Írán

Recyklace: V Íránu dosud není příliš rozšířené povědomí o tom, že odpad má ekonomický potenciál. Recyklace tak, jak ji dnes provádíme příkladně v Evropě, je pro Íránce víceméně cizí záležitost. V bohatších částech velkých měst (například v severním Teheránu) sice občas jsou k vidění „trojbarevné popelnice“ na papír, plasty a sklo, Íránci však nejsou zvyklí je používat a vlastně už jen umístění těchto několika málo popelnic je neefektivní. Kapacitně navíc zdaleka nejsou schopny pojmout týdenní odpad ani jedné íránské domácnosti. Íránci si potrpí na estetičnost obalů, navíc například plasty jsou díky íránské těžbě ropy velice snadno dostupná a neuvěřitelně levná surovina. Veškeré zboží je proto zabalené i v několika vrstvách, jednotlivé vrstvy jsou někdy (samozřejmě zcela zbytečně) z různých typů materiálů. Alespoň nějaká forma třídění odpadu probíhá díky sociálně slabým vrstvám společnosti, jejichž příslušníci si snaží přivydělat například svozem kovového odpadu. V komunálním odpadu však stále končí většina papíru a skla a také všechny plasty. Podle statistik Íránci denně vyprodukují kolem 57 tis. tun odpadu, z toho 8 tis. tun jen v hlavním městě Teheránu. Ročně jde o zhruba 23 mil. tun odpadu. 80 % odpadu je zakopáno pod zem nebo spáleno, část je odvezena na skládky v otevřené přírodě. Kouř ze spálenišť znečišťuje ovzduší, lehčí odpadky ze skládek rozfouká vítr po širokém okolí, zbytky potravin se živí potulní psi a kočky, toxický odpad znečišťuje půdu a podzemní vodu. Náprava situace si však nárokuje zásadní změny v chování producentů i konzumentů a samozřejmě též politiků. Systém recyklace by bylo nutné vystavět téměř od píky. V současnosti tvoří tento sektor pouhých 0,1 % íránské ekonomiky. Začít by bylo možné ve spolupráci s jednotlivými podniky – například papírnami, sklárnami či výrobci plastových obalů. Rovněž lze kontaktovat Iran Recycling Federation (funguje od roku 2008, zatím má 250 členů). Do země je potřeba dovézt stroje i technologie a postupně na ně Íránce naučit. Zásadní je vyzdvižení ekonomické stránky věci, kdy by mohly íránské firmy na technologiích výrazně ušetřit.

Monitoring kvality vody a ovzduší: V Íránu se nachází 4 z 10 nejznečištěnějších měst na světě. Nejzávažnější je situace v Ahvázu a Teheránu. Znečištění vody a vzduchu v Íránu má mnoho příčin. Hlavními jsou hustá silniční doprava (stará auta, nekvalitní pohonné hmoty, levný benzín), pálení odpadu a mazutu (v zimě běžně zdroj tepla v některých domácnostech), kouř a chemikálie z rafinerií, průmyslových zařízení a elektráren, neopatrné zacházení s odpadem obecně, ale také prudké změny teplot, které neumožňují dostatečné odvětrání toxických látek, zejména oxidu uhličitého, černého uhlíku a síry. Zemi sužují prachové bouře, jedna z těch horších proběhla v roce 2018 v provincii Chúzestán, která například ve městě Ahváz způsobila, že zde byl několik dní vzduch 53krát horší, než je bezpečný standard. Kvalitou vody a ovzduší se zabývají především správní orgány měst. V roce 2017 vláda přijala nový zákon o čistém ovzduší, který umožňuje přísnější stíhání znečišťovatelů. V případě zájmu o dodání zařízení a technologií pro monitoring kvality vody a vzduchu do Íránu lze kontaktovat správní úřady měst, případně též relevantní agencie OSN sídlící v Íránu (například WHO, UNDP nebo UNIDO) či kanceláře environmentálního programu OSN UNEP v Bahrajnu a v Iráku.

Řešení nedostatku vody, boj se suchem: Kvůli rostoucím teplotám, nedostatku srážek a také špatnému zacházení s vodními zdroji, se Írán potýká s drasticky se snižujícími zásobami vody. Vysychají řeky, jezera a mokřady a dochází zásoby podzemních vod. Írán aktuálně disponuje 190 přehradami. Současná vláda plánuje stavbu dalších (mnoho projektů je již rozestavěno, některé však zůstávají kvůli nedostatku financí a materiálu nedokončené řadu let). Írán získává vodu také odsolováním, zejména v oblasti Perského zálivu. Infrastruktura, která by umožnila dodávky odsolené vody do nejsušších částí Íránu, například do provincie Chúzestán, však zatím také nebyla dokončena. Vláda chce rozvodnou síť dostavět do roku 2025, většina odborníků však tento cíl považuje vzhledem k nedostatku peněz, materiálu, strojů a technologií za nesplnitelný. Jelikož je 90 % vody v Íránu využíváno v zemědělství, potřebuje země také inovace, které by umožnily spotřebu vody v tomto odvětví snížit.

Írán je v oblasti výroby léčiv, zdravotnických zařízení a pomůcek do značné míry soběstačný. Ty nejmodernější léky, přístroje a pomůcky (cca 4 % celého objemu léčiv na trhu) však musí dovážet ze zahraničí, v čemž mu aktuálně brání sankce USA. Přestože léčiva a související zboží jsou z těchto sankcí vyjmuta a například pro Evropu nejsou sankce USA vůbec závazné, bankovní sankce USA díky významu dolaru na mezinárodním finančním trhu v podstatě přeťaly bankovní spojení s Íránem. Po zpřísnění protiíránských sankcí USA v květnu a září 2018 klesl dovoz léčiv, zdravotnických zařízení a pomůcek do Íránu během následujícího půl roku o 60 %.

V lékárnách a nemocničních zařízeních chybí léky na řadu závažných a vzácných onemocnění, například na léčbu rakoviny, leukémie, hemofilie, hypertenze, roztroušené sklerózy, těžké cukrovky, epilepsie, nemoci motýlích křídel nebo Crohnovy choroby. Nedostupná jsou také kvalitnější anestetika, což způsobuje komplikace například při provádění císařského řezu. Některá další farmaka a také vakcíny sice na trhu dostupná jsou, ale pouze v malém množství. Jedná se například o vakcíny proti chřipce nebo onemocnění covidem-19.

Íránské farmaceutické firmy se potýkají s obtížemi při dovozu některých surovin a substancí pro vlastní výrobu léčiv. Chybí zejména vitaminy a jejich deriváty, krevní plazma, antiséra a kontrastní látky využívané při radiologii. Firmy situaci často řeší použitím náhražek a méně kvalitních surovin nebo nákupem na černém trhu. V důsledku toho se však začaly objevovat případy lidí, kteří se léky otrávili nebo například přišli o zrak. Řada léků navíc zdražila do takové míry, že si je průměrný Íránec již nemůže dovolit.

Zdravotníkům chybí například nástroje pro endoskopii, MRI a PET skenery a související pomůcky a látky, jako je tekuté helium. Nedostatkové jsou ale i obyčejné sterilní rukavice. Mnohá zařízení a pomůcky jsou proto používána opakovaně, přestože k tomu nejsou určena.

Přestože je Írán v pěstování a produkci potravin do značné míry soběstačný, v případě některých komodit včetně základních produktů není domácí výroba schopna uspokojit celkovou poptávku. Nutnost dovozu se navíc odvíjí i od úspěšnosti sklizně v Íránu. V posledních letech Írán sužují sucha, přívalové deště a související povodně v zimních měsících a také přemnožení pouštních sarančat v letních měsících, sklizně proto zdaleka nebývají tak výnosné, jak by bylo vzhledem k poptávce na trhu potřeba. Odhaduje se, že sucho a další přírodní faktory negativně ovlivňující výnosnost zemědělství, mohou roční íránskou produkci snížit v průměru o 30 %. Íránská vláda přitom stále tlačí na zvyšování soběstačnosti v pěstování zejména těch plodin, kterých je na trhu nedostatek. Přesto se odhaduje, že i v roce 2028 bude muset Írán dovážet minimálně 656 tis. tun pšenice, 1,4 mil. tun rýže, 10,3 mil. tun kukuřice, 4 mil. tun dalších druhů obilí (zejména ječmene), 2,7 mil. tun sójových bobů, 282 tis. tun olejných semen a 1,7 mil. tun rostlinných olejů.

Írán dováží též veterinární přípravky pro hospodářská zvířata. V roce 2022 dovezl ze zahraničí očkovací vakcíny a léky v ceně 0,8 mld. USD.

Írán se snaží o kultivaci semen jedlých olejů, zejména sóji, slunečnice a palmy olejné, zatím však nepříliš úspěšně. Stále dováží 90 % objemu těchto semen, aby uspokojil celkovou poptávku na trhu, ročně to odpovídá v průměru 1,5 mil. tun semen.

Zemědělsky nejplodnější oblasti se nachází v severní části Íránu, pěstování plodin je však rozšířené i v méně příhodných, jižněji položených částech země. Zde jsou zemědělci nuceni pole a sady enormně zavlažovat. Udává se, že právě zemědělská produkce stojí za 90 % veškeré spotřeby vody v Íránu. Srážky přitom obvykle ročně nepřesáhnou 30 cm (13 cm v pouštních oblastech a v pásu kolem Perského zálivu). Hlavním zdrojem vody v Íránu je tak sníh, který přes zimu napadne v horách a během jara steče do řek. I sněhové srážky jsou však čím dál slabší, a stávají se tak nedostatečným a nespolehlivým zdrojem. Potíže s vodou v zemědělství by bylo možné alespoň do určité míry vyřešit inovacemi tak, aby spotřeba v tomto odvětví při maximálním zachování objemu produkce klesla.

Největší podíl na trhu s dováženou elektronikou představují mobilní telefony/smartphony. Import smartphonů je realizován zejména z Číny a dále přes SAE, Singapur a Vietnam.

