). Tato výhrada vlastnictví musí být v kupní smlouvě písemně dohodnuta.

Projektové financování

Projektové financování je charakteristické oddělením financování projektu od stávajících podnikatelských aktivit investující společnosti. Poskytnutí i splácení úvěru jsou těsně spjaty s peněžními toky projektu jak ve fázi výstavby, tak i jeho následného provozování. Jedná se o systém dlouhodobého financování, jehož základní charakteristikou je:

• Předmětem financování je rozsáhlý dlouhodobý investiční projekt, kdy se režim splácení úvěrů odvozuje od plánovaných peněžních příjmů projektu.
• Cílem je oddělení financování projektu od stávajících aktivit podniku, přičemž v popředí zájmu je protiriziková ochrana věřitelů ve fázi výstavby projektu i realizace investičního záměru.

Účastníky projektového financování mohou být:

• akcionáři (mateřský podnik, „sponzoři“ investičního projektu);
• projektová firma představující účelově založený podnik typu akciové společnosti, který soustřeďuje zdroje, zajišťuje technicko-ekonomickou přípravu projektu, sjednává stavební firmy, dodavatele technologií, montáže a připravuje užívání, zajišťuje budoucí odbyt (nejčastěji na základě dlouhodobých kontraktů);
• inženýrská firma (hlavní dodavatel, subdodavatelé stavební a strojní části projektu);
• provozovatel (smluvně zajišťuje provoz a údržbu dokončeného investičního záměru);
• konsorcium bank (věřitelé, kteří poskytli hlavní zdroj financování);
• další subjekty jako pojišťovny, dodavatelé, odběratelé, experti, státní orgány (např. v případě ekologických či jiných infrastrukturních projektů).

Výhodou projektového financování oproti financování korporátnímu je snížení rizika ostatních podnikatelských aktivit v případě neúspěchu projektu. Současně však projektové financování vytváří podmínky naprosté transparentnosti realizace projektu, jeho efektů a skutečného přínosu pro investující podnik.

Nestandardní formy financování projektů

Nestandardní formy financování projektů zahrnují především BOOT, PPP a rizikový kapitál.

BOOT (Build-Own-Operate-Transfer)

Tato zvláštní forma projektového financování umožňuje sdílet rizika projektu, kdy (obvykle) privátní investor, zabývající se zpravidla podnikáním v oboru nového projektu, získává „koncesi“ na financování, projektování, realizaci výstavby a dočasné provozování realizovaného projektu obvykle pro veřejný sektor (může však být i pro jiný podnikatelský subjekt, který nemá zkušenosti s provozováním nového projektu) s tím, že se později převede projekt na poskytovatele „koncese“, a to obvykle po stabilizaci provozu, trhu a získání zkušeností.

Při realizaci projektu formou BOOT je třeba zvažovat tyto aspekty:

• náklady projektu a zdroje jeho financování (vlastní zdroje, bankovní úvěry, případně i dotace EU aj.);
• předpokládaný podíl na rozhodování privátního (vstupujícího) investora;
• stabilitu poskytovatele „koncese“ a analýzu podmínek „zpětného“ odkupu („transferu“);
• schopnosti, kompetence a reference privátního investora relevantní pro zajištění úspěšnosti projektu.

Způsob realizace projektů formou BOOT není zatím v našich podmínkách příliš rozšířen. Důvodem může být konzervativní přístup jak potenciálních privátních investorů, tak i původních vlastníků projektu.

PPP (Public Private Partnership)

Legislativní rámec PPP projektů obecně na evropské úrovni vymezuje Zelená kniha Evropské komise o partnerství veřejného a soukromého sektoru a právu společenství o veřejných zakázkách a koncesích z roku 2004, a to takto: „Pojmem PPP se obecně označují formy spolupráce mezi orgány veřejné správy a podnikatelským sektorem za účelem zajištění financování, výstavby, obnovení, správy či údržby veřejné infrastruktury nebo poskytování veřejné služby.“ V případě, že je výše zmíněná realizace projektu uskutečněna mezi veřejným a privátním sektorem, pak lze spolupráci realizovat formou BOOT (nebo jí podobnými formami spolupráce).

PPP představuje další nestandardní formu financování projektů iniciovaných veřejným sektorem. Při financování PPP projektů se zvažují zejména aspekty zahrnující:

• náklady projektu a zdroje jejich financování (vlastní zdroje, bankovní úvěry, případně i dotace EU aj.);
• rozpočtové možnosti zadavatele (z dlouhodobé perspektivy);
• požadavky a podmínky věřitelů (výše splátky, požadované garance, podmínky dotace);
• dobu splácení (délka projektu, rizika, predikce trhu).

Současné trendy a praktické problémy PPP projektů jsou rozdílné z pohledu:

• Investora; vysoký zájem o PPP projekty, preference jednoduchých projektů, zpravidla averze k poptávkovému riziku, potíže s likviditou u větších projektů, snaha o přenos garancí a rizik na veřejný sektor aj. Ve vybraných odvětvích již existují zkušenosti s PPP projekty, přičemž zahraniční investoři preferují hlavně velké projekty s vysokými požadavky na návratnost vloženého kapitálu.
• Bank; nedostatek dlouhodobých zdrojů, vzrůst rizikových marží, a tím i sazeb, snaha hledat nové projekty a alokovat volné zdroje, averze vůči projektům, které nejsou na bázi platby za dostupnost, zkušenosti s financováním tuzemských PPP projektů, požadavek na vyšší participaci vlastního kapitálu investora, požadavek na zajištění splácení seniorního úvěru.
• Veřejného zadavatele; nedostatek volných zdrojů, propad na straně příjmů (např. výpadek daní), přehodnocování priorit a doby realizace u větších investic, nutnost realizovat již započaté, resp. nezbytné investiční akce, neochota dávat garance a záruky, snaha přenášet financování a riziko poptávky na investora, malá znalost kombinace PPP s dotačními tituly.

V případě PPP se zdánlivě jedná o velmi výhodný způsob financování veřejných statků. Vlády, ať už centrální či municipální, v případě nedostatku financí zpracují projekty na poskytování především některých vybraných „veřejných statků“ s pomocí soukromého sektoru a soukromé subjekty je pak financují. Pro veřejný sektor má smysl PPP projekt realizovat pouze v případě, budou-li kumulované náklady po celou dobu života projektu nižší než při tradičních metodách pořizování či provozování projektu a bude-li dosažena vyšší kvalita a efektivita veřejné služby. V případě, že jsou realizátoři PPP projektů odkázáni na cizí (úvěrové) zdroje, pak je standardní „dluhopisové“ financování určitých projektů v konečném důsledku efektivnější než financování prostřednictvím PPP projektů. Projekty PPP jsou často prosazovány na základě myšlenky, že soukromý sektor je schopný daleko lépe a efektivněji realizovat investice.

Je zřejmé, že ne všechny projekty potřebují soukromý kapitál, i když jsou sebevíc atraktivní z pohledu investora, ale právě privátní investoři se všeobecně zaměřují na investování do ambiciózních, profesionálně vedených společností s vysokým růstovým potenciálem, a budou se zaměřovat na zhodnocení jejich původní investice, a to někdy i na úkor původního zadavatele a budoucího vlastníka provozovatele projektu.

Rizikový kapitál (Venture Capital)

Další formou financování projektů je využití tzv. rizikového kapitálu. Ve svém původním významu se pod pojmem rizikový kapitál (Venture Capital) rozuměly dlouhodobé investice do rizikových podniků, které nejsou obchodovány na veřejných trzích. V důsledku vývoje dnes tento termín zahrnuje řadu kapitálových investic různých typů. Všechny však mají společné to, že investor investuje přímo do základního kapitálu firem, které (zpravidla) nejsou veřejně obchodovatelné. Získá tak ve firmě významný podíl, který drží dlouhodobě, a ve spolupráci s managementem firmy usiluje o výrazné zvýšení její hodnoty. Tím dochází ke zhodnocení investice a po odprodeji podílu k realizaci zisku. Na rozdíl od standardních úvěrů zde klíčovou úlohu nehrají záruky firmy za splacení úvěru, ale přitažlivý a realizovatelný podnikatelský záměr a management firmy schopný tento záměr realizovat.

Formou, v níž rizikový kapitál do podniku vstupuje, je většinou kombinované financování navýšením základního kapitálu a nezajištěným úvěrem, resp. podřízeným úvěrem (Subordinated Loan). Navýšení základního kapitálu pak zlepšuje pozici podniku při získávání dalších externích zdrojů financování, např. standardního dlouhodobého úvěru od komerční banky.

Financování projektů z provozních zdrojů

Typickým způsobem financování projektů (dlouhodobého majetku) z provozních zdrojů je leasing. Leasing představuje pronájem strojů, výrobních zařízení, nemovitostí nebo výrobků dlouhodobé spotřeby za sjednané nájemné. Leasing lze současně charakterizovat jako specifický způsob financování investičních potřeb podniků, které nemají dostatek vlastního kapitálu a nechtějí či nemohou využít dlouhodobé úvěry. Leasing umožňuje pořízení, resp. okamžité využívání potřebného hmotného i nehmotného dlouhodobého majetku. Po dobu trvání leasingové smlouvy je pronajímatel vlastníkem majetku. Po skončení nájmu může být předmět leasingu převeden nájemci do vlastnictví.

Rozlišujeme dva druhy leasingu:

• Finanční leasing, který představuje dlouhodobý pronájem hmotného i nehmotného, resp. movitého i nemovitého majetku, přičemž majetek zůstává ve vlastnictví pronajímatele (leasingové společnosti) a doba leasingu je obvykle totožná s dobou ekonomické životnosti majetku. Nájemce má právo odkoupení majetku po ukončení leasingu.
• Provozní (operativní) leasing, kde jde o krátkodobý pronájem majetku, většinou movitého, přičemž majetek zůstává ve vlastnictví pronajímatele (leasingové společnosti) a doba leasingu je kratší než doba ekonomické životnosti majetku. Leasingová společnost jako vlastník musí předmět leasingu udržovat, příp. opravovat. Tato forma se využívá hlavně u strojů a zařízení, které podnik potřebuje pouze dočasně. Nájemce nemá právo na odkoupení majetku po ukončení leasingu, resp. pronajímatel po ukončení nájmu dále majetek pronajímá.

V rámci finančního leasingu se rozlišují tyto typy leasingu:

• Přímý leasing (nejčastější typ), kdy:
  • nájemce (uživatel) určí druh majetku, který požaduje, včetně možného dodavatele, podmínek dodávek, ceny zařízení apod.;
  • pronajímatel (leasingová společnost nebo i výrobce – dodavatel) koupí požadovaný majetek a zpracuje podmínky leasingu;
  • na základě leasingové smlouvy pronajímatel pronajme majetek nájemci, který jej užívá a splácí leasingové splátky.

Přímého leasingu se zpravidla účastní tři smluvní partneři, a to pronajímatel, nájemce a dodavatel.

• Nepřímý leasing, tedy prodej a zpětný pronájem (Sale and Lease Back), kdy firma prodá za tržní cenu majetek leasingové společnosti a ta jej ihned pronajme zpět původní firmě. Nájemné, které bude firma pronajímateli hradit, bude v součtu vyšší než tržní cena, ale firmě to přináší i určité výhody. Získá peněžní prostředky z prodeje, které zvýší její likviditu nebo které reinvestuje, přičemž může dále využívat majetek, i když je ve vlastnictví jiného subjektu.
• Úvěrovaný leasing (Leverage Leasing), který je charakteristický tím, že do smluvních vztahů vstupuje další partner (banky), který půjčuje peníze pronajímateli (vlastníkovi majetku). Dlužný podíl je obvykle zajišťován právem na pořizované zařízení.

Typickou strukturu leasingových splátek tvoří:

• první zvýšená splátka;
• série pravidelných plateb stejné výše;
• kupní cena na konci nájmu.

Takto financovaná aktiva přechází do vlastnictví investora až po uhrazení všech leasingových splátek.

Závěrem k této podkapitole je třeba upozornit, že způsob financování projektu má nejen dopad na jeho ekonomickou efektivnost, ale i na finanční stabilitu (komerční životaschopnost), resp. finanční stabilitu firmy, která projekt realizuje.