Jak správně přeshraničně poskytovat služby a vysílat pracovníky

1. Přeshraniční poskytování služeb

1.1 Právní úprava přeshraničního poskytování služeb – obecné pojmy

Právo Evropské unie lze rozdělit do dvou podskupin:

1.  Primární právo – tvořeno především zakládajícími smlouvami ve znění pozdějších novel (nyní ve znění Lisabonské smlouvy) a smlouvami o přistoupení (zatím poslední je Smlouva o přistoupení Chorvatska k Evropské unii).
2. Sekundární právo – legislativní akty přijaté evropskými institucemi, které mohou být vydány jen na základě konkrétního ustanovení primárního práva; mezi jeho závazné právní akty patří:
   • Nařízení (anglicky regulations) jsou v EU obecně a přímo závazná. Vztahují se na všechny účastníky integrace a stávají se součástí právních řádů členských zemí EU bez nutnosti transpozice (převedení do právního řádu jednotlivých členských států) ihned poté, co vejdou v účinnost. Pokud jsou v rozporu s národním právním řádem členského státu, tak mají aplikační přednost.
   • Směrnice (anglicky directives) musejí být ve stanovené lhůtě transponovány do národních právních řádů (novela zákona, vyhláška apod.), jsou obecně závazné co do cíle, nikoli co do způsobu převodu do národních legislativ.
   • Rozhodnutí (anglicky decisions) jsou přímo závazná, ale pouze pro subjekty v nich uvedené – např. jednotlivé členské státy či jednotlivé ekonomické subjekty.

Na jednotném trhu EU platí čtyři základní svobody: svoboda pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Tyto svobody do určité míry platí nejenom v zemích EU, ale i ve Švýcarsku a v Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku. Země EU, Norsko, Island a Lichtenštejnsko tvoří Evropský hospodářský prostor (EHP). Přestože pravidla pro přeshraniční poskytování služeb platná v Norsku, Islandu, Lichtenštejnsku a ve Švýcarsku jsou obdobná jako v zemích EU, nejsou shodná. Pokud jsou konkrétní směrnice či nařízení uplatňována i v EHP a Švýcarsku, je toto obvykle uvedeno v hlavičce příslušného právního aktu. Příručka je primárně zaměřena na země EU, ostatních států se dotýká pouze okrajově.

Pozn.: V roce 2020 došlo k brexitu – k vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Nicméně až do konce roku 2020 platilo přechodné období, což pro oblast vysílání pracovníků v podstatě znamenalo, že do konce roku 2020 se pro vysílání pracovníků do Spojeného království postupovalo dle stávajících pravidel. Tato situace skončila 1. 1. 2021, od kdy se Spojené království stalo pro země EU třetí zemí. Co se týče pravidel pro poskytování služeb, byl stav v době aktualizace této brožury (srpen roku 2021) nejasný. Dalo se pouze říci, že výkon některých služeb může být ve Spojeném království vykonáván až po dobu 6 měsíců bez víza. Jedná se především o montáž zařízení vyrobeného firmou, jejíž zaměstnanci dané zboží montují, či o příslušné zaškolení, vždy však jenom v případě, že odběratel je usazen ve Spojeném království. Z důvodu přetrvávajících nejasností se tato brožura tématu situace po brexitu dále nevěnuje.

Na problematiku poskytování služeb se vztahují především dvě svobody, a to volný pohyb osob (především svoboda usazování) a volný pohyb služeb.

• Volný pohyb osob – konkrétněji svoboda usazovaní – znamená svobodu založit podnik či živnost v jiné zemi EU za stejných podmínek, jaké musejí splnit místní občané. Právní rámec: články 49–54 Smlouvy o fungování EU (Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy, Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie).
• Volný pohyb služeb spočívá v právu podnikatele či firmy z jednoho členského státu EU dočasně a příležitostně poskytovat služby na území druhého – hostitelského – členského státu, aniž by se v hostitelské členské zemi EU musel usadit. Právní rámec: články 56–62 Smlouvy o fungování EU.

Je vždy třeba posoudit, zda se jedná o dočasné a příležitostné poskytování služeb v jiné členské zemi EU, nebo zda je nutné se v druhém státě usadit, tzn. založit si tam podnik či živnost. Jedná se o poměrně složitý problém, neboť neexistuje jednoduchá a obecně závazná definice pojmů dočasnosti a příležitostnosti. Při posuzování jednotlivých případů se vychází z rozsudků (judikátů) Soudního dvora EU. Do úvahy se bere především doba trvání, pravidelnost, četnost a nepřetržitost poskytování služeb.

Také lze říci, že pokud firma (nebo osoba samostatně výdělečně činná – OSVČ) má v hostitelské zemi stálé místo pro podnikání, pomocí něhož získává zákazníky z této hostitelské země, znamená to, že je začleněna do hospodářství hostitelské země a musí si tam založit podnik či živnost. Nezbytnou podmínkou je, aby přeshraničně poskytovaná služba byla prováděna i v zemi původu (blíže viz Kapitola 7.1.1 Příručky k provedení Směrnice o službách). Mezi typické příklady přeshraničního poskytování služeb lze zařadit např. stavební činnosti (byť by trvaly i několik let), dodávku softwarových či poradenských služeb.

Naproti tomu je nepřípustné poskytovat přeshraničně službu v jiné zemi EU pravidelně a dlouhodobě – tedy např. vždy jeden den v týdnu či jeden týden v měsíci. Také služby, jejichž poskytování je vázáno na určité místo (např. provozování restaurace, hotelu, kadeřnického salónu), nelze obecně poskytovat přeshraničně.

Přeshraničně lze poskytovat služby dvěma způsoby:

1. Firma – zaměstnavatel – získá v jiné členské zemi EU zakázku, aby tuto zakázku mohla uskutečnit, vyšle tam své zaměstnance. Zaměstnanci zůstávají po celou dobu vyslání v pracovním poměru u vysílajícího zaměstnavatele. Po skončení vyslání nadále pokračuje zaměstnání u tohoto zaměstnavatele. V tomto případě se jedná o vysílání pracovníků v rámci přeshraničního poskytování služeb.
2. Osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) či osoba vykonávající svobodná povolání získá zakázku v jiném členském státě EU. Zakázku sama provede a poté se vrací do své země původu, jedná se o přeshraniční poskytování služeb. Pozn.: Pokud má OSVČ zaměstnance, kteří poskytují v jiné zemi služby, jde o vysílání pracovníků. Rozhodující je, že zaměstnance vysílá zaměstnavatel, což může být jak právnická, tak fyzická osoba.

Na každou z těchto možností se vztahují poněkud odlišné podmínky, jež budou vysvětleny v následujících částech.

Shrnutí:

Přeshraničně – tzn. bez usazení v druhé členské zemi – lze poskytovat služby pouze dočasně a příležitostně a pouze v oboru, který je legálně vykonáván i v zemi původu. Při trvalém či periodickém poskytování služeb v jiné zemi je nutné založit tam podnik či živnost.

1.2 Vysílání pracovníků

Problematika vysílání pracovníků je komplexní, do úvahy je třeba vzít řadu skutečností.

• Vysílat pracovníky lze pouze v činnostech, které firma provozuje i ve své zemi původu, a pouze dočasně a příležitostně.
• Dále je třeba:
  • Dodržovat příslušné pracovně-právní podmínky.
  • Postupovat dle pravidel pro sociální a zdravotní pojištění.
  • Věnovat pozornost daňovým záležitostem (především daním z příjmu a dani z přidané hodnoty – DPH).
  • Plnit notifikační povinnosti týkající se vyslaných zaměstnanců či kvalifikace vysílajícího podniku.
  • Případně respektovat další speciální pravidla či podmínky.

Od 1. 5. 2011 již neexistuje přechodné období pro zaměstnávání českých občanů v Německu a Rakousku ani přechodné období pro vysílání pracovníků v některých oborech do těchto zemí. Od českých občanů tudíž již není v žádném případě možné vyžadovat pracovní povolení, pokud pracují v jiných zemích EU.

1.2.1 Dodržování pracovně-právních podmínek vyslaných pracovníků

Tato oblast je legislativně upravena revidovanou směrnicí o vysílání pracovníků 96/71/ES (směrnice se začala aplikovat od 30. 7. 2020, stav a způsob transpozice v jednotlivých členských státech lze zjistit na internetu). Podle směrnice 96/71/ES (článek 1, odstavec 3a) může zaměstnavatel vyslat v rámci přeshraničního poskytování služeb pouze zaměstnance, se kterými má uzavřenou pracovní smlouvu, případně dohodu o pracovní činnosti.

V článku 1, odstavci 3 směrnice 96/71/ES jsou definovány ještě další dva způsoby vysílání pracovníků:

• Vysílání – přidělování v rámci skupiny podniků (tzv. koncernové vysílání) – tj. vyslání pracovníka do provozovny sesterské, dceřiné nebo mateřské firmy.
• Vysílání – přidělování agenturami práce.

Pozn. Tato publikace se zabývá pouze vysíláním pracovníků v rámci přeshraničního poskytování služeb a přeshraničním poskytování služeb OSVČ a vůbec se nevěnuje vysílání – přidělování pracovníků v rámci skupiny podniků nebo agenturami práce, kdy jsou podmínky v řadě aspektů zcela odlišné.

Co především musí vysílající podnik dodržovat?

Vysílající podnik musí respektovat článek 3 revidované směrnice 96/71/ES, jenž mu ukládá dodržovat legislativu hostitelského státu v případě, že je pro vyslané zaměstnance výhodnější. Jedná se o:

• právní či správní předpisy nebo
• kolektivní smlouvy či rozhodčí nálezy, které byly prohlášeny za obecně právně závazné, za všeobecně použitelné nebo se jinak použijí v souladu s odstavcem 8.
  
  Pozn.: Odstavec 8 je pak ve směrnici definován takto: „Kolektivními smlouvami či rozhodčími nálezy, které byly prohlášeny za všeobecně použitelné“ se rozumějí kolektivní smlouvy či rozhodčí nálezy, kterými se musejí řídit všechny podniky dotyčného odvětví nebo povolání v dané zeměpisné oblasti.

