English version
Cesta k jednotné měně Euro nebyla vůbec jednoduchá a jednoznačná. Dynamika, kterou projekt Evropské měnové unie (EMU) získal v r. 1990, byla do jisté míry důsledkem odhodlání Francie, které vyplývalo z přání nahradit poručnictví Bundesbanky společnou kontrolou měnové politiky a obecně z přání posílit struktury Společenství tak, aby si poradily s růstem síly Německa. Francouzi tak stejně jako v r. 1950 učinili ze své politiky ve vztahu k Německu evropskou politiku, kterou pak přijaly z různých důvodů za svou i některé další členské státy, zejména Belgie, Itálie a Španělsko. Federalisticky orientována byla i velká část Evropského parlamentu, reprezentována většinou v něm zastoupených politických stranických skupin a významnými politiky jako např. Giscard a Schmidt. Stejné cíle sdílela i Komise, jejíž předseda Delors sehrál při tvorbě projektu rozhodující úlohu.
Nutno dodat, že se projekt EMU se těšil i výrazné podpoře ze strany průmyslových a finančních okruhů. Podnikatelé dokonce založili Sdružení pro Evropskou měnovou unii. V jeho čele stanul prezident společnosti Philips, jeho zástupcem byl prezident Fiatu. Od tohoto projektu se očekávalo, že kromě zisku z liberalizace finančních trhů, odhadovaného v Cecchiniho zprávě na více než 40 mld. ECU ročně, ušetří měnová unie dalších minimálně 15 miliard na transakčních nákladech, vyvolaných nutností konvertovat finanční prostředky z jedné měny do druhé. Pro průmysl je důležitým argumentem ve prospěch HMU jistota, s níž by podniky mohly dlouhodobě plánovat investice a obchod v rámci Společenství. Průmysl byl taky motivován přetrvávající obavou z toho, že by měnové problémy mohly narušit program jednotného trhu, zatímco měnová unie by takové nebezpečí úplně vyloučila. Pro soukromý sektor vytváří Euro rámec, v němž se evropské firmy mohou stát plnohodnotnými hráči v mezinárodním finančním systému. Na politické úrovni mělo Euro posílit jednací pozici Společenství vůči dolaru a jenu, podobně jako ji svého času v oblasti obchodu posílil společný celní tarif.
Hospodářská a měnová unie měla samozřejmě i své odpůrce. Podle některých obav byly slabší země těsným napojením na německou marku v měnové oblasti poškozeny. Němci se na druhé straně obávali, že by k nim mohla být z partnerských zemí přenesena inflace I když byly centrální banky a ministerstva financí naladěny ke spolupráci, pracovali v nich také lidé, kteří nebyli ochotni rozloučit se s kompetencemi v makroekonomické politice. Mezi politiky byla největším odpůrcem tohoto projektu britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová.
Především úspěch Mechanismů směnných kursů (fungující bez britské účasti) přispěl k tomu, že nakonec neměla sílu nastartovaný vývoj zvrátit. Thatcherová podobně jako vláda Johna Majora doufala, že jejich návrhy na rozvoj neinflační „tvrdé ECU“ jako paralelní měny odvede ostatní členské od úmyslu vytvořit EMU s jednotnou měnou a federální bankou. Schopnost britských vlád změnit směr tehdejšího vývoje závisel z velké části na tom, jak je na projektu zainteresováno Německo. Bundesbanka byla EMU v zásadě nakloněna. Výhrady měla ke konkrétním krokům směrem k měnové integraci do té doby, než budou ostatní země stejně úspěšné v potírání inflace jako Německo. Podpora myšlence společné měny zůstávala v Německu nadále velmi silná a po dokončeném sjednocení vlastní země zdůrazňovala německá vláda nutnost politické unie, která by držela v Evropě stabilitu. Politickou unii podporovala také Francie. Jejím cílem bylo přirozeně také ukotvení nového a silného Německa.
