Platební podmínky v mezinárodním obchodu



Některé nástroje zajištění úvěrových rizik

Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Platební podmínky bývají často jednostranné, a proto jsou pro některého z obchodních partnerů spojeny se značnými riziky (komerčními, teritoriálními, kurzovými apod.). Způsob, jak vývozci či dovozci přistupují k těmto rizikům, závisí na řadě faktorů: na jejich celkové podnikatelské strategii, finanční síle, na stupni důvěry mezi obchodními partnery apod. Pokud však obchodníci hledají možnosti refinancování poskytnutých úvěrů, určují často refinancující instituce, jakým způsobem mají být úvěrová rizika zajištěna.

S ohledem na současnou tržní situaci a z ní vyplývající strukturu platebních podmínek v mezinárodním obchodě nese ve velké většině případů rizika exportér, jelikož úvěruje vývozy. Odběratel se podílí na rizicích souvisejících s placením jen výjimečně, zejména u plateb předem.

K omezení rizikovosti mohou obchodníci využít jednak bankovních zajišťovacích instrumentů, jednak služeb poskytovaných některými specializovanými institucemi a dále určitých nástrojů právních. V předchozích oddílech kapitoly byly rozebrány některé platební instrumenty, které slouží zároveň k zajištění závazků (např. akreditivy s odloženou splatností či směnky avalované bankou). Některé instrumenty plní čistě zajišťovací funkci a nejsou nástroji platebními. Patří k nim především bankovní záruka a dále výhrada vlastnictví ke zboží až do úplného zaplacení kupní ceny.

Bankovní záruka

Bankovní záruka je v mezinárodním obchodě poměrně často používaným nástrojem k zajištění závazků. Kromě závazků platebních je vhodná i pro závazky neplatební, např. za řádné splnění kontraktu kupujícím, za platnost nabídky apod. Její uplatnění je velmi široké, může zajišťovat jak závazky kupujícího, tak i prodávajícího, a přispět tak k lepší vyváženosti plnění kontraktu oběma stranami. Bankovní záruky však lze použít i vůči jiným subjektům, např. vůči dopravcům, celním orgánům, soudům apod. Záruky mohou být poskytovány i nebankovními subjekty, např. pojišťovnami nebo obchodními firmami. Záruka však plní svůj účel jen tehdy, je-li poskytnuta bonitním subjektem. Firemní záruky se proto v mezinárodním obchodě používají jen výjimečně, zejména za závazky firem, které jsou kapitálově propojené, nejčastěji jako záruka firmy mateřské za společnost dceřinou.

Obchodní zákoník v § 313 definuje bankovní záruku takto: „Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.“ Podpůrně platí pro bankovní záruku i ustanovení obchodního zákoníku o ručení.

Příkazce k vystavení záruky (dlužník) uzavírá s bankou mandátní smlouvu, ve které je určenobsah záruční listiny. V záruční listině bývají uvedeny zúčastněné strany (příkazce, příjemce záruky – beneficient – a ručitel), dále hlavní závazek, ke kterému se záruka vztahuje, způsob, jak banka ručí, maximální částka záruky a měna, ve které je záruka vyplatitelná, podmínky pro uplatnění záruky, platnost záruky a další ustanovení.

Podobně jako u akreditivů se i u záruk setkáváme s pojmem banky vystavující (která se sama v záručním listu zavazuje), dále banky avizující (která zprostředkuje předání záruky beneficientovi, aniž by se sama zavazovala) a banky potvrzující (která se zavazuje ve stejném rozsahu jako banka vystavující).

Nejednotnost právní úpravy bankovních záruk v jednotlivých zemích je mnohem výraznější než u ostatních bankovních instrumentů. Tato situace vedla Mezinárodní obchodní komoru k tomu, že se již řadu let zabývá formulováním pravidel pro bankovní záruky, která by byla akceptovatelná v mezinárodním kontextu. Vydala několik publikací, které se k bankovním zárukám vztahují a na které se při vystavování záruk mohou banky odvolat. Již v roce 1978 uveřejnila Jednotná pravidla pro kontraktní záruky, která je možno uplatnit při formulování záruk za nabídky, za provedení smlouvy a vrácení akontace. Tato pravidla sice odpovídala potřebám mezinárodního obchodu a reagovala na obtíže, vznikající z rozdílů v právní interpretaci záruk v různých zemích, avšak v praxi nenašla uplatnění. Pravidla pro kontraktní záruky byla nově upravena v publikaci ICC z roku 1993 (Uniform Rules for Contract Bonds). Dalším dokumentem byla Jednotná pravidla pro záruky vyplatitelné na požádání (Uniform Rules for Demand Guarantees – URDG 458), vydaná v roce 1991. Jejich cílem bylo vytvořit předpoklady pro vyšší ochranu zájmů zúčastněných stran, především příkazce. Tato pravidla se postupně začala uplatňovat a na základě rozboru zkušeností z jejich používání mohla skupina odborníků z 26 zemí přistoupit k jejich novelizaci. Revize Jednotných pravidel pro záruky vyplatitelné na požádání z roku 2010 (ICC Uniform Rules for Demand Guarantees – 2010 Revision, ICC Publication No. 758) nabyla účinnosti od 1. července 2010. Tato pravidla se týkají abstraktních bankovních záruk a mohou být využívána jak v mezinárodním obchodě, tak i pro zajišťování vnitrostátních závazků.