Pracovní podmínky, které je třeba dodržet dle pravidel hostitelské země, se týkají:

• maximální délky pracovní doby a minimální doby odpočinku,
• minimální délky placené dovolené za kalendářní rok;
• odměny, včetně sazeb za přesčasy; toto písmeno se nevztahuje na doplňkové podnikové systémy zaopatření v důchodu;
• podmínek poskytování pracovníků, zejména poskytování pracovníků prostřednictvím podniků pro dočasnou práci;
• ochrany zdraví, bezpečnosti a hygieny při práci;
• ochranných opatření týkajících se pracovních podmínek těhotných žen nebo žen krátce po porodu, dětí a mladistvých;
• rovného zacházení pro muže a ženy a ostatních ustanovení o zákazu diskriminace;
• podmínek ubytování pracovníků, pokud je ubytování poskytováno zaměstnavatelem pracovníkům mimo jejich obvyklé místo výkonu práce;
• příspěvků nebo náhrady výdajů na pokrytí cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování pro pracovníky mimo domov z profesních důvodů.

Bohužel není tedy jasné, jakým způsobem členské státy přistupují ke stanovení výše „odměny“ (v době do 29. 7. 2020 byla vyžadována platba „minimální mzdy“). Nemělo by se jednat o „stejnou odměnu za stejnou práci na stejném místě“, jak to bylo prezentováno během schvalování směrnice 2018/957. Spíše by mělo jít o to, aby vyslaní pracovníci obdrželi všechny příplatky (za noc, za svátky, přesčasy, bonusy apod.), které dostávají místní zaměstnanci.

Problémem je, že členské státy mají sice za povinnost zveřejnit v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi bez zbytečného odkladu a transparentním způsobem na jediných oficiálních celostátních internetových stránkách informace o pracovních podmínkách včetně složek odměny. Ale pokud tak neučiní, tato okolnost se zohlední v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi při vyměřování sankcí za porušení vnitrostátních ustanovení přijatých podle této směrnice, a to v rozsahu nezbytném k zajištění jejich přiměřenosti.

To znamená, že i když příslušné informace nejsou členským státem zveřejněny nebo sice nějaké informace zveřejněny jsou, ale nejsou správné, tak je tato okolnost pouze „zohledněna“ při uvalování pokut vysílajícím zaměstnavatelům. Bohužel řada členských států – i z důvodu koronavirové krize – má skluz při zveřejňování těchto informací, což přináší vysílajícím zaměstnavatelům nezměrné komplikace.

Další větší změna, kterou revidovaná směrnice přináší, se týká poskytování cestovních náhrad. Při vysílání z ČR je nutno poskytovat zaměstnancům příslušné cestovní náhrady dle českého zákoníku práce 262/2006 Sb v platném znění, § 156 až § 172, nicméně situace se zkomplikuje v případě, kdy dojde k více vysláním v řadě.

Pozn.: Tuto změnu lze vysvětlit na praktickém příkladu: Zaměstnavatel z České republiky vyšle svého zaměstnance do Německa, kde bude pro něj přeshraničně poskytovat služby v Drážďanech. Český zaměstnanec bude mít v tomto případě nárok na cestovní náhrady dle českého zákoníku práce. Pokud by jej však zaměstnavatel poslal (bez přerušení vyslání) poskytovat služby do Berlína (služební cesta v rámci Německa) nebo do Rakouska (zahraniční služební cesta), musel by zaměstnavatel posoudit, jaká je výše cestovních náhrad dle německých pravidel pro tuzemské pracovní cesty (cesta do Berlína) či zahraniční pracovní cesty (cesta do Rakouska). Poté by je porovnal s českými pravidly a zaměstnanci by poskytl cestovní náhrady dle pro něj výhodnějších pravidel. Tentokrát by se v podstatě nic nezměnilo. Maximální stravné v Německu pro tuzemské pracovní cesty je totiž cca 28 € za 24 hod., přičemž český zaměstnanec má obecně při zahraniční pracovní cestě z ČR do Německa nárok na stravné ve výši 45 € za 24 hod. Německé zahraniční stravné pro Rakousko je 40 € za 24 hod. a české stravné je opět 45 € za 24 hod. V tomto konkrétním případě nedojde sice u českého zaměstnavatele ke zvýšení přímých nákladů na zaměstnance, protože mu bude platit cestovní náhrady dle českých pravidel, nicméně mu samozřejmě vzniknou administrativní náklady, protože se bude muset zabývat výší cestovních náhrad v jiných zemích EU a porovnávat je s výší českých cestovních náhrad. A najít informace o cestovních náhradách v zemích vyslání vůbec není jednoduché, navíc se systémy v jednotlivých zemích EU značně liší.

Někdy převládá dojem, že je třeba dodržovat pouze pravidla pro minimální mzdu, nicméně zaměstnavatelé nesmějí opomenout ani další podmínky uvedené výše, jejich přehled je k dispozici např. v materiálu, který připravila síť EURES a ve kterém lze vyhledávat jak dle zemí, tak dle kategorií. Pokud vysílající zaměstnavatel nedodržuje příslušné pracovně-právní podmínky, hrozí mu pokuty, které mohou být až extrémně vysoké, za určitých okolností se může dokonce jednat i o trestný čin.

Strukturovaný seznam odkazů na informační zdroje jednotlivých členských států (obvykle v angličtině) lze nalézt v Kapitole 3.3. Vedle informací o mzdě, tam bývají i data o pracovní době, době odpočinku, příplatcích, délce dovolené apod.

Výjimka:

Existuje výjimka, a to pro první instalaci nebo montáž, pokud tvoří podstatnou část smlouvy o dodávce zboží, je nezbytná pro uvedení zařízení do provozu a provádějí ji kvalifikovaní pracovníci vysílajícího podniku. Pak se nemusí dodržet výše odměny a délka minimální dovolené v případě, že instalace nebo montáž nepřesahuje 8 dní a zároveň se nejedná o stavební činnosti. Doba pro výjimku může být členským státem stanovena i delší, např. při vysílání do ČR musí být odměna placena v případě, že vyslání trvá déle než jeden měsíc v roce.

Dlouhodobé vyslání:

Zcela nově byl do revidované směrnice o vysílání pracovníků přidán institut tzv. dlouhodobého vyslání. Dlouhodobé vyslání je definováno jako vyslání, které trvá déle než 12 měsíců (respektive v případě podání tzv. odůvodněného oznámenídéle než18 měsíců). Pokud se bude jednat o toto dlouhodobé vyslání, tak se na vyslaného pracovníka bude po uplynutí 12 (či 18) měsíců vztahovat téměř celé pracovní právo hostitelské země (ne tedy „pouze“ pravidla uvedená v článku 3 revidované směrnice 96/71/ES).

Pozn.: Odůvodněné oznámení (v AJ – „motivated notification“) je dokument, který může zaměstnavatel využít k prodloužení doby, po niž se na vyslaného zaměstnance nebudou vztahovat pravidla pro dlouhodobé vyslání. V případě, že zaměstnavatel během dvanácti měsíců od počátku vyslání odešle příslušným institucím v zemi vyslání tento dokument, tak se tato doba prodlužuje až na 18 měsíců. Pokud tento dokument neodešle, lhůta končí po 12 měsících. Mělo by jít o pouhé ohlášení, a ne o povolení.

Příklady: V Německu se toto odůvodněné oznámení odesílá v němčině. Zatím není k dispozici formulář, je pouze vyjmenováno, co vše je třeba uvést a kam dokument odeslat (Pravidla odůvodněného oznámení pro Německo – německy). Naproti tomu se v ČR pro odeslání odůvodněného oznámení použije stejný formulář jako pro prvotní ohlášení vyslaného zaměstnance (formulář pro ohlášení vyslaného zaměstnance využitelný i pro odůvodněné oznámení), pouze se tam uvede, že se jedná o toto odůvodněné oznámení.

V revidované směrnici jsou uvedeny dvě výjimky, kdy se pravidla hostitelské země pro dlouhodobé vyslání neuplatňují:

• a) postupy, formality a podmínky uzavírání pracovních smluv a jejich ukončování, včetně konkurenčních doložek;
• b) doplňkové podnikové systémy zaopatření v důchodu.

V revidované směrnici je také uvedeno, že při nahrazení jednoho zaměstnance druhým se doby jejich vyslání pro posouzení dlouhodobého vyslání sčítají, pokud tito zaměstnanci plní stejný pracovní úkol na stejném místě. Problémem je, že v některých členských zemích EU (např. v Německu či Belgii) se do délky vyslání započítává i doba před účinností revidované směrnice o vysílání pracovníků (tj. před 30. 7. 2020).

I v současnosti již tedy mohou mít někteří vysílající zaměstnavatelé za povinnost aplikovat na své vyslané zaměstnance téměř celé pracovní právo hostitelské země, protože u jimi vyslaných zaměstnanců již nastala situace dlouhodobého vyslání (pokud jsou jejich zaměstnanci např. vysláni do Německa od ledna 2019). S největší pravděpodobností o této své povinnosti nemají ani tušení, protože např. Česká republika používá pro posouzení dlouhodobého vyslání jako rozhodné datum 30. 7. 2020 a vyslání uskutečněná do tohoto data pro posouzení dlouhodobého vyslání nebere v úvahu.

Pravidla pro dopravní služby:

V roce 2020 byla přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057, kterou se stanoví zvláštní pravidla pro vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy. Jedná se o část tzv. balíčku mobility (silničního balíčku), který se začne aplikovat od 2. 2. 2022 a který do určité míry zjednoduší vysílání pracovníků v dopravě.

Od 2. 2. 2022 nebudou za vyslané pracovníky považováni zaměstnanci v dopravě vykonávající dvoustrannou dopravu či tzv. „kolečko“ (celkem dvě nakládky či vykládky během dvoustranné dopravy), dále zaměstnanci vykonávající tranzitní dopravu (tranzitní dopravy se pravidla pro vysílání pracovníků netýkají ani nyní) a také zaměstnanci zaměstnaní v přepravě osob.

Do této doby však vyplácení dané odměny a další pravidla stanovená revidovanou směrnicí o vysílání pracovníků 96/71/ES mohou být vymáhána i u pracovníků v silniční dopravě (záleží na konkrétní zemi EU). I po 2. 2. 2022 budou členské státy moci vyžadovat některé správní požadavky a kontrolní opatření (tedy určitou formu ohlášení) – viz článek 1, odst. 11 směrnice 2020/1057.

Shrnutí:

Vyslaný zaměstnanec musí mít v taxativně vyjmenovaných oblastech pracovní podmínky, jaké platí v hostitelské zemi, pokud jsou pro něj výhodnější. Jedná se především o výši odměny, délku pracovní doby a doby odpočinku, délku dovolené za kalendářní rok apod. Do úvahy se berou podmínky stanovené právními či správními předpisy a stanovenými kolektivními smlouvami nebo rozhodčími nálezy. Po 12 (či 18) měsících dojde k tzv. „dlouhodobému vyslání“, kdy se na vyslané zaměstnance bude uplatňovat téměř celé pracovní právo hostitelské země.