Hospodářská a měnová unie (HMU)
Úspěch evropského měnového systému znamenal, že jednání o evropské měnové unii, které bylo obnoveno po roce 1985, probíhalo za velmi pozitivní situace, kdy se HMU stále zřetelněji jevila jako nutný krok k dobudování jednotného trhu. Na zasedání Evropské rady v roce 1988 v Hannoveru byl ustaven výbor pod vedením tehdejšího předsedy Evropské komise Jacquesa Delorse, který měl za úkol navrhnout konkrétní fáze přechodu k HMU. Delors doporučil třífázový plán, v němž se počítalo s větší koordinací hospodářské a měnové politiky, jež měla směřovat k vytvoření evropské měny a založení Evropské centrální banky. Na základě Delorsovy zprávy bylo na madridském zasedání Evropské rady v roce 1989 rozhodnuto, že první fáze zavádění HMU začne v červenci 1990. Následně pak Evropská rada na zasedání v Maastrichtu v prosinci 1991 rozhodla, že Evropa bude mít jednotnou měnu do roku 2000. Maastrichtská smlouva stanovila podmínky a harmonogram zavádění evropské měny.
EMS, který byl vyhlášen v roce 1979, v žádném ohledu nebyl měnovou unií. Pomohl však vytvořit pro ni podmínky tím, že zajistil větší vzájemnou stabilitu měn a větší koordinovanost a sbližování hospodářské a měnové politiky jednotlivých členských států. Srdcem EMS byl mechanismus směnných kursů (ERM), který zajistil „stálé ale přizpůsobitelné“ směnné kursy mezi měnami. Znamenalo to, že se směnné kursy mohly vůči sobě pohybovat jen v rámci určitých omezených výkyvů. Když byly tyto limity překročeny, orgány odpovídající za dané měny byly vyzvány, aby na překročení reagovaly náležitými opatřeními v oblasti měnové politiky. ERM pomohl stabilizovat směnné kursy zúčastněných měn. Frekvence změn v paritě se pak v letech 1979 až 1995 stále snižovala. Hlavní rozdíl mezi EMS a HMU tkví v tom, že HMU byla zbudována na jednotné měně vytvořené na základě Smlouvy a nahrazující měny jednotlivých států. Byla vytvořena Evropská centrální banka odpovídající za jednotnou měnovou politiku a došlo ke sblížení hospodářské a fiskální politiky v členských státech. V EMS členské státy nadále používaly svoje měny a nadále sledovaly vlastní měnovou politiku. V době svého vzniku EMS znamenala bezprecedentní posun z hlediska měnové autonomie, protože paritu směnných kursů bylo možno měnit pouze „vzájemnou dohodou“. Smlouva požaduje, aby ekonomiky členských států dosáhly určité stanovené úrovně z hlediska inflace, schodku veřejných rozpočtů a z hlediska veřejného dluhu, směnných kursů a úrokových sazeb. Dosažení těchto cílů vytváří nejen stabilní hospodářské podmínky, ale také určitý stupeň sblížení mezi zúčastněnými členskými státy, jehož je zapotřebí k náležitému fungování HMU. Konečné rozhodnutí o tom, které členské státy plní požadované podmínky nutné k přechodu na euro, učinila Rada na svém zasedání na úrovni hlav států a vlád 2. května 1998.
Hospodářská a měnová unie (HMU) je oblast jednotné měny v rámci jednotného trhu EU, kde se lidé, zboží, služby a kapitál pohybují beze všech omezení. HMU tvoří rámec hospodářského růstu a stability, který má oporu v působení nezávislé centrální banky a v zákonné povinnosti zúčastněných členských států sledovat zdravou hospodářskou politiku a pečovat o její koordinované uplatňování.
