Mezinárodní právo soukromé

Úprava právních vztahů s mezinárodním prvkem

V souvislosti s jednotlivými druhy právních norem mezinárodního práva soukromého rozlišujeme dva základní způsoby právní úpravy, a to metodu kolizní a metodu přímou. Vedle nich existují ještě jiné přístupy k této úpravě.

Kolizní metoda

Pojem kolizní normy a hraničního určovatele

Kolizní metoda spočívá ve výběru právního řádu určitého státu pomocí kolizních norem. Sama kolizní norma neobsahuje vlastní úpravu soukromoprávních vztahů, pouze provádí výběr právního řádu, v němž jsou hmotněprávní normy obsaženy. Při tomto výběru zásadně nezáleží na obsahu a výsledku použití těchto hmotněprávních norem. Kolizní norma nečiní rozdíl mezi tuzemským a cizím právním řádem a zachází s nimi jako s rovnými.

K určování právního řádu, jímž se ve věcech s mezinárodním prvkem řídí konkrétní právní vztah, slouží v kolizních normách tzv. hraniční určovatelé (ukazatelé, kolizní kritéria), z nichž se nejčastěji vyskytují:

• Obsah právního poměru (lex causae), označuje právní řád, kterým se řídí vzájemná práva a povinnosti účastníků právního vztahu.
• Státní příslušnost (lex patriae), jež je jako hraniční určovatel používána zejména k určení právního řádu pro otázky způsobilosti k právům a právním úkonům, ve věcech prohlášení za mrtvého, ve věcech dědictví a v právu rodinném.
• Místo bydliště (sídla) účastníka (lex domicilii), které je užíváno zejména v závazkovém právu k určení práva, jež má být použito (nemusí se jednat nutně o místo trvalého bydliště).
• Poloha věci (lex rei sitae) je jako určovatel používána k určení práva, jímž se řídí zejména věcná práva.
• Místo úkonu (lex loci actus) se používá zvláště k určení práva rozhodného pro posouzení pracovní smlouvy.
• Místo nedovoleného úkonu (lex loci delicti comissi) a místo vzniku škody (lex loci damni infecti) jsou užívána k určení práv rozhodných pro posouzení náhrady škody.
• Právo místa soudu, úřadu (lex fori) je jako určovatel užíváno zejména v otázkách procesních, kdy rozhodující orgán aplikuje právo svého státu, ale i ve věcech hmotného práva.
• Právo zvolené účastníky (lex electa/lex voluntaris) se zásadně užívá k určení závazkového a pracovního práva.

Mezinárodní právo soukromé v kolizních normách užívá i celou řadu jiných hraničních určovatelů, kterými lze v určitých právních otázkách přesněji odkázat na právní řád státu, podle něhož má být ve věci rozhodováno (např. ve věcech opatrovnických je někde namísto státní příslušnosti dítěte jako hraniční určovatel užíváno místo narození dítěte, státní občanství matky apod.). Smyslem těchto úprav je užití takového hraničního určovatele v kolizní normě, který od počátku nevzbuzuje při aplikaci pochybnosti o tom, na který právní řád navazuje (např. v některých případech může vznikat pochybnost o státním občanství dítěte, zpravidla však nebývá pochybnost o tom, kde se narodilo apod.).

Výhrada veřejného pořádku

V určitých případech, kdy kolizní norma odkáže na použití cizího právního řádu, tedy po provedení výběru rozhodného práva, se uplatní ke zmírnění možných nepříznivých důsledků použití cizího práva tzv. výhrada veřejného pořádku. Zákon o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. (dále jen „ZMPS“) ve svém § 4 stanoví: „Ustanovení zahraničního právního řádu, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, nelze použít, jestliže by se účinky tohoto použití zjevně příčily veřejnému pořádku. Ze stejných důvodů nelze uznat cizí rozhodnutí, cizí soudní smír, cizí notářskou a jinou veřejnou listinu, cizí rozhodčí nález, nebo provést procesní úkon k dožádání z ciziny, anebo uznat právní poměr nebo skutečnost, které vznikly v cizině nebo podle zahraničního právního řádu.“

Nebylo by proto možné aplikovat cizí právní normu obsahující např. úpravu diskriminující osoby na základě národnosti, rasy apod., ale i normu, jež by obsahovala ustanovení o tom, že není třeba účastníku řízení doručovat návrh na zahájení řízení.

Odepření použití ustanovení cizího právního řádu však neznamená, že by se odepřelo použití cizího rozhodného práva jako celku. Dochází pouze k vyřazení určitého ustanovení, a to buď s jeho nahrazením ustanovením jiným (ať normou tuzemskou či cizí) či vyloučením jeho aplikace.

Imperativní předpisy (nutně použitelné předpisy)

Je třeba zmínit situace, kdy je nutné ještě před použitím hmotněprávních norem vybraných na základě kolizní normy použít určitých právních norem, a to bez ohledu na to, kterým právním řádem se bude na základě kolizní normy řídit soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem. Tyto normy označujeme jako tzv. imperativní normy a z výše uvedeného vyplývá, že použití těchto norem předchází výběru rozhodného práva, tzn. použití kolizní normy; a s ohledem na jejich povahu také použití přímých norem (viz níže – přímá metoda).

Imperativní normy jsou především ty, od jejichž použití nejsou státy zásadně ochotny ustoupit a používají jich v mezích jejich předmětu úpravy vždy. Jedná se zejména o normy práva ústavního, správního, finančního a trestního. Ačkoliv tyto normy neupravují primárně práva a povinnosti účastníků soukromoprávních vztahů, jejich použití může mít důsledky na postavení účastníků těchto vztahů.

Povahu norem, kterých se musí v mezích jejich předmětu úpravy použít, mají i přímé hmotněprávní normy vnitrostátního původu, které jsou určeny jen pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem.

Ke zjištění, zda má právní přepis povahu normy nutně použitelné, je třeba vycházet ze skutečnosti, zda je v nich předmět úpravy výslovně osobně nebo územně vymezen. Je-li tomu tak, je pak povinností použít daného předpisu pro každý případ spadající do tohoto zvláštního užšího rámce. Obvyklé soukromoprávní normy, které nemají tento užší rámec, se proto na rozdíl od imperativních norem vztahují na kterékoli subjekty a jejich chování v rámci konkrétního právního jednání – např. určité závazkové smlouvy.

Používání tuzemských nutně použitelných norem

Soudy a jiné státní orgány jsou tedy povinny používat bez dalšího nutně použitelných norem, které jsou součástí jejich vlastního právního řádu, a to v souladu s ustanovením § 3 ZMPS, které stanoví, že: „Ustanovení tohoto zákona nebrání použití těch ustanovení českého právního řádu, kterých je nutné v mezích jejich předmětu úpravy použít vždy bez ohledu na to, kterým právním řádem se řídí právní poměry, v nichž se projeví účinky použití takových ustanovení.“

S tím souvisí i nutnost posouzení bezprostředních soukromoprávních důsledků (např. neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem) použití těchto norem vždy podle tuzemského práva, třebaže lex causae určuje cizí právo, podle kterého se však posoudí další právní důsledky (např. povinnost nahradit škodu). Někdy může být používání tuzemských nutně použitelných předpisů výslovně zakotveno zvláštní právní normou (např. „ustanovení této úmluvy nebudou moci překážet použití předpisů práva státu soudu, které upravují imperativně situaci bez ohledu na to, kterým právem se řídí úmluva“).

Používání cizozemských nutně použitelných norem

Otázka použití zahraničních imperativních norem vzniká, má-li jejich použití účinky pro postavení účastníků soukromoprávního vztahu s mezinárodním prvkem. Cizích právních předpisů je nutné použít, jestliže to přikazuje tuzemský právní řád svými předpisy. Z ustanovení § 1 ZMPS vyplývá, že se cizího právního řádu může použít pouze pro soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem. Kvalifikaci, zda určitý právní vztah je či není soukromoprávní povahy a jeho podřazení pod některý z právních pojmů v rozsahu (předmětu) kolizní normy, je třeba provést zpravidla podle tuzemského práva (lex fori). Až následně dojde k určení kolizní normy, která se pro konkrétní případ použije.