1.2.2 Sociální a zdravotní pojištění

V Evropské unii existuje řada rozdílných sociálních systémů. Aby byly zajištěny nároky občanů migrujících v rámci EU/EHP a Švýcarska, bylo třeba vytvořit pravidla pro vzájemnou koordinaci systémů jednotlivých států. Tyto předpisy pak mimo jiné definují, v jaké zemi bude v daný okamžik povinně pojištěn daný člověk – tzv. určení příslušnosti k právním předpisům. V rámci EU je zdravotní pojištění jedním z druhů sociálního pojištění, takže pokud se hovoří o příslušnosti k právním předpisům pro sociální pojištění, tatáž pravidla platí i pro pojištění zdravotní.

V současnosti se v EU/EHP a Švýcarsku uplatňují tato nařízení:

• Nařízení 883/2004 – základní nařízení, které v Hlavě II obsahuje kolizní ustanovení pro určení příslušnosti k právním předpisům, tzn. pravidla, podle kterých se určuje, kde bude daný zaměstnanec v dané době odvádět své sociální a zdravotní pojištění.
• Nařízení 987/2009 – prováděcí nařízení k nařízení 883/2004.
• Nařízení 1231/2010 – rozšiřuje působnost nových nařízení na občany třetích zemí (tj. občany jiných zemí než EU/EHP a Švýcarska).

Základní principy koordinace:

• Zaměstnanec v jednom okamžiku podléhá právním předpisům jenom jediného členského státu – princip aplikace právního řádu jednoho státu.
• Rovné zacházení a zákaz diskriminace.
• Sčítání doby pojištění.
• Zachování nabytých práv – výplata dávek do ciziny.

Základní pravidlo pro určení příslušnosti k právním předpisům:

• Zaměstnanec podléhá právním předpisům toho členského státu, v němž vykonává činnost.

Zvláštní pravidla:

• Platná pro vyslání – na vyslaného zaměstnance se až po dobu 24 měsíců vztahují předpisy vysílajícího státu (viz Článek 12 nařízení 883/2004). Při splnění podmínek vydá místně příslušná okresní správa sociálního zabezpečení (OSSZ) potvrzení o příslušnosti k právním předpisům – formulář A1 pro vyslání. Podmínky pro vydání:
  • Zaměstnanec podléhá právním předpisům vysílajícího státu minimálně 30 dnů před vysláním. To znamená, že odváděl pojištění ve vysílajícím státě ze zaměstnání či činnosti OSVČ, případně je ve vysílajícím státě pojištěn jako student, nezaměstnaný apod.
  • Existuje přímý vztah zaměstnavatel-zaměstnanec.
  • V zemi původu vykonává podstatné činnosti pro vysílajícího zaměstnavatele.
  • Potvrzení se vydává maximálně na dva roky, nelze jej prodloužit.
  • Nelze, aby po skončení platnosti formuláře A1 vyslaného zaměstnance byl stávající zaměstnanec nahrazen jiným zaměstnancem stejné firmy, který by při vyslání vykonával obdobnou činnost jako původní zaměstnanec. Toto by bylo případně možné až po uplynutí min. 2 měsíců.
  • Správní lhůta na vydání potvrzení je 30 dnů, někdy vyřízeno rychleji.
  • Pozn. Termín vyslání je do určité míry zavádějící a je třeba si uvědomit, že jeho význam se liší dle kontextu. Existuje vyslání na služební cestu, které běžně může být bez jakéhokoliv přeshraničního prvku, např. pouze po ČR. V revidované směrnici 96/71/ES je definován termín vyslání v souvislosti s povinností dodržovat ve vyjmenovaných oblastech vyjmenované pracovní podmínky dle pravidel hostitelské země (pokud jsou pro zaměstnance výhodnější). Formulář A1 lze vyplnit pro vyslání, pro souběh činností nebo pro výjimku (z pohledu určení pravidel nařízení 883/2004), nicméně ve všech těchto třech případech se však vždy jedná o vyslání dle revidované směrnice 96/71/ES.
• Souběh činností ve více členských zemích – tzn. zaměstnanec bude v následujících 12 měsících pracovat ve více členských zemích pro jednoho nebo více zaměstnavatelů – např. servisní technik (viz Článek 13 nařízení 883/2004). Při splnění podmínek vydá místně příslušná OSSZ potvrzení o příslušnosti k právním předpisům – formulář A1 pro souběh činností. Podmínky:
  • Na zaměstnance, který má bydliště na území členského státu, se vztahují právní předpisy tohoto členského státu, pokud tam vykonává podstatnou část své činnosti (minimálně z 25 % – co se týče pracovní doby či odměny).
  • Na zaměstnance, jenž nevykonává podstatnou část své činnosti ve státu bydliště, se vztahují právní předpisy členského státu, kde má jeho zaměstnavatel sídlo nebo místo podnikání.
  • Potvrzení se vydává maximálně na dva roky, je možné jej prodloužit.
  • Správní lhůta na vydání potvrzení je 30 dnů.
• Pozn. Bydliště je v podstatě definováno jako středisko životních zájmů dané osoby a nemusí být totožné s jejím trvalým pobytem.

Výjimka z příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení umožňuje, aby se dva smluvní státy dohodly na udělení výjimky z výše uvedených pravidel, a to vždy v zájmu určitých osob nebo skupin osob. Na udělení výjimky není právní nárok (viz Článek 16 nařízení 883/2004).

Pozn.: V posledních letech se významně mění přístup kontrolních orgánů členských státu ohledně formuláře A1. Dříve byly v podstatě vyžadovány pouze v případě poskytování služeb v hostitelské zemi. Dnes se může stát, že formuláře A1 budou kontrolovány např. u stánku vystavovatelů na veletrhu. Dle definic výše zmíněných nařízení není totiž formulář A1 přímo spojen s vysíláním pracovníků, ale týká se prokázání státu pojištění v případě, že zaměstnanec z jakéhokoliv důvodu (např. přítomnost na stánku, účast na školení apod.) pracuje v jiné zemi než obvykle. Proto lze doporučit, aby zaměstnanci, kteří často jezdí do zahraničí, měli vystaven formulář A1 pro souběh (kdy se o formulář A1 nemusí žádat znovu před každým výjezdem). Navíc v současnosti na úrovni EU probíhá debata o novele nařízení 883/2004 a 987/2009, je pravděpodobné, že tato novela přinese další komplikace.

Kromě potvrzeného formuláře A1, má mít vyslaný zaměstnanec s sebou Evropský průkaz zdravotního pojištění (zkratka v angličtině – EHIC) – modrou kartičku zdravotní pojišťovny, kterou má každý občan ČR automaticky přidělenou. S tímto průkazem má vyslaný zaměstnanec nárok na nutné a nezbytné ošetření v zařízeních navázaných na systém veřejného zdravotního pojištění hostitelské země za obdobných podmínek, jako mají občané dané země.

Pozn.: Ve většině zemí jsou podstatně vyšší doplatky za ošetření, léky či hospitalizaci než v ČR. Navíc základní zdravotní pojištění nepokrývá náklady na převoz pacienta či jeho ostatků do země původu. Proto je velmi vhodné, nikoliv ovšem povinné, sjednání komerčního zdravotního připojištění, které poskytuje v řadě aspektů mnohem větší ochranu. Více informací o podmínkách v jednotlivých zemích lze nalézt na stránkách Kanceláře zdravotního pojištění.

Shrnutí:

Vyslaný zaměstnanec může zůstat až po dobu dvou let v systému sociálního a zdravotního pojištění své domovské země. Aby bylo možné dokázat, že sociální a zdravotní pojištění platí v zemi původu, je třeba, aby měl s sebou potvrzený formulář A1 a Evropský průkaz zdravotního pojištění.

1.2.3 Daně z příjmu

Při posuzování problematiky daní z příjmu při vysílání pracovníků je především nutné zjistit, zda vysílajícímu podniku nebo vyslanému zaměstnanci nevznikne daňová povinnost i v hostitelské zemi. Je třeba vycházet z příslušných zákonů o daních z příjmu (Český zákon o daních z příjmu 586/1992 Sb. v platném znění) a příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění (přehled smluv o zamezení dvojího zdanění, jež uzavřela ČR). V případě rozporu mezi příslušným zákonem o daních z příjmu a smlouvou o zamezení dvojího zdanění má smlouva přednost.

Pozor! Mohlo by se zdát, že smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou skoro stejné, ale není tomu tak a vždy je třeba vycházet z konkrétní smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Obvyklé členění smluv:

Článek 1 – definuje osoby, na něž se smlouva vztahuje.

Článek 2 – definuje daně, na něž se smlouva vztahuje.

Článek 3 – obsahuje všeobecné definice.

Článek 4 – definuje daňový domicil – daňovou rezidenturu, tj. stát, kde je osoba (fyzická či právnická) daňovým rezidentem, tj. kde daní své celosvětové příjmy (tedy má tam neomezenou daňovou povinnost). Někdy by se jedna osoba dle vnitrostátních zákonů mohla teoreticky stát daňovým rezidentem více zemí. Článek 4 obsahuje tzv. kolizní ustanovení, podle kterých se rozhodne, ve které zemi osoba své celosvětové příjmy bude danit. Příklady kolizních ustanovení (ze smlouvy se Slovenskem 100/2003 Sb. m. s.):

• a) Osoba je rezidentem smluvního státu, kde má stálý byt. Pokud ho má v obou státech tak tam, kde má středisko životních zájmů.
• b) Jestliže nelze určit, kde má středisko životních zájmů nebo pokud nemá stálý byt v žádném z nich, předpokládá se, že je rezidentem tam, kde se obvykle zdržuje.
• c) Pokud se obvykle zdržuje v obou státech nebo v žádném z nich, předpokládá se, že je rezidentem toho státu, jehož je státním příslušníkem.
• d) Pokud je osoba státním příslušníkem obou států nebo žádného z nich, upraví příslušné orgány smluvních států tuto otázku vzájemnou dohodou.

Kolizní ustanovení se hodnotí postupně, tzn., pokud daná osoba má např. stálý byt (byt, který jí je dán k dispozici, nemusí se jednat o vlastní byt nebo např. nájem) ve dvou zemích a v jedné z nich má středisko životních zájmů (tj. má tam rodinu, děti tam chodí do školy apod.), tak má daňový domicil stanoven dle bodu a) a další ustanovení se již neberou do úvahy.

Článek 5 – stálá provozovna, tj. vznik povinnosti registrovat firmu k dani z příjmu i v hostitelské zemi a příslušnou daň tam vypořádat. Pokud v hostitelské zemi stálá provozovna vznikne, tak se daně odvádějí dle článku 7 – zisky podniků. Příklad definice stálé provozovny:

• Stálá provozovna zahrnuje trvalé místo pro podnikání, obzvláště místo vedení, část podniku, pobočku, kancelář, továrnu, dílnu, důl, naleziště ropy, plynu, lom či jakékoliv jiné místo, kde se nacházejí přírodní zdroje.
• Rovněž zahrnuje: staveniště nebo stavební, montážní nebo instalační projekt nebo dozor s tím spojený (definice je odlišná dle jednotlivých smluv), ale pouze pokud trvá déle než např. 12 měsíců (rozhodná délka může být definována jinak). Každé staveniště se posuzuje zvlášť, pokud se nejedná o liniové stavby či stavby jinak spolu související.
• Službová stálá provozovna – poskytování služeb, ale pouze pokud trvá déle než určité období (např. šest měsíců kumulovaně v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období či devět měsíců v jakémkoliv patnáctiměsíčním období), pouze v novějších smlouvách (službová stálá provozovna není např. definována ve „starých“ smlouvách s Německem – 18/1984 Sb. či Nizozemskem – 138/1974 Sb.). V některých smlouvách, např. s Rakouskem, se do šesti měsíců započítávají všechny zakázky daného podniku za uplynulé období, v jiných, např. ve smlouvě s Maďarskem, se do období šesti měsíců započítává vždy pouze jeden konkrétní projekt.
  Pozor! To, že v dané smlouvě o zamezení dvojího zdanění není službová stálá provozovna definována, ještě neznamená, že vysílajícímu podniku při přeshraničním poskytování služeb nikdy v hostitelské zemi nevznikne daňová povinnost pro daně z příjmu. Naopak, obvykle se předpokládá, že firmě v hostitelské zemi vznikne povinnost registrovat se a vypořádat daně z příjmu, pokud tam na jednom místě bude poskytovat služby pomocí svých vyslaných zaměstnanců déle než šest měsíců.
• Pokud zástupce – jiný než nezávislý zástupce (např. makléř nebo generální komisionář) – jedná ve smluvním státě na účet podniku a má oprávnění uzavírat jménem podniku smlouvy, má se za to, že firma má stálou provozovnu.
• Pokud stálá provozovna vznikne, vzniká od samého počátku. Pozn.: Např. pokud firma předpokládá, že délka stavby bude 11 měsíců, ale stavba se nakonec protáhne na 13 měsíců, tak firmě vzniká stálá provozovna od prvního dne, a ne až od dvanáctého měsíce. Stejně tak službová stálá provozovna vzniká po překročení rozhodného období definovaného ve smlouvě (např. po 6 měsících) od prvního dne, a ne až např. od 7. měsíce.
• Stálá provozovna nezahrnuje např. zařízení (či zásobu zboží) sloužící k uskladnění, vystavení nebo dodání zboží, které patří podniku; místo k podnikání, které se udržuje pouze za účelem nákupu zboží nebo shromažďování informací pro podnik apod.

Pozn.: Nesmí se zaměňovat „stálá provozovna“ za „pobočku“. Stálá provozovna je daňový termín, který znamená, že danému subjektu vznikne povinnost registrovat se a vypořádat daně z příjmu i v hostitelské zemi. Naproti tomu existence pobočky znamená, že podnik má v druhé zemi určitou fyzickou formu podnikání. Firma může mít v druhé zemi stálou provozovnu bez toho, že by tam měla zřízenou fyzickou pobočku (např. v případě poskytování služeb delšího než 6 měsíců během 12 měsíců). Naproti tomu existence fyzické pobočky (např. skladu) neznamená automaticky existenci stálé provozovny.

Pozor! Za stálé místo pro podnikání může být např. považována i místnost, která je danému podniku zdarma dána k dispozici na delší dobu (obvykle delší než 6 měsíců).

Mezi další důležité články smluv patří článek věnovaný daním z příjmu zaměstnanců. Zaměstnanec má daňovou povinnost pro daně z příjmu pouze v zemi, kde má daňový domicil, pokud jsou v hostitelské zemi splněny zároveň všechny následující podmínky:

1. Doba vyslání je kratší než 183 dnů z roku či z dvanácti po sobě jdoucích měsíců (záleží na konkrétní smlouvě).
2. Náklady nejdou k tíži stálé provozovny.
3. Skutečný zaměstnavatel nemá sídlo v hostitelské zemi.

Pokud byť jedna z podmínek není splněna, daň z příjmu zaměstnanců se platí i v hostitelské zemi, a to od prvního dne, a ne až např. ode dne 184. V příslušné smlouvě jsou popsány metody vyloučení dvojího zdanění. (V ČR je možné si zažádat o zproštění povinnosti odvádět zálohu na daň z příjmu v případě, že příjmy zaměstnance budou daněny v druhé zemi.)

Pozor! Pokud má společnost v hostitelské zemi v dané aktivitě stálou provozovnu a vyšle tam svého zaměstnance byť na 1 den, tak daně z příjmu tohoto zaměstnance za tento 1 den se odvádějí v hostitelské zemi.

Článek 22–24 definuje metody zamezení (vyloučení) dvojího zdanění:

• Metoda zápočtu daně – poplatník zahrne své celosvětové příjmy za účelem zdanění ve státě, kde je daňovým rezidentem. Má právo započíst daň zaplacenou ve druhém státě do daňové povinnosti ve státě, kde je daňovým rezidentem.
  • Zápočet úplný – nárok na odpočet v plné výši.
  • Zápočet prostý – nárok na odpočet pouze do výše poměrné části daně připadající z celkové daňové povinnosti poplatníka v ČR na daň z příjmů ze zdroje v zahraničí.
• Metoda vynětí daně – daňová povinnost a zaplacená daň se do daňového přiznání v zemi daňové rezidentury uvedou, ale dále nezapočítávají.
  • Vynětí úplné – příjem ze zdrojů v zahraničí je zcela vyňat ze základu daně.
  • Vynětí s výhradou progrese – v podstatě se zjistí, jaká průměrná sazba by vyšla při zdanění všech příjmů, tato sazba se pak použije pro výpočet daně pouze z ČR. Má význam pouze u daní s progresí.

Dle zákona o daních z příjmu 596/1992 Sb. § 38f, odst. 4 lze metodu vynětí použít i pro země, kde je ve smlouvě uvedena metoda zápočtu, ovšem pouze v případě, že daný příjem byl v druhé zemi zdaněn. Musí být splněna alespoň jedna z těchto podmínek:

• Vysílající podnik má v druhé zemi stálou provozovnu.
• Zaměstnanec má zaměstnavatele se sídlem v druhé zemi (v tomto případě se nejedná o vyslání).
• Jde o mezinárodní pronájem pracovní síly (přidělení agenturou práce k uživateli do druhé země – není předmětem této brožury, viz začátek Kapitoly 1.2.1).

Shrnutí:

Je nutné zjistit, zda vysílajícímu podniku v hostitelské zemi vznikne stálá provozovna, tj. povinnost registrovat se a vypořádat daň z příjmu podniku i v hostitelské zemi. Taktéž je třeba vědět, zda vzniká daňová povinnost v hostitelské zemi u vyslaného zaměstnance. Vychází se ze zákonů o daních z příjmu a smluv o zamezení dvojího zdanění.

1.2.4 Daň z přidané hodnoty (DPH)

Pravidla týkající se DPH jsou v Evropské unii harmonizována (Zákon o DPH 235/2004 Sb. v platném znění transponoval – obdobně jako legislativa jiných členských států EU – směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty v platném znění), tzn., do jisté míry existují shodná pravidla platná pro všechny členské státy EU. Toto se týká např. minimální základní sazby DPH, výčtu zboží a služeb, na něž se mohou vztahovat snížené sazby DPH, způsob stanovení místa plnění či používání tzv. reverse charge neboli přenesení daňové povinnosti na příjemce služeb.

U přeshraničního poskytování služeb je velice důležité správně stanovit místo plnění pro DPH. Základní pravidlo je uvedeno v § 9 zákona o DPH 235/2004 Sb.:

• 9.1 V případě, že je služba poskytnuta osobě povinné k dani (tzv. b2b služby – služby podnikatel-podnikatel), je místem plnění stát, kde má příjemce služby sídlo. Pokud je však tato služba poskytnuta provozovně osoby povinné k dani, nacházející se v jiném místě, než kde je její sídlo, je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna.
• 9.2 V případě, že je služba poskytnuta osobě nepovinné k dani (tzv. b2c služby – služby podnikatel-spotřebitel), je místem plnění stát, kde má poskytovatel služby sídlo. Pokud je však tato služba poskytnuta prostřednictvím provozovny osoby povinné k dani, nacházející se v jiném místě, než kde je její sídlo, je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna.

Pozn.: Lze konstatovat, že v případě poskytování služeb dle základního pravidla, vůbec nezáleží na tom, kde je služba poskytována, zásadní je sídlo příjemce služby (u služeb poskytovaných osobám nepovinným k dani pak sídlo poskytovatele služby). Naproti tomu u zvláštních pravidel – (viz níže) je pro stanovení místa plnění místo poskytnutí služby obvykle důležité.

Při poskytování služeb dle základního pravidla 9.1 – mezi osobami povinnými k dani – se povinně uplatňuje reverse charge, tzn. přenesení povinnosti platit DPH na příjemce služby. V takovém případě poskytovatel služby fakturuje bez DPH, předá příjemci služby své DIČ k DPH a příjemce služby odvádí DPH ve své zemi dle příslušných pravidel.

V případě, že poskytovatel přeshraniční služby (usazený v ČR) dle základního pravidla není v ČR plátcem DPH a nemá tudíž DIČ k DPH, stává se dle § 6i zákona o DPH 235/2004 Sb. identifikovanou osobou, čímž získá příslušné DIČ k DPH. Toto své DIČ k DPH předá příjemci služby v jiné členské zemi, ten pak odvede DPH ve své zemi dle daných pravidel.

