Palestina

V oblasti potravin je Palestina silně závislá na dovozu ze zahraničí, palestinská zemědělská a potravinářská výroba zdaleka nepokrývají lokální spotřebu. Z politických i ekonomických důvodů je patrný zájem o diverzifikaci dovozu potravin, který stejně jako v mnoha dalších sektorech pochází z Izraele (podíl činí cca 50 %). Podle údajů z roku 2021 (novější zatím nejsou k dispozici) činil podíl importovaných potravin a zemědělských výrobků na celkových dovozech 8,3 mld. USD, tedy 27%. Dováží se prakticky všechny druhy potravin, mezi hlavní položky importované z EU patří živá zvířata (porážky se s ohledem na náboženské dietetické požadavky provádějí takřka bez výjimky až na místě), nápoje (zejména slazené, ale i alkoholické), mléčné výrobky a další produkty živočišného původu, těstoviny, ovoce, cereálie, tabákové výrobky a v neposlední řadě cukrovinky (sušenky, čokolády). Palestinci ocení známé značky, jsou ale otevření i novým výrobkům „evropské kvality” za kompetitivní ceny, čemuž v postcovidové době nahrávají vyšší náklady na dopravu z Číny či Turecka. Obecnou komplikací je roztříštěnost trhu; většina dovozců dokáže pokrýt jen část palestinského území (nejlepšímu pokrytí se těší guvernoráty Ramalláh, Betlém a Hebron, které jsou zároveň ekonomicky nejvýznamnější).

Palestina usiluje rovněž o navýšení domácí potravinářské výroby. V zemědělství jsou v posledních letech patrné snahy o inovativní přístup spočívající například v zavádění nových exotických druhů ovoce, jako je avokádo nebo liči, které by farmářům zajistilo vyšší marže než tradiční druhy, nebo rozvoj zavlažování. 

Příležitosti se nacházejí i v oblasti zemědělství – jedná se například o dovoz krmiv, osiv nebo insekticidů, problematický je naopak dovoz výrobků chemického průmyslu včetně těch používaných v zemědělství (dovoz chemikálií je na základě Pařížského protokolu regulován či přímo zakázán ze strany Izraele). Příležitostně se mohou objevit poptávky po moderních zemědělských technologiích, zejména pro živočišnou výrobu. Lokální palestinští výrobci v potravinářském sektoru projevují zájem o moderní potravinářské technologie a strojní zařízení, včetně například plnicí a obalové techniky, zájem je rovněž o suroviny pro domácí potravinářskou výrobu (například mouka, mléko a tuky).

Zásobování vodou je v Palestině dlouhodobým problémem, který je zčásti způsoben nedořešenými vztahy s Izraelem. Ten kontroluje na základě dohod z Osla 80 % vodních zdrojů na Západním břehu. Dalším problémem je nakládání s dostupnými zdroji, včetně nedostatečného zpracování a využití odpadních vod. V Gaze je v důsledku znečištění povrchových vod jediným zdrojem pitné vody odsolování mořské vody. Situaci se zásobováním vodou dále komplikuje růst populace, ačkoli dlouhodobě mírně zpomaluje. Kromě vládních zdrojů jsou investice do infrastruktury pokrývány z prostředků zahraničních donorů a rozvojových investic. Jedná se především o výstavbu velkokapacitních čističek odpadních vod a opravy vodovodní infrastruktury (na Západním břehu zejména z důvodu opotřebování či nedostatečných kapacit, v Gaze rovněž zničené v důsledku konfliktu). Palestinský vodní úřad v tomto kontextu představil na roky 2020 až 2025 celkem 20 projektů cílených na oblast zpracování odpadních vod v hodnotě více jak 360 mil. USD a dalších 30 projektů za více než 160 mil. USD se pak zaměřuje na zásobování vodou.     

Z 96 mil. m³ odpadních vod vyprodukovaných každoročně na Západním břehu je pouze 11 mil. m³ zpracovaných. Zbylých téměř 90 % odpadních vod končí v údolních tocích, z nichž část následně prochází čištěním na izraelské straně hranice. Tato praxe palestinskou stranu stojí kolem 40 mil. EUR ročně, nadto se jedná o environmentální riziko a rovněž nevyužitou příležitost, kdy by se tato voda mohla znovu využít například v zemědělství.

Konkrétními klíčovými investicemi v oblasti vodního hospodářství, které v současné doby probíhají nebo jsou plánovány, je výstavba centrální odsolovací stanice v Gaze s kapacitou 55 mil. m³ ročně a regionálních čističek odpadních vod. Čistička v Hebronu s plánovanou počáteční kapacitou 15 tis. m³ denně, jejíž výstavba byla zahájena v roce 2021, je dílem již v provozu a v plné verzi by měla sloužit až 250 tis. osob. Z evropských peněz jsou dále placené projekty čističek v Náblusu a v Tubásu. 

Zapojení českých firem se nabízí zejména ve spolupráci se soukromým sektorem, který se na výstavbě infrastruktury podílí nebo ji bude po dokončení využívat. Slibné příležitosti se rýsují v oblasti energetiky, konkrétně napojení vodní infrastruktury na obnovitelné zdroje energie, či na poli infrastruktury pro zavlažování.    

Zpracování pevného odpadu je v Palestině rovněž zásadním problémem, k jehož řešení se místní samosprávy odhodlávají jen velmi pomalu a postupně. Na Západním břehu se vyprodukuje ročně více než 600 tis. tun pevného odpadu, z něhož jsou cca dvě třetiny sváženy na oficiální skládky. Zbylá třetina je pak nelegálně spalována nebo končí na černých skládkách. Třídění a recyklace jsou zatím v počátcích. Některé samosprávy, do jejichž gesce nakládání s odpady spadá, se však o ně začínají snažit. Problémem je nedostatek financí, kvůli čemuž se tyto snahy omezují především na osvětové kampaně, šanci na úspěch mají investice nebo spolupráce s lokálními firmami. Samostatnou kapitolou je zpracování kamenného odpadu z těžebního průmyslu, který je největším palestinským exportním odvětvím. Firmy působící v tomto oboru mají zájem o potenciální dalšího využití tohoto dosud odpadního materiálu.

Výroba a distribuce elektrické energie představuje klíčový sektor, ve kterém Palestina plánuje ve střednědobém horizontu vybudovat vlastní produkční kapacity, jež umožní snížit závislost na dovozech energie. Spotřeba elektrické energie na Západním břehu Jordánu dosahuje v současnosti 1100 MW, do roku 2030 se očekává nárůst o více než čtvrtinu. Kolem 80 MW se generuje z obnovitelných zdrojů energie, dalších 80 MW se dováží z Jordánska. Zbytek energetického mixu, takto kolem 85 %, pak připadá na dovoz z Izraele. 

S ohledem na výše uvedené by se podle palestinské energetické strategie mělo v budoucnu 50 % energie generovat v domácích plynových elektrárnách, 40 % dovážet ze sousedních zemí (cílem je zároveň navýšit podíl dovozu z Jordánska na úkor Izraele) a 10 % by mělo pocházet z obnovitelných zdrojů energie (200 MW do roku 2026). V Palestině, kde je více než 300 slunečných dnů ročně, se jedná především o solární energii. 

V Gaze dostupné zdroje energie pokrývají pouze cca polovinu tamních potřeb – místní naftová elektrárna o výkonu 140 MW a dovoz z Izraele pokryjí pouze cca 280 MW z potřebných 500 MW. Obyvatelé Gazy tak mají dlouhodobě přístup k elektřině jen zhruba polovinu dne. Projekt Gas for Gaza (G4G), který je zatím ve fázi příprav, počítá s napojením Gazy na izraelskou plynovodní síť, s přeměnou naftové elektrárny v Gaze na plynovou a s navýšením jejích kapacit až na 600 MW. Projekt počítá s rozvojovým financováním mimojiné z EU. Rovněž v Gaze se do budoucna počítá s rozvojem solárních elektráren.

V únoru 2021 podepsala Palestinská samospráva s egyptskou státní společností EGAS memorandum o rozvoji plynového pole u pobřeží Gazy o velikosti více než 30 mld. m³, díky čemuž by se Palestina v budoucnu mohla stát energeticky nezávislou. Rozvoj těžby nicméně doposud naráží na politické překážky jak z interních palestinských důvodů, tak ze strany Izraele, které se nedaří vyřešit.

Příležitosti pro české firmy spočívají především v dodávkách materiálu a know-how pro solární elektrárny. Dá se počítat zejména s menšími projekty jako jsou solární panely na střechách, které zásobují jednotlivé objekty včetně příslušenství. Kromě toho, že se jedná o čistý zdroj energie, by solární energie v palestinském kontextu mohla být pro koncové uživatele dle odhadů až o polovinu levnější, což k investicím do tohoto odvětví motivuje i soukromý sektor. 

Palestinská národní správa dále plánuje rozvoj a obnovu infrastruktury, včetně navýšení kapacit rozvodné sítě. Příležitosti se tak naskýtají rovněž společnostem, jež se specializují na výrobu či instalaci síťových zařízení. A nadále pak existuje tržní prostor i pro firmy vyrábějící tradiční dieselové generátory.  

Dle údajů z roku 2019 v Palestině působí celkem zhruba 3700 výrobních podniků, z toho cca 3000 na Západním břehu (hlavním výrobním centrem Palestiny je Hebron, následuje Náblus, s větším odstupem pak Ramalláh, Betlém a Dženín) a 700 podniků působí v Gaze. Výroba je omezená především na spotřební průmysl. Těžký průmysl v Palestině prakticky neexistuje. Hlavními odvětvími jsou těžba a zpracování kamene, textilní průmysl, výroba nábytku, potravinářství, farmaceutický průmysl, výroba plastů, kovovýroba a reprografie. Zdaleka nejvýznamnějším palestinským odvětvím je těžba a zpracování mramoru a stavebního a obkladového kamene. Toto odvětví představuje 4,8 % palestinského HDP (20 % palestinského exportu) a působí v něm téměř tisícovka firem. Používá především poloautomatické a automatické výrobní linky. Poptávány jsou v této souvislosti moderní technologie pro kamenný průmysl, včetně technologií umožňujících recyklaci odpadního materiálu.

V posledním desetiletí vznikají na Západním břehu průmyslové zóny, často s finančním přispěním zahraničních donorů a investorů, konkrétně v Dženínu (rozvíjená ve dvou fázích pomocí německých a tureckých investic), Betlémě (s francouzskou účastí) a Jerichu (výstavba byla financována s japonskou podporou). V budoucnu se očekává nárůst kapacit těchto zón, případně vznik dalších. Cílem je vytvořit až desítky tisíc pracovních míst, podpořit výrobu a zvýšit palestinský export. 

Příležitostí je existující poptávka po strojních zařízeních ve výše popsaných, popřípadě i dalších, méně četně zastoupených odvětvích především spotřebního průmyslu. Kromě toho se objevuje poptávka po strojních zařízeních pro rozvíjející se odvětví recyklace plastů nebo elektroniky (na Západní břeh se k recyklaci dováží elektronika z Izraele – ačkoli část je zpracována nelegálně, existují zde firmy, které se věnují standardní recyklaci). Poptávány jsou rovněž použité stroje a průmyslová zařízení a některé průmyslové suroviny. 

V Palestině je výlučným způsobem dopravy pozemní silniční doprava či železnice. Městská kolejová doprava zde neexistuje a její rozvoj není pro tuto chvíli v plánu. Systém hromadné dopravy je postaven na taxi, sdílených taxi a příměstských a meziměstských minibusech a autobusech. Primárním způsobem přepravy osob je osobní automobilová doprava. Počet aut na obyvatele roste a vozový park je průběžně obnovován. Vedle nových vozů představuje velmi významný trh rovněž segment použitých vozů, dále existuje poptávka po náhradních dílech, pneumatikách a dalším příslušenství pro osobní automobily. V menší míře jsou zde možnosti uplatnění rovněž pro užitkové a speciální vozy, používané například ve stavebnictví, zemědělství nebo těžebním průmyslu. Povrchová těžba kamene je hlavním palestinským exportním sektorem. Jedná se o stavební techniku, traktory nebo nákladní vozy. Celkový dovoz nových automobilů dosáhl za rok 2021 úrovně 198 mil. USD. Ke konci roku 2021 pak ministerstvo dopravy evidovalo na 300 tis. registrovaných automobilů. 

Osobní automobily jsou dlouhodobě hlavní položkou českého exportu do Palestiny. Společně s náhradními díly představují více než 95 % jeho celkového objemu. Zároveň se vozy české výroby dlouhodobě drží v čele palestinských žebříčků nejprodávanějších značek. V absolutních číslech se nicméně nejedná o příliš vysoké počty. Jednotlivých značek se prodá ročně stovky, maximálně okolo tisíce kusů (na 1700 vozů v roce 2022). Důvodem je fakt, že jen cca 20 % z celkového počtu vozidel nově registrovaných ministerstvem dopravy představují skutečně nové vozy a z více než dvou třetin se jedná o dovoz a prodej ojetých vozů. Zájem je v tomto ohledu především o lehce použité vozy ze zemí EU.

