Odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má osoba, která byla umístěna na základě rozhodnutí soudu do vazby, a to za předpokladu, že trestní stíhání proti její osobě bylo zastaveno, nebo byla zproštěna obžaloby nebo věc byla postoupena jinému orgánu (např. k řízení o přestupku).

Dle ust. § 67 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, může být osoba obviněná ze spáchání trestného činu vzata do vazby jen tehdy, jestliže z jejího jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že:

• a) uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnula trestnímu stíhání nebo uloženému trestu, zejména nelze-li její totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li takové osobě vysoký trest, nebo že
• b) bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo že
• c) bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána, dokoná trestný čin, o který se pokusila, nebo vykoná trestný čin, který připravovala nebo kterým hrozila,

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin tato osoba spáchala, a s ohledem na její osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhána, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, jakým je institut peněžité záruky, slib obviněného, nebo záruka důvěryhodné osoby či sdružení, popř. uložením některého z předběžných opatření dle trestního řádu.

Za vazbu nařízenou v řízení o vydání nebo předání do ciziny se náhrada škody zásadně neposkytuje, což ovšem neplatí, jestliže škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky. Jedná se tak o výjimku, kdy stát nemůže být činěn odpovědným za rozhodnutí a postup cizozemských orgánů, na základě jejichž zatýkacího rozkazu byla osoba poškozeného vzata do vazby.

Osoba, která byla v České republice držena ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí cizího státu nebo nesprávného úředního postupu cizozemských orgánů se může nároku na náhradu škody domáhat výhradně u orgánů státu, který vydal nezákonné rozhodnutí či učinil nesprávný úřední postup.

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má pak ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem.

To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, např. udělením milosti nebo vyhlášením amnestie. Taková výjimka má své opodstatnění, jelikož v opačném případě by stát musel poskytnout náhradu škody i osobám, které jsou skutečnými pachateli trestných činů, a k jejichž potrestání nedošlo pouze v důsledku suverénního aktu prezidenta republiky.

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o ochranném opatření má ten, na němž bylo zcela nebo zčásti vykonáno ochranné opatření, pokud bylo rozhodnutí v pozdějším řízení jako nezákonné zrušeno. Mezi ochranná opatření patří dle § 98 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „trestní zákoník“), ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci, zabrání části majetku a ochranná výchova.

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o ochranném opatření má ten, na němž bylo zcela nebo zčásti vykonáno ochranné opatření, pokud bylo rozhodnutí v pozdějším řízení jako nezákonné zrušeno. Mezi ochranné opatření patří dle § 98 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova.

Právo na náhradu škody však ve výše uvedených případech nemá ten,

• a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
• b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

Právo na náhradu škody také nevznikne, pokud:

• a) v řízení nebylo možno pokračovat,
• b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,
• c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
• d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených v §172 odst. 2 trestního řádu.

Promlčení nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření

Nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí vždy za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci:

• zprošťující rozhodnutí,
• rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno,
• zrušující rozhodnutí,
• rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu,
• rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.

Zákon o náhradě škody způsobené státem stanoví pro případ škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření pouze objektivní promlčecí dobu, jejíž počátek se odvíjí od právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jímž rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nabylo charakter rozhodnutí, s nímž zákon spojuje povinnost státu poskytnout odškodnění.

Uplatnění nároku

Ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“), a to dle níže uvedených zásad:

• a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,
• b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

Došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem představovaným porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (či ve lhůtě přiměřené, pokud není lhůta pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí zákonem stanovena), a posuzují-li se pro účely náhrady takové škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení.

Není-li možno příslušný úřad určit podle předchozích pravidel, jedná za stát vždy Ministerstvo financí.

Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Českou národní bankou nebo na základě mezinárodní smlouvy orgánem dohledu nad finančním trhem jiného členského státu Evropské unie nebo došlo-li u České národní banky nebo tohoto orgánu dohledu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát Česká národní banka.

Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Nejvyšším kontrolním úřadem nebo došlo-li u Nejvyššího kontrolního úřadu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát tento orgán.

Takto určené úřady jednají za stát jako organizační složky státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, je takový úřad povinen žádosti postoupit příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě ale zachovány.

Neúspěšné uplatnění nároku na náhradu škody u příslušného orgánu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu, prostřednictvím žaloby proti státu o nárok na náhradu škody.

Přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je stát povinen nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

Pokud by se poškozený domáhal náhrady škody u soudu rovnou, bez splnění výše uvedených podmínek, je soud povinen žalobu zamítnout.

Regresní úhrada

Nahradí-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytne-li ze stejného důvodu poškozené osobě přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily. Obdobně, jak bylo uvedeno výše, může nárok na regresní plnění požadovat i po dalších osobách, za jejichž činnost nese odpovědnost, např. za notáře nebo exekutory.

Pokud bylo rozhodnutí územního samosprávného celku přezkoumáno nadřízeným správním orgánem a následně byla rozhodnutí tohoto orgánu a územního samosprávného celku zrušena pro jejich nezákonnost, může stát požadovat regresní úhradu přímo na nadřízeném správním orgánu, kterým je ve většině případů kraj.

Bylo-li však nezákonné rozhodnutí vydáno pouze proto, že se ten, kdo jej vydal, řídil nesprávným právním názorem příslušného nadřízeného správního orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí, nemá stát na regresní úhradu po tom, kdo vydal původní zákonné rozhodnutí, samozřejmě právo.

Stát pak může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku v přenesené působnosti, či úřední osoby, na způsobení vzniklé škody.

Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.

Nahradil-li stát škodu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, na nichž se podílel soudce nebo státní zástupce nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu pouze tehdy, pokud byla vina soudce nebo státního zástupce zjištěna v kárném nebo trestním řízení. Stát je tak vždy vázán rozhodnutím, které z takového řízení vznikne.

Uhradily-li úřední osoby nebo územní celky v přenesené působnosti regresní úhradu státu, mohou požadovat regresní úhradu od těch, kdo se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takových osob může být větší množství a i jejich účast na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu může být různá, od čehož se odvíjí jejich podíl na případné regresní náhradě.

Je-li uplatněn nárok na regresní úhradu proti osobě, u níž účast na výkonu veřejné moci náležela k povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru nebo z poměru mu na roveň postaveného anebo z poměru služebního, řídí se výše regresní úhrady zákoníkem práce. Zákoník práce pak stanoví max. výši náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli z pracovního poměru na 4,5 násobek průměrné mzdy či platu.

Nárok na regresní úhradu nelze uplatňovat vůči tomu, kdo se podílel na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu na příkaz nadřízeného, ledaže by se uposlechnutím příkazu dopustil trestného činu. Odpovědnost vždy nese v rámci subordinace osoba, v jejíž kompetenci bylo vydání takového rozhodnutí nebo provedení úředního postupu.

Právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Zavinění je pak povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Z výše uvedeného je zřejmý rozdíl mezi odpovědností státu za škodu, které se stát nemůže zprostit a odpovědností v podobě povinnosti k regresní náhradě konkrétní úřední osoby, která nezákonné rozhodnutí vydala nebo provedla nesprávně úřední postup.

Byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti více osob, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobení škody. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají společně a nerozdílně.

Kdo je pak povinen platit regresní úhradu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V praxi tedy není podstatné, kdo regresní plnění státu poskytne, když se může stát, že škodu způsobily např. dvě osoby, přičemž pouze jedna má majetek, který může být použit k úhradě nároku státu. Tato osoba pak může po druhé osobě požadovat, aby jí nahradila část regresní úhrady, která odpovídá její účasti na způsobené škodě.

Soud může regresní úhradu přiměřeně snížit zejména s přihlédnutím k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila. Snížení však nelze provést, pokud byla škoda způsobena takovou osobou úmyslně.

Ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit veškeré námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody. Pokud tedy např. stát nevyužije z nějakého důvodu možnost namítnout v soudním řízení promlčení nároku poškozené osoby, může tuto námitku vznést platně osoba, po které by stát žádal regresní úhradu.

Nárok státu na regresní úhradu se pak promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody. Nárok územního celku v přenesené působnosti a úřední osoby na regresní úhradu se pak promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena regresní úhrada. Jedná se o objektivní promlčecí dobu, ve které je stát povinen uplatnit takový nárok prostřednictvím žaloby u věcně příslušného soudu.

Zákon o odpovědnosti státu tak stanovuje pro veškeré nároky na regresní úhradu jednotnou roční promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy se stát nebo územní celek v samostatné působnosti stal osobou oprávněnou k uplatnění nároku na regresní úhradu.

Takovým momentem je u státu nahrazení škody či poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu poškozenému a u územního celku v přenesené působnosti poskytnutí regresní úhrady státu, kdy se jedná o tzv. druhotný nebo přenesený regres nastupující poté, co bylo plněno na regresní nárok státu, který je subjektem povinným k náhradě škody či nemajetkové újmy způsobené územním celkem v přenesené působnosti (nikoliv tedy v působnosti samosprávy).

Krátká promlčecí doba je odůvodněna tím, že se týká státu, územních celků a úředních osob, u nichž není důvod, aby nárok neuplatnily bez zbytečného odkladu (VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 3. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, 370 s. Beckovy malé komentáře. ISBN 978-80-7400-427-8).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.