§ 1 ZMPS: „Tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem

• a) právním řádem, kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva,
• b) právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech,
• c) pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je mezinárodní prvek jen v řízení samotném,
• d) uznávání a výkon cizích rozhodnutí,
• e) právní pomoc ve styku s cizinou,
• f) některé záležitosti týkající se úpadku,
• g) některé záležitosti týkající se rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.“

Mimo tyto právní vztahy není pro použití cizích právních norem zákonný podklad a pouze pro ČR závazná mezinárodní smlouva nebo přímo použitelná ustanovení práva Evropské unie by mohla stanovit jinak. § 2 MPS tak stanoví: „Zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.“

Základní předpoklady použití cizích imperativních norem:

1. jejich účinky se nepříčí zásadám veřejného pořádku,
2. nepříčí se úpravě prováděné tuzemskou normou téže povahy v dané věci,
3. norma si sama neklade omezení svého použití.

Používání jednotlivých druhů zahraničních předpisů správního a finančního práva

Zahraniční předpisy správního práva, které je nutno respektovat, obsahují zejména normy upravující jméno a příjmení (nabývání, užívání a jejich změna), normy upravující státní příslušnost, právní úkony zahraničního státu a cizích právnických osob a normy upravující součinnost správních orgánů při uzavírání některých právních úkonů (např. při uzavření manželství). Použití těchto zahraničních správních předpisů pro tyto otázky je všeobecně přijímáno. Stejně tak nevyvolává pochybnost použití norem upravujících obchodní a jinou činnost. Zde se jedná zejména o případy, kdy zahraniční předpisy správního práva vyžadují určitá povolení, schválení a licence, ať pro vznik soukromoprávního vztahu nebo pro plnění z něj.

Někdy jsou v právních řádech cizích států obsaženy předpisy, které upravují, za jakých podmínek mohou cizí státní příslušníci vykonávat obchodní či jinou činnost v příslušném státě, zakládat nebo účastnit se na činnosti právnických osob, zúčastnit se vklady na podnikání, převádět do svého státu podíly na zisku z podniků, jejichž jsou společníky, nebo z podnikání, jehož se účastní atd. Některé tyto předpisy patří do odvětví práva finančního a stejná problematika jako u cizích správních předpisů regulujících hospodářské styky vzniká i u dalších norem práva finančního, např. cizí devizové předpisy a cizí měnové předpisy.

Přímá metoda

Pojem přímé normy

Přímými normami rozumíme právní normy, které upravují výlučně soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem takovým způsobem, že samy obsahují hmotněprávní úpravu práv a povinnosti účastníků. Příznačné pro ně dále je, že k jejich použití dochází bezprostředně bez předchozí aplikace kolizních norem. Přímé normy jsou prostředkem přímé metody úpravy soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem a jejich funkcí tedy je bezprostřední úprava těchto vztahů.

Znaky přímých norem:

1. bezprostřednost úpravy – samy obsahují hmotněprávní úpravu obsahu právních vztahů, a tedy neodkazují na jiné normy,
2. bezprostřednost použití – jejich použití nepředchází použití kolizní normy,
3. upravují pouze soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem.

Těmito znaky se přímé normy odlišují od jiných bezprostředně nutně použitelných norem a od tzv. věcných norem mezinárodního práva soukromého.

Prameny přímých norem

Na rozdíl od kolizních norem, kde mají větší vliv prameny vnitrostátní povahy (např. ZMPS), vznikají přímé normy převážně ujednáním mezi dotčenými státy formou mezinárodních smluv nebo jiným způsobem, který mezinárodně zavazuje zúčastněné státy (např. přijetím usnesení orgánu mezinárodní organizace, přímo použitelné ustanovení práva Evropské unie).

Zúčastněný stát má pak mezinárodněprávní povinnost uvést sjednané normy na základě ústavními předpisy předepsaného postupu do svého právního řádu a zajistit jejich používání. Z výše uvedeného vyplývá, že takto inkorporované normy, které se stávají součástí právního řádu dotčeného státu, jsou proto aplikovány jako normy tuzemského práva.

Ojediněle se setkáváme s přímými normami vnitrostátního původu, které stát vydává vlastními právními předpisy. Jedná se o úpravy otázek, na nichž má stát zvláštní zájem (např. úprava právního postavení cizinců).

Předmět a oblast uplatnění přímých norem

Na základě uzavíraných mezinárodních smluv a následného uvedení sjednaných norem do vnitrostátních právních řádů tak pro určitou oblast soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem v rámci předmětu úpravy těchto norem vzniká jednotné hmotné právo. V těchto mezích tak dochází k unifikaci hmotného práva, které nahrazuje dosavadní právní úpravu v národních právních řádech; hovoří se o tzv. mezinárodně sjednocených, nebo také unifikovaných, přímých normách.

Jejich předmětem úpravy jsou pouze soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem, a to zejména vztahy, které vznikají při hospodářských stycích. Jedná se o vztahy v oblasti smluv o přepravě a mezinárodní koupi zboží, autorských a průmyslových práv, některých peněžních operací a některých jiných smluv významných pro mezinárodní hospodářský styk a i další skupiny soukromoprávních vztahů v mezinárodním styku.

Je charakteristické, že se unifikace omezuje jen pro tuto oblast mezinárodního hospodářského styku. Mimo ni je možná úprava přímými normami i v některých jiných oblastech, která se však může týkat pouze okrajových otázek, jež nezasahují do věcné náplně práv a povinností účastníků dotčených vztahů (např. otázky formy závěti a jiných právních úkonů).

Pro mezinárodně unifikované přímé normy je charakteristické, že pro právní poměry téhož druhu (např. pro kupní smlouvu) platí vedle úpravy obsažené v přímých normách i úprava vnitrostátního původu, která platí pro vztahy čistě národní a pro ty vztahy s mezinárodním prvkem, na které se unifikované přímé normy nevztahují, a to za předpokladu, že na ně v konkrétním případě kolizní norma odkáže.

Mezi platné kolizní normy používané na území Evropské unie patří nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I).

Významnými přímými normami je pak Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) či Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).

Vztah přímé a kolizní metody

Vztahuje-li se předmět úpravy mezinárodně sjednaného souboru přímých norem na určitý právní vztah, aplikují se pro něj vždy tyto normy a přímá metoda tak nahrazuje metodu kolizní. Kolizní normy mají vůči normám přímým tedy povahu norem obecných, subsidiárních a uplatní se všude, kde není přímých norem, jakožto norem speciálních (zvláštních).

Mezinárodně sjednané přímé normy vymezují svůj předmět úpravy navenek i uvnitř. Vnější meze přímé úpravy definují, jaká oblast právních vztahů se řídí jejími normami. Toto vymezení bývá pravidelně obsaženo ve zvláštním ustanovení nebo jinak výslovně zakotveno. Může také vyplývat z textu, popřípadě smyslu a účelu přímých norem. Normy obsahující tato ustanovení tak vytváří hranici mezi použitím jedné skupiny tuzemských právních norem (neboť mezinárodně sjednané přímé normy se stávají součástí tuzemského právního řádu) a použitím jiné skupiny tuzemských právních norem, a to norem kolizních. Samy ovšem neprovádějí výběr mezi právními řády různých států.

Mezinárodně sjednaný soubor přímých norem vždy neupravuje všechny otázky v rámci svého předmětu úpravy. Některé otázky týkající se právních vztahů jsou ponechány mimo rámec unifikované úpravy a přenechány právní úpravě, která existuje mimo soubor těchto přímých norem. Zde mluvíme o vnitřních mezích přímé úpravy. V některých případech však tyto vnitřní meze nejsou dány, neboť určité úpravy obsažené v souborech přímých norem zahrnují všechny otázky spadající do jejího předmětu úpravy.

Nevztahují-li se přímé normy na všechny otázky v rámci svého předmětu úpravy (mezery v úpravě přímých norem) a právní úprava připouští aplikaci jiných norem, je třeba použít některých norem národního právního řádu určeného kolizní metodou. Tento právní řád se označuje jako doplňující právo či subsidiární statut. Z výše uvedeného vyplývá subsidiární povaha kolizních norem, resp. kolizní metody.

Používání zahraničních přímých norem nesmluvními státy

Přímá norma má povahu bezprostředně použitelné normy pouze v rámci právního řádu, jehož je součástí. Stát, který není vázán mezinárodní smlouvou obsahující přímé normy, nebude proto těchto norem používat – jsou pro něj součástí zahraničního práva. K jejich použití může dojít pouze v případě, že na základě kolizní normy legis fori (právo místa soudu) má být použito zahraničního práva, jehož jsou přímé normy součástí. Stejné platí i pro zahraniční přímé normy vnitrostátního původu.

Tzv. lex mercatoria – světové právo mezinárodního obchodu

Mezinárodně unifikované přímé normy slouží k odstranění rozdílů v jednotlivých národních právních řádech. Vedle nich si mezinárodní praxe vytvořila určité prostředky, které sice jednotlivé rozdíly neodstraňují, ale slouží k jejich překlenutí a zabránění nepříznivým důsledkům pro právní jistotu subjektů právních vztahů. Mezi tyto prostředky patří mezinárodní obchodní zvyklosti, výkladová pravidla, vzorové smlouvy a obchodní podmínky.

Značný význam těchto prostředků a jejich rozšířené používání souvisí se skutečností, že mohou být praxí světového obchodu pružněji přizpůsobovány měnícím se potřebám mezinárodního obchodního styku, na rozdíl od norem přímých je k jejich změně třeba nového smluvního ujednání příslušných států.

Ač některé rozhodčí soudy (Rozhodčí soud u Mezinárodní obchodní komory v Paříži) přijímají názory o existenci lex mercatoria jakožto samostatného zvláštního právního systému, nelze uvedeným prostředkům přiznat povahu obecně závazných právních norem. Právní normy mohou být vytvářeny jen státy (vlastními předpisy nebo mezinárodními smlouvami) či eventuálně prostřednictvím činnosti mezinárodních organizací.

Závaznost daných prostředků pro účastníky právního vztahu vzniká tím, že je učiní součástí své smlouvy, která se však musí opírat o některý právní řád. Učinit tak mohou, neboť prakticky každý právní systém připouští rozsáhlou smluvní volnost stran v oblasti závazkového práva. Určitý právní řád sám může přijímat mezinárodní obchodní zvyklosti, které jsou pak obecně závazné právě v důsledku toho, že se staly součástí právního řádu, jímž se řídí konkrétní právní vztah.

Mezinárodní obchodní zvyklosti

Mezinárodní obchodní zvyklosti je třeba odlišovat od právního obyčeje, neboť obyčejové normy, pokud v právním řádu existují (převážně ve státech anglosaského právního systému), jsou pramenem práva a mají povahu obecně závazných právních norem. Naproti tomu mezinárodní obchodní zvyklosti právními normami nejsou a jak již bylo řečeno výše, uplatňují se v konkrétním právním poměru, jestliže se na ně účastníci odvolali, nebo pokud z okolností případu vyplývá, že měli v úmyslu se jimi při plnění smlouvy řídit a dali to najevo při uzavírání smlouvy.

V pochybnostech se má obvykle za to, že se jimi strany chtěly řídit, pokud nedaly najevo něco jiného. Používání mezinárodních obchodních zvyklostí závisí na stanovisku, které k nim zaujímá právní řád rozhodný na základě kolizní normy, popř. na základě unifikované přímé normy.

O zvyklostech pojednává OZ hned v úvodních ustanoveních, když v § 10 stanoví aplikační pořadí norem a pravidel „Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.“

Zvyklosti dále OZ upravuje v ustanovení § 558 odst. 2, který stanoví, že: „V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.“

OZ tak reflektuje postavení smluvních stran; v případě právních vztahů podnikatelů se jejich právní vztah posuzuje s přihlédnutím k obchodním zvyklostem respektovanými buď obecně, nebo v příslušném odvětví. Výslovným ujednání smluvních stran lze však použití zvyklostí vyloučit.

Podrobněji se obchodním podmínkám věnuje OZ v ustanoveních o obsahu smlouvy ve své části čtvrté Hlavy I Dílu 2 Oddílu 3, kde je obsažena úprava relativních majetkových práv (podrobněji dále v textu).

Stejně tak mohou mezinárodně unifikované přímé normy přijímat do své úpravy mezinárodní obchodní zvyklosti. Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží stanoví v čl. 9/2:

„Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že strany se nepřímo dohodly, že na smlouvu nebo na její uzavírání má být použita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodržována.“

Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva (UNIDROIT) v roce 1994 vydal Zásady mezinárodních obchodních smluv, které vyjadřují pravidla, jimiž by se měly řídit mezinárodní obchodní smlouvy. Použije se jich v případech, kdy se strany dohodly, že smlouva se bude jimi řídit, tj. že se smlouva bude řídit obecnými zásadami právními (lex mercatoria), nebo zásadami podobnými.

Mezinárodní vykládací pravidla

V praxi mezinárodního obchodu se vytvořily určité doložky, které účastníci mohou učinit součástí svých smluv. Tyto doložky se označují mezinárodně uznávanými zkratkami, které smluvní strany uvádějí ve smlouvě, a upravují různé právní otázky ve vztahu mezi účastníky smlouvy (např. stanovení doby přechodu nebezpečí škody na zboží z prodávajícího na kupujícího, místo dodání zboží, pojištění zboží atd.).

Mezinárodní obchodní komora v Paříži stanovila k odstranění rozdílnosti výkladu soubor mezinárodních pravidel pro výklad nejdůležitějších dodacích doložek používaných ve smlouvách s cizinou – INCOTERMS 2020.

Příklady doložek:

• F.O.B. – free on board – zejména znamená, že prodávající je povinen dodat zboží na palubu lodi určené kupujícím, a to v přístavu nakládky stanoveném ve smlouvě. Kupující je povinen na vlastní náklady najmout loď nebo zajistit potřebný lodní prostor a prodávajícího o tom informovat. Prodávající je povinen opatřit na vlastní náklady a nebezpečí vývozní povolení atd. Riziko i přepravní náklady přecházejí z prodávajícího na kupujícího okamžikem dodání zboží na palubu v ujednaném místě nakládky.
• C.I.F. – cost, insurace, freight – výlohy, pojistné a dopravné placeny prodávajícím. Znamená zejména, že prodávající je povinen sjednat na vlastní náklady přepravu zboží do ujednaného přístavu a zaplatit dopravné, pojistné a jiné poplatky s dopravou související. Riziko ztráty a poškození zboží i jakékoliv dodatečné náklady vzniklé po dodání zboží do péče dopravce z prodávajícího na kupujícího přechází (jako u FOB) okamžikem naložení zboží na palubu lodi v přístavu.
• D.P.A. – delivered at place – znamená, že povinnost prodávajícího dodat zboží je splněna okamžikem, kdy je zboží doručeno do sjednaného místa určení a na tomto místě připraveno k vyložení. Riziko na kupujícího přechází ještě předtím, než je zboží vyloženo.
• D.P.U. – delivered at place unloaded – riziko i náklady přechází z prodávajícího na kupujícího okamžikem, kdy je zboží vyloženo z příchozího dopravního prostředku a dáno k dispozici kupujícímu ve jmenovaném místě určení.

