Platební podmínky v mezinárodním obchodu



Směnka a šek v mezinárodním obchodě

Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Při placení v mezinárodním obchodě se lze často setkat se směnkami a šeky. Tyto dokumenty bývají někdy používány samostatně, někdy v souvislosti s určitými bankovními instrumenty. Směnka je nástrojem k zajištění úvěru, ale při některých platebních podmínkách má pouze funkci platební. Šek je nástrojem platebním.

Směnky

Směnka je cenný papír, který má zákonem předepsanou formu. V ČR platí zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb., který vychází z tzv. Ženevských konvencí o směnce a šeku z roku 1930 a 1931. Tyto konvence měly význam pro sjednocení směnečného práva v signatářskýchzemích, a tak pozitivně ovlivnily podmínky pro použití směnky v mezinárodním styku.

Jakkoli bylo přijetí ženevských úmluv úspěchem, nevyřešilo sjednocení směnečného práva z hlediska celosvětového. Úmluvy byly přijaty zeměmi kontinentální Evropy a některými státy Latinské Ameriky, Asie a Afriky. V angloamerické právní oblasti ženevské úmluvy přijaty nebyly, a tak neovlivnily právní pojetí směnek ve Velké Británii a v USA, ale ani v řadě zemí, jejichž právo se vyvíjelo pod britským vlivem. Kromě toho se ženevské konvence zabývají pouze hmotným právem směnečným (co je to směnka a jaké má náležitosti), a nikoli právem procesním (neřeší např. průběh soudního směnečného řízení, umořování ztracených směnek apod.). V této oblasti zůstávají ustanovení národních práv nekoordinována i mezi signatáři ženevských konvencí. Další snahy o mezinárodní koordinaci směnečného práva vyústily v r. 1985 v uzavření dohody o mezinárodních směnkách na půdě OSN (UN Convention on International Bills of Exchange and International Promissory Notes), tato dohoda však nevstoupila v platnost pro dosud nedostatečný počet signatářů.

Existují dva druhy směnek: směnka cizí a směnka vlastní. Tyto termíny – vlastní a cizí – nejsou odvozeny od vlastnictví směnky, ale postihují odlišné druhy směnky charakteristické určitou formou vystavení a počtem osob na směnce zúčastněných a ze směnky zavázaných. V některých jazycích bývají používány pro oba typy směnek rozdílné názvy. Příkladem může být angličtina (bill of exchange – směnka cizí, promissory note – směnka vlastní). Směnka cizí je někdy v obchodní terminologii označována jako trata (angl. draft, něm. Tratte). V obchodu se více využívá směnka cizí.

Směnku cizí (tzv. tratu) lze zjednodušeně charakterizovat jako bezpodmínečný písemný příkaz výstavce směnky (trasanta) adresovaný jiné osobě (směnečníkovi, trasátovi), aby uhradila směnečnému věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou částku. Směnka vlastní představuje bezpodmínečný písemný příslib výstavce zaplatit směnečnému věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou částku.

Ani ženevské konvence, ani zákon směnečný a šekový neobsahují definici směnky, ale uvádějí formální i obsahové náležitosti, které příslušná listina musí splňovat, aby se stala směnkou. Při vynechání nebo opomenutí kterékoli z nich není listina považována za směnku.

K obsahovým náležitostem směnky cizí patří:

1. Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána (příklad: „Zaplaťte za tuto směnku na řad…“).
2. Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu (příklad: „Zaplaťte … sto padesát tři tisíce korun českých.“). Příkaz zaplatit musí být bezpodmínečný a nelze jej vázat na nějakou podmínku, např. formulace „obdržíte-li zboží“ by činila směnku neplatnou. Příkaz musí znít na peníze, které představují zákonnou měnu v určité zemi. Druh měny se může označovat také kódem ISO, např. USD, CZK, EUR, GBP.
3. Jméno toho, kdo má platit (směnečníka). Při použití směnky v obchodních vztazích bývá směnečníkem nejčastěji osoba, která je odběratelem zboží nebo služeb. Terminologicky se směnečník označuje jako trasát. Na směnce je uveden v levém dolním rohu (podobně jako adresát v dopise). I když zákon neuvádí požadavky na jeho přesné označení, doporučuje se uvést plné jméno, resp. obchodní název a přesnou adresu. Přesná adresa je také nutná, pokud směnka neobsahuje místo, kde má být placeno.
4. Údaj splatnosti. Zákon směnečný a šekový poskytuje čtyři možnosti určení splatnosti směnky:
   • Na viděnou (příklad: zaplaťte „na viděnou“, „při předložení“, „à vista“). Tyto směnky jsou splatné v okamžiku předložení směnečníkovi k proplacení. Bývají nazývány vista směnky. Směnky na viděnou musejí být předloženy k proplacení do jednoho roku od data vystavení, výstavce ale může tuto lhůtu zkrátit či prodloužit nebo ji indosant může zkrátit.
   • Na určitý čas po viděné (příklad: „devadesát dnů po viděné“, „třicet dnů po předložení“). Viděná u těchto směnek znamená předložení směnky směnečníkovi k přijetí/akceptu. Akcept se uskuteční podpisem směnečníka na líci směnky s uvedením data přijetí. Lhůty splatnosti se potom počítají od tohoto data. Tyto směnky bývají označovány v obchodní terminologii jako lhůtní vista směnky.
   • Na určitý čas po datu vystavení (příklad: „šedesát dnů ode dneška“, „třicet dnů à dato“). Lhůty při této splatnosti začínají běžet již ode dne vystavení. Směnky bývají nazývány datosměnky.
   • Na určitý den (příklad: „dne 15. září 20XX zaplaťte …“). Datum musí být určité, nelze použít např. formulaci „do 30. června 2008“. Směnky se splatností v určitý den bývají označovány jako fixní nebo denní směnky. Pokud směnka neobsahuje údaj splatnosti, je splatná na viděnou. Je-li splatnost určena jiným způsobem, než stanoví zákon, je směnka neplatná. Tak např. by byla neplatná směnka se splatností „třicet dnů po obdržení zboží“.
5. Údaj místa, kde má být placeno. Pokud tato náležitost není výslovně na směnce uvedena, je podle zákona směnečného a šekového místem platebním to místo, které je uvedeno u jména směnečníka. Směnky bývají poměrně často splatné u třetí osoby, většinou banky. Jde o tzv. směnečný domicil a směnka bývá nazývána domicilovanou. Domicil však není podstatnou náležitostí směnky. Tento údaj se umísťuje v levém dolním rohu směnky pod jménem směnečníka (příklad: „Splatno u Československé obchodní banky, Na Poříčí 24, Praha 1“). Banka, u které je směnka splatná (tzv. domiciliát), však v žádném případě není ze směnky zavázána a nemá ze směnky také žádná práva. Její uvedení na směnce proto neovlivňuje bonitu směnky.
6. Jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno. Tato osoba bývá nazývána remitentem. Jméno remitenta je většinou uvedeno v souvislém textu listiny (příklad: „…zaplaťte firmě XY nebo na její řad“, „zaplaťte na řad firmy XY“, „zaplaťte firmě XY“).
   • Vystavení cenného papíru na řad znamená, že oprávněný držitel může svá práva z cenného papíru převést na jinou osobu tzv. rubopisem neboli indosamentem. Převod práv je tak usnadněn a uskutečňuje se pouhým podpisem oprávněné osoby na rubu listiny. Proto není nutno o převodu práv ze směnky uzavírat smlouvu.
   • Směnka je ze zákona papír na řad, a doložka na řad proto nemusí být výslovně napsána. Všechny tři výše uvedené formulace při označení remitenta jsou proto přípustné a také obsahově shodné. Pokud by výstavce zamýšlel, aby směnka nebyla převoditelná rubopisem, musel by použít doložku „nikoli na řad“.
   • V poslední době jsou směnky často vystavovány na řad výstavce. Jde o tzv. směnku na vlastní řad, ve které výstavce uvádí sám sebe jako remitenta s tím, že teprve později se může rozhodnout, zda a na koho směnku rubopisem převede. Formulace textu potom může například znít: „zaplaťte na řad náš vlastní“.
7. Datum a místo vystavení směnky. Uvádí se většinou v horní části směnky (podobně jako v dopise). Datum se vyjadřuje obvykle označením dne, měsíce (slovy) a roku a musí být uvedeno vždy. Pokud není na směnce uvedeno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u výstavce (v jeho sídle).
8. Podpis výstavce. Výstavcem směnky cizí bývá dodavatel zboží či služeb. Svým podpisem na směnce cizí dává výstavce příkaz směnečníkovi k placení, ale také sám přijímá odpovědnost za přijetí a zaplacení směnky. Odpovědnost za přijetí směnky může vyloučit doložkou „bez postihu“. Svoji odpovědnost za zaplacení však vyloučit nemůže. Pokud by uvedl na směnce doložku „bez postihu“ za zaplacení, platí tato doložka za nenapsanou. Při neplacení směnky směnečníkem proto může být vůči výstavci uplatněn majitelem směnky tzv. směnečný postih.

