Kreativní ekonomika a kreativní manažer



Tvořivost je velký potenciál, naděje a nejkvalitnější projev našeho ducha, jež nám poskytuje rezervy, které ještě zdaleka nebyly využity ve všech možných oblastech.

Tvořivost je schopnost vytvářet nové a originální hodnoty v oblasti vědecké, umělecké, technologické, sociální, ekonomické, obchodní, tedy tam, kde je to nejvýrazněji zřejmé. Ale uplatňuje se ve všech dalších činnostech, které člověk vykonává, i v každodenní práci. Každodenní tvořivost je vlastní v praktické podobě všem. Je důležitá pro naši flexibilitu vůči životním podmínkám a při hledání smysluplného kvalitního života. Ne vždy z ní musí mít člověk užitek. Každodenní tvořivost může zlepšovat psychickou pohodu, psychické zdraví, zbavovat vnitřního napětí, pomáhat překonávat překážky, realizovat se a nebo pouze dělat člověku radost. Ale může mít také negativní akcent v podobě ničivé nové síly.

Tvořivost je nejen důležitým předpokladem úspěšnosti práce manažerů a podnikatelů, ale také týmů, které manažeři řídí. Tvořivost hraje právě svou divergentností a otevřeností důležitou roli ve flexibilitě reagování a v inovaci, a následně v hodnotící fázi dopracovává konvergentním přístupem nové nápady do praktické a reálné podoby.

Učit se tvořivě řešit problémy je investice, která se v budoucnosti vyplatí. Pomůže využívat imaginaci v kombinaci se znalostmi a dovednostmi, a zvyšovat tak produktivitu. Metodologická příprava dovedností by měla umožnit operativní aplikaci.

Veškerá metodika rozvoje a přípravy manažerů by měla být zaměřena na to:

• jak dovede prokázat vůdčí schopnost při inovačních změnách, při zdokonalování práce, při organizaci, při řešení problémů, nových trendů a příležitostí,
• jak dovede pracovat s informacemi a o informacích se spolupracovníky komunikovat, to také znamená, jak je dovede shromažďovat, srovnávat, selektovat a rozhodovat o jejich použití,
• jak dovede problémy definovat z různých pohledů a pronikat do jejich podstaty,
• jak dovede problém analyzovat a detailizovat, aby snížil omezující bariéry poznání,
• jak dovede přimět pracovní týmy, aby řešily problémy takovými způsoby, které předčí individuální řešení jednotlivce,
• jak dovede vytvářet nové další návrhy, neobvyklá a provokující potenciální řešení, vytvářet více alternativ pro týmové rozhodování, transformující postupy,
• jak dovede pracovat s nadějnými tvůrčími lidmi, rozvíjet jejich tvůrčí potenciál, trénovat je, vytvářet jim podmínky pro soustředění na práci, pro kterou jsou nadšeni,
• jak dovede motivovat, jak dovede vyvolávat entuziasmus a zaujetí,
• jak dovede eliminovat a transformovat předčasné negativní hodnocení návrhů do pozitivní podoby a negovat zápornou motivaci a nalézat motivaci ztracenou,
• jak je obratný v dovednosti navázat kontakt, udržet konverzaci, aby byla zajímavá, podnětná, přínosná a zábavná, vzbudit příjemné pocity v partnerovi, s nímž jednáme, jednat spíše kooperativně než konfrontačně, redukovat napětí,
• jaké má sebereflexivní dovednosti, čili zpětnou vazbu umožňující komparaci a korekci ve vnímání skutečnosti a role sebe sama v širokém kontextu a přijímání alternativních pohledů jako dalších cest poznání a také větší citlivost pro vnímání nového, nových možností,
• jak dokáže identifikovat sociální problémy a řešit je v souladu s jeho kontextem, získat partnera pro spolupráci, předcházet konfliktům a také je konstruktivně řešit.

Trénink tvořivosti pracovníků firem čelí řadě nezodpovězených otázek a kritice. Dunnette a Campbell (1968) kritizují školní a laboratorní formy výcviku proto, že neposkytují doklady efektivnosti. Kritizováno bylo to, že vyhledávání problémů a jejich řešení se týkalo fiktivních situací, neutrálních a pro praxi nepoužitelných (Mikuláštík, 2010). Málo studií se věnovalo změnám postojů v tvořivosti na rozdíl od brainstormingu, který není univerzální metodou.

