English version
Svéprávnost a její omezení
Pojem svéprávnost
Občanský zákoník ve svém ust. § 15 odst. 2 OZ definuje svéprávnost jako způsobilost právně jednat, tedy nabývat pro sebe vlastním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem.
Fyzické osoby dle OZ nabývají svéprávnost v plném rozsahu zletilostí, tedy dovršením osmnáctého roku věku. Dřívější nabytí svéprávnosti je pak možné dvěma způsoby:
- (i) uzavřením manželství nebo
- (ii) přiznáním svéprávnosti soudem.
Omezení svéprávnosti
Pokud je to v zájmu dané osoby, jež trpí duševní poruchou, která není pouze přechodná, a jsou naplněny zákonné podmínky, může soud rozhodnutím omezit svéprávnost osoby.
Je nezbytné zmínit, že svéprávnost nelze zrušit (oproti původní úpravě občanského zákoníku z roku 1964) a člověk se své svéprávnosti nemůže vzdát. Svéprávnost lze pouze omezit. Soud může svéprávnost omezit jen v rozsahu, v jakém není osoba schopna právně jednat. Současně je na místě doplnit, že nelze omezit způsobilost člověka k protiprávním činům, ta musí být posouzena individuálně pro každý jednotlivý případ.
Vzhledem k závažnosti rozhodnutí o omezení svéprávnosti člověka do jeho osobního statutu je nezbytné, aby soud vždy omezil svéprávnost dané osoby pouze v jasně vymezeném rozsahu. Omezit svéprávnost přitom lze jen na dobu maximálně tří let. Po uplynutí stanovené doby musí soud věc znovu projednat a zhodnotit, zda je v zájmu předmětné osoby omezení prodloužit, případně rozšířit či naopak zúžit.
Omezená svéprávnost fakticky znamená, že ačkoliv je daná osoba určitým způsobem omezena (např. nemůže sama rozhodovat ve věcech majetkových či o zdravotní péči), stále je způsobilá jednat v záležitostech každodenního života, příkladně při nákupu potravin (tedy uzavírat základní kupní smlouvu atd.). Uvedené je dáno tím, že jen některé typy jednání jsou regulovány a v nich je tedy daná osoba omezena.
Osoba, jejíž svéprávnost byla omezena pro určité právní otázky, si tak může o otázkách, které do této oblasti nespadají, rozhodnout sama. Současně platí, že bude-li taková osoba jednat samostatně v případě, kdy nelze jednat bez opatrovníka, může být její jednání prohlášeno za neplatné jen tehdy, způsobí-li mu újmu.
Omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka, a proto z uvedeného důvodu musí otázku omezení svéprávnosti vždy projednat a rozhodnout soud. Příslušným je okresní soud v místě bydliště osoby, o jejíž svéprávnost se jedná. Soud jedná vždy na základě návrhu, např. zdravotního ústavu či rodinného příslušníka. Okruh osob, které mohou tento návrh podat, není omezen.
V návrhu na omezení svéprávnosti je zapotřebí důkladně vylíčit důvody, pro které má být svéprávnost dané osoby omezena, a především také v jakém rozsahu. Omezit svéprávnost lze pouze za okolností, kdy nepostačují mírnější a méně omezující opatření a hrozila-li by pak dané osobě závažná újma.
Dále se k návrhu přikládá lékařský posudek či lékařská zpráva o zdravotním stavu dotčené osoby. Pokud takový důkaz nebude soudu doložen, soud může návrh zamítnout. Účelem tohoto opatření je ochrana předmětné osoby a též slouží k zamezení bezdůvodných projednání tak závažné věci, jako je omezení svéprávnosti.
Po znaleckém přezkoumání zdravotního stavu dotčené osoby a dalších okolností soud rozhodne, v jakém rozsahu bude této osobě svéprávnost omezena a současné stanoví opatrovníka. Pokud však duševní stav dotčeného člověka není natolik závažný, aby vedl k omezení svéprávnosti, může soud přistoupit pouze ke stanovení mírnější varianty (těmto variantám se budeme věnovat níže).
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.
