Kreativní ekonomika a kreativní manažer



Tvořivost je nutno chápat jako vyabstrahovaný fenomén, neexistuje samostatně, je součástí psychiky jako celku, projevuje se vždy v souvislosti se všemi možnými psychickými funkcemi. Je součástí kognitivních aktivit jedince. Člověk něco chce, záleží na tom, jak moc to chce a jaké má k tomu předpoklady. To pak ovlivňuje jeho aktivitu a konečný výsledek. Ten, kdo chce být více tvůrčí, se snaží zdokonalovat, snaží se využívat všechny možné osvědčené i nové metody v podobě heuristiky, bioniky, informatiky, imaginace, případně týmové postupy hledání řešení (brainstorming, synektika…), inspirativní postupy (Mikuláštík, 2010).

Musíme mít nějaké informace (ne vždy jsou snadno dostupné), nějaké východisko, nějaké zkušenosti, vědomosti, odkud bychom mohli začít. Omezenost informací může být způsobena samotným subjektem i sociokulturním prostředím. Sami o sobě nemůžeme vědět řadu informací a jejich interpretaci bez interakce v sociálním prostředí. Malíř musí něco vědět o kompozici, o barvách, znát techniku, mít určité zkušenosti, znát dosavadní směry vývoje a mít zpětnou vazbu, jak je vnímáno jeho dílo. Avšak někteří umělci byli posedlí celý život svou tvorbou, navzdory tomu, že neustále dostávali negativní zpětnou vazbu (P. Gauguine, V. van Gogh). Mnozí dokonce pohrdali reakcemi veřejnosti i kritiků. U manažera je to trochu jinak. Pozitivní zpětná vazba je pro něj nezbytná. Ale nemůže se stát toto východisko i určitou bariérou? Může, zejména to, co má charakter zaběhaných postupů, systémů, schémat a tradice. Omezuje to určitým způsobem manažerovu svobodu.

Mělo by být užitečné nebo smysluplné to, co tvoříme? Je to jiné v umění, jiné ve vědě a jiné je to ve světě ekonomie. V ekonomii se předpokládá, že to, co vytvoříme, bude ekonomické, efektivní (maximální zisk s minimálními výdaji).

Smyslové orgány jsou primárním nástrojem poznávání. Čím více smyslů je do poznávání zapojeno, tím více jsme schopni vnímat celek i detaily, tím jsme senzibilnější. Tvořivý člověk vnímá intenzivněji a citlivěji. Životnost představ působí také motivačně. Je možno se tomu naučit. Vyžaduje to koncentraci, schopnost vnímat zážitky, cvičit schopnost citlivě rozlišovat. Vnímat nejen přítomnost, ale vidět i do budoucnosti.

Při vnímání je důležité také zapojování aktivní pozornosti, schopnost pohroužit se do problému, umět vypnout, když je třeba, vnímat vědomí i podvědomí, zaměřovat se na podněty z prostředí i ze svého nitra. Tvůrčí člověk je schopen vnímat široce velké množství podnětů v kontextu, ale je také schopen koncentrovat se pouze na jeden podnět velmi do hloubky. Široká forma koncentrace odpovídá divergentnímu myšlení, koncentrovaná forma odpovídá konvergentnímu myšlení.

S narůstajícím vybuzením (arousal) se pozornost soustřeďuje pouze na významné podněty a jde do hloubky, a naopak když vybuzení klesá, stávají se dostupné i jiné, vzdálenější podněty. Jestliže roste složitost úkolu, snižuje se vnímání širšího rozsahu. Větší šíře nápadů i hloubka koncentrace je při pozitivních emocích a humorném přístupu. Jedinec získává uvolněnost, hravost, která je významná při hledání alternativ. U negativních emocí se objevují spíše originálnější nápady (Mikuláštík, 2010).

Paměť je důležitou součástí vědomé, podvědomé i nevědomé psychiky. Tvořivost bez paměti fungovat nemůže. Tvořivost je aktivita mysli, která čerpá z dosavadních zkušeností, které jiným způsobem přestrukturovává. Vědomá, podvědomá i nevědomá psychika pracuje prostřednictvím paměti. V paměti jsou zkušenosti, znalosti, zážitky, dovednosti, pocity, které jsou základnou, na níž tvořivost může stavět něco nového. A to paměť krátkodobá i dlouhodobá, která je důležitá pro řešení problémů.