Náležitosti směnky vlastní jsou velmi obdobné směnce cizí. Neobsahují však údaj směnečníka, protože hlavním směnečným dlužníkem je výstavce sám. Náležitostí je proto pouze sedm. Navíc bezpodmínečný příkaz zaplatit je u směnky vlastní nahrazen příslibem výstavce zaplatit určitou peněžitou sumu. Jinak ustanovení uvedená v předchozí části u jednotlivých náležitostí směnky cizí platí i pro směnku vlastní, eventuálně s určitými modifikacemi.

Zvláštním typem směnky je tzv. zastřená směnka vlastní. Má sice po formální stránce formu směnky cizí, ale její výstavce i směnečník jsou shodné osoby.

Výhodou směnky pro financování mezinárodního obchodu je její snadná obchodovatelnost. Majitel směnky tak může poměrně snadno získat finanční prostředky jejím prodejem ještě před splatností. Tuto službu – tzv. eskontování směnek – často poskytují banky. Při eskontu si srážejí diskont, který je úměrný době splatnosti směnky a aktuální úrokové sazbě. Při eskontu směnek si však banka zachovává právo postihu vůči původnímu majiteli směnky pro případ neplacení směnečným dlužníkem.

Směnka je ze zákona papírem na řad a podobně jako u jiných papírů na řad lze všechna práva ze směnky vyplývající převést na nového majitele tzv. indosamentem (též rubopisem nebo žirem). Po technické stránce se tak děje nikoli na líci směnky, ale na jejím rubu.

Existují dva druhy rubopisů:

• Rubopis nevyplněný, blankoindosament, obsahuje pouhý podpis osoby, která směnku převádí (indosanta) na rubu směnky, ale nejmenuje osobu, na kterou jsou práva z tohoto cenného papíru převáděna. Takto indosovaná směnka umožňuje její převod pouhým předáním, podobně jako tomu bývá u cenných papírů vystavených na majitele.
• Rubopis vyplněný bývá formulován „za mne na řad XY“ nebo „plaťte na řad XY“. Obsahuje jméno osoby, na kterou se směnka převádí (tzv. indosatáře), a podpis indosanta.

Indosamentem převádí majitel směnky (indosant) na indosatáře veškerá práva ze směnky. Jednotlivé indosamenty na sebe musejí navazovat a tvoří tzv. nepřetržitou řadu. Prvním indosantem je vždy remitent (osoba oprávněná ze směnky v době vystavení). Pokud je směnka převáděna rubopisy vyplněnými, musí být indosatář vždy podepsán v následujícím rubopisu jako indosant. U nevyplněných rubopisů (mohou se střídat s vyplněnými) není indosatář na směnce výslovně jmenován.

Nepřetržitost řady rubopisů má význam ze dvou důvodů. Na jejím základě může držitel směnky prokázat, že je jejím oprávněným majitelem. Kromě toho má nepřetržitá řada rubopisů význam z hlediska směnečného postihu. Indosant totiž zůstává ze směnky zavázán každému pozdějšímu majiteli směnky, pokud by směnka nebyla akceptována nebo zaplacena. Tento svůj závazek však může v indosamentu vyloučit doložkou „bez postihu“.

V mezinárodním obchodě se pro zlepšení bonity směnky často používá směnečný aval, při kterém se za směnečného dlužníka zaručuje třetí osoba jako směnečný rukojmí. Rukojemský závazek může být převzat za kteroukoli osobu zavázanou ze směnky: za výstavce nebo za akceptanta směnky cizí, za výstavce směnky vlastní a za indosanty. Na směnce proto může být uvedeno několik avalů.

Rukojmí (avalista) se na směnce zavazuje vždy svým podpisem a zpravidla s uvedením osoby, za kterou ručí (avaláta). Příkladem rukojemské doložky může být formulace: „jako rukojmí za výstavce“, „per aval za akceptanta“ apod. Pokud avalát uveden není, platí, že rukojmí ručí za výstavce. Směnečný rukojmí je zavázán stejně jako ten, za koho se zaručil.

Rukojemský závazek může přijmout jakákoli třetí osoba, ale v mezinárodním obchodě bývá požadován aval bankovní. Pokud je banka o tuto službu klientem požádána, hodnotí bonitu klienta podobně, jako kdyby mu měla poskytnout úvěr. Za avalování směnky banka požaduje odměnu. Její výše je do značné míry individuální a závisí především na lhůtě splatnosti směnky a výši avalované částky, ale také na úvěrové schopnosti a spolehlivosti žadatele.

