Rozbory, controlling a interní audit



Převzato z knihy „Manažerská ekonomika“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2011.

Rozbor výkonnosti podniku

Význam rozboru pro řízení

Pro úspěšné řízení podniku je nezbytná analýza ekonomických jevů a procesů existujících a probíhajících v podniku.

V hospodářské praxi se spíše než analýza ekonomických jevů a procesů (ekonomická analýza) používá pojem rozbor, resp. rozbor výkonnosti podniku, nebo rozbor hospodaření podniků.

Rozbor je společně s podnikovou statistikou, rozpočetnictvím, kalkulacemi a účetnictvím součástí informačních ekonomických disciplín.

Rozbor využívá výstupů informačních ekonomických disciplín zabývajících se sběrem a tříděním informací a transformuje je do informací pro rozhodování a řízení.

Aby bylo možno ekonomickou realitu řídit, je třeba ji poznat, umět ji měřit a správně vyhodnotit informace. Závisí na tom správné rozhodnutí manažera. Rozbor tvoří zázemí pro zvládnutí manažerských rozhodovacích problémů.

Metody rozboru

Manažeři pro řídicí rozhodování potřebují ekonomickou teorii a metody ekonomické analýzy.

Rozbor používá nástroje ekonomické analýzy, které umožňují vyhodnocení skutečností a vytvoření informačního materiálu pro rozhodování manažerů.

Ekonomická analýza je metoda poznání, tzn. způsob myšlení a přístupu ke zkoumání ekonomické reality. Pomocí ekonomické analýzy je možné zkoumat ekonomickou realitu a pochopit síly stojící v pozadí ekonomických jevů.

Ekonomické procesy a jevy, které jsou z hlediska studovaného jevu významné, se snaží zjednodušeně postihnout ekonomické modely.

Existují čtyři základní typy ekonomických modelů:

1. Deskriptivní model. Snaží se popsat určitou reálnou situaci. Patří sem i simulační modely aplikované jako kopie chování reálného systému, jejichž výsledky mají na rozdíl od jiných matematických modelů odvozený a nikoli všeobecný charakter.
2. Normativní modely. Snaží se optimalizovat, předepisují optimální postup pro dosažení stanoveného cíle. Tyto modely mají účelovou funkci, která se optimalizuje (maximalizuje nebo minimalizuje), přičemž podléhá určitým omezením.
3. Heuristické modely. Hodí se pro případy, kdy je nutné aplikovat intuitivní pravidla a metodu přibližného výpočtu.
4. Prediktivní modely. Používají se při předvídání budoucího vývoje.

Podle toho, zda model bere v úvahu vývoj v čase, je možné rozlišit modely statické a dynamické. Statické modely jsou bezčasové. Všechny proměnné jsou zde vztaženy ke stejnému časovému okamžiku nebo období. Model se stává dynamickým, jakmile se proměnné závislé na čase vztahují k různým časovým okamžikům nebo obdobím. Dynamické modely zohledňují časový průběh procesů.

V modelech je možné předpokládat různou povahu vztahů mezi proměnnými. Podle toho se jedná o deterministické nebo stochastické modely. Deterministické modely předpokládají funkční vztahy, tzn. určité hodnotě jedné proměnné je přiřazena určitá hodnota druhé proměnné veličiny. U modelů stochastických se předpokládá, že uvedené vztahy jsou náhodné, tzn. určité hodnotě jedné proměnné odpovídají s určitými pravděpodobnostmi různé hodnoty druhé proměnné.

Předpoklady rozboru

Pro kvalitu rozboru je rozhodující kvalita vstupních informací a adekvátní použití vhodně zkonstruovaného modelu.

