Kreativní ekonomika a kreativní manažer



Problémy můžeme charakterizovat podle tří základních kritérií:

• Podle oboru – může to být problém technologický, technický, marketingový, personální.
• Podle obtížnosti – obtížné problémy se nemohou řešit rutinními cestami, nedají se vyřešit běžnými postupy, vyžadují tvůrčí přístup.
• Podle rozsahu problému – rozsáhlý problém vyžaduje hodně práce, hodně zdrojů na vyřešení.

Problémy se dělí také na dobře strukturované a špatně strukturované:

• Dobře strukturovaný problém je takový, který má několik jasně definovaných alternativ řešení, např. hlavolamy, hádanky, šachy, což ale neznamená, že by postup řešení byl snadný a rutinní.
• U špatně strukturovaného problému nemá řešitel prostor pro algoritmické postupy, těžko hledá plán řešení, protože se s takovou situací ještě nesetkal. Dost často se na řešení přijde vhledem (insight), což je náhlé pochopení, náhlý nápad („aha zážitek“). Ačkoliv to vypadá jednoduše, někdy jako náhoda, neznamená to, že by této situaci nepředcházela tvrdá práce v podobě shromažďování dat, hledání možností, prozkoumávání alternativ (Sternberg, 2002). Ale vhled se může objevit i u dobře strukturovaných problémů. Sternberg a Davidson (1984) navrhli ve své práci dělení vhledu do tří kategorií:

1. Vhledy výběrového kódování, které odlišují podstatné informace od nepodstatných. Řešitel si musí vybrat ty informace, které jsou pro zvládnutí jeho problému nejdůležitější, redundantní infomace odfiltrovat.
2. Vhledy výběrového srovnávání jsou originálním vnímání toho, jaký vztah má nová informace k informacím starým. Využití analogií je formou výběrového srovnávání.
3. Vhledy výběrového kombinování zahrnují takové postupy, v nichž jsou shromážděná data kombinována originálním a produktivním způsobem (Mikuláštík, M., 2010).

Jednoznačný problém se dá řešit algoritmicky. Nejednoznačný problém vyžaduje heuristické postupy. Použití heuristiky je důležitou součástí tvořivosti a inovačních procesů ve firmě. Je to schopnost hledat něco nového, když něco nefunguje a nebo když něco funguje až příliš dlouho. Ve své zkušenosti máme uložena jednoduchá heuristická schémata, ale protože u složitějších problémů jsou nedostačujícím metodickým postupem, musíme tvůrčím způsobem hledat jiné heuristické postupy, přičemž můžeme používat různé tvůrčí techniky. Když řešitelé přemýšlejí nad problémem, na nějž nemohou najít ihned odpověď, zkoušejí heuristické postupy v podobě analýzy prostředků a cílů, postupováním dopředu, postupováním dozadu nebo testováním celé řady nápadů, které je napadají (Mikuláštík, M., 2010).

Tab. 6.3: Ukázka typů heuristiky

Heuristika může být používána v otevřené podobě s týmem nebo v uzavřené podobě, kdy pouze vedoucí skupiny provádí změny v řešeném projektu na základě posouzení návrhů skupiny. Je potřeba pracovníky povzbuzovat v používání heuristických postupů. Základní heuristické postupy jsou:

• rozložit problém na menší části a určit cíle těchto menších částí,
• nemůžeme-li něco odstranit, měli bychom vliv tohoto faktoru znemožnit,
• jestli chceme něco oddělit, měli bychom vědět proč a dále přemýšlet, zda to nemá nějaké souvislosti s jiným okruhem,
• využívejme analogii, hledejme analogickou situaci v jiné oblasti, v jiném oboru a použijme jeho řešení,
• podívejme se na problém z různých stránek, nová definice může znamenat možné řešení, zkusme přerámovat situaci,
• odstraňme vše, co nepotřebujeme,
• předpokládejme, že všechna omezení padla a při řešení zkoušejme úplně něco nového,
• sestavme seznam domněnek a začněme o něm přemýšlet, srovnávat, vyřazovat, nejdříve rozšiřujme, pak zužujme, vyměňme, přeorganizujme, zkusme všechny možnosti,
• problém důkladně studujme, analyzujme a když už nebudeme vědět, jak dál, připravme se na inkubační dobu,
• selže-li nějaký postup, zkusme úplně opačný, při přemýšlení nad platnými paradigmaty vytvářejme paradigmata paradoxní (Mikuláštík, M., 2010).