Příjemce přeshraniční služby z ČR dle základního pravidla, osoba povinná k dani, neplátce DPH v ČR, je povinen v ČR odvést DPH z této služby. Stává se opět identifikovanou osobou dle § 6h výše zmíněného zákona, po registraci získá DIČ k DPH a může příslušné DPH z této služby v ČR odvést. Pozn.: Identifikovaná osoba se v podstatě při vnitrostátních plněních chová jako neplátce DPH a při přeshraničních plněních v rámci EU jako plátce DPH.

Pozn.: Ve výše uvedených případech (tj. v případě poskytování služeb dle základního pravidla) nevzniká poskytovateli přeshraniční služby povinnost registrovat se k DPH v hostitelské zemi a tuto daň tam odvádět. Naproti tomu, pokud se jedná o poskytování služeb dle zvláštních pravidel (viz níže), tak za určitých podmínek poskytovateli služeb vzniká povinnost registrace a platby DPH v hostitelské zemi. Bohužel procedury pro zvláštní pravidla nejsou v členských zemích EU sjednoceny a vždy je třeba postupovat dle zákona o DPH dané země.

Vedle základního pravidla pro stanovení místa plnění u DPH existuje řada zvláštních pravidel, jsou uvedena v § 10 až § 10i zákona 235/2004 Sb. Jedná se především o následující služby:

• Služby vztahující se k nemovitostem (také projektová činnost, lesnické práce, hlídání objektů, ubytovací služby a řada dalších, bližší informace lze najít v prováděcím nařízení 1042/2013, ze dne 7. října 2013, kterým se mění prováděcí nařízení (EU) č. 282/2011, pokud jde o místo poskytnutí služby, články 13b a 31a a 31b) – místo plnění je tam, kde se nemovitost nachází.
• Přeprava osob – místo plnění je tam, kde se příslušný úsek přepravy uskutečňuje.
• Stravovací služby – místo plnění je tam, kde byla služba poskytnuta.
• Krátkodobý pronájem dopravního prostředku (do 30 dnů, u lodí do 90 dnů) – místo plnění je tam, kde je dopravní prostředek předán zákazníkovi.
• Dlouhodobý pronájem dopravního prostředku osobě nepovinné k dani – místo plnění se řídí místem, kde je zákazník usazen, resp. má bydliště, či kde se obvykle zdržuje.
• Některé další služby – např. přeprava zboží, služby přímo související s přepravou zboží, oceňování a práce na movité věci osobě nepovinné k dani.

U služeb, jichž se týkají zvláštní pravidla, neexistuje ze strany členských států povinnost používat reverse charge při poskytování služeb osobám povinným k daním. Je vždy třeba postupovat dle legislativy příslušné země, přičemž pravidla se mohou značně lišit země od země. Při poskytování služeb dle zvláštních pravidel osobám nepovinným k dani je téměř vždy (viz poznámka dále) nezbytné se v zemi místa plnění zaregistrovat k DPH a příslušnou DPH tam odvádět.

Pozor! Stavebnictví je obor, pro nějž je typické přeshraniční poskytování služeb a s tím spojené vysílání pracovníků. Zároveň je stavebnictví službou vztahující se k nemovitostem, kde místo plnění je tam, kde se nemovitost nachází. Vždy je tedy třeba dbát na to, aby bylo správně postupováno v oblasti DPH. V Lucembursku např. je povinná registrace k DPH při poskytování služeb vztahujících se k nemovitostem vždy. V Německu, Rakousku či na Slovensku se naproti tomu do jisté míry uplatňuje přenesení daňové povinnosti na příjemce služby – firmu, plátce DPH v hostitelské zemi.

Provádí-li česká firma stavební činnost v Německu či na Slovensku pro firmu (plátce DPH) usazenou v dané zemi, dochází k přenesení daňové povinnosti na příjemce služby usazeného v příslušné zemi. Situace se však zkomplikuje, pokud česká stavební firma využívá subdodavatele, obvykle menší české firmy či česká OSVČ. V takovémto případě se v Německu český hlavní dodavatel registruje k DPH, aby jako příjemce služby mohl v Německu splnit povinnost ohledně odvodu DPH. Naproti tomu na Slovensku se k DPH musejí registrovat všichni čeští subdodavatelé (blíže viz jednotlivé příklady v Kapitole 2). Povinnost registrace k DPH v hostitelské zemi nemá vůbec žádnou souvislost s tím, zda je daný subjekt plátcem DPH v ČR.

Pozn.: Při poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb osobě nepovinné k dani (§ 10i zákona o DPH), je místem plnění místo příjemce služby (obvykle jeho bydliště). Aby se vyšlo vstříc menším poskytovatelům elektronických služeb, byl ve všech zemích EU zaveden zvláštní režim jednoho správního místa – tzv. One Stop Shop – OSS (v ČR dle § 110a a následujících zákona o DPH 235/2004 Sb.).

Zjednodušení spočívá v tom, že osoba povinná k dani, která tento režim bude využívat, se nebude muset při poskytování těchto služeb registrovat k DPH v každém jednotlivém členském státě, kam byla daná služba poskytnuta, ale své povinnosti k DPH bude plnit prostřednictvím jednoho správního místa ve svém členském státě. Daňová správa tohoto členského státu pak bude provádět výběr, evidenci a odvod vybrané daně do dotčených členských států. Registrace do toho režimu je zcela dobrovolná. Poskytovatel služby, který bude v ČR využívat MOSS, musí být v ČR buď plátcem DPH, nebo osobou identifikovanou.

Od poloviny roku 2021 se systém OSS využívá i při prodeji zboží na dálku, protože byl výrazně snížen limit, od kdy je třeba platit DPH u prodeje zboží na dálku a elektronicky poskytovaných služeb spotřebitelům v zemi, kde spotřebitel sídlí. Nově je tento limit snížen na 10 000 € za příslušný a bezprostředně předcházející rok s tím, že tento limit platí souhrnně pro všechny země EU (a ne pro každou zemi zvlášť).

Shrnutí:

Je nutné vědět, kde má přeshraničně poskytovaná služba místo plnění pro platbu DPH. Existuje základní pravidlo, ze kterého je řada výjimek. Pokud firma poskytuje službu osobě povinné k dani dle základního pravidla, je místo plnění tam, kde má přijímající subjekt sídlo. V případě, že je služba dle základního pravidla poskytnuta osobě nepovinné k dani, je místo plnění tam, kde má dodavatel sídlo.

1.2.5 Nahlášení – notifikace vyslaných zaměstnanců

V souvislosti s transpozicí směrnice 2014/67/EU (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb)(viz Kapitola 1.2.1) došlo k rozšíření notifikační povinnosti pro vyslané zaměstnance do všech členských zemí EU/EHP a Švýcarska. V Nizozemsku byla – jako v poslední zemi EU – procedura spuštěna v březnu 2020.

Notifikace vyslaných zaměstnanců znamená, že vysílající podnik musí nejpozději těsně před vysláním nahlásit své vyslané zaměstnance. Vyslaní zaměstnanci mají mít vždy s sebou doklad o tom, že notifikace byla řádně provedena. Způsob provedení notifikace se v poslední době v řadě zemí sjednocuje, často se jedná o on-line přihlášení do národního systému hostitelské země. Firma se zpravidla před prvním vysláním zaměstnanců do dané země zaregistruje na příslušném serveru. Vyplní základní informace o podniku a získá přístupové údaje (jméno a heslo), s nimiž je pak možné zadávat jednotlivá vyslání.

Při notifikaci vyslaných zaměstnanců je obvykle také nutné zadat zástupce vysílajícího podniku v hostitelské zemi či informace o výši mezd vyplácených vyslaným zaměstnancům. Většinou je nutné nahlásit vyslané zaměstnance vždy a bez ohledu na délku vyslán. V některých zemích se ohlašují pouze zaměstnanci vyslaní ve vyjmenovaných oborech (např. v Německu), v některých pouze, pokud je vyslání delší než určité období – kupříkladu 8 dní (např. Španělsko). Jsou země (např. Lotyšsko, Kypr, Španělsko, ČR), kde se notifikace neprovádí on-line, na příslušné úřady se pak odesílá ohlašovací formulář, případně dokument obsahující požadované informace.

Příklady notifikačních procedur:

• Rakousko: on-line ohlašovací formulář – ZKO 3 – i v češtině.
• Německo: on-line ohlašovací formulář – Meldeportal-Mindestlohn – v němčině, angličtině a francouzštině, ohlašují se pouze zaměstnanci vyslaní ve vyjmenovaných oborech.
• Francie: on-line ohlašovací formulář – SIPSI – ve francouzštině, angličtině, němčině, španělštině a italštině (nepoužívat Internet Explorer).
• Belgie: on-line ohlašovací formulář – Limosa – ve francouzštině, němčině, angličtině a holandštině. Pozor! Do systému pro vyslané zaměstnance se nahlašují i OSVČ dočasně poskytující služby v Belgii, toto platí i pro Dánsko, Nizozemsko a Švýcarsko.
• Dánsko: on-line ohlašovací formulář – RUT – v dánštině, němčině, angličtině a polštině, nahlašují se i OSVČ dočasně poskytující služby v Dánsku.
• Slovensko: on-line ohlašovací formulář – pro „hosťujúceho“, tj. vysílajícího zaměstnavatele – ve slovenštině a angličtině.
• Lucembursko: on-line ohlašovací formulář – i v angličtině, je však třeba nahrát např. i informace o DIČ k DPH, o ohlášení kvalifikace (případně potvrzení z lucemburského ministerstva, že daná profese tam není regulovaná – ohlášení je třeba připravit s předstihem.
• Itálie: on-line ohlašovací formulář s nutnou registrací v italštině – pouze v italštině, v současnosti je v podstatě nemožné se zaregistrovat a získat tak přihlašovací údaje, pro firmy z ČR trvá Itálie na přihlášení přes občanský průkaz s čipem, nicméně tento způsob momentálně nefunguje, nedojde k propojení s italským serverem.
• Švýcarsko: on-line ohlašovací formulář – v němčině, francouzštině, italštině a angličtině. Ohlášení je třeba provést téměř vždy minimálně 8 dnů před začátkem vyslání. Pozor! Maximální délka vyslání od jednoho zaměstnavatele je 90 dnů v kalendářním roce, jinak vyslaní zaměstnanci potřebují povolení k pobytu spojené s pracovním povolením, toto platí i pro OSVČ, dočasně poskytující služby ve Švýcarsku.
• Česká republika: ohlašovací formulář – od července 2019 vyplňuje ohlašovací formulář zahraniční zaměstnavatel, který vysílá své zaměstnance do ČR. Informaci je nutné poslat na místně příslušný úřad práce nejpozději v den počátku vyslání, ohlásit se musí i ukončení vyslání (nejpozději do 10 dnů po jeho skončení).