O tvořivosti se dříve mluvilo jako o schopnosti, později jako o vlastnosti. V současné době se často používá popis tvořivosti jako postoj ke světu. Amabile (1983) hovoří o třech kritériích, podle nichž lze posuzovat míru kreativity – novost, relevance a spontaneita. Je možno ji posuzovat také podle kritérií novost, originalita, smysluplnost. Bylo by možno nalézt ještě další kritéria, ale záleží především na tom, které aspekty tvořivosti jsou hodnoceny. Například spontaneita inklinuje k posuzování tvořivého člověka, novost a originalita spíše k posuzování tvořivého produktu. Je potřeba mít na vědomí i pole působnosti. V ekonomice a v technologii je důležitý aspekt smysluplnosti, užitkovosti, implementace (Mikuláštík, 2010).

Tvořivost není privilegiem vyvolených, je to potřeba lidí, která se může projevovat hravostí, fantazírováním, snahou měnit něco ve svém okolí, experimentovat.

Každý teoretik tvořivosti se snažil tvořivost definovat, takže definicí je celá řada. Některé zdůrazňují procesuální stránku tvořivosti. Mnohdy chápají proces tvořivosti jako transformaci. Jiní zdůrazňují osobnostní charakteristiky jako předpoklady nebo schopnosti. Někteří autoři kladou důraz na inteligenci jako nejdůležitější východisko a primární zdroj tvořivosti. Rutherford považuje kreativitu za schopnost rozlišovat různé aspekty problému, otevřenost vůči zkušenosti a spontánní energii, která působí svou vnitřní silou na produkt (Hlavsa, 1985). Jsou autoři, kteří dokonce produkt považují za nejdůležitější znak tvořivosti. Ale jsou i takoví teoretici, kteří zdůrazňují jako nejdůležitější vliv prostředí a nebo také motivaci. Ghiselin říká, že tvořivost je proces změny, vývoje, růstu, organizace subjektivního života (Ghiselin, 1995). Rogers (1996) zdůrazňuje význam sebeaktualizace pod vlivem mezilidských vztahů a zážitků, pod vlivem komunikativního a podporujícího prostředí. Moreno zdůrazňuje orientaci v sobě samém s možností změn, které umožňují i změny ve vztahu k prostředí. Osborn připomíná jako primární faktor dynamiku mezilidských vztahů (Osborn, A. E.: Applied Imagimation, 3^rd revised edition, 1978). Maslow (1954) zdůrazňuje význam zdravé, otevřené a s prostředím komunikující osobnosti.

Kim zdůrazňuje u tvořivosti problémovou situaci, úkol (Kim, 1993). Tvořivost je pak definována spíše problémem či úkolem než oblastí, osobou nebo procesem. Důsledkem je, že tvořivost je spíše záležitostí stupně než kategorie (Kim, 1993).

E. De Bono rozlišuje nespecifickou a specifickou tvořivost. Specifická se může týkat oblasti umělecké, vědecké, technické, organizačně-manažerské a sociální. Nespecifičnost znamená obecně předpoklady osobnostní a předpoklady prostředí. Dále hovoří o vertikálním a laterálním myšlení. Vertikální forma je tradiční, vedoucí přímo k vyřešení problému. Ve vertikálním myšlení je logika pod přímou kontrolou a hodnocením. Laterální myšlení je myšlení s otevřeným koncem (De Bono, 1993, 1967). De Bono popisuje 4 kritické faktory spojené s laterálním myšlením:

• rozpoznat hlavní myšlenky, které polarizují náhled na vnímání problému,
• hledání různých způsobů pohledů na věci,
• upuštění od rigidní kontroly myšlení,
• připuštění změny pro povzbuzení jiných myšlenek.

Poslední faktor má co dělat s tím, že laterální myšlení zahrnuje málo pravděpodobné nápady, které se obvykle nevyskytují v běžném chodu událostí. V tomto smyslu může být tvořivost považována za jakousi chybu v přizpůsobování se společenským normám.

Neuropsychologické teorie vycházejí z interpretace tvořivosti na základě elektrických mozkových potenciálů, úrovni bdělosti, hovoří se o theta nebo alfa rytmu, kdy se aktivizuje pravá hemisféra mozku, pro niž je charakteristické uvolnění, větší obrazotvornost, chápání v celku, prostorové vnímání, prožitek.

