English version
Následky porušení povinností v rámci předsmluvních jednání
V první řadě je nutno uvést, že zákonná úprava žádné zvláštní právní následky porušení povinností v rámci předsmluvních jednání, které byly popsány výše, neupravuje. Lze tedy odkázat na obecnou úpravu náhrady majetkové a nemajetkové újmy zakotvenou v ust. § 2894 a následující občanského zákoníku.
V případě porušení některé z výše popsaných povinností proto bude možné obecně požadovat náhradu skutečné škody, která poškozené smluvní straně porušením povinnosti druhé smluvní strany vznikla (např. náklady vyložené na smluvní jednání a na přípravu uzavření smlouvy – právní služby, zajištění znaleckého posudku podstatného pro uzavření smlouvy apod. – vždy však bude nutné posuzovat, zdali se jednalo o legitimní a odůvodněné vynaložení nákladů).
Bude však obecně možné taktéž požadovat ušlý zisk (např. ztrátu zisku z ušlé příležitosti), který poškozené smluvní straně vzniknul. Blíže k obecné úpravě odpovědnosti za škodu viz Odpovědnost za škodu.
Výše náhrady újmy podle obecných pravidel uvedených výše je pak ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti blíže konkretizována ustanovením § 1729 odst. 2 občanského zákoníku, které uvádí: „Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.“
Citované ustanovení představuje pouze omezení výše náhrady škody, která se jinak řídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku. Ustanovení § 1729 odst. 2 občanského zákoníku tak nepředstavuje zvláštní úpravu odlišnou od úpravy obecné. Obecnou úpravu náhrady škody pouze ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti doplňuje.
V rámci limitace výše náhrady škody se pak podle citovaného ustanovení neposuzuje ztráta, která vznikla neuzavřením konkrétní vyjednávané smlouvy, nýbrž se posuzuje ztráta, která by straně poškozené vznikla neuzavřením smlouvy v obdobných případech. Pojem „ztráty z neuzavřené smlouvy v obdobných případech“ opět nelze považovat za příliš konkrétní.
Dle našeho názoru by však pod tento pojem mohla spadat například ztráta nájemného vzniklá neuzavřením nájemní smlouvy z důvodu nepoctivého jednání druhé smluvní strany, přičemž výše nájemného by se posuzovala podle obvyklého nájemného v daném čase a místě.
Ačkoli je tato limitace upravena poměrně nešikovně až v ust. § 1729 odst. 2 občanského zákoníku a toto zařazení vybízí k tomu, že se aplikuje pouze na skutkovou podstatu upravenou v ust. § 1729 odst. 1, lze se domnívat, že se limitace výše škody vztahuje i na jiná nepoctivá jednání smluvní strany, v jejichž důsledku nedošlo k uzavření smlouvy (viz § 1728 odst. 1 občanského zákoníku).
Zneužití nebo prozrazení důvěrných informací
Ačkoli zneužití nebo prozrazení důvěrných informací se dle našeho názoru vyloženě předsmluvní odpovědnosti v užším smyslu slova netýká (tj. zneužití či prozrazení důvěrných informací není úzce propojeno se skutečností, zda vyjednávaná smlouva byla či nebyla uzavřena, jak je to obvyklé u skutkových podstat uvedených výše), odborná literatura často tuto skutkovou podstatu ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti uvádí. Z tohoto důvodu a z důvodu jejího systematického zařazení se jí budeme věnovat i na tomto místě.
Úprava zneužití nebo prozrazení důvěrných informací je obsažena v ust. § 1730 odst. 2 občanského zákoníku, který konstatuje následující: „Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.“
Výše uvedené ustanovení volně navazuje na informační povinnost uvedenou v ust. § 1728 odst. 2 občanského zákoníku, o které bylo již pojednáno. Smluvní strany mají povinnost vyměnit si navzájem informace podstatné pro uzavření smlouvy (viz 3. Nesplnění informační povinnosti), přičemž mnohdy mají takto poskytnuté informace důvěrný charakter a vyzrazení těchto informací by mohlo mít na poškozenou smluvní stranu značně negativní následky.
Proto v rámci ust. § 1730 občanského zákoníku poskytuje občanský zákoník ochranu oběma smluvním stranám v případě zneužití či prozrazení jimi poskytnutých informací. Tato ochrana se však nevztahuje na případy, kdy k jejich prozrazení byl zákonem stanovený důvod – např. poskytnutí informací orgánům státní správy apod.