Ekonomický model musí splňovat následující předpoklady:

1. Je konstruován za určitým účelem. Účelem každého modelu je pomoci objasnit určitou otázku. Jasné stanovení otázky, tzn. problému, který bude model řešit, je prvním předpokladem konstrukce modelu.
2. Opírá se o:
   • Nesporné předpoklady, tzn. ekonomickou teorii, kterou jsou dány základní nerozporné axiomy a definice.
   • Sporné předpoklady, tzn. hypotézy o chování a stanovení cílů v modelu se vyskytujících subjektů. Tyto předpoklady musejí být blízké skutečnosti, protože jde o vysvětlení skutečných ekonomických procesů. Sporné předpoklady podstatně ovlivňují řešení.
3. Je nejjednodušším způsobem řešení.

Při formulaci modelu je nutné nejprve stanovit proměnné a parametry, které do modelu zahrneme. Parametry jsou vzhledem k proměnným konstantami. Můžeme však sledovat, co se stane s výslednými veličinami, jestliže se hodnota některého z parametrů změní. Pomocí ceteris paribus metody je možno zkoumat vliv jedné proměnné na druhou proměnnou, přičemž všechny ostatní proměnné se považují za konstanty.

V další a rozhodující fázi formulace modelu je nutné zformulovat podmínky, při nichž bude model fungovat. Jsou trojího druhu:

1. Definiční vztahy plynoucí z definic příslušných ekonomických pojmů.
2. Funkční vztahy, tj. závislosti předpokládané v modelu.
3. Předpoklady pro fungování modelu ve stavu rovnováhy nebo nerovnováhy, které lze rozdělit na tokové a stavové podmínky.

V následujícím pojednání se budeme blíže věnovat problematice proměnných veličin v ekonomických modelech neboli ukazatelů.

Ukazatele

Informace o reálném ekonomickém dění dostáváme ve formě hodnot proměnných veličin. Jejich hlavním zdrojem je účetnictví, kalkulace, rozpočetnictví a statistika.

Pro proměnné veličiny v ekonomických modelech je používán pojem ukazatele. Ukazatele jsou zprostředkovaným odrazem skutečnosti. Ekonomické jevy jsou vyjádřeny pomocí pojmů, které jsou ztělesněny v podobě ukazatelů. Platí vztah:

jev -> pojem -> ukazatel

Proměnné veličiny můžeme rozdělit na primární (přímo měřitelné) a sekundární (odvozené z primárních). Primární proměnná veličina je vymezena věcně, kvalitativně a statistickou charakteristikou. Při odlišnosti alespoň v jednom vymezujícím znaku se jedná o různé proměnné veličiny.

Sekundární proměnné veličiny lze získat:

• jako funkci dvou nebo více primárních nebo sekundárních proměnných veličin,
• jako funkci dvou nebo více časově, prostorově nebo druhově rozlišených hodnot primárních nebo sekundárních veličin,
• kombinací obou výše uvedených postupů.

Je nutno respektovat závislost hodnot proměnných veličin na délce časového intervalu, na velikosti prostoru, pro který jsou definovány, a na šíři druhového vymezení ekonomického pojmu. Nebereme-li v úvahu časovou, prostorovou a druhovou dimenzi (pružnost) proměnných veličin, znehodnotíme jejich vypovídací schopnost.

Při práci s proměnnými veličinami je důležitá otázka shrnování (agregace) jejich hodnot. Jde o postup, při kterém je určována souhrnná hodnota určité proměnné veličiny z dílčích hodnot téže proměnné veličiny:

• v částech příslušného prostoru,
• v úsecích příslušného časového intervalu,
• z druhově specifikovaných hodnot,
• kombinací výše uvedených možností.

Existují proměnné veličiny přímo shrnovatelné (agregovatelné), zprostředkovaně shrnovatelné (k určení souhrnné hodnoty je nutno použít kromě dílčích hodnot proměnné veličiny i dílčí hodnoty jiných proměnných veličin) a neshrnovatelné.

Nesprávné shrnování může být jedním ze zdrojů zkreslení.

Při hodnocení konkrétního ekonomického jevu nestačí pracovat s absolutními proměnnými veličinami, které vyjadřují ekonomickou veličinu bez vztahu k jiné ekonomické veličině, časovému období nebo prostoru. Je třeba mít k dispozici hodnoty této proměnné veličiny v jiných situacích a srovnávat je. Relativní (poměrové) proměnné veličiny zobrazují poměr srovnávané ekonomické veličiny ke zvolenému základu. Hodnoty můžeme srovnávat v čase, prostoru, druhově nebo skutečnost s předpokladem. Informace z jednotlivých druhů srovnání se doplňují a nejsou navzájem zastupitelné. Můžeme rozlišit srovnání absolutním rozdílem nebo indexem.

Index je bezrozměrné číslo srovnání určité souřadné proměnné veličiny vyjádřené ve stejných měřicích jednotkách.

Za index nelze považovat poměrná čísla, která jsou rozměrová (charakterizují nějakou intenzitu, tzn. úroveň, hustotu apod.) a poměrná čísla, která srovnávají nesouřadné proměnné veličiny (charakterizují strukturu, tzn. podíl části na celku).

Podle druhu srovnání členíme indexy na:

• Časové, které relativně srovnávají dvě zcela stejně věcně a prostorově vymezené proměnné ve dvou různých, ale stejně velkých časových obdobích. Období, z něhož je proměnná, kterou srovnáváme, nazýváme běžné období. O období, ze kterého je proměnná, která je základem indexu, mluvíme jako o základním období.
• Prostorové, které relativně srovnávají dvě stejně věcně a časově vymezené proměnné ve dvou různých prostorech stejného řádu.
• Věcné, kde se srovnávané proměnné neliší časově a prostorově, ale jsou odlišné z hlediska věcného vymezení, jde však o souřadné proměnné ve stejných měřicích jednotkách.
• Smíšené.

Soustavy ukazatelů

Pro provedení analýzy (máme na mysli především finanční analýzu) existují různé ukazatelové soustavy. Můžeme je rozdělit do dvou skupin podle toho, zda definují vazby mezi jednotlivými ukazateli: paralelní ukazatelové soustavy a pyramidové ukazatelové soustavy.

Paralelní ukazatelové soustavy rozlišují různé typy ukazatelů podle toho, kterého aspektu finančního stavu podniku se týkají. Pro každou oblast hospodaření podniku existuje skupina ukazatelů, které jsou heterogenní z hlediska jejich míry analytičnosti (tzn. ukazatele nejsou významově stejně důležité). Jednotlivé skupiny ukazatelů stojí paralelně vedle sebe.

Jednotlivé paralelní ukazatelové soustavy se liší počtem a vymezením jednotlivých ukazatelů i skupin ukazatelů.

Většinou jsou při monitorování finančního zdraví analyzovány následující skutečnosti:

• původ zdrojů, resp. kapitálová struktura,
• životnost zdrojů, resp. schopnost podniku splácet své závazky,
• schopnost podniku využít vložený kapitál a jednotlivé majetkové složky,
• hodnocení podniku investory.

S tím korespondují čtyři skupiny ukazatelů:

1. ukazatele zadluženosti,
2. ukazatele likvidity,
3. ukazatele výnosnosti a aktivity,
4. ukazatele tržní hodnoty.

Je třeba se správně rozhodnout, jaké ukazatele do jednotlivých skupin vybrat. K tomu je třeba se zabývat korelací mezi jednotlivými ukazateli. Je třeba vybrat jen ty ukazatele, jejichž korelace je nízká. Jinak se může stát, že ukazatele nepřinesou dodatečnou informaci.

Pro vyhodnocení ukazatelů je třeba vědět, jaká hodnota ukazatele je vysoká a jaká nízká. Je třeba znát referenční body pro srovnání. Je vhodné srovnat hodnoty ukazatelů v jednotlivých letech, a to s předpokladem a s hodnotami charakteristickými pro daný obor podnikání. Užitečné je také srovnání s konkurenty a s nejlepšími podniky v daném oboru.