Jaká je vlastně biologická podstata tvořivé činnosti člověka? Tvůrčí aktivita je stimulována působením některých proteinů. Flexibilita a pružnost v myšlení má vztah k nižší hladině testo­steronu a vyšší hladině dopaminu (Howard, 1998).

Je možno uvést ještě celou řadu dalších teoríí a výkladů tvořivosti, jako je algo-heu­ris­tická teorie Landy (Landa, L., 1993), dispozičně interakční přístup (Cronbach, L., Snow, R., 1977), teorie kognitivní pružnosti (Spiro, Feltovitch, Coulson, Anderson, 1988), teorie chaosu (Gleick, 1996), teorie Czikszentmihalyiho (Czikszentmihalyi, 1997), který se snaží spojit tři elementy a tři přístupy. To znamená osobnostní předpoklady, sociální prostředí a kulturu a určité pole aktivity v podobě odborné úrovně, vyzrálosti a s tím spojené zpětné vazby.

Někteří autoři rozlišují různé druhy tvořivosti. Například Kirton (1976) rozlišuje inovátory a adaptory. Podle něj jsou inovátoři i adaptoři ve svých aktivitách tvůrčí, ale každý jiným způsobem. V každém případě jsou ale oba styly důležité a nezbytné pro rozvoj firmy a její prosazování v konkurenčním boji. Terminologie Kirtona je odlišná od běžně používané terminologie tvořivosti. Vymezení pojmu inovátor, jak je uveden v Kirtonově teorii, odpovídá dost jednoznačně tvořivosti, kdežto adaptor, tak jak je popisován, by se dal označit spíše jako inovátor, ne v tom smyslu, jak je běžně užíván (Mikuláštík, 2010).

Herman rozlišuje (Lumsdaine, 1994):

• typ A – matematický, technický, logický,
• typ B – organizační, kontrolní, konzervativní,
• typ C – emoční, duchovní, nadaný v hudbě,
• typ D – inovační, vizuální, intuitivní.

Těmto čtyřem stylům odpovídají i způsoby učení. Stylu A je nejadekvátnější externí učení, shromažďování a analyzování dat. Stylu B je nejadekvátnější praktické učení za využívání nákresů, náčrtků a jiných vizuálních názorných pomůcek. Stylu C odpovídá interaktivní učení, životní zkušenosti, diskuze. Stylu D odpovídá způsob učení označovaný jako interní, kdy hraje významnou roli představivost. V manažerské práci přichází nejvíce v úvahu typ B a D (Lums­daine, 1994, Mikuláštík, 2010).

Někdy je terminologie odlišná, ale při interpretaci jsou autoři celkem ve shodě. Například Eduard De Bono rozlišuje vertikální a laterální myšlení, Guilford rozlišuje konvergentní a divergentnímyšlení, Pessel rozlišuje myšlení realistické a tvůrčí, Hitt a Stock logické a originální. Orlík rozlišuje racionální a intuitivní myšlení. Koestler (1964) asociativní a bisociativní myšlení. Třídění bývá odlišné nejen svou terminologií, ale i denotátem. C. R. Rogers (1954) rozlišil konstruktivní a destruktivní tvořivost. A. H. Maslow (1959) rozlišuje speciální tvořivý talent a sebeaktualizující tvořivost a současně také primární a sekundární tvořivost (Mikuláštík, 2010).

Martina Schwarz-Geschka (1994) rozlišuje několik druhů tvořivosti v podobě škál. Na těchto škálách porovnávala tvořivou aktivitu v Japonsku a v USA:

1. individuální versus skupinová tvořivost,
2. vědecky orientovaná versus uživatelsky orientovaná tvořivost,
3. samovolná versus kultivovaná tvořivost,
4. monofunkční versus multifunkční tvořivost,
5. logicky-analytická versus emočně-intuitivní tvořivost.