Majitel směnky musí sám předložit směnku dlužníkovi k placení – u směnky cizí akceptantovi nebo směnečníkovi (pokud směnka nebyla přijata), u směnky vlastní jejímu výstavci. Přitom musí směnku předložit v platebním místě, resp.v místě směnečného domicilu, a dodržet platební lhůty v souladu se splatností směnky. V mezinárodním obchodě je nejčastěji směnka předkládána k placení prostřednictvím banky. Instrukce k obstarání inkasa směnky by banka měla dostat s takovým časovým předstihem, aby mohla směnku předložit dlužníkovi včas. Obstarání inkasa směnky bankou zajišťuje určitou profesionalitu postupu, při níž může banka v rámci platných právních předpisů chránit zájmy věřitele.

V případě, že směnečný dlužník nesplní své závazky ze směnky, chrání majitel směnky svá práva tzv. směnečným protestem. V určitých případech tak může majitel směnky učinit ještě před splatností směnky, pokud nastaly okolnosti, za kterých nelze reálně očekávat, že směnečné závazky budou splněny. Např. pokud směnečný dlužník zastaví své platby, je na jeho jmění vedena exekuce nebo vyhlášen konkurz.

Protest je listina vystavená veřejnoprávními orgány, většinou soudem nebo notářem, která potvrzuje, že nároky ze směnky byly včas a řádně uplatněny a že směnečný dlužník své závazky nesplnil. Nejčastěji se vystavuje protest pro neplacení, eventuálně protest pro nepřijetí směnky. Protest je úředním ověřením určitých skutečností a může být použit při uplatňování směnečného postihu vůči vedlejším směnečným dlužníkům. Za vystavení protestu se platí poplatky. Protest není nutný, pokud výstavce opatřil směnku doložkou bez protestu. Majitel směnky však v obou případech musí oznámit odepření přijetí směnky či odepření placení směnky jednak výstavci a jednak osobě, od které směnku převzal (indosantovi). Jde o tzv. notifikační (oznamovací) povinnost.

Při značném zjednodušení lze říci, že výhody použití směnek věřitelem pramení:

• z právní úpravy směnek jako abstraktního cenného papíru (odděleného od smluvního vztahu, na jehož základě vznikly) a z přísnosti směnečného práva;
• ze snadnějšího vymáhání směnečných závazků ve zkráceném soudním řízení;
• z možnosti prodeje směnek před jejich splatností – tzv. eskontu – a tím získání finančních zdrojů;
• z možnosti zajištění směnečných závazků dalšími osobami dobré pověsti (např. bankou).

Na druhé straně však každá směnka je jen tak dobrá, jak „dobré“ (tj. spolehlivé) jsou osoby na směnce podepsané a ze směnky zavázané. Směnky nepřinášejí žádné výhody, pokud dlužník není schopen platit. Tak např. pohledávky kryté směnkami nejsou zvýhodňovány oproti ostatním pohledávkám v konkurzním řízení.

Neplnění směnečných závazků má však v řadě zemí velmi negativní dopad na obchodní pověst firmy, a proto se dlužníci snaží své směnečné závazky dodržovat. Směnka tak zajišťuje pohledávku proti dlužníkově nevůli platit. Avšak v zemích, kde všeobecně není dobrá platební morálka, není radno na tento aspekt příliš spoléhat.

Přísnost a jednoznačnost směnečného práva vede k nutnosti obezřetného provádění všech úkonů se směnkami, ať jde např. o vystavování směnek, jejich přijímání, převádění na jinou osobu, předkládání směnek k proplacení, inkasování či placení směnečných částek apod. To nepochybně předpokládá solidní orientaci v platných právních předpisech týkajících se směnky a v možnostech, které použití směnky poskytuje.

zpět na začátek kapitoly

Šeky

Šek je cenný papír, který plní funkci nástroje platebního. Lze jej charakterizovat jako bezpodmínečný platební příkaz, který výstavce dává svojí bance (šekovníkovi), aby z jeho účtu uhradila majiteli šeku určitou peněžitou částku. Význam šeku jako platebního instrumentu sice s rozvojem elektronických forem placení klesá, v některých zemích má však stále široké využití. V České republice upravuje šeky po právní stránce zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb., který vychází ze ženevských konvencí o směnkách a šecích. Při použití šeku v mezinárodním styku je však nutno respektovat, že ženevské konvence nebyly přijaty všemi státy. Zejména v oblasti angloamerického právního systému se právní úprava v mnohém od ženevských konvencí liší.

Šek musí být sepsán písemně a obsahovat všechny zákonem předepsané náležitosti.

