Popis nejdůležitějších právních předpisů EU na ochranu spotřebitele v působnosti MPO



Směrnice o klamavé a srovnávací reklamě(2006/114/ES– kodifikované znění) zakazuje klamavou reklamu a za určitých podmínek povoluje srovnávací reklamu. Klamavou je každá reklama, která jakýmkoli způsobem, včetně předvedení, klame nebo pravděpodobně může klamat osoby, kterým je určena nebo které zasáhne, a která pro svůj klamavý charakter pravděpodobně ovlivní jejich ekonomické chování, nebo která z těchto důvodů poškodí nebo může poškodit jiného soutěžitele. Srovnávací reklama je reklama, která výslovně nebo nepřímo označuje soutěžitele nebo zboží či služby nabízené soutěžitelem.

Směrnice umožňuje členským státům např. požadovat na zadavateli reklamy, aby tvrzení použitá v reklamě v rozumné míře prokázal a ukládá jim, aby zajistily přiměřené a účinné prostředky ke kontrole klamavé reklamy, včetně možnosti nařídit její zastavení anebo zakázat její uveřejnění.

Regulace klamavé a srovnávací reklamy byla do českého právního řádu transponována především novelami zákona o regulaci reklamy (zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění) a novelami obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, v platném znění). Klamavá reklama je upravena pouze obchodním zákoníkem.

Uvedenou obecnou evropskou úpravu rozšiřují další zvláštní předpisy, např.:

• směrnice o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy (2000/13/ES). Jejím cílem je zajistit, aby spotřebitel dostal všechny podstatné informace o složení potravin, jejich výrobci, době použitelnosti, apod. a nebyl přitom klamán. Směrnice byla transponována především vyhláškou č. 113/2005 Sb. o způsobu označování potravin a tabákových výrobků a zákonem č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v platném znění. V oblasti reklamy byla směrnice transponována zákonem o regulaci reklamy;
• směrnice o kojenecké výživě (2006/141/ES), která stanoví požadavky na složení a označování počáteční a pokračovací kojenecké výživy určené pro zdravé kojence. Směrnice byla transponována především zákonem č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění, zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění a vyhláškou č. 54/2004 Sb., o potravinách určených pro zvláštní výživu a o způsobu jejich použití;
• směrnice o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (2001/83/ES), podle které je např. zakázána jakákoliv reklama na léčivý přípravek, pro který nebyla udělena registrace v souladu s právními předpisy EU. Směrnice byla transponována především zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, vyhláškou č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích uváděných na lékařském předpisu a o pravidlech používání lékařských předpisů, vyhláškou č. 228/2008 Sb., o registraci léčivých přípravků, vyhláškou č. 229/2008 Sb., o výrobě a distribuci léčiv, a pro oblast reklamy zákonem o regulaci reklamy.
• směrnice o reklamě na tabákové výrobky a sponzorství souvisejícím s tabákovými výrobky (viz níže);
• směrnice o audiovizuálních mediálních službách (89/552/EHS), která reguluje, kromě jiného, i televizní reklamu. V r. 2007 byla významně novelizována směrnicí 2007/65/ES, která změnila původní název směrnice „Televize bez hranic“ na současný název. Významná změna spočívá např. v tom, že je upraven i tzv. product placement, tedy pravidla pro placené umístění výrobků do televizních pořadů. Směrnice vychází ze zákazu product placementu, umožňuje však členským státům, aby za určitých podmínek „umístění produktu“ povolily (např. ve filmech, seriálech, sportovních a zábavných pořadech, nikoliv však v pořadech pro děti). Transpozice v této oblasti byla provedena tzv. mediálním zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, v platném znění). Na dokončení transpozice směrnice 2007/65/ES se v současné době pracuje.

Směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky((85/374/EHS) upravuje náhradu škody, která vznikla v důsledku vady výrobku, neupravuje však nároky z odpovědnosti za vady. Odpovědnost za škodu leží především na výrobcích, i když nejsou se spotřebitelem ve smluvním vztahu; v určitých případech jsou odpovědné i další osoby – prodejci a dodavatelé. Výrobce vadného výrobku musí na jejím základě nahradit škodu bez ohledu na to, zda ji zavinil, přičemž spotřebitel je povinen prokázat vadu výrobku, vznik škody a příčinnou souvislost mezi škodou a vadou výrobku. Povinnost hradit škodu na majetku se ukládá pouze v případech, je–li vyšší než 500 eur.

Směrnice byla transponována zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, v platném znění.

Směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (85/577/EHS) se vztahuje na smlouvy uzavřené např. v bytě spotřebitele (kupujícího), na prezentačním zájezdu nebo u spotřebitele v zaměstnání. Týká se jak zboží tak i služeb, ale nevztahuje se např. na smlouvy o nemovitostech, pojišťovací smlouvy nebo distribuci potravin. Základním právem spotřebitele je možnost jednostranně a bez udání důvodu od smlouvy odstoupit v sedmidenní lhůtě. O tomto právu musí být spotřebitel písemně informován.

Směrnice byla transponována zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§§ 52 – 57).

Směrnice o spotřebitelském úvěru(2008/48/ES) se vztahuje na často uzavírané úvěrové smlouvy (vyňaty jsou však úvěry hypoteční, zajištěné nemovitostí, o celkové výši nižší než 200,–€ a vyšší než 75.000,–€, většina úvěrů leasingových, ve formě přečerpání se splatností do jednoho měsíce, zaměstnanecké úvěry nebo bezúročné půjčky). Směrnice zavádí povinné předsmluvní i smluvní informační minimum. Spotřebitelé tak získali např. nové právo na standardní informace uváděné v reklamě nebo jakýchkoliv relevantních údajích o nákladech úvěru, a to jasným, výstižným a zřetelným způsobem prostřednictvím názorného příkladu, musí být informováni o případných změnách v úrokové sazbě, apod. Směrnice navíc zavedla princip odpovědného úvěrování, na základě něhož je věřitel povinen posoudit předem úvěruschopnost spotřebitele. Zakotvuje rovněž právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy ve lhůtě 14ti dnů od jejího uzavření. Přesněji je regulováno předčasné splacení úvěru, včetně řešení odškodnění věřitele, když mu v souvislosti s předčasným splacením vzniknou náklady. Upraven je i režim smluv o vázaném úvěru, kdy by spotřebitel, pokud uplatní právo na odstoupení od smlouvy, neměl být nadále vázán ani žádnou jinou vázanou smlouvou. Nově je regulováno postoupení pohledávek tak, aby se spotřebitel neocitl v méně výhodné situaci. Dalším významným ustanovením je článek upravující roční procentní sazbu nákladů (RPSN), který stanoví přesnou matematickou formuli pro výpočet tak, aby spotřebiteli skutečně sloužila jako nástroj srovnání.

Implementační lhůta směrnice vyprší dne 12. května 2010.

Směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS) upravuje zájezdy, kdy jsou cestovní kanceláří poskytovány současně alespoň dva druhy služeb (např. doprava a ubytování nebo ubytování a průvodcovské služby) a zájezd trvá alespoň 24 hodin nebo zahrnuje alespoň jedno ubytování přes noc. Směrnice požaduje, aby smlouvy byly uzavírány písemně a stanoví podmínky pro jejich změny nebo odstoupení. Důležité je uložení povinnosti, aby informace cestovní kanceláře o připravených zájezdech, jejich ceně a ostatních podmínkách byly pravdivé a srozumitelné (jde např. o informace zahrnující cenu, druh ubytování, zaplacené služby, vízové povinnosti a jiné formality, atd.). Směrnice také upravuje důsledky pro případ, že se zájezd neuskutečnil nebo že cestovní kancelář neposkytla zákazníkovi podstatnou část sjednaných služeb. Na jejím základě musí také členské státy zajistit, aby cestovní kanceláře předložily důkaz o záruce za vrácení přeplatků a za zajištění návratu zákazníků ze zájezdu v případě platební neschopnosti. Je také omezena volnost cestovní kanceláře měnit cenu zájezdu krátce před odjezdem (během 20 dnů před odjezdem).

 Směrnice byla transponována zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu (ten v této souvislosti zakotvil do zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, úpravu cestovní smlouvy – §§ 852a – 852k).

Směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (93/13/EHS) vychází z toho, že ve spotřebitelských smlouvách mají prodávající a dodavatelé oproti spotřebitelům značnou výhodu, neboť podmínky definují předem a ty potom nebývají sjednány individuálně. Nicméně předem připravené smluvní podmínky jsou výhodou jak pro podnikatele, tak pro spotřebitele, pokud nejsou zneužívány. Tato směrnice proto definuje smluvní podmínky obsažené především v tzv. typových/vzorových smlouvách, vymezuje jejich nepřiměřenost tak, že v rozporu s požadavkem dobré víry působí v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy a ukládá členským státům ve vnitrostátní legislativě zakotvit, že nepřiměřené smluvní podmínky jsou neplatné, aby bylo zabráněno jejich dalšímu používání. V příloze směrnice je uveden příkladný výčet podmínek, které se považují za nepřiměřené. Jsou to např. podmínky vylučující odpovědnost dodavatele nebo vytvářející nevýhodné postavení spotřebitele ve vztahu k dodavateli např. tím, že se vzdává některých svých práv.

