Odpovědnost za přestupky podle přestupkového zákona

Okolnosti vylučující protiprávnost

Jak již bylo zmíněno výše, přestupek je definován jako společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.

Aby bylo dané jednání za přestupek považováno, musí být naplněny všechny znaky, které jsou v definici uvedeny. Může však nastat právem předvídaná okolnost, která vylučuje vznik znaku protiprávnosti, což znamená, že dané jednání nebude posuzováno jako přestupek, i když by byly naplněny všechny ostatní znaky.

Tyto okolnosti je nutné odlišovat od důvodů zániku odpovědnosti za přestupek, ukterých odpovědností vztah vznikne, avšak po čase z určitých právem předvídaných důvodů zanikne. Uokolností vylučujících protiprávnost však ke vzniku odpovědnostního vztahu vůbec nedojde, neboť již od počátku absentuje naplnění znaku protiprávnosti.

Přestupkový zákon v této oblasti vychází z původní právní úpravy přestupků a řadí do okolností vylučujících protiprávnost krajní nouzi a nutnou obranu. Nově je však tento výčet rozšířen o další okolností vylučující protiprávnost, kdy je mezi ně zařazeno i svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně. Tyto okolnosti budou ve stručnosti přiblíženy na následujících řádcích.

Krajní nouze

Krajní nouze je v přestupkovém zákonu definována jako situace, kdy „někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem“ (dle ust. § 24 odst. 1 přestupkového zákona). Z definice uvedené v ust. § 24 vyplývají podmínky, které je nutné kumulativně splnit, aby byly naplněny znaky krajní nouze:

• a) existence nebezpečí – tj. stavu hrozícího poruchou některého zájmu chráněného zákonem, jehož zdrojem může být např. živelní pohroma, zvířata, věci, biologické či fyziologické procesy v těle anebo i činnost člověka;
• b) nebezpečí hrozí zájmu chráněnému zákonem – pod „zájmem chráněným zákonem“ si lze představit především ochranu života, zdraví, majetku atp. Jako příklad krajní nouze lze uvést situaci, kdy povodeň ohrožuje život určité osoby, a ta, aby zachránila život a život svých blízkých, bez dovolení užije sousedův člun;
• c) nebezpečí musí hrozit bezprostředně, tj. přímo;
• d) nebezpečí nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak, resp. jiným způsobem (požadavek subsidiarity);
• e) následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, jenž hrozil – podmínka proporcionality;
• f) osoba nebyla povinna nebezpečí snášet – např. na základě zvláštního zákona.

Nutná obrana

Nutná obrana je obecně definována jako stav, kdy osoba odvrací přímo hrozící či trvající útok na zájem chráněný zákonem. Na rozdíl od krajní nouze však nutná obrana směřuje pouze proti útoku, který je činěn přímo člověkem (popř. na pokyn člověka, např. poštvání svého pitbula) a není zde nutné naplnit znak subsidiarity odvracejícího útoku. Od toho se odvíjí i benevolentnější omezení, která jsou na nutnou obranu zákonem kladena: obrana nesmí být zcela nepřiměřená způsobu útoku.

Z definice nutné obrany formulované v přestupkovém zákoně můžeme vyvodit následující znaky, které musejí být naplněny, aby se o nutnou obranu jednalo:

• a) musí jít o útok fyzické osoby (člověka);
• b) útok směřuje proti zákonem chráněnému zájmu (viz výše);
• c) útok musí přímo hrozit nebo trvat – nelze proto jednat v nutné obraně v době, kdy útok ještě nehrozí nebo naopak kdy již pominul;
• d) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Svolení poškozeného

Jak již nadpis napovídá, o protiprávný čin se nejedná tehdy, pokud k jednání dá souhlas osoba, jejíž zájmy jsou činem ohroženy. Avšak ani tato okolnost vylučující protiprávnost není zcela bezmezná. Souhlas s jednáním musí dát poškozený předem či alespoň současně s jednáním, tento souhlas musí být učiněn dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně.

Zároveň platí, že osoba může dát svolení k jednání, kterým jsou dotčeny její zájmy, o kterých může sama osoba bez omezení oprávněně rozhodovat. Obecně je však nutné pamatovat na pravidlo, že s výjimkou lékařských zákroků nelze za svolení považovat souhlas s ublížením na zdraví.

Přípustné riziko

Dle přestupkového zákona přestupek nespáchá ani ten, kdo „v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl k dispozici v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo v rámci svého předmětu činnosti společensky prospěšnou činnost, jíž ohrozí nebo poruší zájem chráněný zákonem“ (viz ust. § 27 odst. 1 přestupkového zákona).

I zde ovšem platí, že pokud bylo možno dosáhnout společensky prospěšného výsledku jinak, nebude se jednat o přípustné riziko jako okolnost vylučující protiprávnost. Úprava přípustného rizika reaguje na praxi, kdy nelze předpokládat technologický, vědecký či obdobný vývoj, pokud by bylo právním řádem zcela vyloučeno jakékoli riziko s tím spojené.

Příkladem může být uvedení nového výrobku na trh, které je tak jako tak spojené s určitým rizikem. Bez určitého rizika by jakýkoli společenský vývoj stagnoval. Je však nutné upozornit na skutečnost, že judikatura se obecně staví záporně k rizikům, které souvisí s obvyklým podnikatelským rizikem, „jemuž je v konkurenčním tržním prostředí vystaven každý podnikatel“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tdo 1166/2012).

Z výše uvedeného vyplývá, že výklad přípustného rizika, resp. „společensky prospěšné činnosti“, je mnohdy neurčitý a často záleží na příslušném orgánu veřejné moci, jak konkrétní případ posoudí.

Pro úplnost je vhodné zmínit, že i úprava přípustného rizika má určitá omezení. Riziko musí být v prvé řadě proporcionální, tj. výsledek, ke kterému jednání směřuje, nesmí být zcela zřejmě nepřiměřený k riziku, které je podstupováno. Při hodnocení přiměřenosti rizika má být přihlíženo především k poměru zamýšleného pozitivního výsledku činnosti s pravděpodobností negativních následků, k míře takové pravděpodobnosti či k samotné možnosti katastrofických následků, kdy všechna tato kritéria by měla být posuzována ve své vzájemné souvztažnosti.

Činnost dále nesmí odporovat požadavkům, které jsou na ni kladeny jiným právním předpisem, či které jsou v rozporu s veřejným zájmem, zásadami lidskosti či se příčí dobrým mravům. Veřejný zájem, zásady lidskosti a dobré mravy jsou ovšem pojmy značně neurčitými až vágními. Zákonodárce zde nechává poměrně široký prostor příslušným orgánům veřejné moci k tomu, aby přihlédly ke konkrétním okolnostem daného případu a mohly tak rozhodnout, pokud možno co nejspravedlivěji.

A v neposlední řadě je i nutné mít na paměti, že činnost nesmí ohrozit život či zdraví člověka, aniž by k tomu daná osoba dala souhlas podle jiného právního předpisu (toto omezení nabývá významu především v lékařské vědě, kde lze hovořit o informovaném souhlasu pacienta).

Oprávněné použití zbraně

Okolností vylučující protiprávnost je i skutečnost, že daná osoba použije zbraň v mezích stanovených jiným právním předpisem (zejm. zákonem o zbraních a střelivu). Příkladem může být oprávněné použití zbraně příslušníkem Policie ČR. Vzhledem k zaměření tohoto článku je však tato okolnost zmíněna jen pro úplnost, a proto zde nebude blíže rozebírána.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.