Ty jsou v zákoně směnečném a šekovém a v souladu se ženevskými konvencemi vymezeny takto:

1. označení, že jde o šek, v textu listiny a v jazyce, v němž je listina sepsána;
2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu;
3. jméno toho, kdo má platit (šekovníka);
4. údaj o místě, kde má být placeno (pokud místo není výslovně uvedeno, potom je šek splatný v místě uvedeném u jména šekovníka);
5. datum a místo vystavení šeku (pokud není uvedeno místo vystavení, je pokládáno za místo vystavení místo uvedené u jména výstavce);
6. podpis výstavce.

Pokud by listina neobsahovala některou podstatnou náležitost, potom není šekem. Kromě podstatných náležitostí šeky většinou obsahují i náležitosti nepodstatné, např. údaj osoby, které je šek určen, číslo šeku, číslo účtu, k jehož tíži má být šek proplacen, apod. Banky často specifikují tyto nepodstatné náležitosti ve svých všeobecných podmínkách a uvádějí je vůči svým klientům jako povinné.

Šek může být vystaven na jméno, na řad nebo na majitele. Šek na jméno a šek na řad se převádějí rubopisem (indosamentem), pokud není výslovně u šeku na jméno jeho převod vyloučen (doložkou nikoli na řad, tzv. rektašek). Šek na majitele se může převádět pouhým předáním. Šek je splatný vždy na viděnou. Zákon vymezuje lhůty, ve kterých má být šek předložen k proplacení. Jejich délka je odvozena od místa vystavení a místa splatnosti. Ve vnitrostátním styku je lhůta pro předložení šeku do osmi dnů, v rámci kontinentu do dvaceti dnů, u mezikontinentálních šeků do sedmdesáti dnů od data vystavení. Po uplynutí těchto lhůt může nabýt účinnosti odvolání šeku. Pokud však šek odvolán nebyl, může šekovník platit i po uplynutí lhůty k předložení šeku.

Aby se zabránilo eventuálnímu zneužití šeku, může výstavce a majitel šeku zakázat výplatu příslušné částky v hotovosti použitím doložky „jen k zúčtování“. Příslušnou částku potom šekovník nevyplácí majiteli v hotovosti, ale zúčtuje bezhotovostně. Podobnou funkci mají šeky křižované (crossed checks), které výstavce nebo majitel na líci křižuje dvěma rovnoběžnými čarami. Křižování může být všeobecné nebo zvláštní. Šek s křižováním všeobecným (mezi čarami není vepsáno označení konkrétní banky) může šekovník proplatit jen peněžnímu ústavu nebo svému klientovi. U tzv. zvláštního křižování je mezi dvěma rovnoběžnými čarami na šeku uvedeno jméno určitého peněžního ústavu a šekovník může šek proplatit pouze této bance.

Podle výstavce šeku lze šeky dělit na soukromé a bankovní. Jako soukromé šeky bývají označovány šeky vystavované nebankovními subjekty (osobami fyzickými či nebankovními právnickými osobami). Vlastníci účtu vystavují soukromé šeky na šekových formulářích (které získali od své banky) a mohou tak činit většinou až do výše zůstatku na účtu. Bonita soukromých šeků bývá nižší, jelikož pro majitele šeku existují určitá rizika, např. že šek nebude kryt zůstatkem na účtu nebo že podpis výstavce nebude odpovídat podpisovému vzoru.

Bankovní šeky jsou považovány za velmi kvalitní druh šeků. Jejich výstavcem je banka, která přikazuje šekovníkovi (jiné bance), aby na její vrub vyplatil majiteli určitou sumu peněz. Proplacení takového šeku lze získat většinou od kterékoli banky. Banky si vzájemně vyměňují jak formuláře šeků, tak i podpisové vzory, a mohou tedy ověřit pravost podpisu a ostatní náležitosti listiny a šek ihned proplatit. O vystavení bankovního šeku žádá klient (zpravidla kupující) svoji banku, aby k tíži jeho účtu vystavila bankovní šek ve prospěch oprávněného (zpravidla prodávajícího). Při použití šeku v mezinárodním styku bývá šekovníkem zahraniční korespondentská banka banky vystavující. Bankovní šek je tak v mezinárodním styku velmi spolehlivým platebním instrumentem a používá se i pro placení v mezinárodním obchodě.

Zvláštním druhem šeků jsou šeky cestovní. Jejich právní úprava není dána zákonem směnečným a šekovým, ale obchodním zákoníkem. Jsou vystavovány velkými bankami nebo cestovními kancelářemi v určitých hodnotách směnitelných měn (např. 100 USD, 500 EUR apod.). Představují příslib výstavce k proplacení dané peněžité částky, přičemž ověřování oprávněné osoby se uskutečňuje na základě jejího podpisu.

zpět na začátek kapitoly