Výše uvedená úprava se týká pouze důvěrných informací, na nedůvěrné informace tato ochrana nedopadá. Definici důvěrných informací, resp. rozlišení důvěrných informací od informací nedůvěrných, však občanský zákoník neobsahuje. V odborné literatuře se lze setkat s názory, že se jedná o informace, u kterých z okolností (např. prohlášení smluvní strany, skutečnosti uzavírání smlouvy apod.) vyplývá, že by neměly být vyzrazeny (srov. Komentář k občanskému zákoníku Nakladatelství C.H. Beck k ust. § 1730, citován výše.).
V takovém případě je tedy nezbytné opět odkázat na zdravý rozum při posuzování (ne)důvěrnosti informací (za důvěrné lze označit například majetkové poměry smluvní strany, její zdravotní stav, bezpečnostní opatření smluvní strany apod.). Pro vyloučení jakýchkoli pochybností pak lze smluvním stranám doporučit, aby v případě, že předávanou informaci považují za důvěrnou, tuto skutečnost druhé smluvní straně oznámily, a to nejlépe v písemné formě.
Za důvěrné informace však nelze považovat ty údaje, které jsou již obecně známé, a to i přesto, že je příslušná smluvní strana za důvěrné označí. Současně je vhodné přistoupit k uzavření dohody o mlčenlivosti, popř. o důvěrnosti poskytovaných informací, kde lze přistoupit k přímému sankcionování porušení povinnosti k ochraně poskytovaných informací ve formě smluvní pokuty.
Je podstatné zdůraznit, že smluvní strana poruší povinnost upravenou v ust. § 1730 občanského zákoníku nejen v případě, že sama aktivně důvěrnou informaci zneužila či prozradila, ale také v případě, kdy nevynaložila přiměřenou péči, aby důvěrná informace nebyla zneužita či prozrazena (např. místo založení do šanonu v kanceláři nechá důvěrné informace ležet na recepci společnosti, kam má kdokoli přístup apod.). Lze usuzovat, že „přiměřená péče“ bude posuzována vždy s ohledem na konkrétní skutečnosti a možnosti dané smluvní strany.
Vedle obecných následků porušení této povinnosti, tj. náhrada škody podle obecných ustanovení občanského zákoníku (ust. § 2894 a násl. občanského zákoníku), upravuje citované ustanovení též možnost poškozené strany požadovat po druhé smluvní straně, vydání všeho, oč se smluvní strana díky porušení této povinnosti obohatila (např. důvěrné informace prodala třetí osobě, důvěrné informace využila ve svůj vlastní prospěch, což jí přineslo zisk apod.).
Závěr
Ač se předsmluvní odpovědnost v právním řádu České republiky objevovala již dříve, zakotvení tohoto institutu v občanském zákoníku přinesl až zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, od ledna 2014.
Občanský zákoník svou úpravou obsaženou v ust. § 1728 až § 1730 reguluje zásadu smluvní volnosti stran, a to tak, že poskytuje pro předsmluvní vyjednávání mantinely, v rámci kterých se smluvní strany mohou pohybovat. Tyto mantinely jsou založeny na zásadě poctivosti. Tedy, jinými slovy, každý může v rámci předsmluvní odpovědnosti jednat tak, aby toto jednání bylo možno považovat za poctivé.
Občanský zákoník dále upravuje v souvislosti s předsmluvní odpovědností jednotlivé „skutkové podstaty“, a to vedení smlouvy „naoko“, ukončení předsmluvních jednání bez spravedlivého důvodu „těsně“ před samotným uzavřením smlouvy a nesplnění informační povinnosti, přičemž obecně se sem řadí i skutková podstat zneužití nebo prozrazení důvěrných informací.
Následky porušení těchto povinností se pak řídí obecnou úpravou náhrady škody upravenou v ust. § 2894 a násl. občanského zákoníku, přičemž tato obecná úprava je pak ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti dále konkretizována ve vztahu k nepoctivému jednání (viz ust. § 1728 odst. 1 a § 1729 odst. 1 občanského zákoníku) a ve vztahu ke zneužití či prozrazení důvěrných informací (viz ust. § 1730 občanského zákoníku).
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.