Celkové posouzení finanční situace podniku je v případě paralelní ukazatelové soustavy problémem vícekriteriálního ohodnocení, kde každý z použitých ukazatelů tvoří jedno z kritérií.

Východiskem může být i aplikace metod stanovení agregované hodnoty bonity podniku.

Pyramidové ukazatelové soustavy vycházejí z vrcholového ukazatele, který je předmětem zkoumání a dekomponují ho na další ukazatele tak, aby vznikla účelová hierarchie ukazatelů. Ukazatele jsou pyramidově uspořádány a každý ukazatel má v rámci hierarchie své místo, které ukazuje na jeho význam a míru analytičnosti.

Pomocí pyramidové soustavy ukazatelů je možné uvažovat nad důvody stavu podniku a analyzovat příčiny jeho vývoje.

Velice záleží na způsobu konstrukce rozkladu. V žádném případě nestačí, aby jednotlivé ukazatele měly vypovídací schopnost a platily matematické vazby mezi ukazateli. Ukazatele musí být provázány na základě příčinnosti, musí být respektována jejich míra analytičnosti a nesmí být opomenuta žádná oblast finančního zdraví podniku.

Pyramidová soustava ukazatelů se snaží vytvořit model chování reálného systému.

Vhodně zkonstruovaná pyramidová soustava ukazatelů musí:

1. odrážet souvislosti jednotlivých aspektů finančního zdraví,
2. postihovat všechny aspekty,
3. poskytovat o aspektech finančního zdraví stěžejní informace.

Při znalosti vazeb mezi jednotlivými ukazateli, můžeme velmi dobře provádět analýzu citlivosti (analýza „co se stane, když“) nebo analýzu „co je nutné, aby“ a zkoumat dopad změn vývoje jednotlivých manažerských rozhodnutí na finanční situaci podniku.

Použití speciálních metod (logaritmická metoda, metoda postupných změn) umožní kvantifikaci vlivu vývoje analytických ukazatelů na přírůstek nebo index syntetického ukazatele.

Je třeba srovnat a objasnit vývoj v čase, srovnání s oborovými hodnotami, s konkurenty, s nejlepšími podniky v oboru (benchmarking) nebo s předpokladem (plánem).

Srovnání a zhodnocení vývoje předpokládá mít k dispozici kvalitní informace. Finanční situaci českého průmyslu monitoruje a publikuje Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (www.mpo.cz).

Zájemci zde najdou nepostradatelné údaje ohledně finanční situace jednotlivých průmyslových odvětví (členěno podle odvětvové klasifikace ekonomických činností).

Agregované hodnoty bonity podniků

Jde o souhrnné míry finanční pozice podniků (např. Altmanův index důvěryhodnosti, viz subkap. 9.6).

Je zde snaha zkonstruovat jedinou agregovanou hodnotu odrážející celkovou bonitu (míru kvality) podniku pomocí funkce obsahující optimální kombinace ukazatelů včetně jejich důležitosti (vah).

Postup rozboru finanční výkonnosti podniku

Každý rozbor by měl začít pohledem na základní vztahy, respektive základní faktory ovlivňující výkonnost firmy a všechny podrobné analytické metody musí v syntetický pohled opět vyústit.

Při rozboru finanční výkonnosti podniku je třeba respektovat následující skutečnosti:

• Rozlišovat výkonnost podniku (produkční sílu podniku) a výkonnost podniku pro vlastníky (výnosnost základního kapitálu) a rozlišovat ukazatele, které ovlivňují výkonnost podniku, od ukazatelů, které působí na výkonnost podniku pro vlastníky. Všechny ukazatele, které ovlivňují výkonnost podniku, ovlivňují současně i výkonnost podniku pro vlastníky. Naopak to však neplatí.
• Analyzovat ukazatele, které se podílejí na tvorbě produkční síly podniku, a rozlišit je od ukazatelů, které ovlivňují rozdělování toho, co bylo vytvořeno. Ukazatel produkční síly podniku zkonstruovaný jako podíl zisku před úroky a zdaněním (EBIT) a aktiv umožňuje vyjádřit, jak management dokáže zhodnotit majetek podniku nezávisle na původu zdrojů krytí majetku a tedy nezávisle na tom, kdo bude příjemcem vyprodukovaného výstupu. Rozbor musí vysvětlit, zda a proč nemohl být s daným majetkem vytvořen větší EBIT (obrazně řečeno, proč nemohl být upečen větší koláč). Pro tvorbu produkční síly je rozhodující dosažený obrat aktiv (výnosy/aktiva) a velikost marže (EBIT/výnosy).
• Analyzovat ukazatele, které se podílejí na dělení produkční síly. Výnosnost podniku pro majitele (výnosnost vlastního kapitálu konstruovaná jako podíl čistého zisku a vlastního kapitálu) záleží nejen na tom, jak je podnik výkonný (jakou má produkční sílu) a jak velký EBIT byl schopen s daným majetkem vytvořit, ale i jakým způsobem bude EBIT rozdělen (jaká bude participace vlastníka na EBIT). Jinými slovy, vlastníkovi nezáleží pouze na velikosti upečeného koláče, ale i na způsobu jeho dělení. Dělení podnikem vyprodukovaného EBIT záleží na:
  • kapitálové struktuře, resp. participaci jednotlivých poskytovatelů kapitálu;
  • struktuře cizích zdrojů, resp. výši podílu cizích zdrojů, za které podnik platí úrok na cizích zdrojích včetně ostatních pasiv;
  • výši ceny cizích zdrojů (úrokové míry);
  • velikosti daňového zatížení (participace státu na EBIT).
• Analyzovat ukazatele monitorující finanční rovnováhu, které ztělesňují podmínku fungování podniku. Fungování podniku musí probíhat za dostatečné finanční stability, zaručené vyváženou životností mezi majetkem a zdroji jeho krytí. Podnik musí být schopen splácet své závazky, aby nebyla ohrožena jeho existence.
• Analyzovat faktory (ukazatele), které ovlivňují výnosnost vlastního kapitálu a jak působí na výši rizika (alternativní náklad na kapitál) a zhodnotit jejich výsledný dopad na hodnotu podniku.

Měření výkonnosti v rámci rozborové činnosti

Měření výkonnosti je proces, který kvantifikuje účinnost a účelnost plánovaných a realizovaných operací. Měřítko je parametr použitý pro kvantifikaci účelnosti a účinnosti operace, metrika je definice záběru, obsahu a složek měření výkonnosti. Systém měření výkonnosti umožňuje přijímat kvalifikovaná rozhodnutí, protože kvantifikuje účinnost a účelnost operací tím, že získává, třídí, analyzuje a interpretuje vhodná data.

Měření výkonnosti mohou být:

• objektivní/subjektivní,
• finanční/nefinanční,
• výsledku/procesu,
• komplexní/dílčí,
• pohotová/opožděná,
• vstupu/procesu/výstupu,
• zásadní/podružná,
• konkrétní/nejasná.

Měření mohou být použita pro:

• řízení a kontrolu,
• pro řízení pokroku,
• pro maximalizaci efektivnosti úsilí vynaloženého na zdokonalování,
• pro dosažení souladu s cíli a úkoly organizace,
• pro odměňování a udržení disciplíny.

Při měření je nutné postupovat v sekvenci produkty – procesy – zdroje.

Výchozí jsou produkty (výrobky nebo služby) – co a v jakém množství dělat?

Procesy slouží pro zabezpečení potřebných produktů. Procesy musí umožňovat efektivní zabezpečení produktů.

Zdroje ( z hlediska jejich rozsahu, ceny a konkrétních vlastností) jsou určovány procesy, slouží pro zabezpečování procesů.

Výsledky procesů jsou podmiňovány různými faktory – viz tab. „Výsledky a jejich determinanty“.