Odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Podmínky odpovědnosti

 Základními podmínkami odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci jsou:

1. vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup,
2. vznik škody či nemajetkové újmy a
3. příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy.

Existence výše uvedených podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění, či naopak absenci, některé z nich. Zatímco vznik škody a často i identifikace nesprávného postupu nebo rozhodnutí nečiní v praxi soudů potíže, je otázka určení příčinné souvislosti mnohdy velmi složitá a poškozeným je tak doporučováno učinit si odpověď na tuto otázku pomocí profesionála, např. advokáta.

Určitým vodítkem je vždy stanovisko úřadu, který jedná ve věci náhrady škody za stát nebo stanovisko územního samosprávného celku, které je však vždy vhodné kriticky zhodnotit, jelikož nezřídka soudy přiznávají nároky na náhradu škody i tehdy, když byly výše uvedenými úřady požadavky poškozených osob zamítnuty.

Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě o náhradu škody proti státu nebo územnímu samosprávnému celku nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

Tak se může stát, že dojde jak k vydání nesprávného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, tak ke vzniku škody na straně účastníka řízení, ve kterém bylo takové rozhodnutí vydáno, aniž by však její vznik byl v příčinné souvislosti. V takovém případě nemá účastník samozřejmě nárok na její náhradu po státu, ale je nucen určit přesně osobu, která za škodu je odpovědná.

Nezákonné rozhodnutí

Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení (ať již soudního nebo správního), ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, v jehož důsledku jim vznikla majetková nebo nemajetková újma.

Právo na náhradu škody má pak i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. To ochraňuje ty osoby, které se neúspěšně domáhaly vstupu do řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, které se jich dotýkalo, ale v důsledku jejich nepřipuštění neměly možnost hájit svá práva.

Poškozeným je tak vždy osoba, která byla účastníkem řízení, ve kterém jí vznikla škoda, a to v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.

Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je poškozený oprávněn uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro jeho nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (odvolacím orgánem veřejné moci nebo odvolacím soudem).

Rozhodnutím orgánu, který nezákonné rozhodnutí zruší, je pak soud rozhodující o náhradě škody vždy vázán. Výše uvedené je důsledkem tzv. presumpce správnosti úředního rozhodnutí, kdy soud v řízení o náhradě škody proti státu nebo územnímu samosprávnému celku není oprávněn sám přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, stejně jako není oprávněn posuzovat, zda ke zrušení nebo změně rozhodnutí došlo nesprávně.

Obdobně je pak soud vždy vázán i důvody zrušení nebo změny takového rozhodnutí, kdy ne vždy je důvodem takového kroku jeho nezákonnost. Někdy je rozhodnutí zrušeno či změněno pouze v důsledku změny okolností, což samozřejmě vylučuje jeho označení za nezákonné s důsledky v podobě nároku na náhradu škody.

Ke zrušení rozhodnutí dochází většinou na základě podaných opravných prostředků, kdy je bez významu, zda tak došlo na základě řádného opravného prostředku (odvolání, stížnost) nebo mimořádného opravného prostředku (dovolání, nebo obnova řízení). Z logiky věci pak vyplývá, že nárok na náhradu škody lze uplatnit pouze u rozhodnutí, které nabylo právní moci a nelze tak proti němu podat žádný opravný prostředek.

Jak vyplývá z výše uvedeného, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobený nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje.

Takovými prostředky se rozumí zejména řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

Nesprávný úřední postup 

Stát odpovídá vždy za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem úřední osoby. Nesprávným úředním postupem je porušení závazných pravidel předepsaných právními normami pro jednání orgánu veřejné moci při jeho činnosti, ke které je povinen a oprávněn na základě obecně závazných právních předpisů. Obecná definice nesprávného úředního postupu však není v zákoně uvedena, neboť s ohledem na množství podob nesprávného úředního postupu jednoduše není možné takové jednání obsáhnout do jedné definice. 

Rozdílem mezi škodou způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem je skutečnost, že u nesprávného úředního postupu nevedou postupy prováděné v rámci činnosti orgánu veřejné moci k vydání rozhodnutí, nebo se takového rozhodnutí přímo nedotýkají.

Postup orgánu, který spočívá např. ve shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, nebo jejich právní posouzení, je činností bezprostředně směřující k vydání rozhodnutí, které v případě chyby v postupu může být nezákonné s odpovědností státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Takový postup úřední osoby tak nelze považovat za nesprávný úřední postup, i když vede k vydání nezákonného rozhodnutí.

Za nesprávný úřední postup se považuje naopak porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Takové lhůty vychází z procesních předpisů, jako je např. trestní či občanský soudní řád nebo správní řád. Tyto procesní předpisy obsahují závazné lhůty, kterými jsou soudy a další orgány veřejné moci povinny se při své činnosti řídit.

Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Orgány veřejné moci jsou povinny jednat vždy tak, aby vyřizovaly věci bezodkladně, když v některých záležitostech (např. vazebních) jsou povinny jednat s co největším urychlením.

Skutečnost, že účastník soudního nebo správního řízení nedosáhl pro nečinnost soudu nebo správního orgánu vydání požadovaného rozhodnutí, sama o sobě nezakládá nárok na náhradu škody. Podstatný je vždy předpoklad, že takový postup zasáhne do majetkové sféry účastníka soudního nebo správního řízení nebo mu způsobí nemajetkovou újmu.

V případě, že tedy soud nebo správní orgán nevydá v zákonných lhůtách rozhodnutí, ale účastníkovi nevznikne majetková nebo nemajetková újma, nevzniká povinnost státu k náhradě škody.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.