Směrnice byla transponována zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§§ 52 – 57).

Směrnice o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně (2008/122/ES) upravuje především tzv. timesharing, tj. situace, kdy má určitou nemovitost (typicky apartmány u moře pro letní rekreaci) ve společném vlastnictví několik osob, z nichž každá má právo nemovitost užívat po sjednanou dobu, nejméně však po dobu jednoho roku a zároveň na více než jeden časový úsek. Směrnice se však vztahuje i na výměnu timesharingových produktů a jejich další prodej. Zpřesňuje požadavky na předsmluvní informace uváděné v reklamě a informační povinnosti stanoví pro různé produkty různě v návaznosti na jejich obsah a dopady pro spotřebitele. Informace musí být spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem před tím, než je spotřebitel vázán jakoukoliv smlouvou nebo nabídkou. Samotná smlouva však již nemusí být jen na papíře, ale může být sepsána i na jiném trvalém nosiči, např. CD. V každém případě ale obchodník musí spotřebitele informovat o právu odstoupit od smlouvy, pro které je nově zakotvena 14tidenní lhůta. Zároveň nadále platí zákaz platit zálohy po dobu, kdy spotřebitel může od smlouvy odstoupit. Jsou rovněž stanoveny zvláštní podmínky pro smlouvy o dlouhodobých produktech, které se týkají zvláště rozložení plateb ve splátkovém kalendáři, a pro doplňkové smlouvy (typicky smlouvy úvěrové), jejichž platnost automaticky zaniká s odstoupením od smlouvy hlavní.

Implementační lhůta vyprší dne 23. února 2011.

Směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (97/7/ES) upravuje situace, kdy k uzavření smlouvy nejsou spotřebitel a dodavatel při uzavření fyzicky současně přítomni. Tato forma uzavírání smluv se s rozvojem moderních technologií čím dál více rozšiřuje. Směrnice ukládá dodavateli povinnost poskytnout spotřebiteli ve směrnici uvedené informace, a to jasně, srozumitelně, se zřetelným účelem uzavírané smlouvy. Současně je dodavatel povinen o sobě uvést identifikační údaje včetně adresy určené pro případné reklamace. Stejně jako u smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory má zákazník i u distanční smlouvy právo od smlouvy ve lhůtě 7 dnů odstoupit, a to bez nutnosti uvedení důvodu. Na tuto možnost musí prodávající zákazníka upozornit. Dodavateli je zároveň uloženo splnit dodávku do 30 dnů. Směrnice pamatuje i na situace nevyžádaných dodávek a stanoví, že spotřebitel není povinen zaplatit za takovou dodávku cenu. Ještě intenzivněji je pak chráněn zákazník, který si zboží nebo služby objednává prostřednictvím internetu.

Směrnice byla transponována především zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§§ 52 – 57).

Směrnice o určitých aspektech služeb v informační společnosti, zejména elektronického obchodu, v rámci vnitřního trhu (2000/31/ES) upravuje elektronické obchody a dále posiluje záruky při prodeji přes internet (např. možnost opravit chybně vyplněné formuláře). Směrnice rovněž upravuje odpovědnost poskytovatelů prostoru na internetu za činnost a služby, které jejich zákazníci přes internet nabízejí.

Směrnice byla transponována zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti).

Směrnice o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli (98/6/ES) ukládá povinnost obchodníkům uvádět u spotřebního zboží prodejní cenu a cenu za jednotku. U zboží, které není balené a množství se měří v přítomnosti spotřebitele, se cena uvádí pouze za jednotku. Ceny musí být jednoznačné, snadno zjistitelné a zřetelně čitelné. Členským státům je však dána možnost upravit tyto povinnosti odlišně např. pro malé obchodníky, pro něž by uvedené povinnosti byly nadměrnou zátěží.

Směrnice byla transponována zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění.

Směrnice o žalobách na zdržení se jednání v ochrany zájmů spotřebitelů (2009/22/ES) se plně opírá o původní směrnici 98/27/ES, která doznala velkého množství převážně jazykových změn. Na základě této směrnice mohou subjekty k tomu oprávněné zahájit soudní řízení, v němž budou hájit kolektivní zájmy spotřebitelů např. v oblasti klamavé reklamy, prodeje na dálku a mimo obchodní prostory, spotřebitelského úvěru nebo nepřiměřených smluvních podmínek. Oprávněnými subjekty v ČR jsou Sdružení českých spotřebitelů, SOS – Sdružení obrany spotřebitelů, o.s., Občanské sdružení spotřebitelů „TEST“ a rovněž jakékoliv sdružení, v jehož stanovách je jako cíl uvedena ochrana spotřebitelů. Tyto subjekty mohou vystupovat na ochranu spotřebitelů i v jiném členském státě.