Obchod mezi jednotlivými členskými státy představuje 60 % celkového objemu obchodu v EU. Evropská hospodářská a měnová unie je hospodářskou nutností a přirozeným způsobem se doplňuje s evropským jednotným trhem, který znamená volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu v Evropské unii. Euro odstraňuje vysoké transakční náklady spojené s převody různých měn a s nejistotami pramenícími z obav o stabilitu kursů. Efektivnější jednotný trh podporuje hospodářský růst a zaměstnanost a euro posílí mezinárodní měnovou stabilitu. Snadnost porovnávání cen v eurech přispěje ke zvýšení konkurenceschopnosti firem a spotřebitelům přinese stálé, někdy dokonce i nižší ceny. Obecně řečeno, jednotná měna posiluje jednotu Evropy a má za úkol působit jako faktor stability, míru a prosperity. Pravidla, instituce a cíle HMU jsou stanoveny v Maastrichtské smlouvě.
HMU je založena na dvou koncepcích: jsou jimi koordinace hospodářské politiky a fungování nezávislé měnové instituce – Evropského systému centrálních bank (ESCB). Definování hlavních směrů hospodářské politiky je úkolem Rady ministrů financí (která sdružuje ministry hospodářství a financí členských států Unie). K tomuto účelu Rada ministrů vydává roční obecné hospodářsko-politické směrnice. Rada ministrů financí může na zúčastněné státy vyvíjet tlak s cílem přimět je k respektování rozpočtových závazků stanovených v jejich ročních programech stability.
Na ESCB participují centrální banky členských států Evropské unie spolu s Evropskou centrální bankou (ECB). ESCB je nezávislý, a proto nemůže od žádného členského státu ani od evropských institucí přijímat pokyny. K 1. červnu 1998 centrální banky členských států Evropské unie oficiálně ustavily Evropskou centrální banku (ECB); tato instituce začala v plném rozsahu fungovat od 1. ledna 1999. Jejím hlavním posláním je zajišťovat cenovou stabilitu.
HMU se zásadním způsobem doplňuje s evropským jednotným trhem, který má za cíl zajišťovat volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu v Evropské unii. S jednotnou měnou bude jednotný trh lépe fungovat, protože odpadnou transakční náklady na konverzi měn, zmizí výkyvy směnných kursů, které narušovaly obchodní a investiční činnost, a zprůhlední se ceny v eurech. Určitým problémem se může zdát, že Smlouva o Evropské unii neobsahuje žádné ustanovení o možnosti z HMU vystoupit. Stejně tak, ale Smlouva o Evropské unii neobsahuje žádné ustanovení, které by dávalo možnost vyloučit členský stát z používání eura, pokud tento stát bude plnit požadované podmínky.
Pakt stability a růstu
Pakt stability a růstu představuje dohodu mezi všemi členskými státy, které podle této dohody musí dodržovat specifickou fiskální a rozpočtovou kázeň – ta je součástí jejich střednědobých hospodářských cílů. Pakt je důležitým činitelem zaručujícím udržitelné a stabilní hospodářské řízení. Pakt byl přijat na zasedání Evropské rady v Amsterodamu v červnu 1997. Má dva zásadní aspekty: za prvé jde o preventivní systém včasného varování s cílem zajistit a napravit nedostatky z hlediska rozpočtu dříve, než rozpočtový schodek přesáhne hodnoty 3 % hrubého domácího produktu (HDP), což je limit stanovený ve Smlouvě. Za druhé jde o soubor varovných opatření s odrazujícím účinkem, s jejichž použitím se na členské státy vyvíjí tlak, který je má odradit od nadměrných schodků a v případě, že k nadměrnému schodku dojde, přimět je k rychlým opatřením směrujícím k nápravě. Členské státy v eurozóně se mimoto zavázaly, že budou usilovat o plnění střednědobých rozpočtových cílů blížících se vyrovnanému nebo přebytkovému stavu.
Jakou však máme záruku, že pokuty uvedené v Paktu stability a růstu budou opravdu uloženy? V přísně formálním smyslu je zárukou zákon, protože okolnosti, za kterých může být namístě uložení pokuty, jsou stanoveny v nařízení Rady, které je pro členské státy spadající do eurozóny závazné. Ve skutečnosti však k použití takových sankcí nejspíše dojde velmi zřídka, protože politický postup směřující k uložení takových sankcí má vytvářet maximální tlak, který „provinilý“ členský stát odradí od zachovávání rozpočtového schodku přesahujícího 3 % hrubého domácího produktu (HDP). Tento limit lze překročit pouze ve výjimečných případech stanovených v nařízení Rady. Stojí za to si pamatovat, že než je uložena sankce ve formě pokuty, má daný členský stát možnost nadále zachovávat nadměrně deficitní rozpočet v rozporu se zákonnými ustanoveními i navzdory tlaku ze strany svých partnerů a Komise po dobu nejméně dvou let. Do té doby bude sankce mít podobu neúročené kauce.
Co se stane, jestliže potrestaný členský stát nebude schopen zaplatit pokutu udělenou podle Paktu stability a růstu? Je nanejvýš nepravděpodobné, že by se kterýkoli členský ocitl v situaci, která by mu nedovolila zaplatit uloženou pokutu. Když Rada usoudí, že členský stát má nadměrný rozpočtový schodek, je takový členský stát vyzván ke složení neúročené kauce nepřesahující 0,5 % hrubého domácího produktu. Průměrný roční příjem států v Evropské unii je ekvivalentem 46 % hrubého domácího produktu. Kauce by se po dvou letech změnila na pokutu, čímž by daný členský stát o částku tvořící kauci přišel, ovšem pouze tehdy, pokud by „provinilý“ členský stát do dvou let nenapravil stav svého deficitního rozpočtu (tj. rozpočtu se schodkem přesahujícím 3 % hrubého domácího produktu).
Evropská centrální banka
Pro potřeby měnové unie vznikly nové instituce. Jejich struktura a hlavní úkoly jsou upraveny kapitolou 2 (Měnová politika) a 3 (Institucionální ustanovení), které byly v roce 1992 doplněny do Smlouvy o Evropském společenství. Evropský měnový institut (EMI) byl přechodnou institucí, která ve druhé etapě připravovala přechod k závěrečné fázi, kdy také zanikla. Byl založen 1. ledna 1994 se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Z charakteru svěřených úkolů vyplývá, že EMI nahradil doposud existující Výbor guvernérů centrálních bank. Hlavním úkolem EMI bylo posilovat spolupráci mezi národními centrálními bankami a přispívat ke koordinaci měnových politik členských států s cílem zajistit cenovou stabilitu. Dalším úkolem EMI bylo sledovat fungování Evropského měnového systému, usnadňovat používání ECU a dohlížet na jeho vývoj. EMI předkládá stanoviska nebo doporučení Radě a národním vládám k vnější i vnitřní měnové situaci Společenství zejména z hlediska vlivu na fungování Evropského měnového systému. V přípravě na třetí etapu měl EMI za úkol připravovat nástroje a postupy pro uskutečňování jednotné měnové politiky v této etapě, dohlížet na technickou přípravu bankovek budoucí jednotné měny a do konce roku 1996 vypracovat projekt Evropského systému centrálních bank.
Evropský systém centrálních bank (ESCB) a Evropská centrální banka (European Central Bank – ECB) jsou trvalými institucemi, jež vznikají v závěrečné etapě měnové unie. ECB je koncipována jako nezávislá centrální banka Evropské unie. Její sídlo je v německém Frankfurtu nad Mohanem. Spolu s 15 národními centrálními bankami tvoří tzv. Evropský systém centrálních bank (ESCB). Centrální banky jednotlivých států mají v tomto systému postavení samostatných právnických osob. Jako účastníci oblasti jednotné měny musí jednat ve shodě s hlavními směrnicemi a instrukcemi rozhodovacích orgánů ECB. Na rozdíl od ECB a národních centrálních bank, nemá ESCB právní subjektivitu.
