Mezinárodní právo soukromé

Prameny českého mezinárodního práva soukromého

Vnitrostátní právní předpisy

• zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém,
• zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů,
• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
• zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech,
• zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení,
• zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový,
• zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
• zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích,
• zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách,
• zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon,
• Ústava a ústavní zákony.

Zákon o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. (ZMPS)

Dle důvodové zprávy k ZMPS je posláním zákona:

• dosažení vyváženého výběru mezi potenciálně použitelnými řády a tím dosažení tzv. kolizní spravedlnosti spočívající v použití toho správného řádu, který ve srovnání s ostatními má nejužší spojení s upravovanou situací;
• výběrem použitelného právního řádu vyhovujícího shora uvedenému hledisku přispět k právní jistotě účastníků právního vztahu, zejména k předvídatelnosti, jak bude o jejich věci rozhodováno; tím uspokojit očekávání stran a ve vymezených případech respektovat jejich vůli;
• ve vztahu k členským státům Evropské unie respektovat přednost předpisů Evropské unie v rozsahu jejich působnosti a jejich občanům umožňovat přístup k českým soudům stejně jako českým občanům;
• při stanovení použitelného práva nebo i více právních řádů mít na zřeteli i zájem na zachování platnosti právních jednání a jejich účinků a tím respektovat vůli jednajících;
• tam, kde je to žádoucí a považováno za společensky nezbytné, chránit i osoby ve slabším postavení vůči druhé straně tak, aby byla vyrovnána faktická nerovnost stran v některých soukromoprávních poměrech a takové osoby nebyly zbaveny zvláštní ochrany stanovené v předpisech státu, v němž žijí a na kterou spoléhají, a to i když samy svým projevem vůle mají vliv na výběr použitelného práva nebo na výběr soudu;
• vycházející z rovného postavení cizinců v řízení chránit i vlastní občany a osoby zde žijící před možným zneužitím liberální procesní úpravy způsobujícím jim majetkovou újmu;
• vymezení pravomoci vlastních soudů přiznávat jim možnost konání řízení ve věcech, které mají k vlastnímu státu dostatečně intenzivní vztah;
• chránit i zájem vlastního státu na respektování práv vlastních občanů a jeho rozhodnutí v cizině a reagovat přiměřeně na nežádoucí postupy cizích orgánů.

Posuzování a řešení právních otázek podle ZMPS je na místě, jde-li v konkrétním případě o právní vztah s mezinárodním prvkem. Jedná se o situace, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník anebo zahraniční právnická osoba, dále je-li předmětem právního vztahu movitá či nemovitá věc v zahraničí a také v případech, kdy ke vzniku, změně či zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i to, že účastník má bydliště v cizině.

Je třeba mít na zřeteli, že vedle ZMPS jsou pramenem práva v této oblasti i další vnitrostátní právní předpisy nebo mezinárodní smlouvy. Ustanovení § 2 ZMPS zakotvuje aplikační přednost mezinárodních smluv a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie před tímto zákonem. Tedy je třeba vždy posoudit, zda neexistuje pro ČR závazná smluvní úprava vztahující se na daný právní vztah a zda neobsahuje úpravu vzájemné právní pomoci a pravomoci k řízení a k rozhodování o tomto právním vztahu, nebo zda neexistují přímo použitelné předpisy Evropské unie.

Pokud z účinné mezinárodní smlouvy, ať dvoustranné či vícestranné, vyplývá odchylná právní úprava, potom nepřichází v úvahu aplikace ustanovení ZMPS. V případě, že se na určitý právní poměr vztahuje zároveň mezinárodní smlouva dvoustranná i vícestranná, tak tyto střety řeší Vídeňská úmluva o smluvním právu. Za předpokladu, že jednou mezinárodní smlouvou jsou vázány oba státy a druhou pouze jeden z nich, má aplikační přednost smlouva zavazující oba státy. V některých smlouvách je vztah k jiným smlouvám (a tedy jejich aplikační přednost) výslovně upravena konkrétním ustanovením. Pokud nelze použít ani jednu z uvedených pomůcek, použijí se ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu upravující obecná právní výkladová pravidla – speciální úprava má přednost před obecnou a pozdější ujednání nahrazuje dřívější.

Dále je nezbytné mít vždy na zřeteli ustanovení článku 10 Ústavy České republiky, zákona č. 1/1993 Sb. která stanoví: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

Strukturálně je ZMPS rozdělen do dvou dále členěných částí:

• Část první – Obecná ustanovení
• Část druhá – Obecná ustanovení mezinárodního práva procesního
  • Hlava I. Pravomoc
  • Hlava II. Ustanovení o řízení
  • Hlava III. Uznání a výkon cizích rozhodnutí
  • Hlava IV. Zvláštní ustanovení o uznání a výkonu některých cizích rozhodnutí
• Část třetí – Obecná ustanovení mezinárodního práva soukromého
• Část čtvrtá – Ustanovení pro jednotlivé druhy soukromoprávních poměrů
  • Hlava I. – Způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost k právním jednáním
  • Hlava II. – Právní jednání
  • Hlava III. – Zastoupení
  • Hlava IV. – Promlčení
  • Hlava V. – Rodinné právo
    • §  Díl 1 – Poměry mezi manžely
    • §  Díl 2 – Poměry mezi rodiči a dětmi a některé jiné poměry
    • §  Díl 3 – Práva neprovdané matky
    • §  Díl 4 – Osvojení
    • §  Díl 5 – Poručenství a opatrovnictví nad nezletilými
  • Hlava VI. – Registrované partnerství a obdobné poměry
  • Hlava VII. – Věcná práva
  • Hlava VIII. – Dědické právo
  • Hlava IX. – Práva duševního vlastnictví
  • Hlava X. – Cenné papíry, investiční nástroje a jiné listiny
  • Hlava XI. – Závazková práva
    • §  Díl 1 – Základní ustanovení
    • §  Díl 2 – Procesní ustanovení
    • §  Díl 3 – Smlouvy
    • §  Díl 4 – Pracovní právo
    • §  Díl 5 – Jednostranná právní jednání
    • §  Díl 6 – Zajištění závazku, následky porušení a změny závazků
    • §  Díl 7 – Započtení
    • §  Díl 8 – Poměry směnečného a šekového práva
    • §  Díl 9 – Některé mimosoudní závazky
• Část pátá – Právní pomoc ve styku s cizinou
• Část šestá – Řízení o úpadku
  • Hlava I. – Obecná ustanovení
  • Hlava II. – Úpadek finanční instituce
  • Hlava III. – Úpadek pojišťovny
• Část sedmá – Rozhodčí řízení a uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů
• Část osmá – Přechodná a závěrečná ustanovení
• Část devátá – Účinnost

Vybraná ustanovení ZMPS:

Část první, Obecná ustanovení:

§ 1 Předmět úpravy

Tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem

• a) právním řádem, kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva,
• b) právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech,
• c) pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je mezinárodní prvek jen v řízení samotném,
• d) uznávání a výkon cizích rozhodnutí,
• e) právní pomoc ve styku s cizinou,
• f) některé záležitosti týkající se úpadku,
• g) některé záležitosti týkající se rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

§ 2 Mezinárodní smlouvy a předpisy Evropské unie

Zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

§ 3 Nutně použitelná ustanovení právních předpisů

Ustanovení tohoto zákona nebrání použití těch ustanovení českého právního řádu, kterých je nutné v mezích jejich předmětu úpravy použít vždy bez ohledu na to, kterým právním řádem se řídí právní poměry, v nichž se projeví účinky použití takových ustanovení.

§ 5 Obcházení zákona

Nepřihlíží se ke skutečnostem vytvořeným nebo předstíraným záměrným jednáním v úmyslu, aby se těch ustanovení tohoto zákona, od nichž se nelze odchýlit ujednáním stran, nepoužilo nebo aby se jich použilo jinak, než kdyby takto vytvořené nebo předstírané skutečnosti nebyly.

Při určení rozhodného práva se tedy bude postupovat tak, jako kdyby jednání obcházejícího zákona nebylo (tzn. že se použije hraničních určovatelů upravených v kolizních normách).

Část druhá, Obecná ustanovení mezinárodního práva procesního:

Hlava I., Pravomoc (§ 6 a § 7)

Tato ustanovení obecně stanoví, kdy je ve věcech majících vztah k cizině dána pravomoc českých soudů a kdy je tato pravomoc vyloučena. Obecně platí, že pravomoc českých soudů je dána, jestliže je dle procesních předpisů pro řízení příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení právních předpisů nevyplývá něco jiného.

Hlava III., Uznání a výkon cizích rozhodnutí (§ 14 až § 19)

Ustanovení upřesňuje pojem „cizí rozhodnutí“, kterým je rozhodnutí soudů a úřadů cizího státu o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v ČR soudy, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné listiny v těchto věcech. Taková cizí rozhodnutí jsou v ČR účinná, pokud nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány veřejné moci. Dále zde zákon stanoví podmínky, za kterých nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat (např. by se rozhodnutí příčilo veřejnému pořádku, nebo věc spadá výlučně do pravomoci českých soudů) a řízení o uznání a výkonu cizích rozhodnutí (případně i zvláštní řízení, pokud je vedeno).

Část třetí, Obecná ustanovení mezinárodního práva soukromého:

§ 20 Kvalifikace

Dané ustanovení upravuje právní hodnocení určitého řešeného případu a jeho podřazení pod některý z právních řádů, přičemž dané hodnocení spojené s výkladem právních pojmů v kolizní normě je třeba provádět na základě některého hmotného práva, ač v daném stádiu není ještě známo, kterým hmotným právem se bude případ řídit. Právě k jeho určení směřuje prováděné hodnocení, které má tak umožnit vyhledání příslušné kolizní normy.

Kvalifikační problém vzniká, jestliže potenciálně použitelné právní řády se neshodují v právním hodnocení, tj. kvalifikaci určité otázky, kterou je třeba podřadit pod právní pojem vymezující rozsah použité některé kolizní normy, tedy jaký právní řád považovat za základ pro uvedené hodnocení. ZMPS vychází z použití tuzemského práva, avšak připouští, aby se dle okolností přihlédlo i k funkci právních norem různých právních řádů, kterou tyto normy ve svém právním řádu plní.

§ 23 Zjišťování a používání zahraničního práva

• (1) Pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného, je třeba zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, používat i bez návrhu a tak, jak se ho používá na území, na němž toto právo platí. Použije se těch jeho ustanovení, kterých by se na území, na němž toto právo platí, pro rozhodnutí ve věci použilo, bez ohledu na jejich systematické zařazení nebo jejich veřejnoprávní povahu, pokud nejsou v rozporu s nutně použitelnými předpisy českého práva.
• (2) Pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření.
• (3) Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti.
• (4) Má-li se použít právního řádu státu, který má více právních oblastí nebo různé úpravy pro určité skupiny osob, rozhodují o použití příslušných právních předpisů právní předpisy tohoto státu.
• (5) Jestliže se nepodaří v přiměřené době zahraniční právo zjistit nebo je-li to nemožné, použije se české právo.

Česká úprava tedy umožňuje používání zahraničního práva, na které kolizní norma odkazuje. České soudy jsou povinny obsah zahraničního práva zjistit, jestliže na ně kolizní norma odkazuje (užívá se znalců v oboru Právní vztahy k cizině).

§ 24 Výjimečné a podpůrné určení rozhodného práva

• (1) Právní řád, který by se měl použít podle ustanovení tohoto zákona, je možné ve zcela výjimečných případech nepoužít, jestliže při náležitém odůvodněném uvážení souhrnu všech okolností věci a zejména důvodného očekávání účastníků ohledně použití jiného právního řádu, by se to jevilo nepřiměřené a odporující rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahu účastníků. Za těchto podmínek a nejsou-li dotčena práva jiných osob, se použije právní řád, jehož použití odpovídá tomuto uspořádání.
• (2) Jestliže pro určitý poměr nebo otázku, které spadají do předmětu úpravy tohoto zákona, nelze určit rozhodné právo podle jiných ustanovení zákona, použije se pro ně právo, které je s nimi v nejužším vztahu, ledaže pro ně strany zvolily nebo jinak označily použití určitého práva.

Dané ustanovení umožňuje v určitých případech upustit od použití práva, které by se jinak mělo použít podle kolizních norem, a použít jiné právo.

§ 25 Nutně použitelná ustanovení jiného zahraničního práva

K návrhu účastníka se mohou použít ustanovení právního řádu jiného státu, kterého se podle ustanovení tohoto zákona nemá použít, avšak podle právního řádu, jehož jsou součástí, se jich má použít bez ohledu na to, kterým právním řádem se řídí práva a povinnosti, o které jde. Podmínkou pro použití je, že práva a povinnosti, o které jde, mají k takovému jinému státu dostatečně významný vztah a je to spravedlivé vzhledem k povaze těchto ustanovení, jejich účelu nebo k důsledkům, jež by vyplynuly zejména pro účastníky z jejich použití nebo z jejich nepoužití. Účastník, který se takových ustanovení dovolává, musí prokázat platnost a obsah těchto ustanovení.

Část čtvrtá, Ustanovení pro jednotlivé druhy soukromoprávních poměrů:

Hlava I, Způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost k právním jednáním

§ 29 Fyzické osoby

• (1) Právní osobnost a svéprávnost se řídí, nestanoví-li se v tomto zákoně něco jiného, právním řádem státu, v němž má osoba obvyklý pobyt.
• (2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, stačí, jestliže fyzická osoba činící právní jednání je k němu způsobilá podle právního řádu platného v místě, v němž fyzická osoba právní jednání činí.
• (3) Úprava jména fyzické osoby se řídí právním řádem státu, jehož je občanem. Tato osoba se však může dovolat použití právního řádu státu, na jehož území má obvyklý pobyt.

Zákonná úprava stanoví jako hraniční určovatel občanství dané osoby. Ta se může dovolávat rovněž místa svého obvyklého pobytu, odlišného od jejího trvalého bydliště. Pojem „obvyklý pobyt“ je mimo jiné vyložen Evropským soudním dvorem (např. 76/76 Di Paolo (1977) ESD 315, odst. 17-20 nebo C-102/91 Knoch (1992) ESD I-4331, odst. 21 a 23). Místo obvyklého pobytu (jinak také obvyklého bydliště) podle judikatury lze definovat jako místo, kde s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem pro určení takového obvyklého pobytu má osoba své trvalé či obvyklé centrum zájmů, nebo též jako místo, ve kterém se nachází centrum zájmů osoby a do kterého se pravidelně vrací.

§ 30 Právnické osoby

• (1) Právní osobnost právnické osoby a způsobilost jiné než fyzické osoby se řídí právním řádem státu, podle něhož vznikla. Tímto právním řádem se řídí i obchodní firma nebo název a vnitřní poměry takové osoby, poměry mezi takovou osobou a jejími společníky nebo členy a vzájemné poměry společníků nebo členů, ručení společníků nebo členů za závazky takové osoby a kdo za osobu jako její orgán jedná, jakož i její zánik.
• (2) Pro vázanost takové osoby z běžných jednání stačí, je-li k nim způsobilá podle právního řádu platného v místě, v němž bylo takové jednání učiněno.
• (3) Právnická osoba se sídlem v České republice může být založena pouze podle českého právního řádu. Tím není dotčena možnost přemístit do České republiky sídlo právnické osoby založené podle právního řádu cizího státu, která má sídlo v zahraničí, jestliže to umožňují mezinárodní smlouva, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo jiný právní předpis.

Směnečná a šeková způsobilost (§ 31 a § 32)

ZMPS stanovuje jako rozhodující právo pro posouzení způsobilosti osoby zavazovat se v oblasti směnek a šeků právo státu, jehož je taková osoba občanem. Právo státu může určit, že pro právní poměr je rozhodující právo jiného státu. Pak se použije právo takto určené. I při nezpůsobilosti osoby zavazovat se podle takto určeného práva je závazek platný, pokud se osoba na směnku nebo šek podepíše na území státu, podle jehož práva je způsobilá právně zavázat. Výjimkou je situace, kdy se jedná o občana České republiky nebo osobu s obvyklým pobytem na jejím území.

Hlava II, Právní jednání (§ 41 a § 42)

ZMPS zakotvuje zásadu jednotného práva pro právní jednání, jím založený právní vztah jakož i jeho zánik a následky neplatnosti. Ve vztahu k požadavku formy právního jednání (např. smluv) ZMPS svými kritérii umožňuje, aby se dosáhlo zachování platnosti právního jednání. Toto ustanovení se vztahuje na smlouvy, které jsou vyňaty z působnosti nařízení Řím I. (např. závazky ze smluv uzavřených mezi manželi nebo rozhodčí smlouvy).

Hlava III, Zastoupení (§ 44 a § 45)

ZMPS stanoví kolizní normy pro zastoupení jak zákonné, tak i na základě plné moci.

Hlava IV, Promlčení § 46

Promlčení se řídí týmž právním řádem jako právo, které je předmětem promlčení.

Hlava V, Rodinné právo (§ 47 až § 66)

Ustanovení zde zakotvuje pravomoc českých soudů ve věcech manželských, pokud alespoň jeden z manželů je českých občanem za podmínky, že mezinárodní smlouva nebo právní předpis nestanoví jinak. Přednost před ustanovením ZMPS má tak například Nařízení Rady (EU) č. 2019/1111, o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (Brusel II ter), které stanovuje příslušnost soudů nejen v oblasti rozhodování o poměrech mezi manžely, ale i o rodičovské odpovědnosti. Ve věcech osobních poměrů manželů se uplatňuje také právo státu, v němž mají manželé obvyklý pobyt. Pokud jde o řízení o rodičovské odpovědnosti, je příslušný soud, kde má dítě obvyklý pobyt (otázka obvyklého pobytu dítěte je pak dále upravena v Nařízení Brusel II ter).

Pro majetkové poměry manželů ZMPS umožňuje, aby si manželé zvolili použitelné právo, přičemž volba je omezena na právní řády, které mají k jejich poměrům významnější vztah. V případě rozvodu je aplikován právní řád, kterým se řídí vztahy mezi manžely v době zahájení řízení. Dále ZMPS stanoví podmínky pravomoci českých soudů v případě žaloby o určení a popření rodičovství, ve věcech výživy, výchovy a péče o nezletilé, jakož i rozhodování ve věcech osvojení, poručnictví a opatrovnictví nad nezletilými.

Hlava VI, Registrované partnerství a obdobné poměry (§ 67)

Ustanovení zde stanoví pravomoc českých soudů k rozhodování o zrušení, neplatnosti a neexistenci těchto vztahů, jestliže bylo Registrované partnerství uzavřeno v České republice, nebo alespoň jeden z partnerů je českým občanem a má zde obvyklý pobyt, kolizní normu a úpravu uznávaní cizích rozhodnutí o jejich zrušení. Obdobnými poměry se rozumí některé druhy vztahů, které jsou upraveny v cizích právních řádech a od českého práva se mohou značně lišit.

Hlava VII, Věcná práva

§ 68 Pravomoc pro práva k nemovitým věcem

Rozhodovat o právech k nemovitým věcem, které jsou na území České republiky, přísluší výlučně českým soudům nebo jiným příslušným českým orgánům veřejné moci.

Rozhodné právo

§ 69

• (1) Věcná práva k nemovitým věcem i k hmotným věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo v jiných právních předpisech není stanoveno něco jiného, právním řádem místa, v němž věc je. Podle tohoto právního řádu se rovněž určuje, zda věc je nemovitá nebo movitá.
• (2) Věcná práva k plavidlům a letadlům, která se zapisují do veřejného rejstříku, jejich vznik a zánik se řídí právním řádem státu, v jehož působnosti je tento rejstřík veden.

§ 70

• (1) Vznik a zánik věcných práv k hmotným věcem movitým se řídí právním řádem místa, kde věc byla v době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik tohoto práva.
• (2) Vznik a zánik vlastnického práva k hmotným věcem movitým, které se převádějí na základě smlouvy, se řídí právním řádem, kterým se řídí smlouva, která je základem pro vznik nebo zánik vlastnického práva.
• (3) Jestliže právní jednání, které má být základem pro vznik a zánik věcných práv k hmotným věcem movitým, bylo učiněno po započetí přepravy takové věci po dobu trvání přepravy, řídí se tento vznik a zánik právním řádem místa, odkud byla věc odeslána. Jestliže se však vznik a zánik věcných práv k těmto věcem uskutečňuje nakládáním s cenným papírem, který je nutno předložit za účelem vydání věci a nakládání s ní, použije se právního řádu místa, v němž je cenný papír v době nakládání s ním.

§ 71

Ustanovení o zápisech do veřejných knih a podobných seznamů platná v místě, kde je nemovitá věc nebo věc movitá, se použijí i tehdy, pokud se právní důvod vzniku, zániku, omezení nebo převodu zapisovaného práva posuzuje podle jiného právního řádu.

§ 72

Vydržení se řídí právním řádem platným v místě, kde byla věc na počátku běhu vydržecí doby. Vydržitel se však může dovolat právního řádu státu, na jehož území se vydržení vykonalo, jestliže od doby, kdy se věc dostala do tohoto státu, jsou podle právního řádu tohoto státu splněny všechny podmínky vydržení.

§ 73 Svěřenský fond nebo obdobné zařízení

• (1) Svěřenský fond nebo obdobné zařízení (dále jen „fond“) se řídí právem určeným zakladatelem, pokud určené právo fond upravuje nebo jinak lze ustanovení tohoto práva pro něj použít.
• (2) Není-li určeno právo podle odstavce 1 nebo nelze-li je použít, řídí se fond právem státu, s nímž nejúžeji souvisí. Při určení tohoto práva je třeba přihlédnout zejména k
  • a) místu, z něhož je fond spravován,
  • b) místu, v němž je převážně umístěn majetek jej vytvářející,
  • c) místu sídla nebo obvyklého pobytu svěřenského správce,
  • d) účelům sledovaným vytvořením fondu a místům, kde těchto účelů má být dosaženo.
• (3) Je-li možné určitý prvek fondu oddělit od ostatních, může být rozhodné právo určeno pro něj samostatně.
• (4) Fond zřízený v zahraničí se uznává i v oblasti českého práva, vykazuje-li základní znaky požadované pro něj českým právem.

Hlava VIII, Dědické právo (§ 74 až § 79)

ZMPS upravuje aplikační přednost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. Na základě tohoto nařízení projednává dědictví jako celek soud příslušný podle místa obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti.

Toto pravidlo se použije pro celý zůstavitelův majetek, tedy pro věci movité i nemovité. Stejně pak platí pro rozhodné právo, kterým se bude soud řídit, avšak s výhradou, že zůstavitel měl v době smrti zjevně užší spojení s jiným státem než je stát, jehož právo by se použilo podle obecného pravidla (tedy než místa obvyklého pobytu). Zůstavitel má také možnost si v pořízení pro případ smrti vybrat rozhodné právo země, jejímž státním příslušníkem byl (a to i nečlenského státu). Ustanovení § 74 až 79 se věnuje otázkám dědického práva, přičemž obecně platí, že český soud je pravomocný tehdy, měl-li zůstavitel svůj obvyklý pobyt na území ČR nebo v případě, že půjde o nemovitost na území ČR.

Hlava IX, Práva duševního vlastnictví (§ 80)

Práva duševního vlastnictví se řídí právním řádem státu, který tato práva přiznává a poskytuje jim ochranu.

Hlava XI, Závazková práva

Díl 1, Základní ustanovení (§ 84)

Ustanovení této hlavy se použijí v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie a mezinárodní smlouvy (například Nařízení Řím I a II). Úprava v této hlavě se omezuje na otázky, které nespadají do rozsahu působnosti těchto předpisů a smluv, ledaže tyto předpisy a smlouvy připouštějí úpravu v tomto zákoně. Jedná se o jeden z rozdílů od věcných práv, jejichž úprava se řídí především ustanoveními ZMPS.

Díl 2, Procesní ustanovení

§ 85 Pravomoc

Pravomoc českých soudů ve věcech závazkových a jiných majetkových práv může být založena také ujednáním stran v písemné formě. Věcnou příslušnost českých soudů nelze však takovým ujednáním měnit.

§ 86 Sjednání příslušnosti zahraničního soudu

• (1) Ujednáním stran v písemné formě může být ve věcech závazkových práv a v jiných majetkových právech sjednána i příslušnost zahraničního soudu. Ve věcech pojištění a spotřebitelských smluv je takové ujednání přípustné jen po vzniku sporu, nebo jestliže umožňuje pouze pojistníkovi, pojištěnému, jiné oprávněné osobě, poškozenému nebo spotřebiteli zahájit řízení u soudu jiného státu.
• (2) Jestliže byla sjednána příslušnost zahraničního soudu podle odstavce 1, je tím vyloučena pravomoc českých soudů; český soud však věc projedná, jestliže
  • a) účastníci shodně prohlásí, že na ujednání netrvají,
  • b) rozhodnutí vydané v cizině by nemohlo být uznáno v České republice,
  • c) zahraniční soud odmítl se věcí zabývat, nebo
  • d) ujednání o příslušnosti zahraničního soudu je v rozporu s veřejným pořádkem.

Díl 3, Smlouvy (§ 87)

• (1) Smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu.
• (2) Pokud právní poměr založený spotřebitelskou smlouvou úzce souvisí s územím některého členského státu Evropské unie, nemůže být spotřebitel zbaven ochrany příslušející mu podle českého práva, jestliže řízení probíhá v České republice, i když pro smlouvu bylo zvoleno nebo i jinak se má použít právo jiného než členského státu Evropské unie.
• (3) Pojistné smlouvy se řídí právem státu, ve kterém má pojistník obvyklý pobyt. Smluvní strany mohou zvolit rozhodné právo pro pojistnou smlouvu; jde-li o pojistnou smlouvu, na kterou se vztahuje přímo použitelný předpis Evropské unie, mohou smluvní strany v rozsahu, ve kterém to tento předpis připouští, zvolit kterékoliv rozhodné právo.
• (4) V případě smlouvy, ve které se za úplatu sjednává užívání jednoho nebo více ubytovacích zařízení na více než jeden časový úsek, je-li smlouva sjednána na dobu delší než jeden rok (dále jen „dočasné užívání ubytovacího zařízení“), výhoda spojená s ubytováním, je-li smlouva sjednána na dobu delší než jeden rok (dále jen „dlouhodobý rekreační produkt“), pomoc při úplatném převodu dočasného užívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobého rekreačního produktu nebo účast ve výměnném systému, který umožňuje spotřebitelům vzájemně převést právo užívat ubytovací zařízení nebo jiné služby spojené s dočasným užíváním ubytovacího zařízení podle jiného právního předpisu, je-li rozhodné právo jiné právo než členského státu Evropské unie, nesmí být spotřebitel zbaven ochrany podle práva, jestliže řízení probíhá v České republice, a pokud:
  • a) kterákoli z dotčených nemovitostí je na území členského státu Evropské unie, nebo
  • b) podnikatel v souvislosti s dotčenou nemovitostí vykonává svou činnost na území členského státu Evropské unie nebo výkon jeho činnosti na území členského státu Evropské unie jakkoli směřuje.

Dané ustanovení ZMPS stanoví kolizní úpravu pouze pro smlouvy, na které se nevztahuje Nařízení Řím I. Odstavec 4 § 87 ZMPS transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/122/ES o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně.

Část šestá, Řízení o úpadku

Hlava I, Obecná ustanovení (§ 111)

• (1) Jestliže je dána pravomoc českých soudů pro zahájení insolvenčního řízení podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848), vztahuje se toto řízení i na dlužníkův majetek v jiném cizím státě než členském státě Evropské unie, pokud cizí stát přiznává tomuto řízení účinky na svém území, a to v rozsahu přiznání těchto účinků. Insolvenční správce vykonává své pravomoci i na území cizího státu, pokud mu to právní řád tohoto cizího státu umožňuje a v mezích tohoto právního řádu.
• (2) České soudy mohou zahájit a vést insolvenční řízení, jestliže dlužník má v České republice provozovnu, žádá-li o to věřitel s obvyklým pobytem nebo sídlem v České republice nebo vznikla-li pohledávka věřitele při činnosti této provozovny. Účinky řízení jsou v tomto případě omezeny na majetek v České republice.
• (3) Mimo případy, na které se vztahuje přímo použitelný předpis Evropské unie, lze použít jeho kolizních ustanovení o používání právních předpisů přiměřeně.
• (4) Jestliže bylo vydáno rozhodnutí o úpadku účastníka platebního systému s neodvolatelností zúčtování, zahraničního platebního systému s neodvolatelností zúčtování, vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání nebo zahraničního vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání, nebo jestliže bylo vůči tomuto účastníkovi vydáno jiné rozhodnutí, nebo proveden jiný zásah orgánu veřejné moci s obdobnými účinky, řídí se práva a povinnosti tohoto účastníka vyplývající z jeho účasti v systému týmž právem, kterým se řídí právní vztahy mezi účastníky systému při provádění zúčtování nebo vypořádání. Volba jiného práva je vyloučena.
• (5) Cizí rozhodnutí ve věcech úpadkového řízení se uznávají za podmínky vzájemnosti, jestliže v cizím státě, ve které byla vydána, jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka a pokud dlužníkův majetek v České republice není předmětem již zahájeného řízení podle odstavce 2. V těchto případech a i jinak, nebylo-li ohledně majetku, který se stal předmětem úpadkového řízení v cizině, zahájeno insolvenční řízení českým soudem, budou dlužníkovy movité věci, které jsou v České republice, vydány cizímu soudu na jeho žádost, jde-li o soud státu, který zachovává vzájemnost. Dlužníkův majetek může však být vydán do ciziny teprve tehdy, když byla uspokojena práva na vyloučení věci z majetkové podstaty a práva zajištěných věřitelů nabytá dříve, než došla žádost cizího soudu nebo jiného příslušného orgánu.
• (6) Odstavce 1 až 5 se použijí i pro řízení o veřejné preventivní restrukturalizaci podle zákona o preventivní restrukturalizaci (zákon č. 284/2023 Sb.).

Smyslem ustanovení je zejména zahrnout do řízení majetek dlužníka i v cizím státě, který není členským státem EU a dále možnost zahájit a konat insolvenční řízení omezené na majetek dlužníka v ČR, jestliže jeho hlavní zájmy jsou soustředěny na území cizího státu, který není členem Evropské unie.

Část sedmá, Rozhodčí řízení a uznání cizích rozhodčích nálezů (§ 117 až § 122)

§ 117 Rozhodčí smlouva

• (1) Přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle českého právního řádu. Ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy se posuzují podle právního řádu státu, v němž má být vydán rozhodčí nález.
• (2) Pro formu rozhodčí smlouvy platí právo rozhodné pro ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy; stačí však, jestliže bylo učiněno zadost právnímu řádu místa nebo míst, kde došlo k projevu vůle.

§ 119 Určení rozhodného práva

Právem rozhodným pro spor je právo zvolené stranami. Pokud strany toto právo nezvolily, určí je rozhodci na základě ustanovení tohoto zákona. Ke kolizním ustanovením rozhodného práva lze přihlédnout jen tehdy, jestliže to vyplývá z volby práva učiněné stranami. Jestliže strany k tomu rozhodce výslovně pověřily, mohou rozhodci rozhodnout spor podle zásad spravedlnosti; jde-li o spory ze spotřebitelských smluv, musí být také použita ustanovení jinak rozhodného práva na ochranu spotřebitelů. Také pro rozhodování v rozhodčím řízení platí ustanovení § 87 odst. 2.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.