Je možno rozlišovat různé úrovně tvořivosti podle následujících kritérií:

• expresivní, imaginativní, intuitivní, fantazijní, výrazová, která se dá charakterizovat jako základní a spontánní a může se projevovat v různých činnostech,
• heuristická (řešení problému, tvůrčí myšlení),
• technicky orientovaná v podobě konstrukční činnosti nebo v podobě objevování,
• produktivní se uplatňuje v řemeslné činnosti, v oblékání, ve zdobení…
• invenční by se dala specifikovat jako vytváření nové kvality ze starých a známých prvků (sem je možno zařadit technické vynálezy a zlepšovací návrhy),
• inovační, v této podobě jde o hluboké porozumění problematice ve vědecké práci, v umění nebo i v průmyslu a obchodu, v manažerské práci; tvůrčí práce může mít podobu postupného zlepšování,
• reprodukční v podobě interpretace tvůrčího díla, produktu někoho jiného,
• emergenční, kde vyšší forma vzniká spojením nižších prvků do nových souvislostí, hledání vyššího řádu; to je nejvyšší úroveň tvořivosti, které dosahují tvůrci uměleckých a vědeckých děl, objevitelé a vynálezci (Mikuláštík, 2010).

Každý z nás může postupovat v tvůrčí aktivitě několika odlišnými postupy, měnit je v závislosti na cílech, na objektu činnosti, kterým se zabýváme, na úrovni zručnosti, zasvěcení do problematiky a na síle motivace. Ovlivňuje to také to, zda pracujeme jako jedinec nebo jako člen týmu.

Všechny přístupy při definování tvořivosti mají své částečné opodstatnění, ale nelze je absolutizovat. Jestliže chceme vymezit kreativitu co nejpřesněji a co nejefektivněji, měli bychom vycházet z určitých posuzovacích kritérií, které umožňují integrující a synergické pojetí. Modul se tím stává samozřejmě velmi složitým, ale neznamená to, že méně pravdivým.

Popis jednotlivých výkladů ukazuje, že někteří autoři preferují faktory vnitřní, osobnostní, jiní tvůrčí proces, jiní faktory vnější. Novější teoretické koncepce se snaží o určité komplexnější pochopení a interakci jednotlivých složek, snaží se překonat pouhou fenomenologickou orientaci a chtějí jít více do hloubky. Pokud tvořivost považují za vlastnost osobnosti, snaží se ji nazírat v komplexnosti se všemi složkami psychiky, integrujícím způsobem, jako složitě podmíněný faktor, v kontextu podporujícího či demotivujícího prostředí, jako multidimenzionální, a proto také náročný na poznání a pochopení. Tomu odpovídá přístup Terezy Amabile (1983), tzv. komponentní sociálně-psychologický model, Sternbergův konfluenční investiční model (1996), Findleyho a Lumsdenův model (1989).

Také Rhodes (1961) se pokoušel nalézt sjednocenou obecnou definici tvořivosti a hledat interpretaci, která by pomohla pochopit komplexnost a souvztažnost tvořivosti v osobnostně-sociálním kontextu, což provedl na základě přezkoumání 40 různých definic významných badatelů a zjistil, že tyto formy výkladu si nemusí až tak dalece odporovat. Že se do určité míry překrývají, případně doplňují, že tvoří funkční celek, který je tvořen čtyřmi faktory. Označil je jako 4 P (personality, process, product, press of environment – osobnost, proces, produkt, prostředí).

Kritéria, která by měla sloužit jako měřítko pro pochopení, ale současně také analytické vidění všech důležitých faktorů ovlivňujících tvořivost, jsou:

• osobnostní vlastnosti a sebereflexe,
• proces tvůrčí činnosti,
• mezilidské vztahy, interakce, sociální kontext,
• vztahy osobnosti k tvůrčí činnosti, motivace,
• tvůrčí produkt,
• pracovní prostředí a podmínky pro tvůrčí činnost,
• rozvoj osobnosti tvůrce.

Studium tvořivosti je interdisciplinární a v rámci oboru management má velmi důležité místo. V tomto smyslu se používá pojem kreatologie. Na výzkumu a aplikování tvořivosti se podílejí psychologie, sociologie, historie, ekonomie, pedagogika a odborníci, vědci v jednotlivých oborech, kde se jedná o nové objevy. Hodně se o tvořivosti v tomto kontextu hovoří, ale praktické efekty jsou minimální, spíše nahodilé. Psychologie má možnost svým přístupem obohatit teorii managementu o poznatky z tvořivosti jako vlastnosti osobnosti a tvůrčího procesu

Převzato z knihy „Kreativní ekonomika“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.