Heuristika usnadňuje řešení problému, ale na druhou stranu může být i zdrojem chyb ve smyslu předčasného zobecňování, ve smyslu ztotožňování malých vzorků populace s celou populací. Simon jako zdroje chyb rozlišuje heuristiku dostupnosti, což znamená, že vyvozujeme s větší rozhodností jen z dostupných zdrojů. Heuristika zakotvení je způsob myšlení, kdy se necháme ovlivnit nějakým prvkem objektu tak, že se na něj upneme jako na východisko. A heuristika reprezentativní je chyba, kdy preferujeme alternativu, o které jsme něco slyšeli před alternativou, o které nevíme nic (Simon, 1997, Koukolík, F. Drtilová, J., 2002, Mikuláštík, M., 2007). Vyhýbání se riziku znamená, že vybíráme možnosti s menším reálným ziskem. Další chybou v heuristických postupech je iluzorní korelace, což je tendence vnímat některé události, jako by spolu souvisely, ačkoliv mezi nimi žádná souvislost není, a nebo přehlédneme, že korelace mezi A a B není přímá a jednoznačná, že jsou tady ještě další vlivy. Také sebepřeceňování, příliš vysoké aspirace, retrospektivní předsudky (když dojdeme k rozhodnutí my a nebo někdo jiný a známý výsledek může zkreslit pohled na náš původní rozhodovací proces) vedou ke špatným rozhodnutím.

Postup při myšlení je odlišný nejen individuálně, ale i podle profese, podle zaměření. Matematik, finanční analytik, účetní pracuje především s abstraktními symboly, konstruktér používá spíše ikonické myšlení. Manažer potřebuje někdy analytické myšlení, někdy zase spíše ikonické myšlení. Analytický typ rozčleňuje problém logicky na související části, prvky, které posuzuje, a znovu pak po zpracování skládá dohromady. Ikonický nebo imaginární typ má předpoklady být rychlý v generování myšlenek, pracuje metodou pokusu a omylu. Ikonické a imaginativní postupy myšlení jsou významné pro práci manažera, protože se uplatňují u otázek, které směřují k nalezení problému. Například „Na jakých problémech chci opravdu pracovat?“, „Jak je mám hledat?“ Poněkud jinak bude manažer přistupovat k situaci, kdy bude problém řešit. Odborné a profesionální vzdělání se zaměřuje na ty myšlenkové pochody a na ty symbolické jazyky, které nezbytně patří k oboru. Převažující zaměření v technice, technologii a ekonomice je ale především analytické (Mikuláštík, M., 2010).

Deduktivní a induktivní usuzování jsou nezbytnými postupy při řešení problémů. A to především u problémů ekonomického, technického či technologického charakteru. Při tomto postupu záleží na pravdivosti či nepravdivosti premis, na jejich vztažnosti. Deduktivním usuzováním je tzv. usuzování podmíněné (jestliže, pak…). Další způsob deduktivního usuzování je usuzování na základě sylogismů, což je kategorické přiřazování jednotek do nějaké třídy v podobě premis, a z toho vyplývající závěr (např. všechna A jsou B není totéž jako všechna B jsou A). V poslední době se začíná hodně používat mentálních modelů (Johnson-­-Laird, Byrne a Schaeken, podle Sternberga, 2002).

Při induktivním usuzování nemusí vždy výsledek dosáhnout logicky pozitivního závěru. Závěry mají spíše charakter pravděpodobnosti, ale přesto je to postup velmi užitečný, dokonce i ve vědecké metodice. Induktivní pozorování a myšlení může používat také analogii, asociace či časovou chronologii.

Vylučovací metoda je postup, kdy si stanovíme několik kritérií a vylučujeme všechny objekty, které toto kritérium nesplňují. Nebo to může být technika označovaná jako podmíněná pravděpodobnost nebo kauzalita.

Také metafory a analogie jsou nástrojem tvůrčího myšlení. Metafora je vyjádření, kterým se snažíme vyjádřit určitou myšlenku obrazně, tedy že použijeme například výraz „podnik je dojná kráva“ nebo „zmrazení účtu“. Metafory se často používají k vyjádření něčeho, pro co se hledá těžko vyjádření pomocí jazyka logiky. Metafory se používají i jako hravá metoda tvůrčího myšlení, umožňují totiž domýšlení, otevřenost novým možnostem. Smyslové představy jsou typickým doprovodem metaforického vyjadřování, což odpovídá mentalitě pravé hemisféry. Je to větší otevřenost pro vnímání problému více smysly, umožňuje nám to odpoutat se od norem, od konformity a od logiky. Metafory myšlenky oživují, zpředmětňují.

Analogický transfer je cesta pro možnost překročit ontologické hranice, přicházet na nové myšlenky, na nové využití něčeho, na deformování, transformování, na objevování.

Analogie mohou být:

• osobní – osobní identifikace s objektem nebo problémem,
• přímá – jde o porovnání paralelních faktů, jak tomu bylo u Gutenbergova knihtisku (inspirací mu byl vinný lis a ražení mincí) nebo u Pascalovy teorie pravděpodobnosti (inspirací mu byly hazardní hry), podobně vznikl i Bellův první telefon,
• symbolická – popisuje problém neosobními obrazy, například v podobě poetické odezvy,
• fantazijní – v podobě nejdivočejších snových vizích, které jdou ale také v některých případech realizovat.

Metafory a analogie jsou využívány v synektice, a jsou běžné jako nástroj tvůrčího myšlení (Mikuláštík, M., 2010).

V některých případech, zvláště při řešení složitého problému, je vhodné kombinovat různé postupy. Čím déle můžeme nechat problém otevřený, tím je pravděpodobnější, že přijdeme na originální řešení.

Myšlenky, které nás napadají, mohou mít různou kvalitu. Kvalita myšlenek je ale subjektivní, není možné jim připisovat absolutní hodnotu. Úsilí, které vynakládáme na vyřešení problému, je potřebnou, ale ne dostatečnou podmínkou kvality dobré myšlenky. Kvantita produkuje kvalitu, což znamená, že tvůrce, který produkuje velké množství nápadů, má větší naději, že najde nějaký dobrý nápad.

Je důležité, kdo nápady produkuje.

Řešení problému neznamená jen identifikaci různorodých elementů, ale i jejich staré a nové spojení v synergickém celku. Vztahy mohou mít různou podobu:

• rovnost – zkoumané objekty jsou identické a nebo jsou si podobné, mohou se podobat funkcí, tvarem, formou, barvou,
• kontrast – objekty mají protikladný, antagonistický charakter,
• členství – element je podřízeným členem nějakého celku, částí nějaké nadřazené vyšší třídy,
• použití a příčina – jedno používá druhé, jedno způsobuje druhé, jedno je závislé na druhém,
• rovnocenné spojení – dva prvky existují vedle sebe v celku jako nezávislí členové.

Při řešení problémů má řešitel tendenci postupovat rutinně, používá určité stereotypy, je zafixován na určitou strategii, která se zatím vždy osvědčila. Chceme-li být tvůrčí, musíme se od těchto přístupů oprostit, jinak vylučujeme a priori všechny další možnosti. Tento postup se označuje jako transfer. Může být pozitivní nebo negativní. K negativnímu transferu dochází, když vyřešení předcházejícího problému ztěžuje řešení problému nového. Pozitivní transfer znamená, že úspěšné vyřešení předcházejícího problému ulehčuje řešení problému následného. Analogie je také formou transferu. Při náročnějších, špatně strukturovaných problémech s otevřeným koncem je vhodnější metoda postupného zdokonalování a nebo postup pokus a omyl.

Nezbytným předpokladem pro zvládání problémů jsou znalosti, zejména odborné. Zkušenější podávají lepší výkony, protože mají své znalosti obvykle lépe organizované, zejména na základě dosavadních životních zkušeností. Avšak v situacích zcela nových na tom bývají mnohdy hůře než nezkušení, protože jejich asociace a analogie jsou příliš zatíženy minulostí. Při určování způsobu, jak daný problém reprezentovat, stráví zkušení odborníci více času než začátečníci, ale na druhé straně stráví podstatně méně času při realizaci strategie řešení (Bryson, 1991, Mikuláštík, M., 2010).

Převzato z knihy „Kreativní ekonomika“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.