Odpovědnost za škodu

Příčinná souvislost, zavinění a osoba odpovědná k náhradě škody

Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je zpravidla dána tehdy, jestliže by bez porušení právní povinnosti škoda nenastala. Jinými slovy, nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je, aby mezi protiprávním jednáním anebo škodní událostí na straně jedné a škodou na straně druhé existoval vztah příčiny a následku (Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Praha: ASPI, 2005, s. 445).

V jednotlivém případě se může stát, že zde existuje více příčin – porušení povinností, ovšem ne každá je schopná způsobit škodu. Situace se mohou vyskytnout i takové, že je např. potřeba dvou příčin ze čtyř, aby nastala škoda.

Zákon nestanoví, jak se má příčinná souvislost hodnotit. Jedná se o skutkovou záležitost. Na první pohled se může zdát, že určení příčinné souvislosti je jednoduché. Ovšem ne každá příčina bude pro vznik příčinné souvislosti relevantní a je třeba si uvědomit a zjistit, co následek způsobilo. Posouzení, zda existuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednání či porušením povinnost a vzniklou škodou, je tak zpravidla klíčové pro úspěch v dané věci.

Zavinění

Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn.

Na různé kombinaci obou prvků a stupňů jejich intenzity jsou založeny různé formy a stupně zavinění:

1. úmysl přímý – osoba věděla, že svým jednáním způsobí daný následek, a chtěla jej způsobit,
2. úmysl nepřímý – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, a byla s tímto následkem srozuměna pro případ, že následek nastane,
3. nedbalost vědomá – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že jej nezpůsobí,
4. nedbalost nevědomá – osoba nevěděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla.

Vymezení forem a stupňů zavinění občanské právo nezná a jednotlivé definice jsou přebírány z práva trestního.

V případě odpovědnosti dle OZ se zavinění posuzuje jako předpokládané – presumované, ve formě nedbalosti. Tak ustanovení § 2911 OZ zavádí domněnku nedbalosti, podle které se má za to, že každý, kdo způsobí poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, jedná nedbale. A dále dle § 2912 OZ platí, že nejedná-li škůdce, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat, má se za to, že jedná nedbale.

Domněnka nedbalosti se uplatní i v případě, kdy škůdce dá najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo se zaváže k činnosti, k níž je zapotřebí zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti, a tyto zvláštní vlastnosti neuplatní. Zákonodárce předpokládá, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

Pokud škůdce tvrdí, že škodu nezavinil, nese důkazní břemeno, díky jehož unesení by prokázal, že škodu nezpůsobil a že ji nezpůsobil ani z nevědomé nedbalosti. Škůdce se může tzv. exkulpovat – vyvinit.

V některých případech je zavinění ovšem pouze pravidelným předpokladem. Existují situace, kde nastává odpovědnost bez zavinění, a tedy existence zavinění je bezvýznamná. Tam, kde je dána odpovědnost bez zřetele na zavinění, není existence tohoto předpokladu právně nijak významná. Jedná se o situace, kdy díky liberačním důvodům nenastává objektivní odpovědnost, jedná se například o ustanovení zvláštní odpovědnosti za škodu v případech způsobené škody z provozní činnosti, škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným nebo škody na vnesené nebo odložené věci.

Zavinění z hlediska posuzování odpovědnosti má určité nezanedbatelné významy. Dle občanského práva v některých případech odpovědnosti musí být prvek zavinění. Zavinění má význam pro náhradu škody, konkrétně při určení jejího rozsahu. Zavinění je také významné pro počítání promlčecích lhůt a dále tam, kde je presumováno zavinění, vztahuje se toto na nedbalost nevědomou.

Osoba odpovědná k náhradě škody

V předchozím textu byl vysvětlen pojem odpovědnosti. Máme tedy zde odpovědnost – odpovědnostní povinnost osoby. Ovšem ne každá osoba, která má odpovědnostní povinnost, bude povinna ji splnit.

Situace je taková, že dojde k porušení právní povinnosti, vznikne škoda, mezi porušením povinnosti a škodou bude existovat příčinný vztah a bude nastalé i zavinění. Můžeme se ptát, zda osoba, která všechny tyto podmínky naplnila, bude povinna odpovědnostní povinnost splnit? V OZ nalezneme určité situace, kdy takováto osoba nebude povinna k odpovědnostní povinnosti či naopak nebude zde přiznána náhrada škody.

Odpovědnou osobou za škodu může být pouze osoba, která má deliktní způsobilost, je si vědoma svého jednání a je schopna jej ovládat. OZ explicitně stanoví, že každý odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. Zvláštním případem je pak odpovědnost nezletilé osoby a osoby stižené duševní poruchou k náhradě škody, viz dále.

Uvedené citace paragrafů a pojednání o jednotlivých institutech vylučujících odpovědnost jsou důležité pro zjištění, zda daná osoba, která má odpovědnostní povinnost, bude povinna danou škodu nahradit a za jakých podmínek. Tato ustanovení zde uvádíme z důvodu ucelenosti teoretického výkladu.

Právní osobnost (dříve způsobilost mít práva a povinnosti) fyzické osoby

V OZ je pojem způsobilosti mít práva a povinnosti nahrazen termínem právní osobnost. OZ dále stanoví, že člověk má právní osobnost od narození až do smrti. Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.

Svéprávnost (dříve způsobilost k právnímu jednání) fyzické osoby

V OZ je způsobilost k právnímu jednání určena jako svéprávnost, tedy způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí (obecně dovršením osmnáctého roku věku nebo v kvalifikovaných případech).

Právní jednání nezletilých

Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.

Právní osobnost (dříve způsobilost nabývat práva a povinnosti) právnické osoby

Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.

Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více osob, jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku, kterým je obchodní rejstřík. V jakém rozsahu a jakým způsobem rozhodují členové orgánů právnické osoby a nahrazují tak její vůli stanoví zákon, popřípadě zakladatelské právní jednání. Obecně platí, že člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech.

Ve výše uvedeném byly stanoveny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu v nejobecnější rovině. Některé oblasti si ovšem vyžádaly speciální úpravu odpovědnosti, přičemž se jedná o oblasti, v nichž je třeba odpovědnostní podmínky stanovit odlišně od obecné úpravy odpovědnosti, a to zejména z důvodu, že společnost má zájem tyto oblasti více chránit. Jedná se např. o oblasti vysoce nebezpečné anebo o oblasti, kdy je třeba pomoci slabší straně a zajistit tak její lepší ochranu prostřednictvím stanoveného práva, neboť tyto osoby mají omezenější prostředky vůči jiným osobám v oblastech zájmů chráněných zákonem.

OZ obsahuje více ustanovení, ve kterých je upravena zvláštní odpovědnost, ovšem pro účely tohoto článku vybereme ty nejpodstatnější, se kterými by se čtenář nejčastěji mohl setkat.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.