Pro tvůrčí proces je důležitá nejen paměť, ale i výběrové zapomínání, což znamená eliminování nekompetentních, nadbytečných, nepodstatných informací. Podržené informace jsou využívány v podobě restrukturace, nové kombinace, hledání nových souvislostí, nových možností, které doposud nebyly použity. Pokud paměť, ale i jiné psychické funkce jsou využívány delší dobu v práci na nějakém problému a nedosáhne se kýžený výsledek, může dojít k vyčerpání. Je nezbytné si odpočinout, což se dá označit jako inkubace. V průběhu této formy relaxace dochází k podvědomé restrukturaci souvislostí, vztahů a spontánně se může objevit nové řešení (osvícení), které je mnohdy docela jednoduché.

V tvůrčí aktivitě hrají velmi důležitou roli emoce. Je nutné je orientovat správným směrem, nepotlačovat například negativní emoce, ale využívat je ve zvýšeném úsilí (například vztek, když se nám stále nedaří). Neměli bychom se utápět ve špatných náladách. O svých emocích je potřeba hovořit s jinými lidmi, samozřejmě s těmi, kterým důvěřujeme. Uvolňuje to napětí, pomáhá to intenzivněji prožít pozitivní zážitky a snižuje to sílu prožitků negativních. Když prožíváme takové stavy, měli bychom si je nejen uvědomovat, ale i promítnout do svých imaginativních představ, což je důležitý tvůrčí nástroj.

Podle J. K. George a J. Zhoua (2002) pozitivní a negativní emoce ovlivňují tvůrčí aktivitu. Pozitivní nálada negativně ovlivňuje tvořivost, když je uznání, odměna a jasnost pocitů vysoká. Když je uznání i jasnost pocitů nízká, je vztah k tvořivosti pozitivní, ale jen nepatrně. Negativní nálada je pozitivně spojena s tvořivostí, když jak uznání, tak odměny a jasnost pocitů jsou vysoké. Negativní nálada záporně ovlivňuje tvořivost, když uznání je vysoké a jasnost pocitů je nízká. Lidé s pozitivními náladami, kteří mají celkově objektivní postoj k tvořivosti a mají jasno v tom, co cítí, mohou potřebovat realistickou zpětnou vazbu týkající se toho, jak jsou na tom s tvořivostí. Lidé s pozitivní náladou jsou šťastnější, dovedou lépe přijímat spo­třební zboží, optimisticky se dívají do budoucnosti. Lidé s pozitivní náladou dovedou více zobecňovat, a to tvořivějším způsobem, jsou flexibilnější, jsou tvořivější při zpracovávání informací, využívají více marginální myšlenky. Emoce se integrují a dávají tvořivému procesu hloubku prožitku i motivovanou agitovanost. Negativní nálada vede k zužování a větší koncentraci pozornosti, více je používán analytický přístup (Hirt, E. R., 1999, Mikuláštík, M., 2010).

Samotný tvůrčí proces má ambivalentní emoční průběh, střídají se fáze napětí a uvolnění (strach svazuje), radosti i smutku, produkování množství různých forem řešení problémové situace s fázemi pozastavení se nad některou z nich a hledání způsobu využití, rozpracování, elaborování a ověřování. To vše je hluboce prožíváno. Dabrowski hovoří o pozitivní desintegraci (emoční nerovnováze) (Piechowski, 1999, Mikuláštík, M., 2010).

Tvůrčí pracovníci mívají zvýšenou hladinu vzrušivosti, dráždivosti, a to v několika směrech. Přitom tato vzrušivost nemusí být ani spojena s podnětem. Intenzivní emoční prožitky jsou doprovázeny neurovegetativními projevy, jako je bušení srdce, tremor, pocení… Zvýšená dráždivost může mít podobu psychomotorickou, smyslovou, intelektovou, imaginační, emoční:

• psychomotorická dráždivost – tendence pracovat s velkým nasazením, obliba v intenzivní sportovní aktivitě nebo fyzické práci, impulsivnost, soutěživost, výrazný způsob mluvení s rychlým spádem až afektovaností, soutěživost (neznamená to ale, že každý tvořivý člověk takový musí být, záleží i na osobní orientaci, zálibách a osobních rysech, s přibývajícím věkem může docházet k umírnění),
• smyslová dráždivost – může se týkat různých smyslových aparátů, může se projevovat v potěšení a zájmu o krásné věci, zvuky a barvy přírody, umění, zvuky slov, ochutnávání, sex, v některých případech labužnictví nebo zvýšená konzumace dobrých jídel, nebo naopak přehnaná averze k jiným jídlům, vůním, kouření, alkoholu, nakupování, sexu, k touze být obdivovaný,
• intelektová dráždivost – touha po vědomostech, a to nejen z vlastního oboru, zvědavost, preciznost ve vnímání a koncentraci, hledá potěšení v analýzách, v logice, reflexní myšlení v podobě pozorování svých vlastních myšlenkových procesů, nezávislost v myšlení, zájem o morální hodnoty, o politiku, nevyřešené problémy přitahují pozornost jako výzva,
• imaginační dráždivost – je velkým zdrojem nových nápadů, představivost je bohatá, vizualizovaná, typické je snění s otevřenýma očima, schopnost přeměňovat zážitky na představy, a tyto pak využít v praxi, představy umožňují snadno nacházet analogie a zavádět je do materiálů, které jsou doménou tvůrce, netoleruje nudu, netoleruje rutinu, představy se mohou mísit s reálnými vjemy, takže někdy může docházet k dezorientaci při vnímání hranice mezi realitou a představami,
• emoční dráždivost – nadměrná všímavost k pocitovým prožitkům u sebe i u jiných, intenzivnější prožívání, vášeň a citlivost, citlivost k sociálním problémům, sympatie k lidem, k živé přírodě, silné vztahy k jiným lidem; intenzita prožitková, vášeň a citlivost jsou většinou spojovány s tvůrci v oblasti umění, ne v oblasti vědy, techniky či podnikání. Přesto ale emoční intenzita je i u této skupiny tvůrců větší. Je potřeba si uvědomit, že intelektuální procesy nemohou existovat odděleně od emočního prožitku (upraveno podle Piechowski, M., M., 1999, Mikuláštík, M., 2010).

Zvýšená dráždivost může mít někdy i negativní dopady, například se může obracet proti jiným lidem a někdy i proti samotnému tvůrci.

Existuje pět emočních vlastností, které mají důležitou roli v tvořivosti:

• Je to schopnost smýšlet o představách, myšlenkách, které mají citový základ, je to schopnost vnímat myšlenku i s jejím emočním podtextem.
• Je to schopnost kontrolovat se, regulovat své citové prožitky i chování. Je to vlastně integrace poznání a modulace emočního materiálu.
• Je to schopnost vciťovat se do emocí jiných. Jednotliví lidé se liší v míře hloubky prožitku a v orientaci spíše na negativní či pozitivní emoce.
• Citové potěšení z výzvy, což znamená, že se s nadšením pouštíme do řešení. Pozitivní emoce vyvolává pozitivní myšlenky, pozitivní city usnadňují tvůrčí řešení problému.

Obecně lze říci, že tvořivost v oblasti vědecké a technické vyžaduje vyšší míru emoční stability než v oblasti umění. Rozdíly jsou jak v námětech, tak v hloubce ponoření se do emočních stavů.

Negativní emoce jsou stresovou reakcí a mohou být zdrojem vnitřního napětí, interpersonálních konfliktů a snížené schopnosti zaujetí a koncentrace. Proto bychom je měli regulovat, snižovat jejich intenzitu. Do určité míry je možno je regulovat pomocí relaxačních metod, ale existují i specifické postupy:

Motivační dispozice mohou mít podobu pudů, potřeb, zájmů, hodnot, postojů, idejí, ideálů. Klasický model motivace je možno chápat jako model nedostatku. Takovou motivaci lze označit jako fyziologickou. Pro stimulování tvořivé činnosti tento model neplatí. Člověk chce více než uspokojovat fyziologické nebo základní psychologické potřeby. Nebude se cítit uspokojen ani tehdy, dosáhne-li určitého statusu, jeho vnitřní pohnutky jej tlačí stále dopředu. Je zaujatý určitou činností, chce více poznat, překročit své hranice, dokázat sám sobě, že jeho život je smysluplný. A navíc má potěšení z vlastní činnosti. To znamená, že vnější prostředí působí jako podmiňování, jako stimulace, což vyvolává motivaci. Vnitřní primární hnací síla něco vytvořit, něco se dozvědět, něco zkoumat je u zaměstnanců nejúčinnějším motivačním zdrojem tvořivé práce.

Tvořivá práce by měla být oceňována, měla by být podporována přirozená forma tvořivosti. Vedení firmy by zaměstnancům mělo dávat najevo, že od nich očekává inovaci a nemusí to být jen cestou formální. Mnohé inovační nápady se objevují neočekávaně jako výsledek nadšení pracovníka.

Takže nejde o uspokojování potřeb existenčních, nýbrž o osobní růst, o uspokojování seberealizace, o naplňování zvídavosti.

Motivace se v průběhu života mění tak, jak se mění celý člověk. Motivy mají jinou hierarchii, mění se hodnotový žebříček, mění se ideály (Mikuláštík, M., 2009).

Obecně lze uvést několik důležitých motivů tvůrčí činnosti:

• vnitřní, primární potřeba dělat něco, co je pro mě přitažlivé, co mě baví, mohu mít potěšení z četby, z hraní na housle, z organizování pracovní činnosti,
• vnitřní, primární motivace, jako je zvídavost, která odráží snahu jedince udržet pro něj optimální úroveň vzrušení, velmi zvědavý jedinec je ochoten více riskovat, čímž získává bohaté a nové zkušenosti, rozšiřuje se mu obzor,
• jako vnitřní motiv může sloužit i to, že něčemu mnohem více začínám rozumět, některé aktivity mohou působit přímo relaxačně,
• řešení konfliktu, je to potřeba vyřešit nějaký vnitřní rozpor nebo zbavit se vnitřní úzkosti,
• extrinzická identifikační motivace – jedinec se identifikuje s hodnotou aktivity,
• extrinzická integrovaná motivace – shoda s vlastním jednotným vnímáním sebe sama,
• extrinzická potřeba prokázat své vlastní schopnosti,
• externí – vnější kontrola,
• snaha vyniknout, být úspěšný – extrinzická potřeba,
• dosáhnout morálního nebo nějakého jiného ocenění – extrinzická potřeba,
• dosáhnout slávy, vydělat peníze… – extrinzická potřeba,
• pocit odpovědnosti za něco, tlak pocitu viny nebo sebeúcty,
• být užitečný pro společnost, pro lidstvo, pro firmu,
• identifikace s určitými názory, normami…

Výraznou podmínkou tvořivé činnosti je tedy silná motivace, která má určité trvání a oživení v novosti a nekonformismu. Někteří lidé mají všechny možné předpoklady pro to, aby byli tvořiví, ale proto, že jim chybí motivace, je jejich tvořivost utlumena, zejména když tvůrčí činnost vyžaduje několikaleté soustředění. Csikszentmihalyi (1997) hovoří o nezbytnosti tzv. radosti z tvoření. Používá pojem plynutí (flow), což je možno označit jako stav ponoření se do činnosti tak, že nevnímá ani okolí. Musí zde být ale optimální vazba k osobnostním vlastnostem. Když je výzva, povinnost, úkol příliš náročný a jedinec příliš starostlivý, pečlivý, jeho zaujatost a nadšení se zhroutí. Naopak výzva příliš slabá působí nudně a únavně (Mikuláštík, M., 2010).

Prožitková složka se dá charakterizovat v několika základních prvcích, které vyjadřují sílu motivace:

1. každá fáze tvůrčí činnosti je poznávána, pociťována a prožívána prostřednictvím jasných cílů,
2. bezprostřední zpětná vazba je silným stimulem pro další jednání,
3. nároky a předpoklady jsou prožívány jako vyvážené,
4. jednání a vědomí tvoří jednotu,
5. rozptylování vědomí je vyloučeno a pozornost je věnována všemu, co nějak souvisí se zaměřením aktivity,
6. charakteristické jsou pocity sebezapomnění,
7. také pocit času se rozplývá a ztrácí,
8. aktivita je zaměřená k sebeuspokojení a seberozvoji, pokud jde o plynutí, o ponoření se do činnosti, kterou vykonáváme (Mikuláštík, M., 2010).

Pro tvůrčí činnost jsou velmi užitečné představy. Tvůrčí představy mohou být vyjádřením nitra osobnosti, ale i dojmů, které na jedince působí. Flexibilnost představ je mnohem větší než realita. Tvořivý člověk ji dovede využívat, pohrávat si s ní. Pokud chce, dovede využívat denního snění i snů, které se mu zdají v noci během spánku.

Pojmy představa, fantazie, imaginace jsou podobné. Představa může být paměťová nebo fantazijní. Ve fantazijních představách jde o určité přesahy. Dokonce i myšlení může mít určité přesahy v podobě fantazie, imaginace.

Imaginace je vnitřní aktivita psychiky jedince, kde se zkušenosti, přání a představy prolínají, je to forma hravého analogického myšlení, které zdůrazňuje některé předcházející zkušenosti, kombinuje je, vytváří nové možnosti. Hravý přístup při řešení problému zvyšuje pravděpodobnost produkování tvořivých produktů. Logické myšlení se striktními pravidly neposkytuje prostor pro hravé asociace. Imaginace a fantazie ano. Ale fantazie nevede tak často k reálným produktům jako imaginace. Imaginace vede k originalitě. Smysl pro relevantnost oblasti, ve které tvůrčí jedinec pracuje, vede k vysoké kvalitě a jeho interpersonální inteligence a tvořivost kontroluje smysluplnost a užitečnost produktu (zejména v technických oborech, v ekonomii a podnikání).

Imaginace, představy i fantazie nejsou samoúčelné. Mají velký význam při utváření obrazu okolního světa a jeho přetváření. Mohou být zdrojem inspirace a hledání smyslu a pomoci při řešení problémů. To popisuje i Einstein jako nezbytnou součást své práce. Preferoval používání obrazových představ, analogií, symbolů místo slov, když přemýšlel. Slova a matematické symboly používal až v následujících fázích.

Rozvoj představ se dá charakterizovat ve třech základních krocích, chceme-li uplatnit jejich vyšší účinnost v pracovním procesu:

• předvídat specifické potřeby pro změnu,
• hledat lepší cestu,
• formulovat základní plány činnosti.

Technika tvorby představ se dá využívat ve veškeré tvůrčí činnosti. Velký význam má při tvorbě inovačních programů. Rozvíjet se může tím, že rozvíjíme vizuální schopnosti a ve svých důsledcích pozitivně ovlivňujeme kreativitu.

Jedním z postupových kroků je také popis ideální konkurence, tedy vytvoření kritéria, které může sloužit jako minimální hranice pro to, aby naše firma mohla vůbec přežít. Další součástí cvičení představ je znázornění ideálního výrobku budoucnosti s tím, že nebereme v úvahu žádná omezení finanční ani technická. Jiným krokem je shromáždění informací, které jsou potřebné pro to, aby naše společnost byla nejlepší.

Sny se marginálně mohou také uplatňovat v tvůrčím procesu, protože kombinují různorodé prvky, obsahují metafory a symboly jako tvořivý potenciál.

V souvislosti s tvořivostí není možno nevzpomenout i vztah k inteligenci. Kreativita a inteligence není totéž, ale určitý vztah mezi nimi je, a to zejména v technické tvůrčí aktivitě. Tam je inteligence nezbytnou podmínkou tvořivosti (Barron, 1968), a to minimálně ve výši 120 IQ.

Sternberg uvádí, že kreativita překračuje inteligenci, a to v tom smyslu, že klade menší důraz na analytické schopnosti a zdůrazňuje menší zábrany a zvýšenou tendenci a schopnost překračovat hranice běžného omezení, snaha být nekonvenční, ba dokonce i bizarní (Stern­berg, 1997). Richard Feynman, geniální fyzik (nositel Nobelovy ceny za kvantovou fyziku v roce 1962), jeden z největších géniů dvacátého století, měl IQ pouze 122. Jedinec může být daleko víc tvořivější než inteligentní, a naopak může být velmi inteligentní, ale jeho tvůrčí potenciál může být průměrný.

Domnívám se, že tato otázka stále ještě není úplně jednoznačně zodpovězena, přesto se ale přikláníme k pojetí Renzulliho a Mönkse, tedy k překrývání tvořivosti a inteligence a určité vzájemné podmíněnosti (Mikuláštík, M., 2010).

Kreativitě osobnosti se věnovalo již hodně výzkumů. Míra, v jaké by měl být intelekt jako podmínka vysoké tvořivosti zastoupen, je hodnocena odlišně. Ale lze najít určitou shodu v názorech různých autorů na základní znaky kreativní osobnosti:

• kreativní osobnost má minimálně průměrnou, ale spíše vždy nadprůměrnou úroveň osobnostních předpokladů v podobě nadání,
• tvořivá osobnost je schopna vysoké intelektuální produktivity,
• je charakteristická koncepční pružností,
• může integrovat kontroverzní proces a kontroverzní obsah,
• upřednostňuje složité nebo komplexní postupy a informace,
• je schopná vysokého stupně perseverace, odolnosti, ale také
• pružnosti a přizpůsobivosti při řešení problémů,
• má vysokou míru nezávislosti a vysokou míru sebedůvěry,
• je možné jej charakterizovat jako člověka s vysokým stupněm sebedisciplíny a sebekontroly,
• preferuje nové a nekonvenční, aniž by zatracoval realitu.

Také znalosti jsou důležitým zdrojem tvůrčího myšlení. Je možno rozlišit tři základní aspekty znalostí: množství, obsah a struktura. Kvalita znalostí je určována inteligencí a informacemi. Informace jsou objektivním základem, ze kterého se jednotlivé znalosti vytvářejí. Inteligence je schopnost do určité míry dána dědičnými faktory (hereditárně) a faktory, které získáváme zkušenostmi, výchovou, tréninkem, praxí a spočívá v tom, jak s informacemi dovedeme pracovat. Každý jedinec má určité znalosti, dva jedinci mohou mít dokonce stejné informace a stejnou inteligenci, a přesto se znalosti dvou lidí mohou lišit, protože jsou tady další vlivy, jako je hodnotový systém, motivace, dovednosti (jak dovedeme s informacemi zacházet). Rozlišují se znalosti deklarační (to jsou formální znalosti, kterým se učíme ve školách) a znalosti procesní (týkají se metodických postupů při řešení problémů). Složením, rozsahem, strukturou znalostí a specifickými osobnostními rysy ovlivňujeme způsob řešení problémů a tvořivé myšlení. Při srovnání začátečníků a zkušených expertů je možno vidět rozdíly v tom, že začátečníci používají jasné, jednoduché, povrchní informace při řešení problémů. Zkušení experti při hlubších znalostech a zkušenostech jdou více do hloubky a jednají rychleji a přesněji. Experti ve srovnání se začátečníky nebo laiky jsou při řešení nových neobvyklých problémů spíše fixovaní na rutinní postupy, se kterými mívali úspěch v předchozích situacích. Zkušenosti mohou působit pozitivně i negativně. Pozitivně v tom smyslu, že získáváme širší škálu různých přístupů a metod při řešení neočekávaných situací. Tato širší škála může být u tvořivého jedince flexibilně využívána a pozměňována. Dozvídáme se o nových technikách a metodách, které rozšiřují naše možnosti.

Negativně mohou působit v tom smyslu, že některé postupy, používáme-li je velmi často, se stávají takovou rutinou, že máme tendenci je používat v každé situaci. Doposud se osvědčily, proč by nemohly fungovat i teď.

Znalost sebe sama a selfmanagement jsou základními prvky tvořivosti.

Lidé, kteří jsou obdaření tvořivým potenciálem, ne vždy dosáhnou úspěch v tvořivé činnosti. Stává se, že lidé s menším nadáním, ale větší vytrvalostí, mají větší naději na úspěch.

Tvořivé myšlení je bohaté na nápady, otevřené novým podnětům a alternativám. Bývá velmi originální, dost často je tvůrčí člověk schopen myslet velmi konkrétně, a na druhou stranu i abstraktně, záleží to však na oboru (Czikszentmihalyi označuje oblast aktivity jako doménu; Czikszentmihalyi, M., 1997), ve kterém pracuje. Tvořivý člověk je pochybovačný a má tendenci překračovat bariéry, narušovat zaběhané způsoby myšlení a postupy. Tvořivost není pouze divergentní myšlení, jak uvádí Guilford. I konvergentní myšlení má své místo v tvůrčím procesu.

Myšlení je označováno jako nejvyšší typ poznávacího procesu. Používá znaků, a tím zobecňuje a zprostředkovává. Myšlení může být logické nebo intuitivní; konvergentní a divergentní. Logické respektuje pravidla logiky a postupové kroky v podobě algoritmů. Ale jestli má mít svůj smysl v tvůrčím řešení, pak se musí projevovat v alteraci s intuitivním myšlením. Konvergentní myšlení má blíže k inteligenci, jde tedy o hledání jediného správného řešení. Divergentní myšlení má blíže ke kreativitě (nebo podle některých autorů je s ní dokonce identické – Guilford). Jde o to najít všechny možné varianty určitého řešení, objevit něco nového, co není předem dáno. Když řekneme myšlení, předpokládá se, že jde o řešení problémů. Současná psychologie řešení problémů počítá s kontrastem aktivit produktivních a reproduktivních, různého druhu usuzování, imaginace a řízeného myšlení, autistického i realistického myšlení, primárních a sekundárních, vědomých, předvědomých a nevědomých procesů (Neisser, podle Hlavsy, 1985).

Myšlení má různou podobu, a to v závislosti na tom, zda se projevuje více syntetický či analytický přístup, zda převládají deduktivní či induktivní postupy (indukce – cesta od jedinečného k obecnému, od známého k neznámému, od jednoho konkrétního problému k jinému konkrétnímu; dedukce – odvozování, od obecného ke zvláštnímu a jedinečnému), v jaké míře je uplatňována imaginace, jak silné a jakého druhu jsou emoce přítomné při procesu myšlení. Tvořivé myšlení v práci manažera se uplatňuje především ve flexibilitě, jak dovede využívat přístupy analytické i syntetické, začleňovat problém do širších souvislostí, využívat deduktivní i induktivní myšlení, jak dovede interpretovat situace, rozhodnout, kdy použít kritiku a kdy ji spíše odložit, jak dovede reagovat v nových situacích. Pro tvořivé myšlení je charakteristické riskování, přístupnost k alternativním možnostem, neofilie, schopnost kombinovat logiku, imaginaci, intuici.

Pro tvořivého člověka jsou nežádoucí: konformita, předsudky, iracionální víra, negativní postoje, pesimismus, negativní myšlení, jev zaslepenosti (příliš velmé množství dat ztěžuje řešení problému); přesvědčení, že určité věci můžeme použít jen pro jednu určenou funkci; fixované, zejména odborné teorie, mohou také překážet řešení, které bývá někdy velmi jednoduché; předčasná generalizace, odmítání odborných informací a spoléhání na staré a osvědčené pravdy. Vzhledem k tomu, že manažer musí čelit nestabilnímu, nepředvídatelnému světu, nemůže přežít pouze s logickým myšlením. Měl by využívat intuici, imaginaci, svůj způsob řešení měnit podle okolností a charakteru problému.

Pokoušejte se na věci dívat z druhé strany, převrátit je. Snažte se zbavovat různých omezení a nebraňte se sami produkování nových myšlenek. Nechte si otevřenou mysl, neuzavírejte ji předčasným hodnocením.

Pollick a V. Kumar potvrdili ve svém výzkumu, že jak studenti, tak manažeři s vysokou mírou kreativity měli větší víru v podvědomé procesy, spontánnost, používali větší počet technik založených na intuici (Pollick, Kumar, 1997). Intuice se dá charakterizovat jako tichá, podvědomá nebo nevědomá forma znalostí, která nám pomáhá dělat správná a rychlá rozhodnutí. Většina manažerů (ale i jiných lidí) spoléhá často na intuici, protože není čas na podrobnější analýzu a informace jsou omezené. To potvrzuje i Policastro (Policastro, E., 1999), že intuice je efektivní a že se užívá v různých kulturách. Více ji využívají vrcholoví manažeři než manažeři na střední a nižší úrovni. Neznamená to ale, že intuitivní rozhodnutí je vždy správné. Chyby, kterých se při intuitivním rozhodování dopouštíme, se mohou týkat předpojatosti, může to být tendence na základě jednoho znaku předpokládat, že i další znaky jsou stejného charakteru. Také nerozhodnost může být příčinou chyby:

• Intuice je důležitá při tvořivé činnosti, především na začátku tvořivého procesu, což potvrdily osobnosti ze světa umění, vědy i podnikání.
• Pro intuici v technické a ekonomické tvořivosti je důležitá ve větší míře vlastní zkušenost, větší množství informací a práce v informačním procesu.               

Stav organismu znamená, jak je tvůrce svěží či unavený, zdravý či nemocný, a to nejen tělesně, nýbrž i duševně, zda je mladý či starší.

Větší únava vede k nesoustředěnosti. Působí tím pádem na tvořivost spíše negativně. Ale za určitých okolností může mít pozitivní vliv, a to v situaci, kdy tvůrce usilovně pracoval na nějakém problému, shromažďoval informace, přestrukturovával, kombinoval a stále nenacházel řešení, a pak při odpočinku se hledané řešení jakoby samo objevilo. Roli může hrát i únik do snů (velká většina únikových reakcí do snových vizí a představ má tvůrčí podtext) a také fantazie vytváří větší napětí mezi snem a skutečností a příznivější podmínky pro tvůrčí impulz.

Diskuze a výzkumy se realizovaly se záměrem porovnat tvůrčí schopnosti s věkem. Je možno říct, že rozdíly věkové nehrají takovou roli jako individuální rozdíly. Existovali jedinci, kteří dosahovali tvůrčího zenitu až ve stáří (C. Monet, E. Chillida).

Když se pokoušíme něco dělat, ne vždy uděláme nebo dosáhneme toho, co jsme chtěli. Většinou se ptáme, proč jsme to nezvládli. Ale můžeme si položit jinou otázku: co jsme to vlastně udělali? Mnoho lidí, kteří se rozhodnou něco udělat, skončí u věcí, které neměli v úmyslu.

Tak byl objeven teflon, tak byl objeven penicilin. To neplatí jen pro nové objevy, vynálezy. To platí u veškeré tvůrčí práce. I v práci manažera může nastat takový okamžik, že se něco nepodaří, že se objeví výsledek úplně jiný, než jsme očekávali. Manažer by se měl ptát: dá se k něčemu použít to, co by jinak mohlo být považováno za neúspěch? V každé věci, v každém výsledku existuje nějaký skrytý potenciál.

Konformita a tvořivost. Lidé jsou silně ovlivněni společenskou a politickou mocí. Tento vliv může být informační, ale velmi často bývá normativní. Normativní vlivy tvořivost omezují. Konformista důvěřuje normativním názorům. Lidé, kteří nemají dostatečnou sebejistotu, souhlasí se skupinovými názory navenek i vnitřně. Normativní vlivy bývají často spojovány s určitou pozicí ve společnosti. Pokud se v normativní skupině řeší nějaký problém, jednotlivci jsou nuceni postupovat ve shodě se skupinou. Objevuje se tady potenciální nebezpečí, že v průběhu času budou členové skupiny ztrácet svou jedinečnost, svůj tvůrčí potenciál, bude selhávat jejich vývoj tvořivého potenciálu, stanou se konformní. Jedinci, kteří jsou konfrontováni se silným normativním tlakem, mají i jinou volbu. Mohou vzdorovat, bojovat proti skupinovým normám, ale je zde i nebezpečí, že budou vzdorovat proti všem normám a že mohou o ledacos přijít. Vztahy, které se týkají konformity, poukazují na touhu být někým schválený. Tato touha je v lidech velmi silná. Lidé se bojí odmítnutí, chtějí někam patřit, bojí se být sami, proto se přizpůsobí. Kdo trvale odmítá normativní vlivy, bývá potrestán, vyloučen.

Manažeři, kteří poskytují svým spolupracovníkům prostor pro názorovou svobodu a pro výzvy, mají více nebojácných, tvořivých členů ve skupině.

Převzato z knihy „Kreativní ekonomika“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.