Rozhodovacími orgány jsou Řídící rada a Výkonný výbor:
Řídící rada se skládá ze členů Výkonného výboru ECB a z guvernérů národních ústředních bank. Formuluje měnovou politiku Společenství, a v případě potřeby také rozhodnutí týkající se střednědobých měnových cílů, klíčových úrokových měr a rozsahu rezerv. Řídící rada má výhradní právo povolovat vydávání bankovek v rámci Společenství. Pro vybraná rozhodnutí stanovená Statutem jsou hlasy v Řídící radě váženy podle podílu národních bank na upsaném kapitálu ECB. Hlasy členů Výkonného výboru se při tom neberou v úvahu. Rozhodnutí vyžadující kvalifikovanou většinu je přijato, když kladné hlasy představují alespoň dvě třetiny upsaného kapitálu ECB. Výkonný výbor ECB se skládá z předsedy, místopředsedy a čtyř dalších členů. Jsou vybíráni z osobností s uznávanou kvalifikací a profesionální zkušeností v měnových nebo bankovních záležitostech společnou dohodou vlád členských států na úrovni hlav států nebo vlád na základě doporučení Rady po předchozím vyjádření Evropského parlamentu a Řídící rady. Jejich funkční období je osm let a nebude obnovitelné. Úkolem výkonného výboru je provádět měnovou politiku v souladu se směrnicemi a rozhodnutím Řídící rady. Odpovídá za běžnou agendu ECB.
Evropský systém centrálních bank je postaven na několika principech:
- Zajištění stability cen, jakožto prioritního cíle
- Podpory základní ekonomické politiky EU
- Nedělitelnost měnové politiky
- Federalismu a subsidiarity
- Nezávislost a odpovědnosti
Základní úkoly uskutečňované ESCB jsou následující:
- Definovat a provádět měnovou politiku Společenství
- Provádět devizové operace v souladu s příslušným ustanovením Smlouvy
- Držet a spravovat oficiální devizové rezervy členských států
- Podporovat plynulé fungování platebních systémů
- Legislativní činnost a konzultační činnost
- Shromažďování statistických informací
Při vzniku centrální banky se vedla důležitá diskuse o míře její nezávislosti. Při koncipování modelu nezávislosti centrálních bank v rámci ESCB byl využit dosavadní model nezávislosti německé Bundesbanky. Obecně se uznávalo, že nezávislost německé centrální banky významnou měrou přispěla ke stabilitě německé měny a prosperitě německého hospodářství po druhé světové válce. Stabilitu měny se podařilo udržet i přes silné politické tlaky při měnovém a politickém sjednocení Německa. Právně byl vztah Bundesbanky a vlády vymezen takt „Bundesbanka je povinna podporovat všeobecnou hospodářskou politiku spolkové vlády za podmínky respektování hlavního cíle banky. Při výkonu kompetencí, které jí byly svěřeny tímto zákonem, je nezávislá na pokynech vlády“.
Obecně je nezávislost ECB a národních centrálních bank upravena Smlouvou o založení ES a Statutem ESCB/ECB: „Při výkonu pravomocí a uskutečňování úkolů a povinností svěřených jim touto Smlouvou a Statutem nesmějí ECB, národní centrální banky, ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat ani přijímat pokyny od orgánů Společenství, od žádné vlády členského státu nebo od jakéhokoli jiného subjektu. Orgány a instituce Společenství a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnažit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ECB či národních centrálních bank při plnění jejich úkolů.“
Nezávislost ECB a národních centrálních bank v sobě zahrnuje čtyři podmínky:
- institucionální nezávislost – banky nesmějí požadovat nebo přijímat pokyny od orgánů ES, vlády členského státu nebo jiného orgánu (čl. 108 Smlouvy, čl. 7 Statutu ESCB a ECB)
- osobní nezávislost – funkční období vrcholných orgánů národních bank musí být dostatečně dlouhé (min. 5 let) a představitelé centrálních bank mohou být odvolání pouze z důvodů uvedených ve Smlouvě (čl. 14 Statutu) věcná nebo také
- funkční nezávislost – stanovení hlavního cíle a odpovědnosti za jeho plnění. Hlavním cílem centrálních bank a ECB je udržovat cenové stability (čl. 105 Smlouvy, čl. 2 Statutu)
- finanční nezávislost – vláda nesmí ovlivňovat rozpočet centrální banky a nesmí využívat centrální banku k financování státních výdajů. Finanční nezávislost umožňuje centrálním bankám faktický výkon nezávislosti (čl. 101 Smlouvy o ES).