Pozor! V případě, že firma předem neprovede notifikaci vyslaných zaměstnanců, hrozí jí vysoké pokuty až v řádu desetitisíců € za jednoho neohlášeného zaměstnance. V některých zemích se za určitých okolností (pokud dojde též k nedodržení dalších podmínek vyjmenovaných především v Kapitole 1.2.1) může dokonce jednat o trestný čin..

V Kapitole 3.3 Ohlášení vyslaných zaměstnanců a informace o pravidlech pro vysílání do různých zemí jsou k dispozici mimo jiné i odkazy na notifikační procedury všech členských zemí EU.

Shrnutí:

V zemích EU/EHP a Švýcarsku je nutné vyslané zaměstnance nahlásit nejpozději těsně před vysláním, jinak hrozí vysoké pokuty. Pravidla pro nahlášení vyslaných zaměstnanců se liší země od země. Doklad stvrzující, že nahlášení bylo provedeno, mají mít vyslaní zaměstnanci s sebou. V současnosti se nahlášení často provádí pomocí elektronických nástrojů.

1.2.6 Kvalifikační požadavky

Pokud chce občan jednoho členského státu EU působit dlouhodobě – ať již jako zaměstnanec či se tam chce jako OSVČ usadit – v jiné členské zemi v oboru, který je v této druhé členské zemi regulován (dle české terminologie – živnosti řemeslné, vázané a koncesované), musí si zažádat o uznání kvalifikace.

Jedná-li se o dočasné a příležitostné poskytování služeb v jiné členské zemi v regulované profesi prostřednictvím vyslaných zaměstnanců, je třeba ohlásit výkon vysílající firmy ještě před prvním výkonem činnosti v hostitelské zemi na příslušných úřadech této členské země. Procedura byla zavedena směrnicí o uznávání odborných kvalifikací 2005/36/ES). Ohlášení platí jeden rok, poté je třeba jej obnovit. Provádí se ohlášení kvalifikace podniku, nikoliv ohlášení kvalifikace vyslaných zaměstnanců.

První ohlášení kvalifikace se doplňuje následujícími doklady s překlady do příslušných jazyků:

• Doklady o kvalifikaci odpovědného zástupce podniku s příslušným překladem. Pokud je kvalifikace regulována v hostitelské zemi a není regulována v zemi původu, stačí, jestliže podnik tuto činnost ve své zemi legálně vykonával minimálně po dobu jednoho roku v uplynulých deseti letech.
• Doklady o tom, že podnik je legálně usazen ve své domovské zemi.
• Dokladem o občanství odpovědného zástupce podniku.

Obnovení ohlášení kvalifikace (po uplynutí 1 roku) již zpravidla není nutné dokládat výše zmíněnými dokumenty.

V seznamu profesí regulovaných v jednotlivých zemích EU je u příslušné regulované profese uveden také orgán, u kterého je třeba provést ohlášení kvalifikace. Bohužel, tento seznam není vždy zcela přesný, správný a úplný. Navíc názvy a definice jednotlivých profesí – činností se v různých zemích liší. Dá se říci, že pokud je určitá profese v tomto seznamu uvedena, je jisté, že je regulovaná. Pokud v něm uvedena není, není zcela jisté, že se skutečně jedná o neregulovanou profesi. V případě pochybností je vhodné obrátit se na kontaktní místa pro kvalifikace.

Lze také vyhledávat v národních seznamech regulovaných profesí (viz Kapitola 1.3.4).

Ohlášení kvalifikace je na rozdíl od uznání kvalifikace pouze ohlašovací procedura, takže po provedení ohlášení není obvykle nutné vyčkávat na vyjádření příslušného orgánu. Pokud má však příslušný uznávací orgán pochybnosti o kvalifikaci podniku, může podnik vyzvat k předložení dalších dokladů o kvalifikaci či učinit jiné opatření.

V případě prvního poskytnutí služeb u regulovaných povolání, která mohou mít důsledky pro veřejné zdraví nebo bezpečnost, může příslušný orgán hostitelského členského státu před prvním přeshraničním poskytnutím služby zkontrolovat odbornou kvalifikaci poskytovatele služeb – jedná se o tzv. ověření kvalifikace. Problémem je, že stále ještě není pro všechny státy EU k dispozici seznam regulovaných profesí, u nichž je nutné podstoupit komplikovanější povolovací proceduru ověření.

Často se jedná o zdravotnické profese, ale v Německu je třeba ověřit např. i činnost kamnáře, v Rakousku např. kosmetičky. Při ověření kvalifikace je třeba vyčkat na vyjádření kompetentních orgánů, pokud toto vyjádření nedorazí během tří měsíců (v Rakousku dvou měsíců), může podnik postupovat tak, jako kdyby mu byla kvalifikace ověřena (tzv. tichý souhlas).

Shrnutí:

V případě přeshraničního poskytování služeb v jiné zemi EU/EHP a Švýcarsku v profesi, která je tam regulovaná, je nutné výkon této profese předem ohlásit na příslušném kompetentním orgánu. Ohlášení se doplňuje doklady o kvalifikaci a činnosti vysílajícího podniku a platí 1 rok. V případě povolání, jejichž výkon může mít důsledky na veřejné zdraví nebo bezpečnost, má členský stát možnost požadovat ověření kvalifikace, což je na rozdíl od ohlášení kvalifikace povolovací procedura.

1.2.7 Některé další požadavky, se kterými se zaměstnavatelé vysílající pracovníky mohou setkat

Vedle obecných pravidel pro vysílání pracovníků, která jsou popsána výše, jsou v řadě zemí ještě aplikovány další požadavky, které se většinou týkají pouze specifických činností či oborů.

Jedná se např. o následující požadavky:

a) Platby do dovolenkových pokladen (fondů) ve stavebnictví

V řadě zemí (např. v Německu, Rakousku, Francii či Belgii) jsou firmy ve stavebnictví povinny odvádět platby do tzv. dovolenkové pokladny. Dovolenkové pokladny pak přebírají povinnosti zaměstnavatelů, co se týče poskytnutí zákonné dovolené pro zaměstnance, a přímo zaměstnancům vyplácejí příslušnou náhradu za dovolenou.

Problémem je, že povinnost odvádět příspěvky do dovolenkových pokladen mají i firmy vysílající své zaměstnance ve stavebnictví do zemí, v nichž tento systém existuje. Vysílající zaměstnavatelé musejí povinně odvádět vysoké platby (až např. kolem 15 % hrubé mzdy) do příslušné pokladny (např. SOKA-BAU v Německu či BUAK v Rakousku). Za určitých podmínek mohou totiž zaměstnanci (i z České republiky) žádat o příspěvek na dovolenou z dovolenkové pokladny ze zahraničí, nicméně se jedná o poměrně komplikovanou proceduru. Až do konce roku 2020 byli čeští zaměstnavatelé povinni poskytnout a proplatit zaměstnancům celou zákonnou placenou dovolenou dle českého zákoníku práce i v případě, že zaměstnanci získali příspěvek ze zahraniční dovolenkové pokladny.

Novela zákoníku práce 262/2006 Sb. účinná od 1. 1. 2021 toto naštěstí změnila (viz § 222a – Zaměstnanci, který byl vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb do jiného členského státu Evropské unie, nepřísluší náhrada mzdy nebo platu za dovolenou v rozsahu, ve kterém mu náhrada za dovolenou přísluší podle právních předpisů členského státu, do něhož byl vyslán). K nahlášení do příslušné dovolenkové pokladny dochází automaticky přes ohlášení vyslaných zaměstnanců (viz Kapitola 1.2.5).

Problémem také bývá přesně stanovit, zda se v dané zemi jedná o stavební činnost, která spadá pod povinnost platby do dovolenkové pokladny. V případě pochybností je nejvhodnější kontaktovat příslušnou dovolenkovou pokladnu s žádostí o posouzení, zda se vysílajícího podniku povinnost platby do dovolenkové pokladny v konkrétním případě týká, či ne.

b) Srážková daň pro stavební práce v Německu

Odměny za poskytnuté stavební práce podléhají zdanění zvláštní srážkovou daní (tzv. Bauabzugsbesteuerung). Objednatel – osoba povinná k dani (a to například i česká firma, pokud jsou stavební práce prováděny v Německu) – stavebních prací (kam patří např. i elektro profese, pokud se týkají stavebnictví) je tak povinen srazit částku ve výši 15 % z každé faktury (to znamená, že český dodavatel obdrží pouze 85 % z fakturované částky) a tuto částku musí odvést příslušnému finančnímu úřadu v Německu. O sražených 15 % pak může zažádat česká firma na německém finančním úřadě a po splnění příslušných podmínek ji může získat zpět.

Srážka daně nemusí být provedena v případě, že dodavatel služby předloží svému objednateli potvrzení o osvobození od srážkové daně, což je pochopitelně z hlediska cash-flow výhodnější. Od srážkové daně jsou osvobozeni i dodavatelé, pokud odhadovaná hodnota jejich služeb pro daného odběratele nepřekročí 5 000 € včetně DPH za kalendářní rok.

c) Povinné pojištění odpovědnosti s velmi vysokou hranicí plnění v Rakousku

V Rakousku se uplatňuje povinné pojištění odpovědnosti pro zedníky, pokud staví nový objekt (tato povinnost se netýká např. rekonstrukcí), toto pojištění má velmi vysoký minimální limit plnění. Pro malé podniky a jednorázovou zakázku je to limit 1 milion €, pro roční pojištění se jedná o limit 3 miliony €. Pro velké firmy s ročním obratem nad 38,5 milionu € jsou limity stanoveny na 5 milionů € pro jednorázovou zakázku a 15 milionů € pro roční pojištění.í pojištění.

d) Povinnost mít BTP karty na staveništi ve Francii, povinnost mít ID 06 karty na staveništi ve Švédsku, povinnost vyplnit Checkinatwork pro práci na staveništi a pro činnosti zabývající se zpracováním masa v Belgii

Ve Francii je zavedena povinnost mít pro všechny zaměstnance na staveništi BTP karty (informace o kartách anglicky / francouzsky). O vydání karty, se žádá předem elektronicky, všechny karty musejí být opatřeny fotografií daného zaměstnance.

Obdobná povinnost se aplikuje i pro všechny osoby, které jsou přítomny na staveništi ve Švédsku a to včetně všech OSVČ a zaměstnanců subdodavatelských firem. (Informace o ID06 kartách pro Švédsko /švédsky/, základní informace v angličtině.)

V Belgii musí být za vyslané zaměstnance pracující na staveništi či v oblasti zpracování masa provedena zvláštní registrace do systému Checkinatwork.

e) Požadavek, aby všichni zaměstnanci na staveništi v případě veřejné zakázky, hovořili francouzsky (tzv. klauzule Molière), již byl naštěstí francouzskými soudy zrušen.

1.2.8 Zapamatujte si

Vysílající podnik musí splnit následující podmínky a podstoupit následující procedury – tučně jsou uvedeny podmínky, které nejsou podrobně rozebrány v předchozím textu:

• Přeshraničně může vykonávat pouze služby, které legálně provádí ve své zemi původu.
• Přeshraničně může poskytovat služby pouze dočasně a příležitostně.
• Do jiné členské země může vysílat pouze své zaměstnance.
• V případě vysílání zaměstnanců ze třetích zemí (mino EU/EHP a Švýcarsko) je nutné ověřit si podmínky pro konkrétní hostitelskou zemi, jedná se hlavně o povolení k pobytu za účelem zaměstnání v dané hostitelské zemi.
• Vyslaní pracovníci musejí mít pracovní podmínky ve vyjmenovaných oblastech (např. odměnu, pracovní dobu a dobu odpočinku), jaké mají zaměstnanci v hostitelské zemi (pokud jsou tyto pro ně výhodnější), jak je uvedeno v článku 3 revidované směrnice 96/71/ES. V případě dlouhodobého vyslání (nad 12, v případě podání odůvodněného oznámení nad 18 měsíců) se na vyslané pracovníky bude uplatňovat téměř celé pracovní právo hostitelské země.
• Aby vyslaní zaměstnanci mohli dokázat, že zůstávají v systému sociálního a zdravotního pojištění země původu, je třeba zažádat o potvrzení formuláře A1. Potvrzení, či jeho (nejlépe ověřenou) kopii mají mít vyslaní zaměstnanci s sebou. Vyslaní zaměstnanci také musejí mít s sebou Evropský průkaz zdravotního pojištění.
• Je třeba zjistit si pravidla pro daně z příjmu podniku i vyslaného zaměstnance a pro daň z přidané hodnoty a postupovat v souladu s nimi.
• Ve všech zemích EU/EHP a Švýcarsku existuje notifikační (ohlašovací) povinnost pro vyslané zaměstnance. Vyslaní zaměstnanci mají mít doklad o ohlášení s sebou.
• Pokud přeshraničně poskytovaná služba patří v hostitelské zemi mezi regulované profese, je nutné před prvním poskytnutím služby ohlásit kvalifikaci podniku, v některých případech je nutné podstoupit proceduru ověření kvalifikace. Doklad stvrzující ohlášení (případně ověření) kvalifikace firmy mají mít vyslaní zaměstnanci s sebou.
• Ve stavebnictví existuje v řadě zemí (např. v Rakousku či v Německu) institut tzv. dovolenkové pokladny, do něhož musejí vysílající zaměstnavatelé přispívat, což vyslání značně prodražuje. Existují i jiné zvláštní podmínky, které se v některých zemích ve vybraných oborech uplatňují.
• Pokud vyslaní zaměstnanci pobývají v hostitelské zemi déle než 3 měsíce, je třeba je tam nahlásit, vhodné je zažádat pro ně o přechodný pobyt občana EU.
• Vedle výše zmíněných dokladů je nutné, aby vyslaní zaměstnanci měli s sebou kopie pracovních smluv a doklady o mzdě (mzdové výměry uvádějící příslušnou mzdu hostitelské země či jiný vhodný doklad + příslušné výplatní pásky) s překlady do příslušného jazyka. Nezbytné je také vést řádně evidenci pracovní doby, přestávek v práci apod.

Pozor! Nejen v Rakousku nyní velmi dbají na dodržování formálních požadavků, chtějí mít vše na místě k dispozici (v listinné nebo elektronické podobě) a s překladem do němčiny, jinak hrozí vysoké pokuty!

Pozor! Při nedodržení příslušných podmínek a procedur hrozí vysílajícímu zaměstnavateli nejenom vysoké pokuty, ale za určitých podmínek se v některých zemích může dokonce jednat i o trestný čin.

1.3 Přeshraniční poskytování služeb osobami samostatně výdělečně činnými (OSVČ)

Další možností, jak lze přeshraničně poskytovat služby v jiné členské zemi je, že OSVČ získá zakázku v jiné zemi EU v oboru, ve kterém podniká v zemi původu. OSVČ vyjede do této jiné členské země, zakázku provede a poté se opět vrátí do své země původu. Osoba samostatně výdělečně činná může samozřejmě vysílat své zaměstnance, podmínky jsou popsány v Kapitole 1.2. Kapitola 1.3 se věnuje podmínkám pro poskytování služeb prováděnými OSVČ, které jsou poněkud odlišné od podmínek pro vysílání pracovníků.

1.3.1 Základní podmínky, které musejí být splněny

OSVČ může v jiné členské zemi působit pouze v oborech, ve kterých legálně podniká ve své zemi původu. S živnostenským listem z domovské členské země bez založení živnostenského listu v hostitelské zemi může OSVČ v hostitelské zemi působit pouze dočasně a příležitostně. Pravidla pro posouzení toho, co je to dočasné a příležitostné poskytování služeb, jsou popsána v Kapitole 1.1. Při poskytování služeb OSVČ se neuplatňuje směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků, ale zabývá se jí směrnice o službách na vnitřním trhu 2006/123/ES.

Práce OSVČ pouze pro jednoho stálého odběratele je v jiných zemích EU zakázána. Není tedy možné pracovat v zahraničí jako OSVČ na živnostenský list pro jednoho „zaměstnavatele“ (v ČR známo jako „švarcsystém“), což bývá často běžné, byť ne legální, v České republice.

OSVČ přeshraničně působící v jiné členské zemi musí dodržovat následující pravidla:

• Služba je vykonávána na základě smlouvy o dílo, případně na základě objednávky.
• OSVČ má svoje vybavení a nářadí.
• Odměna je sjednána za odvedené dílo, až na výjimky (např. tlumočení) se nesmí používat žádná forma časové odměny.
• OSVČ ručí za vady díla, proto musí být jasně stanoveno, za jakou část díla je odpovědná.
• OSVČ musí být schopna přijímat i jiné zakázky.
• Odběratel nemá zásadní vliv na obsah a způsob provádění služby.
• Odběratel nevydává pokyny a neřídí práci OSVČ.

V České republice je běžné, že vzájemně spolupracují skupiny OSVČ, např. party malířů, zedníků či podlahářů. I v jiných zemích EU může samozřejmě na jednom místě působit více nezávislých OSVČ. Vždy se však musí jednat o skutečně nezávislá OSVČ, to znamená, že každá OSVČ pracuje na svém díle sama, má za něj odpovědnost a nespolupracuje na něm s dalšími OSVČ či zaměstnanci jiných firem. Jinak by se totiž jednalo o nelegální práci. Toto je v některých případech možné bez problémů splnit, např. malíři si rozdělí prostory, které se budou malovat. Někdy je to zcela nesplnitelné, např. není možné, aby jedna osoba instalovala na střechu domu fotovoltaický článek sama bez spolupráce s dalšími osobami. OSVČ nesmí taktéž spolupracovat s vyslanými zaměstnanci jiných firem nebo se zaměstnanci zákazníka.

Pozor! Nejen v Rakousku nyní velmi dbají na dodržování formálních požadavků, chtějí mít vše na místě k dispozici (v listinné nebo elektronické podobě) a s překladem do němčiny, jinak hrozí vysoké pokuty!

Shrnutí:

OSVČ může v hostitelské zemi bez toho, že by si tam založila živnost, poskytovat služby pouze dočasně a příležitostně. Musí se jednat o nezávislou OSVČ, u níž je vždy jasně stanovena její odpovědnost za dílo. Vzájemná spolupráce mezi OSVČ či mezi OSVČ a zaměstnanci jiných firem je zakázána.

1.3.2 Sociální a zdravotní pojištění

Pravidla jsou obdobná jako u vysílání pracovníků, platí i stejná nařízení, jaká jsou uvedena v Kapitole 1.2.2. V případě OSVČ žádá o vydání formuláře A1 sama OSVČ. Potvrzený formulář A1 pro vyslání obdrží, jestliže shodnou činnost, jakou bude vykonávat v hostitelské členské zemi EU, vykonává ve své zemi původu minimálně po dobu 2 měsíců a po tuto dobu z ní odvádí sociální pojištění do systému země původu. Formulář A1 pro vyslání má opět platnost až 24 měsíců a nelze jej poté prodloužit.

U souběžné činnosti OSVČ platí následující pravidla: Na osobu, která obvykle podniká jako OSVČ ve více členských státech EU, se vztahují právní předpisy členského státu bydliště, pokud v tomto státě vykonává podstatnou část své činnosti (minimálně 25 %). V případě, že OSVČ nebydlí v členském státě, v němž vykonává podstatnou část činnosti, vztahují se na ni právní předpisy členského státu, v němž se nachází střed jejího zájmu.

Střed zájmu je stanoven s ohledem na všechna hlediska profesní činnosti OSVČ, zejména na místo, kde se nachází stálé a trvalé místo pro její podnikání, a obvyklou povahu nebo dobu trvání vykonávaných činností. Při splnění popsaných podmínek je vydán formulář A1 pro souběh činností o příslušnosti k právním předpisům daného členského státu, obdobně jako u vyslaných pracovníků.

Kromě potvrzeného formuláře A1 potřebuje OSVČ mít s sebou Evropský průkaz zdravotního pojištění – modrou kartičku zdravotní pojišťovny, kterou každý občan ČR automaticky obdrží (platí stejná pravidla jako pro vyslaného zaměstnance, viz Kapitola 1.2.2).

Pozn.: Opět lze doporučit sjednání komerčního zdravotního připojištění, které ovšem není povinné.

Shrnutí:

Pravidla pro platbu sociálního a zdravotního pojištění pro OSVČ jsou obdobná jako u zaměstnanců. Potvrzený formulář A1 pro vyslání je jim vydán, pokud ve své domovské zemi v daném oboru působí minimálně dva měsíce. I u OSVČ je při splnění příslušných podmínek možné získat potvrzený formulář A1 pro souběh činností. Dále OSVČ s sebou potřebuje Evropský průkaz zdravotního pojištění.

