English version
Podle těchto zásad nemůže být nikdo nucen uzavřít smlouvu proti své vůli a zároveň je ponecháno na vůli stran, jak si své poměry navzájem upraví. Tyto principy jsou nicméně částečně limitovány jak ujednáním smluvních stran, tak i zákonem, a to předpisy soukromého i veřejného práva (například zákaz diskriminace). Článek se zaměřuje na jednotlivé skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti, coby jednoho z limitů smluvní autonomie, a to tak, jak je upravuje občanský zákoník.
Související právní předpisy:
Související právní průvodci:
Úvod
Jednou ze základních zásad soukromého práva a soukromoprávních vztahů je zásada svobodné vůle a zásada smluvní volnosti. Jinými slovy, smluvní strany si v rámci soukromoprávních vztahů mohou ujednat v podstatě cokoli, co není v rozporu s právními předpisy, přičemž se jedná jak o předpisy veřejnoprávní, tak předpisy soukromoprávní. Významnými limity smluvní volnosti jsou ale také tzv. dobré mravy a veřejný pořádek.
Smluvní volnost tedy není a ani nemůže být zcela bezbřehá a pro zachování funkčnosti soukromoprávních vztahů je nutné právem upravit korektivy, jež udávají hranice, v rámci kterých mohou jednotlivé osoby využívat výše uvedené zásady smluvní volnosti. Jedním z těchto korektivů je i předsmluvní odpovědnost, které je věnován tento článek.
V rámci tohoto článku budou přiblíženy jednotlivé skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti, a to tak, jak je upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).
Předsmluvní odpovědnost obecně
Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, účelem úpravy předsmluvní odpovědnosti je zakotvení určitého korektivu v rámci soukromoprávních vztahů. Jedná se konkrétně o úpravu vyjednávacího (negociačního) procesu předcházejícího samotné uzavření smlouvy, který jinak obecně příliš regulován není a v rámci kterého tak smluvní strany mají značně široké pole působnosti.
Ačkoli občanský zákoník počítá s tím, že jednání před uzavřením smlouvy jsou často spojena s určitou mírou nejistoty a s rizikem, záměrem zákonodárců bylo do určité míry regulovat ta rizika, která mají podstatu v neslušném, resp. nepoctivém, jednání druhé smluvní strany. Účelem úpravy předsmluvní odpovědnosti je tedy určení hranic, mezí, v rámci kterých se mohou smluvní strany při smluvním vyjednávání pohybovat.
Cílem úpravy je tak především podchycení výjimečných situací, které jsou v rozporu s obecným vnímáním „slušnosti“. Jinými slovy popisuje smysl institutu předsmluvní odpovědnosti zákonodárce, který v důvodové zprávě k občanskému zákoníku uvádí následující: „Každý může svobodně jednat s druhou osobou o uzavření smlouvy a rozhodnout se, zda s druhou osobou smlouvu uzavře, či nikoli. Zároveň musí být chráněna i dobrá víra osoby, se kterou je jednáno.“
Právní úprava institutu předsmluvní odpovědnosti je v rámci českého právního řádu relativně novinkou, když starý občanský zákoník (tj. zákon č. 40/1964 Sb., účinný do 31. prosince 2013) předsmluvní odpovědnost explicitně neupravoval a soudy tak tento institut odvozovaly z obecné úpravy odpovědnosti, resp. z povinnosti předcházet hrozícím škodám.
Občanský zákoník nyní upravuje předsmluvní odpovědnost v ust. § 1728 až ust. § 1730 občanského zákoníku. Zde obsažená úprava je založena na zásadě ochrany dobré víry, dobrých mravů a zejména na zásadě poctivosti upravené v ust. § 6 občanského zákoníku, který uvádí, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu nebo z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Tedy zjednodušeně lze odkázat na známé pravidlo „nečiň druhým to, co nechceš, aby činili oni tobě“.
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.