Směrnice byla transponována zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.

Směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (1999/44/ES) má za cíl harmonizovat ty části smluvního práva týkajícího se prodejů spotřebiteli, které upravují právní záruky a do jisté míry i obchodní záruky. Platí pro kupní smlouvy o věcech movitých, nepoužitých i použitých. Základním prvkem je povinnost prodávajícího zaručit shodu zboží se smlouvou po dobu dvou let od dodání zboží. Pokud tuto povinnost poruší, odpovídá za vady. V takovém případě má spotřebitel právo na bezplatnou opravu, výměnu zboží za bezvadné, přiměřené snížení kupní ceny nebo odstoupení od smlouvy. Použije se způsob, který je nejhospodárnější. Členské státy mohou stanovit, aby spotřebitel informoval prodávajícího o nedostatcích do dvou měsíců od jejich zjištění. Pokud jde o obchodní záruky, musí být sepsány jasně a musí uvádět práva, která dávají spotřebiteli nad rámec zákonných záruk.

Směrnice byla transponována zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§§ 612 – 627).

Směrnice o obecné bezpečnosti výrobků(2001/95/ES) směřuje k zajištění toho, aby výrobky umístěné na trh a určené spotřebitelům byly bezpečné. Ukládá proto výrobcům povinnost uvádět na trh jen bezpečné výrobky. Jde–li o výrobce pocházejícího ze země mimo Evropskou unii, přechází tato povinnost na jeho zástupce v EU nebo na dovozce. Jedná se o doplňující úpravu ve vztahu k výrobkovým směrnicím. Směrnice obsahuje obecnou definici bezpečného výrobku. Výrobek je považován za bezpečný, pokud je v souladu se specifickými pravidly aplikovanými v členském státě, v němž je v oběhu. Pokud taková specifická pravidla neexistují, bezpečnost se posuzuje podle evropských norem, technických specifikací v předpisech EU, vnitrostátních norem, kodexů správné praxe, stavu vědy a techniky a očekávání spotřebitelů. Na základě směrnice musí výrobce informovat spotřebitele o rizicích spojených s výrobkem. Distributorům je uloženo, aby pomohli zajistit dodržování obecných požadavků na bezpečnost. Zejména nesmějí dodávat výrobky, o nichž vědí nebo mohou předpokládat, že jsou nebezpečné. Směrnice také zřizuje systém RAPEX pro rychlou výměnu informací o nebezpečných nepotravinářských výrobcích mezi členskými státy a Komisí.

Směrnice byla transponována především zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, v platném znění.

Směrnice o reklamě na tabákové výrobky a sponzorství souvisejícím s tabákovými výrobky(2003/33/ES) zakazuje reklamu na tabákové výrobky v periodickém tisku, neperiodických publikacích, plakátech, jiných tiskovinách a elektronických prostředcích a dále zakazuje sponzorování akcí nebo činností, které se týkají několika členských států Evropské unie nebo jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor nebo se konají v několika členských státech Evropské unie nebo v jiných státech tvořících Evropský hospodářský prostor nebo dosahují přeshraničních účinků jiným způsobem.

Regulace tabákové reklamy byla transponována novelou zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění (zákon č. 25/2006 Sb. a zákon č. 109/2007 Sb.).

Směrnice o nekalých obchodních praktikách(2005/29/ES) směřuje proti nekalým obchodním praktikám, které přímo ovlivňují rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci. Nepřímo také chrání podniky před soutěžiteli, kteří nedodržují stanovená pravidla jednání na trhu, čímž přispívá k řádnému fungování vnitřního trhu. Směrnice stanoví jednoznačný zákaz nekalých obchodních praktik, které člení na klamavé a agresivní. Zakazuje se nejen klamavé jednání, ale i klamavé opomenutí. Směrnice vychází při posuzování praktik z pojmu průměrného spotřebitele definovaného judikaturou Soudního dvora, tj. spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný. V příloze je uveden seznam praktik, které jsou v každém případě nekalé a jako takové zakázané a postižitelné. Příkladem je tzv. vábivá reklama, která láká spotřebitele k nákupu zboží za velmi nízkou cenu, aniž by firma měla na skladu přiměřené množství tohoto produktu. Zakázána jsou např. také nepravdivá (či nepodložená) tvrzení o léčivých účincích produktů. Sankce i dohled nad dodržováním této směrnice implementované v právních řádech stanoví členské státy samy. Tato směrnice je založena na maximální harmonizaci (od jejího znění se nelze odchýlit).

Směrnice byla transponována především zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v platném znění (§§ 4 – 5a) a zákonem č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění.