Odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost státu

Obecné zásady odpovědnosti státu

Stát zásadně dle zákona o odpovědnosti státu odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Územní samosprávné celky, tedy obce a kraje, pak odpovídají za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci své samostatné působnosti.

Stát je však samozřejmě odpovědný i za škodu, která vznikne v důsledku činnosti územních samosprávných celků konané v působnosti přenesené na ně státem. V takovém případě vykonává činnost státu orgán územního samosprávného celku, kdy není vyloučeno, aby jeden a ten samý orgán vykonával nějakou činnost jak v rámci samostatné působnosti samosprávného celku, tak i v rámci působnosti přenesené.

Rozdíl v subjektu odpovědného za způsobenou škodu není zcela bez významu, když u státu je ve skutečnosti téměř vyloučené, aby nedisponoval dostatečnými finančními prostředky nebo postižitelným majetkem k náhradě škody, což se bohužel nedá vyloučit u malých obcí, které jsou nezřídka předluženy a de facto insolventní. A i když obec má k dispozici dostatečný majetek k úhradě svých dluhů, může být její možnost uhradit náhradu škody dobrovolně snížená nedostatečným finančním kapitálem.

Odpovědnost státu nebo samosprávného celku za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídá ústavně zaručenému právu uvedenému v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kde je konkrétně uvedeno, že „každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že do subjektů, za které stát ručí, spadají nejenom orgány moci výkonné, ale i soudní, kdy nezřídka dochází ke vzniku škody v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Typickým případem pak může být nezákonné rozhodnutí o vzetí obviněné osoby do vazby.

Odpovědnost státu nebo územního samosprávného celku za škodu je odpovědností zásadně objektivní, které se není možné zprostit. Jedná se tedy o odpovědnost bez ohledu na zavinění povinného subjektu. Jsou-li tak splněny podmínky pro určení odpovědnosti státu nebo územního samosprávného celku za škodu, nezkoumá se dále jejich zavinění, které je pro posouzení nároku oprávněné osoby na náhradu škody zcela bez významu.

Důsledkem odpovědnosti státu a územního samosprávného celku za škodu je pak povinnost uhradit poškozeným osobám vzniklou majetkovou nebo nemajetkovou újmu.

Za nemajetkovou újmu pak poškozené osobě náleží i přiměřené zadostiučinění, a to bez ohledu na skutečnost, zda jí byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Zadostiučinění se poskytuje v penězích, pokud nebylo možné nemajetkovou újmu nahradit jiným způsobem a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako zcela dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je stát povinen přihlédnout vždy k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

V případě, že ke vzniku nemajetkové újmy došlo v souvislosti s nesprávným úředním postupem, přihlédne se vždy při stanovení výše zadostiučinění ke konkrétním okolnostem případu, a to zejména:

• a)  celkové délce řízení,
• b)  složitosti řízení,
• c)  jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
• d)  postupu orgánů veřejné moci během řízení a
• e)  významu předmětu řízení pro poškozeného.

Důležité je také upozornit na skutečnost, že s ohledem na subsidiární použití obecného předpisu soukromého práva, a to zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), není vyloučeno stanovení spoluzavinění poškozeného.

Spoluzavinění se může vztahovat především k jednání, jímž si poškozený sám přivodil zvýšení rozsahu újmy, nebo přispěl ke vzniku samotné škodné události. Subjekt posuzující nárok poškozeného je tak vždy povinen zkoumat, zda a případně v jakém rozsahu se poškozený sám svým jednáním na vzniku škody podílel a zda postupoval v rámci obecné prevenční povinnosti tak, aby škodě předešel, tedy aby škoda vůbec nevznikla. K tomu by mohlo dojít zejména kumulací příčin vedoucích ke vzniku škody, k jejímuž vzniku přispělo, jak nesprávné rozhodnutí nebo úřední postup orgánu veřejné moci, tak i jednání samotného poškozeného, případně jeho nekonání.

Subjekty, za jejichž činnost stát odpovídá

Stát dle zákona o odpovědnosti státu za škodu odpovídá za škodu způsobenou:

• a) státními orgány,
• b) právnickými a fyzickými osobami při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen „úřední osoby“),
• c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

Za výkon státní správy se pak považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zapisování skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem, úkony notáře jako soudního komisaře (např. v dědickém řízení) a úkony soudního exekutora, včetně jeho exekutorského kandidáta při výkonu exekuční činnosti.

Činnost notáře a soudního exekutora se tedy považuje také za úřední postup, který v případě, že by byl nesprávný nebo vedl k vydání nezákonného rozhodnutí, je způsobilý založit odpovědnost státu za škodu takovým postupem nebo rozhodnutím způsobenou.

Takový postup je vhodným řešením, neboť stát předal zákonem notářům a soudním exekutorům významné pravomoci k činnosti úřední povahy a k vydávání závažných rozhodnutí, která mohou třetím subjektům způsobit nemalé škody. Typickým případem je nezákonný postup exekutora při vedení exekuce na majetek povinného, kdy je omezen zákonem např. tím, že předmětem exekuce nesmí být obvyklé vybavení domácnosti nebo dětské hračky.

V takovém případě je odpovědnost státu za škodu vhodným prostředkem k zajištění nároků poškozených. Stát má po úhradě vzniklé škody samozřejmě právo na regresní plnění vůči notáři nebo exekutorovi, jelikož byla škoda poškozeným vyplacena právě v důsledku jejich nesprávného úředního postupu nebo rozhodnutí.

Pro úplnost je vhodné dodat, že za úřední osobu se považuje i úřední osoba jiného členského státu Evropské unie, po dobu, po kterou tato osoba působí ve společném vyšetřovacím týmu na území České republiky nebo provádí úkon právní pomoci na území České republiky na základě evropského vyšetřovacího příkazu anebo je přítomna při jeho provádění.  To není bez významu, když i podnikateli může vzniknout škoda na majetku nebo nemajetková újma v důsledku prováděného vyšetřování jeho osoby nebo osoby obchodního partnera. V takovém případě dává zákon možnost požadovat náhradu škody nebo nemajetkové újmy po České republice, což je nepochybně jednodušší, než jí požadovat po cizím státu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.