Stavebnictví je dynamicky rostoucím odvětvím, kterému neublížila ani pandemie – po krátkodobém propadu způsobeném dočasnou téměř úplnou uzávěrou v druhém čtvrtletí 2020 se vrátilo na původní úroveň a zůstává nejrychleji rostoucím sektorem ekonomiky (zatímco HDP v roce 2021 vzrostl celkově o 6,5 % oproti předchozímu roku, stavebnictví samotné vzrostlo o 8 %). Stavební boom podporuje populační růst, který v současnosti dosahuje cca 2,5 % ročně (z dlouhodobého hlediska populační růst mírně zpomaluje), je proto pravděpodobné, že stavebnické odvětví neztratí na významu ani v budoucnu. 

Ačkoli je Palestina významným exportérem stavebních materiálů (konkrétně se jedná o mramor a stavební a obkladový kámen), je palestinské stavebnictví zároveň silně závislé na dovozech  – ročně se doveze 1,5 mil. tun cementu, 300 tis. tun oceli a 255 tun písku, především z Izraele a Jordánska. V současnosti se počítá s výstavbou cementárny v Jerichu, která by měla uspokojit až polovinu palestinské poptávky. Projekt je plánován už delší dobu, avšak nabral značné zpoždění.

Poptávka je rovněž po dalších typech stavebních materiálů a příslušenství – stavební dřevo, ocelové armatury, okna, dveře, zárubně, osvětlení, klimatizační jednotky, sanitace a podobně. Výstavba se týká jak bydlení, tak komerčních objektů. Možnosti jsou rovněž například v oblasti automatizace domácností.

Firmy působící v odvětví těžby a zpracování kamene (které představuje 20 % palestinského exportu) poptávají moderní technologie v této oblasti, zejména strojní zařízení nebo technologie k recyklaci kamenného odpadu. Příležitosti mohou být také v oblasti recyklace stavebního odpadu, který v současnosti končí výhradně na skládkách, a jeho opětovném využití ve stavebnictví.

Hlavním poskytovatelem zdravotní péče na Západním břehu zůstává palestinské ministerstvo zdravotnictví, které dle údajů z roku 2021 spravuje 491 zdravotnických zařízení různých úrovní a specializací; 439 z nich se nachází na Západním břehu a 52 v Gaze. Kromě Palestinské národní správy jsou významnými poskytovateli zdravotní péče různé nevládní organizace (zejména Palestinský červený půlměsíc), soukromé výdělečné subjekty a v neposlední řadě UNRWA, jež se angažuje v uprchlických táborech. Mnohá ze zdravotnických zařízení provozovaných nevládními a obecně prospěšnými společnostmi, financují svůj provoz i nákup vybavení především z darů, včetně zahraniční rozvojové spolupráce. To se vzhledem k trvající finanční krizi a nedostatečnému pokrytí veřejného pojištění částečně týká i zdravotnických zařízení provozovaných Palestinskou národní správou.

Palestinské ministerstvo zdravotnictví vypisuje dvakrát ročně tendry na dodávky léků, zdravotnického vybavení i materiálu, účast v nich je nicméně otevřena jen registrovaným palestinským dovozcům a distributorům.

Domácí výroba zdravotnických technologií a materiálu je téměř neexistující; výjimkou jsou producenti ochranných pomůcek, kteří za asistence mezinárodních donorů vyrostli v kontextu pandemie covid-19. Prakticky veškeré zdravotnické vybavení, a stejně tak velká část spotřebního zdravotnického materiálu, se tak do Palestiny dováží. Nákupy vybavení probíhají, podobně jako u mnoha dalších druhů zboží, nejčastěji prostřednictvím specializovaných místních firem. Je zájem o kvalitní vybavení s dlouhou dobou životnosti, což souvisí i se způsobem financování z darů, které jsou často poskytovány nepravidelně – je proto výhodnější, pokud vybavení není nutné obměňovat příliš často. 

Palestinský farmaceutický průmysl má za sebou tradici několika desetiletí a s produkcí v hodnotě přesahující 120 mil. USD je desátým největším výrobním odvětvím v Palestině. Ve farmaceutickém průmyslu působí šestice největších firem, z nichž některé jsou díky spolupráci s mezinárodními hráči nebo investicím v zemích EU schopni vyvážet i do Evropy. Tyto firmy mají zájem o dovoz surovin (dovážejí se převážně z Indie), ale také o stroje a vybavení pro laboratoře a výrobní závody. Lokálně vyráběné léky jsou určené zejména pro místní trh, v roce 2019 dosáhl vývoz v tomto odvětví jen cca 17,5 mil. USD. Kromě toho zde působí rovněž několik výrobců veterinárních léků. Zároveň se významné množství léků dováží. Dovoz nových látek nicméně vyžaduje kromě izraelského povolení také schválení palestinským ministerstvem zdravotnictví, a udělení nové licence může trvat dva roky i více.