OZ v této souvislosti stanoví § 1754, že: „Použijí-li strany ve smlouvě doložku upravenou v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že touto doložkou zamýšlely vyvolat právní účinky stanovené vykládacími pravidly, na něž se ve smlouvě odvolaly, popřípadě těmi vykládacími pravidly, která se s přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají. Není-li jedna ze stran smlouvy podnikatelem, lze se vůči této straně dovolat významu doložky, jen pokud se prokáže, že její význam musel být této straně znám.“

Vzorové (formulářové) smlouvy a obchodní podmínky

Pro určité právní vztahy a subjekty je typické uzavírání formulářových smluv, které mají standardní ustanovení, jež jsou obvyklým obsahem určitých smluvních typů. Jejich používání usnadňuje techniku uzavírání obchodních smluv a zároveň jejich smluvní podmínky co nejlépe chrání zájmy příslušné obchodní firmy. Jestliže obchodní partner používající vzorové smlouvy ovládá monopolně trh s určitým zbožím, pak jeho partnerovi obvykle nezbývá než přistoupit na předem stanovené podmínky smlouvy, které se v těchto případech označují jako adhezní smlouvy.

Vedle formulářových smluv se používá také tzv. obchodních (dodacích) podmínek, které představují soubor ustanovení, která podrobně upravují práva a povinnosti účastníků smluv o určitém druhu obchodních transakcí.

Mezi závazností obchodních podmínek a formulářových smluv není právní rozdíl a v obou případech nastává tím, že strany je učiní součástí své smlouvy. Rozdíl spočívá pouze v zevní formě a v technice uzavírání smlouvy.

Používá-li se na základě kolizní normy českého práva, stanoví ohledně těchto prostředků OZ:

§ 1751

• (1) Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.
• (2) Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není.
• (3) Při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část obsahu smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi.

§ 1752

• (1) Uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí a pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu.
• (2) Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních nebo majetkových poměrů.

 § 1753

• Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.

V situacích, kdy dochází k uzavírání těchto smluv či podmínek se spotřebiteli, tedy se slabším partnerem, je třeba, aby tyto subjekty byly chráněny. Proto právní řády zakotvují zvláštní ustanovení zajišťující jejich nezbytnou ochranu. Tato ustanovení jsou kogentní povahy, tj. strany se od nich nemohou smluvním ujednáním odchýlit, a to ani ve vzorové smlouvě či v obchodních podmínkách. Ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám se proto aplikují ustanovení Části čtvrté Hlavy I Dílu 4 OZ. Článek, který se uzavírání smluv se spotřebiteli věnuje, si můžete přečíst: Právo ochrany spotřebitele.

Pokud právní poměr založený spotřebitelskou smlouvou úzce souvisí s územím některého členského státu Evropské unie, nemůže být spotřebitel zbaven ochrany příslušející mu podle českého práva. I když by smluvní strany zvolily právo jiného členského státu Evropské unie nebo by takové právo mělo být pro smlouvu použito, použijí se v případě soudního řízení vedeného v České republice ustanovení na ochranu spotřebitele obsažená v tuzemské právní úpravě.

Zachování vzájemnosti

Pro aplikaci některých norem v oblasti českého mezinárodního práva soukromého a procesního je rozhodné zachování vzájemnosti. Platí, že podle normy cizího státu se postupuje jen tehdy, je-li zaručeno, že cizí stát postupuje stejně. Zásada vzájemnosti se promítá zejména ve věcech právní pomoci, v právním postavení cizinců, v úpravě nároků cizinců na osvobození od soudních poplatků a záloh, v úpravě uznávání a výkonu cizích rozhodnutí, ale i ve věcech projednání dědictví apod. Ustanovení § 103 ZMPS stanoví, že:

• „České soudy poskytují na dožádání cizím soudům nebo úřadům právní pomoc za podmínky vzájemnosti. Právní pomoc lze odepřít a) nespadá-li provedení dožadovaného úkonu do příslušnosti dožádaného českého soudu; náleží-li však jeho provedení do příslušnosti jiného soudu nebo do pravomoci jiných českých orgánů veřejné moci, bude dožádání postoupeno k vyřízení soudu nebo jinému orgánu veřejné moci k tomu povolanému, nebo b) žádá-li se o provedení úkonu, který odporuje veřejnému pořádku.“

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.