Odhaduje se, že Íránci ročně nakoupí domácí spotřebiče v celkové hodnotě přesahující 6 mld. USD. Z toho je do země nelegálně dovezené zboží dosahující hodnoty 2,5 mld. USD. Raísího vláda na konci léta 2021 prodloužila zákaz dovozu domácích spotřebičů do března 2022. Očekává se, že tento zákaz, který je v platnosti již od roku 2018, bude poté minimálně o další rok prodloužen. Cílem íránské vlády je dosáhnout do roku 2025 úplné soběstačnosti ve výrobě domácích spotřebičů. Zákaz se ovšem nevztahuje na součástky a náhradní díly potřebné pro výrobu a servis těchto zařízení. Domácí produkce navíc zatím nedokáže uspokojit vysokou poptávku na trhu. Stává se proto, že v obchodech bývají k dostání poslední kusy zboží, případně se na prodejně nachází pouze vystavený kus, který není na prodej, a produkt je tak možné pouze zamluvit. Dodací doba se však v takových případech může protáhnout až na několik měsíců. Bohatší Íránci navíc stále dávají přednost dovezenému zboží. Jakmile se některému obchodníkovi podaří získat k prodeji zahraniční produkty, obchod, ať už kamenný, či internetový, se v krátkém čase přeplní zákazníky, kteří jsou schopni nabízené zboží vykoupit během jednoho až několika dní.

Od roku 2018 (opět v souvislosti se znovuzavedením protiíránských sankcí USA) jsou v Íránu těžko dostupné počítače a související komponenty. Ceny tohoto typu zboží rychle rostou, jen v průběhu roku 2018 se zdvojnásobily. Nejnovější počítače, monitory, tablety, ale i tiskárny, routery nebo počítačové myši v podstatě nejsou k dostání. Starší modely, které například v ČR již o polovinu zlevnily, jelikož je nahradily modely nové, se v Íránu prodávají naopak o třetinu až polovinu dráž, než byla zaváděcí cena těchto produktů v ČR. Tento typ zboží je tak kvůli vysoké ceně pro mnohé Íránce nedostupný. Často se také stává, že lze produkty zakoupit pouze s původní kabeláží určenou pro asijský trh. Konektory pak není možné bez redukce zapojit do íránských zásuvek. Běžně k dostání nejsou ani některé druhy propojovacích kabelů a redukcí, například video redukce z HDMI na konektor RJ45.

Import papíru do Íránu a jeho následné využití a zpracovávání vždy probíhalo za specifických podmínek, které u tohoto typu materiálu neumožnily adaptaci na změny na trhu. Papír byl mnoho let po Islámské revoluci do Íránu dovážen v podstatě za státní peníze. Stát tento import nejprve hradil v celé šíři, později přistoupil k vyplácení subvencí. Těchto podmínek však mnohé firmy silně zneužívaly. Státní peníze a subvence v mnoha případech vůbec nebyly využity na dovoz papíru a místo toho putovaly do soukromých kapes. Papíru byl proto na trhu vždy nedostatek, a hlavně neexistovala dostatečná vůle a další (státní) peníze na řešení této situace. Po zrušení části zvýhodnění v roce 2019 se krize na trhu s papírem ještě prohloubila. V důsledku toho například mnohé íránské redakce radikálně snížily počet stran či omezily periodicitu vydávání tištěných novin. Některé tištěné tituly zanikly úplně. Na začátku nového školního roku v roce 2019 museli žáci a studenti čekat dvacet dní na vytištění alespoň části učebnic, než se Generálnímu ředitelství pro kontrolu a distribuci učebních materiálů podařilo obstarat dostatek papíru. 

Recyklace obecně v Íránu není prováděna systematicky a státem není nijak organizovaná. Stát a správní orgány měst nechávají odpovědnost na podnicích. Ty však nejsou k recyklaci nijak motivovány. Recyklovatelný odpad tak často z popelnic a na skládkách sbírají pouze jednotlivci, kteří ho pak nelegálně prodávají, aby si přivydělali. Takto vytříděný odpad ovšem většinou putuje do sousedního Pákistánu nebo do Číny, které za něj zaplatí víc než například íránská papírna. Jedině v období papírových krizí stát přistupuje k přísnému stíhání těchto sběračů. Probíhají například zátahy na skládkách. Jedná se však o nárazové a čistě represivní akce.

Systém recyklace papíru by proto bylo nutné vystavět téměř od píky. Začít lze například spoluprací s jednotlivými podniky a papírnami. Do země je potřeba dovézt stroje i technologie a postupně na ně Íránce naučit. Zásadní je vyzdvižení ekonomické stránky věci – pokud íránská firma zjistí, že na dané technologii výrazně ušetří, přijme ji. Podniky a organizace, které se zabývají recyklací nebo usilující o recyklaci svého odpadu, v Íránu sdružuje například Association of Iran Recycling Industries (AIRI), založená v roce 2008. Aktuálně má přes 250 členů.