1.3.3 Daně z příjmu a daň z přidané hodnoty

Pravidla pro daně z příjmu a daň z přidané hodnoty jsou popsána v Kapitolách 1.2.3 a 1.2.4. U daní z příjmu se postupuje dle příslušných zákonů o daních z příjmu a smluv o zamezení dvojího zdanění. OSVČ vznikne v druhé zemi povinnost registrovat se a vypořádat daň z příjmu, pokud jí tam vznikne stálá provozovna. Občas dochází k chybnému výkladu, že se u OSVČ zkoumají stejné podmínky jako u zaměstnanců (tj. především delší doba než 183 dnů v určitém období), tento postup ovšem není správný.

U řady (především novějších) smluv o zamezení dvojího zdanění je definována tzv. službová stálá provozovna (viz Kapitola 1.2.3), kdy stálá provozovna vzniká při přeshraničním poskytování služeb, pokud je delší než určité období.

Pozor! To, že v dané smlouvě o zamezení dvojího zdanění (např. smlouva se Švédskem) není službová stálá provozovna definována, ještě neznamená, že OSVČ nevznikne v hostitelské zemi daňová povinnost pro daně z příjmu v žádném případě. Naopak, obvykle se předpokládá, že OSVČ v hostitelské zemi vznikne povinnost registrovat se a odvádět daně z příjmu, pokud tam z jednoho místa bude poskytovat služby déle než šest měsíců.

OSVČ přeshraničně poskytující služby nesmí zapomenout, že je třeba dodržovat pravidla pro DPH (blíže Kapitola 1.2.4). Pokud je poskytována služba dle základního pravidla osobám povinným k dani, tak se daň odvádí v zemi, kde má příjemce služby sídlo a daň odvádí příjemce služby. Poskytovatel služby (např. OSVČ) musí příjemci služby předat své daňové identifikační číslo k DPH.

V případě, že v té době není plátcem DPH v České republice, zaregistruje se jako identifikovaná osoba (dle § 6i zákona o DPH) a získá daňové identifikační číslo pro účely DPH. Stejně tak se stává identifikovanou osobou (pakliže ovšem v té době není plátcem DPH v ČR) v případě přijetí služby z jiné členské země EU dle základního pravidla (dle § 6h zákona o DPH), aby mohla odvést příslušnou DPH z této služby v ČR.

Pozor! Česká OSVČ velice často přeshraničně poskytují stavební služby, tj. služby vztahující se k nemovitostem. V tomto případě je místo plnění tam, kde se nemovitost nachází, tj. v jiné členské zemi. Mnohdy dochází k tomu, že se OSVČ musí v této jiné členské zemi registrovat k DPH, a to bez ohledu na to, zda je ve své domovské členské zemi plátcem DPH, nebo ne. K tomuto např. dochází nejenom vždy, když je zákazníkem soukromá osoba, ale i v jiných případech (např. pokud jsou v některých zemích součástí subdodavatelského řetězce firem).

Shrnutí:

OSVČ vznikne povinnost registrovat se k dani z příjmu v hostitelské zemi a příslušnou daň tam odvádět, pokud jí v druhé zemi vznikne stálá provozovna. OSVČ musí také dodržovat všechna pravidla týkající se DPH.

1.3.4 Kvalifikační požadavky

OSVČ musí obdobně jako vysílající firmy zjistit (viz Kapitola 1.2.6), zda je profese, kterou bude přeshraničně poskytovat, v hostitelské zemi regulovaná. Seznamy regulovaných profesí pro jednotlivé členské země, které jsou uvedeny na serveru europa.eu (viz Kapitola 1.2.6), často nejsou zcela kompletní, byť se situace postupně zlepšuje. Proto je někdy vhodnější využívat seznamy regulovaných profesí na stránkách kompetentních institucí odpovědných za kvalifikace v jednotlivých státech.

Seznamy regulovaných profesí z dostupných národních zdrojů jsou k dispozici zde:

• Belgie (anglicky, německy, holandsky, francouzsky)
• Bulharsko (i anglicky)
• ČR (česky a anglicky)
• Dánsko (i anglicky)
• Estonsko (i anglicky)
• Finsko (i anglicky)
• Francie (i anglicky)
• Chorvatsko (pouze chorvatsky)
• Irsko pod „See Also“, 1. odkaz (anglicky)
• Itálie (i anglicky, není zcela kompletní)
• Kypr (i anglicky)
• Litva (i anglicky)
• Lotyšsko (i anglicky)
• Lucembursko (francouzsky, seznam obsažen v zákoně)
• Maďarsko (i anglicky)
• Malta (anglicky, seznam obsažen v zákoně)
• Německo (německy, Anlage A zákona)
• Polsko (popisy procedur u vybraných profesí i anglicky)
• Portugalsko (pouze portugalsky)
• Rakousko (německy) / Reglementierte Gewerbe BMDW
• Rumunsko (i anglicky)
• Slovensko (slovensky)
• Slovinsko (i anglicky)
• Španělsko (španělsky, v příloze X)
• Švédsko (i anglicky)
• Island (i anglicky)
• Norsko (i anglicky)
• Švýcarsko (německy) / SBFI

V případě přeshraničního poskytování služeb v profesích, které jsou v hostitelské zemi regulované, musí OSVČ přeshraniční poskytování služeb ohlásit ještě před jejich započetím. Ohlášení se zasílá na příslušný kompetentní orgán hostitelského členského státu a doplňuje se:

• Dokladem o státní příslušnosti OSVČ – prostá kopie pasu či občanského průkazu.
• Dokladem, že poskytovatel služby je legálně usazen v zemi původu a že zde nemá zakázanou činnost – živnostenský list nebo výpis z živnostenského rejstříku s překladem do příslušného jazyka.
• Pro profese, které jsou v zemi původu regulované, doklady o kvalifikaci s příslušnými překlady.
• Pro profese, které v zemi původu regulovány nejsou, doklad, že OSVČ danou činnost ve své zemi vykonávala minimálně po dobu jednoho roku v uplynulých deseti letech s příslušnými překlady.

Některé země (např. Maďarsko a Rakousko) někdy požadují originály nebo ověřené kopie a úředně ověřené překlady. Rakousko obvykle navíc vyžaduje také potvrzené osvědčení o odborné kvalifikaci a výkonu předmětné činnosti v zemi původu. Osvědčení vydává Ministerstvo průmyslu a obchodu, stojí 1 000 Kč a příslušná správní lhůta na vydání je 30 dnů.

Ohlášení kvalifikace platí jeden rok, po jeho uplynutí se při dalším přeshraničním poskytování obdobné služby zasílá ohlášení znovu, tentokrát, jestliže v mezidobí nedošlo k významným změnám, bez doprovodných dokumentů.

Pokud se jedná o povolání s možnými důsledky na veřejné zdraví nebo bezpečnost, může členský stát požadovat složitější – povolovací proceduru – ověření kvalifikace (viz Kapitola 1.2.6).

Shrnutí:

Když chce OSVČ přeshraničně poskytovat služby v profesi, která je v hostitelské zemi regulovaná, musí obvykle před prvním poskytnutím služby zaslat na kompetentní orgán ohlášení kvalifikace s příslušnými dokumenty. V některých specifických případech může být požadováno ověření kvalifikace.

1.3.5 Některé další požadavky, se kterými se mohou setkat OSVČ přeshraničně poskytující služby v jiné zemi EU/EHP

a) Ohlášení OSVČ za použití ohlašovacího formuláře pro vyslané zaměstnance

• V Dánsku, Belgii, Nizozemsku a Švýcarsku se OSVČ musejí povinně nahlašovat do systému, který je určen pro ohlašování vyslaných zaměstnanců (viz Kapitola 1.2.5).

b) Srážková daň, speciální karty na staveniště, pojištění odpovědnosti na velmi vysokou částku

• Požadavky popsané v Kapitole 1.2.7 pod body b), c) a d) se do určité míry uplatňují i pro OSVČ.1.3.6

1.3.6 Zapamatujte si

OSVČ přeshraničně poskytující služby v jiné členské zemi EU/EHP a Švýcarsku musí splnit následující podmínky a podstoupit následující procedury – tučně jsou uvedeny podmínky, které nejsou podrobně rozebrány v předchozím textu:

• OSVČ může přeshraničně vykonávat pouze služby, které legálně provádí ve své zemi původu.
• Přeshraničně může poskytovat služby pouze dočasně a příležitostně.
• Přeshraničně může OSVČ poskytovat služby, jenom pokud se skutečně jedná o podnikatele, a ne o zastřený vztah zaměstnanec – zaměstnavatel. V některých zemích existují i jiné zvláštní podmínky, které se uplatňují ve vybraných oborech (speciální ohlašovací procedury pro poskytování služeb či speciální karty pro všechny osoby na staveništi).
• Jestliže chce přeshraničně poskytovat službu občan třetí země (mimo EU/EHP a Švýcarsko), který je legálně usazen jako OSVČ v ČR, je nutné ověřit si podmínky pro konkrétní hostitelskou zemi.
• Aby OSVČ mohla dokázat, že zůstává v systému sociálního a zdravotního pojištění země původu, musí si zažádat o potvrzení formuláře A1, toto potvrzení má mít v zahraničí s sebou stejně tak i Evropský průkaz zdravotního pojištění.
• Je třeba zjistit si pravidla pro daně z příjmu a DPH a postupovat v souladu s nimi.
• Pokud přeshraničně poskytovaná služba patří v hostitelské zemi mezi regulované profese, je nutné před prvním poskytnutím služby ohlásit kvalifikaci OSVČ, v některých případech je nutné podstoupit proceduru ověření kvalifikace. Doklad stvrzující ohlášení (případně ověření) kvalifikace má mít OSVČ s sebou.
• Pokud bude OSVČ pobývat v hostitelské zemi déle než 3 měsíce, musí se tam nahlásit, je vhodné zažádat o přechodný pobyt občana EU.
• Je třeba, aby OSVČ měla s sebou kopii smlouvy (objednávky), na jejímž základě poskytuje služby, živnostenský list s překladem, eventuálně další povinné dokumenty.

Pozor! Nejen v Rakousku nyní velmi dbají na dodržování formálních požadavků, chtějí mít vše na místě k dispozici (v listinné nebo elektronické podobě) a s překladem do němčiny, jinak hrozí vysoké pokuty!

Pozor! Při nedodržení příslušných podmínek a procedur hrozí OSVČ nejenom vysoké pokuty, ale za určitých podmínek se v některých zemí může dokonce jednat i o trestný čin.