Úkolem přispět k překonání obtíží pramenících z rozdílných právních úprav i rozdílných zvyklostí v jednotlivých zemích se zabývala i Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo – UNCITRAL. Iniciovala Úmluvu o mezinárodních zárukách a stand-by akreditivech, která byla přijata v r. 1995 a nabyla účinnosti v r. 2000. Počet států, které k této úmluvě přistoupily, je však stále nevelký.

Záruky lze dělit podle různých kritérií. Podle vztahu záruky k zajišťovanému hlavnímu závazku rozeznáváme záruky akcesorické a abstraktní.

Záruka akcesorická obsahuje v záruční listině vazbu na zajišťovaný závazek, např. kupní smlouvu. Pokud beneficient požádá banku o plnění, může banka vůči němu uplatnit stejné námitky, které může uplatnit dlužník – příkazce banky (např. pro neplnění smlouvy beneficientem).

Záruka abstraktní je samostatnou zárukou, kde povinnost banky poskytnout plnění je určována pouze podmínkami formulovanými v záruční listině, bez ohledu na oprávněnost požadavku beneficienta s ohledem na zajišťovaný kontrakt. Banka u těchto záruk většinou formuluje podmínky pro uplatnění záruky, např. požadovat písemné prohlášení beneficienta, že příkazce nesplnil kontrakt, požadovat kopie nezaplacených faktur apod. Častým požadavkem v některých teritoriích jsou záruky „na první výzvu a bez námitek“. Banka je povinna plnit ze záruky, pokud beneficient záruku uplatní, i kdyby její příkazce prokázal neoprávněnost takového kroku s ohledem na zajišťovaný závazek. V takovém případě může příkazce pouze dodatečně vymáhat na příjemci náhradu vzniklé škody. Je třeba proto krajní obezřetnosti, aby beneficient nemohl záruky zneužít. Riziko neoprávněného vyžádání záruky je v některých teritoriích značné a bývá pojistitelné (zejména při vývozu investičních celků).

Zvláštním typem záruk jsou tzv. záruky nepřímé, používané vůči beneficientům v zemích Blízkého a Středního východu, Jižní Ameriky a dalších, většinou rozvojových zemí. V těchto státech jsou požadovány bankovní záruky vystavené výhradně bankami domácími. Zahraniční banka proto na pokyn svého příkazce dává sama příkaz k vystavení záruky ve prospěch beneficienta příslušné místní bance a sama se této bance zaručuje. Záruku vůči beneficientovi potom vystavuje místní banka podle domácího práva a často požaduje, aby se tímto právem řídila i záruka zahraniční banky. Jde tedy o kombinaci dvou bankovních záruk. Pokud beneficient požádá svou banku o plnění, hojí se tato banka na bance zahraniční, od které příkaz dostala.

Nepřímé záruky lze dělit na kryté a nekryté. U krytých záruk banka, která vystavuje záruku vůči beneficientovi, požaduje, aby přikazující zahraniční banka vázala příslušnou částku na účtu předem. U nekrytých záruk se spokojí se závazkem zahraniční banky uhradit veškeré náklady.

Podle druhu zajišťovaného závazku je možno dělit záruky na platební a neplatební. Platební záruky jsou vystavovány za peněžitá plnění (úhrada kupní ceny, vrácení akontace, celní záruky apod.). Neplatebními zárukami jsou zajišťovány ostatní závazky, např. řádné provedení kontraktu, záruky za ztracené nebo opožděné dokumenty, za vrácení kontejnerů, za platnost nabídky apod. Při uplatnění záruky beneficientem v souladu s podmínkami bankovní záruky nastupuje povinnost banky platit, což pro příkazce může mít velmi nepříjemné finanční důsledky.