Evropská centrální banka má právo přijímat právní akty a jiné právní nástroje. Jsou jimi zejména nařízení, rozhodnutí, doporučení, stanoviska a dále obecné zásady, pokyny a vnitřní rozhodnutí. Regulatorní pravomoc ECB je omezena ve Smlouvě a Statutu předmětem plnění úkolů určených pro ECB, resp. pro Eurosystém.
Role Rady ministrů a ostatních institucí v HMU
Rada, nazývaná také „Rada ministrů“, je složena z představitelů členských států na ministerské úrovni – každý stát má v Radě jednoho zástupce. Konkrétní složení Rady záleží na projednávané problematice. V případě HMU jde o ministry hospodářství a financí (ECOFIN). Ti na zasedáních ECOFIN odpovídají za účinnou koordinaci hospodářské politiky členských států, za dodržování Paktu stability a růstu a za orientaci politiky směnných kursů.
Rada přijímá veškerá legislativní opatření, která jsou nutná k činnosti HMU. Činí tak na základě návrhů Komise. Tímto postupem byl například uzákoněn právní status eura a neodvolatelné směnné kursy mezi eurem a jednotlivými účastnickými měnami. Naproti tomu Evropská rada je vždy tvořena hlavami států a vlád členských států a předsedou Komise. Evropská rada vytváří politické stimuly k rozvíjení HMU, včetně orientace na hospodářskou politiku členských států a Unie.
Evropská centrální banka (ECB) musí pravidelně podávat Evropské radě a Evropskému parlamentu zprávy o své činnosti. Parlament také může vyzvat členy Výkonného výboru ECB – jeho prezidenta, viceprezidenta a čtyři ostatní členy – k vysvětlení měnové politiky ECB.
Evropský parlament se podílí na přijímání legislativy týkající se HMU a má poradní roli při řešení různých aspektů fungování HMU. Konzultace s Evropským parlamentem se vyžaduje při posuzování připravenosti členských států na vstup do eurozóny a při jmenování členů Výkonného výboru Evropské centrální banky (ECB). Může také zvát prezidenta ECB a členy Výkonného výboru ECB na jednání parlamentních výborů k vysvětlení měnové politiky ECB. Národní vlády odpovídají za svou hospodářskou politiku, za koordinaci této politiky prostřednictvím jednání Rady a za dodržování limitů, pokud jde o schodky státního rozpočtu a výši veřejného zadlužení – jde o limity stanovené ve Smlouvě a v Paktu stability a růstu. Po přechodu na euro však vlády a ústřední banky členských států, které jsou v eurozóně, už nadále nebudou odpovídat za měnovou politiku.
Národní parlamenty budou nadále odpovídat za posuzování a schvalování legislativy o hospodářské politice jednotlivých členských států, která tvoří základní složku HMU. Smlouva o Evropské unii, kde se ustanovuje založení HMU, byla ratifikována parlamenty skoro všech členských států (některé členské státy, například Francie, předložily Smlouvu přímo občanům ke schválení v referendu). I při existenci HMU si národní parlamenty zachovají status demokraticky zvolených orgánů členských států s vysokou legislativní pravomocí.
Centrální banky členských států Evropské unie:
Další informace o jednotné měně naleznete zde:
