Obchodní právo – základní instituty a smluvní problematika

Zajišťovací instituty

Zástavní právo

Zástavní právo k věci

Zástavní právo k věci je právem věřitele, aby způsobem v zákoně uvedeným uspokojil z určité věci (zástavy) svoji pohledávku a její příslušenství v případě, že tato pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena dlužníkem. Předmětem zajištění může být především pohledávka na peněžité plnění, ale i pohledávka na plnění nepeněžité nebo také závazek, který vznikne v budoucnu. Zástavou mohou být jak věci movité, tak i nemovité. Ke vzniku zástavního práva může dojít na základě:

• smlouvy,
• ze zákona (tam, kde to zákon výslovně stanoví, např. § 2481 OZ – zástavní právo zasílatele k zásilce),
• rozhodnutím orgánu veřejné moci.

Smlouva o zřízení zástavního práva musí být uzavřena písemně, pokud se týká nemovitosti. Smlouva o zřízení zástavního práva u závodu, jiné hromadné věci, nemovité věci, která nepodléhá zápisu do veřejného seznamu, nebo má-li zástavní právo k movité věci vzniknout zápisem do rejstříku zástav, musí mít formu notářského zápisu. Ve smlouvě musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a zajišťovaná pohledávka. Smlouvu uzavírá zpravidla vlastník zástavy; v jiném případě je nutný souhlas vlastníka zástavy.

Ke vzniku zástavního práva smlouvou nestačí jen uzavření vlastní smlouvy, ale musí přistoupit další zákonem stanovená skutečnost. U movitých věcí – jejich odevzdání zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě, aby je uschovala na základě dohody mezi zástavním dlužníkem a zástavním věřitelem, anebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví a je nezbytná k nakládání s věcí (např. technický průkaz motorového vozidla). Není-li tedy movitá věc jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala, vyžaduje se pro zástavní smlouvu písemná forma.

V případě nemovitostí je ke vzniku zástavního práva třeba vklad do katastru nemovitostí.

Zástavní věřitel má právo požadovat u soudu uspokojení ze zástavy, jestliže není zajištěná pohledávka řádně a včas splněna. Věřitel se může uspokojení domáhat, i když je zajištěná pohledávka promlčená. K zániku zástavního práva může dojít z těchto důvodů:

• zánik zajištěné pohledávky (nejčastěji v důsledku splnění závazku),
• zánik zástavy,
• tzv. vyplacení zástavy (složením ceny zastavené věci),
• vzdáním se zástavního práva zástavním věřitelem,
• vrácením zástavy zástavnímu dlužníkovi,
• uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno.

Zástavní právo k pohledávce

Zastavit lze pohledávku, kterou lze postoupit jinému. Zástavní právo k pohledávce tak může vzniknout pouze za podmínky, že předmětem jejího plnění je majetková hodnota, zejména věc nebo právo. Ke vzniku zástavního práva k pohledávce dochází na základě účinnosti zástavní smlouvy mezi zástavním věřitelem a zástavcem, kterým je věřitel pohledávky použité k zajištění, ledaže je ujednána pozdější doba.

Účinky vůči dlužníkovi zastavené pohledávky však zástavní právo nabývá, až dnem, kdy mu je zástavní dlužník oznámí nebo zástavní věřitel prokáže. To však neplatí, pokud si strany ujednaly zápis zástavního práva do rejstříku zástav. Smlouva musí obsahovat určení předmětu zástavního práva a určení pohledávky, kterou tato zástava zabezpečuje.

Právo podzástavní

Právo podzástavní spočívá v tom, že je dána do zástavy pohledávka již zajištěná zástavním právem. Ke vzniku podzástavního práva není třeba souhlasu vlastníka zastavené věci, vůči vlastníkovi je však účinné, byl-li mu jeho vznik písemně oznámen nebo je-li zástavou věc, k níž vzniká zástavní právo zápisem do rejstříku zástav nebo zvláštního veřejného seznamu, zápisem do tohoto seznamu.

Podzástavním věřitelem se rozumí ten, jehož pohledávka je zajištěna podzástavním právem. Podzástavní věřitel se může domáhat uspokojení své zajištěné pohledávky z podzástavy v rámci oprávnění zástavního věřitele, jakmile je dluh zajištěný podzástavním právem splatný.

Zadržovací právo

Zadržovací právo představuje takový prostředek zajištění závazku, kdy osoba, která je jinak povinna věc vydat, může tuto věc zadržet k zajištění své pohledávky až do jejího uspokojení nebo zajištění jiným způsobem, popřípadě do jejího zániku bez uspokojení, avšak za podmínky, že musí vždy jít o pohledávku, kterou má oprávněná osoba (věřitel) vůči osobě, jíž je jinak povinna věc vydat, přičemž předmětem tohoto práva může být pouze věc movitá a její zadržení je možné primárně k zajištění splatné peněžité pohledávky.

Zákon však připouští možnost zajištění nesplatného dluhu zadržovacím právem. V případě, kdy a) dlužník nezajistí dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl, b) prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo c) stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známá při vzniku dluhu.

Vždy musí jít o věc, kterou má věřitel skutečně u sebe. O zadržení a jeho důvodech je věřitel povinen bez zbytečného odkladu dlužníka vyrozumět. Pakliže byla smlouva uzavřena písemně, je věřitel povinen informovat dlužníka o zadržení a o jeho důvodech také písemně. Věřitel je povinen zadržovanou věc opatrovat a není oprávněn ji užívat, ani ji dát do užívání někomu jinému.

Uhrazovací funkce zadržovacího práva spočívá v tom, že věřitel se může u soudu domáhat uspokojení své pohledávky ze zadržené věci. Při výkonu soudního rozhodnutí pak má právo na přednostní uspokojení z výtěžku věci před jiným věřitelem, dokonce i před věřitelem zástavním. K zániku zadržovacího práva dochází zánikem zajištěného dluhu nebo zadržené věci, vzdá-li se věřitel zadržovacího práva jednostranně či ujednáním s vlastníkem zadržené věci, dostane-li se věc trvale z moci věřitele, nebo dá-li se věřiteli dostatečná jistota.

Ručení

Podstata ručení spočívá v tom, že osoba odlišná od dlužníka je věřiteli zavázána uspokojit věřitelovu pohledávku za dlužníkem, jestliže dlužník svůj závazek nesplní.

Ručení může vzniknout buď ze zákona, nebo na základě písemného prohlášení ručitele. Povinnost ručitele uspokojit pohledávku věřitele má podpůrnou povahu – povinnost ručitele plnit vzniká teprve tehdy, jestliže závazek je splatný a dlužník jej sám neuspokojil v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Bez výzvy vzniká ručiteli povinnost uspokojit pohledávku, za kterou se zaručil jen výjimečně a to tehdy, je-li nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní (zejména při prohlášení úpadku).

Obsahem prohlášení o převzetí ručení musí být závazek uspokojit pohledávku věřitele, jestliže tak neučiní dlužník. Předmětem ručení může být pouze závazek platný (peněžitý i nepeněžitý, také budoucí a není ani vyloučeno ručení za závazek promlčený v době vzniku ručení). Ručení je zásadně časově neomezené (lze omezit v písemném prohlášení či dohodou věřitele a ručitele). Za určitý závazek se může zaručit i více ručitelů; věřitel pak může požadovat splnění závazku po kterémkoli z nich. Plněním některého z ručitelů povinnost zbývajících ručitelů ve splněném rozsahu zaniká.

Ručitel zásadně nepotřebuje k uspokojení zajištěné pohledávky souhlas dlužníka. Ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníkovi práva věřitele a je oprávněn požadovat od věřitele všechny doklady a pomůcky, které jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníku.

Jako akcesorický (vedlejší, na hlavní vztah vázaný) závazek zaniká ručení zánikem zajišťovaného závazku (kromě dalších způsobů zániku). Výjimečně k zániku ručení v důsledku zániku zajištěného závazku nedochází:

• v případě, že závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a je splnitelný ručitelem,
• a dále v případě, kdy závazek zanikl pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem.

Finanční záruka

Finanční záruka (garance) je zvláštním druhem ručení, který vzniká prohlášením výstavce v záruční jistině o tom, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky stanovené v záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku.

Záruční listina vyžaduje písemnou formu. Ručitelské prohlášení spočívá v závazku ručitele, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže daný závazek nesplní určitá osoba (dlužník). Záruční listina může stanovit různé podmínky, jejichž splnění podmiňuje splnění závazku bankou (předložení určitých dokumentů). Bankovní záruka je zásadně úplatná. Před vydáním záruční listiny uzavírá banka s dlužníkem smlouvu o převzetí záruky.

Vznik povinnosti banky plnit z bankovní záruky je pak vázán na podmínky stanovené v záruční listině. Je nutné, aby byla banka k plnění věřitelem písemně vyzvána (na rozdíl od ručení není třeba, aby nejprve věřitel dlužníka k plnění vyzval). Předmětem bankovní záruky mohou být jak pohledávky peněžité, tak i nepeněžité; plnění banky je však vždy peněžité.

Rozsah ručení banky je vymezen částkou uvedenou v záruční listině, nikoli výší pohledávky věřitele. OZ poskytuje dlužníkovi ochranu proti zneužití bankovní záruky věřitelem tím, že stanoví povinnost věřitele vrátit dlužníkovi to plnění, na které neměl vůči dlužníkovi nárok.

Smluvní pokuta

Smluvní pokuta je dle OZ formou tzv. „utvrzení“ dluhu, nicméně z praktického hlediska jej zařazujeme pod zajišťovací instituty.

Smluvní pokuta spočívá v tom, že strany závazkového vztahu si sjednají smluvní pokutu pro případ, že některá z nich poruší smluvní povinnost. Smluvní pokuta představuje zpravidla určitou peněžní částku, jejíž vyplacení nevyžaduje, aby porušením smluvní povinnosti vznikla oprávněnému škoda.

Smluvní pokuta plní současně i funkci paušalizované náhrady škody. Strana, která má právo na zaplacení smluvní pokuty, nemůže z téhož důvodu požadovat náhradu způsobené škody; ledaže by takové právo vyplývalo z ujednání stran o smluvní pokutě. Povinnost uhradit smluvní pokutu je založena na principu objektivní odpovědnosti (odpovědnost bez ohledu na zavinění), a to absolutní, bez možnosti se této odpovědnosti zprostit.

Smluvní pokuta může být sjednána i v jiném plnění než peněžitém.

Ujednání o smluvní pokutě může být i ústní, musí však v ní být stanovena výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení, jinak je neplatná. Dále musí obsahovat uvedení povinnosti, jejíž porušení má za následek vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu.

Zaplacení smluvní pokuty nemá zásadně za následek zánik povinnosti, jejíž splnění bylo smluvní pokutou zajištěno (na rozdíl od odstupného). OZ poskytuje soudu právo smluvní pokutu snížit, jestliže je její sjednaná výše nepřiměřeně vysoká (tzv. moderační právo soudu).

Uznání dluhu

Uznání dluhu je dle OZ stejně jako smluvní pokuta formou tzv. „utvrzení“ dluhu.

Uznání dluhu spočívá v tom, že se má za to, že v uznaném rozsahu závazek trvá v době uznání. Uznat lze i dluh v době uznání promlčený a to bez ohledu na to, zda uznávající o promlčení v době uznání věděl či nikoliv. Uznáním dluhu přechází v rozsahu uznání důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Věřitel má tedy ulehčenou procesní situaci v případě sporu, protože nemusí prokazovat vznik závazku, ani jeho rozsah v době uznání. Dále má uznání dluhu vždy za následek tzv. přetržení promlčecí doby, tj. od uznání dluhu běží promlčecí doba nová. Ta v případě písemného uznání dluhu činí 10 let.

OZ vyžaduje k platnosti písemnou formu a musí obsahovat uznávací prohlášení dlužníka a určení závazku, kterého se uznání týká. Předmětem uznání mohou být plnění peněžitá i nepeněžitá. OZ dále považuje za uznání dluhu také určité faktické úkony dlužníka. Především jde o placení úroků, které považuje za uznání té částky, z níž jsou úroky placeny. Plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. V obou těchto případech tak však lze uznat jen závazky nepromlčené.

Finanční zajištění

Finančním zajištěním se v souladu s právem EU (upraveno směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/44/ES, v tuzemské právní úpravě pak zákonem č. 408/2010 Sb., o finančním zajištění) rozumí:

• zástavní právo k finančnímu kolaterálu za účelem zajištění pohledávky finančního charakteru,
• převod finančního kolaterálu za účelem zajištění nebo jiného krytí pohledávky finančního charakteru.

Poskytovatelem a příjemcem finančního zajištění mohou být jen některé subjekty, které zákon výslovně vyjmenovává (např. banka, spořitelní a úvěrní družstvo, pojišťovna, obchodník s cennými papíry, ČNB, Česká republika atd.). Poskytovatelem nebo příjemcem finančního zajištění však může být i jiná právnická osoba za podmínky, že druhá smluvní strana splňuje podmínky předchozí věty, tedy že jde o některý ze subjektů vyjmenovaných výslovně v zákoně.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.