Skupina bankovních záruk, které bývají požadovány v rámci veřejných soutěží, při dodávkách investičních celků, stavebních prací apod., bývá označována jako tzv. kontraktní záruky.

Mají většinou charakter záruk abstraktních a řadí se mezi ně:

• záruka za platnost nabídky (vadium) – bid bond;
• záruka za vrácení akontace – down payment guarantee;
• záruka za řádné provedení kontraktu (kauce) – performance bond;
• záruka za údržbu – maintenance bond;
• záruka za zádržné – retention money guarantee.

Úlohu bankovních záruk v některých zemích plní stand-by akreditivy. Používají se k zajišťování závazků platebních i neplatebních. K čerpání těchto akreditivů dochází pouze výjimečně v případě, že smlouva (např. kupní) není plněna.

Formou bankovní záruky bývá vystavován i slib odškodnění (letter of indemnity). Poskytuje beneficientovi závazek náhrady škody, která by mu mohla vzniknout z určitého jednání nad rámec jeho povinností. Příkladem může být příslib odškodnění za ztracené dokumenty.

U všech typů záruk je nutno věnovat pozornost formulaci záručního listu, která je pro výklad povinností zúčastněných stran rozhodující. Navíc je třeba respektovat teritoriální zvlášt­nosti v přístupu k bankovním zárukám, aby nedocházelo k nedorozuměním vyplývajícím z rozdílů v právním pojetí a ve zvyklostech jednotlivých zemí.

Výhrada vlastnictví

Výhrada vlastnictví bývá vyjádřena zvláštním ujednáním (The Retention of Title Clause) v příslušné smlouvě, které představuje jeden z instrumentů k ochraně práv věřitele. Jde o úmluvu, podle níž kupující nabývá vlastnické právo ke zboží nikoli jeho převzetím, ale teprve úplným zaplacením kupní ceny. Zajištění práv prodávajícího vyplývá z toho, že může zboží požadovat zpět, pokud dlužník neplní své závazky ohledně úhrady kupní ceny. Tento nárok může být v některých zemích zachován i vůči třetí osobě. Výhodou výhrady vlastnického práva je zejména skutečnost, že v případě konkurzu kupujícího se v některých zemích úvěrované zboží nestává součástí konkurzní podstaty a zájmy věřitele mohou být chráněny hodnotou dodaného zboží. Možnost sjednat výhradu vlastnického práva až do zaplacení kupní ceny je omezena jen na některé druhy zboží a jen na ty partnerské země, kde právní řády sjednání této podmínky umožňují.

V některých teritoriích může být pro sjednání výhrady vlastnictví předepsána zvláštní forma. Příkladem je požadavek dodržení písemné formy, sepsání notářské listiny nebo zajištění úřední registrace takovéto úmluvy. V mezinárodním obchodě tak platnost sjednané výhrady vlastnictví často naráží na překážky. Jejich příčina spočívá v tom, že v mnoha státech nelze výhradu vlastnictví vůbec sjednat, v jiných je uznávána se značnými omezeními. V některých státech např. výhrada vlastnictví zaniká při insolvenci kupujícího, v některých zemích není uznávána výhrada vlastnictví u zboží, které je určeno k dalšímu prodeji, někde zaniká výhrada vlastnictví vždy, jestliže je zboží kupujícím dále prodáno. Při úvahách o využití tohoto instrumentu by se proto věřitel měl vždy detailně seznámit s právní úpravou a praxí v zemi dlužníka.

Další možnosti zajištění úvěrových rizik

Méně časté v mezinárodním obchodě je zajištění placení formou zástavního práva věřitele k dlužníkově věci nemovité (hypotéka) nebo movité, např. k cenným papírům, některým druhům zboží apod. Zástavní právo se zřizuje na základě smlouvy, přičemž je vždy nutné respektovat právní předpisy, které vznik tohoto práva upravují, a to práva země, kde se věc nachází. Realizace zástavního práva v mezinárodním kontextu však bývá často obtížná.

Kromě výše uvedených nástrojů zajištění úvěrových rizik má věřitel celou škálu dalších možností. K nejobvyklejším postupům patří pojištění úvěrů a využití některých netradičních metod financování (faktoring a forfaiting).

Ukázka z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autoři: Hana Machková, Eva Černohlávková, Alexej Sato a kolektiv.