English version
2. Účel koncepce zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS)
Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce je vedle zákona o ZRS (Zákon o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí a o změně souvisejících zákonů) a humanitární pomoci a Zásadách pro poskytování ZRS jedním ze základních strategických dokumentů v oblasti rozvojové politiky. Účelem této koncepce je zasadit českou rozvojovou spolupráci do aktuálního zahraničněpolitického, ekonomického, bezpečnostního, sociálního a environmentálního kontextu, který se od přijetí předcházející koncepce (2002) výrazně změnil.
Začátek nového tisíciletí se nesl ve znamení optimismu a očekávání. Summit tisíciletí v roce 2000 vytýčil Rozvojové cíle tisíciletí s horizontem plnění v roce 2015. ČR spolu s ostatními rozvinutými zeměmi přijala v tomto období řadu mezinárodních závazků v oblasti rozvoje. Vedle Rozvojových cílů tisíciletí (2000) jde především o tzv. Monterreyský konsensus z Konference OSN k financování rozvoje v Monterrey (2002), závěry Světového summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu (2002) a jeho Implementační plán, Pařížskou deklaraci o efektivnosti pomoci (2005) a Akční agendu z Akkry (2008).
Od počátku 21. století se výrazněji projevují problémy spjaté s globalizací, řada obyvatel rozvojových zemí pociťuje spíše negativní než pozitivní dopady tohoto procesu. Nerovnoměrné dopady globalizace komplikují rovněž mezinárodní jednání o obchodních a rozvojových otázkách, zejména pak tzv. Rozvojový program z Dauhá (probíhající kolo mnohostranných jednání o liberalizaci světového obchodu) v rámci Světové obchodní organizace (World Trade Organization – WTO), ale např. i obchodní a rozvojové vztahy EU s rozvojovým světem (post-Cotonou).
V uplynulých letech se snížila role sedmi nejvyspělejších států světa a Ruska (G-8), naopak se velmi zvýšil vliv nastupujících ekonomik (Čína, Indie, Brazílie) a posílil formát G-20. Proměnila se také bezpečnostní situace ve světě. Po útocích z 11. září 2001 byl významně posílen boj s terorismem, mezinárodní společenství se zapojilo do bezpečnostní, politické a ekonomické stabilizace Iráku a Afghánistánu. Toto úsilí, které přineslo významné zkušenosti o nutnosti propojovat při stabilizaci konfliktních a postkonfliktních oblastí vojenské a civilní aktivity, představuje nové výzvy ve vztahu k rozvoji.
Česká republika se od svého vstupu do EU v roce 2004 podílí na rozvojových aktivitách EU. Na úrovni EU přijala další závazky ve vztahu k rozvoji, zejména Evropský konsensus o rozvoji (2005). V první polovině roku 2009, kdy ČR předsedala Radě EU, si stanovila vlastní priority v oblasti rozvojové politiky (zejména udržitelné zdroje energie na místní úrovni a podporu východní dimenze v rozvojové politice), které plně korespondovaly s prioritami a obecnými trendy v české zahraniční politice.
Finanční a ekonomická krize z let 2008–2009 má dopad jak na vnímání ekonomické globalizace, tak na rozvojovou spolupráci. Právě v jejím důsledku je nezbytné odvrátit pokles veřejné a politické podpory pro rozvojovou spolupráci a usilovat o to, aby nedošlo ke snížení celkového objemu pomoci poskytované rozvojovým zemím. U rozvinutých, tj. dárcovských zemí budou mít důsledky krize s největší pravděpodobností méně závažný charakter. Rozvojové země se však zřejmě budou vyrovnávat s krizí bolestněji a v dlouhodobějším horizontu – kromě dočasného, ale podstatného omezení přímých zahraničních investic, poklesu poptávky v rozvinutých zemích po zboží z rozvojových zemí a poklesu remitencí, se musejí potýkat zejména s otázkou, jak zvýšit svoji odolnost proti vnějším ekonomickým šokům. Další potíže rozvojových zemí vyvolává podstatné zvýšení cen potravin, nestabilita cen ropy, energie a dalších komodit.
Jednou z nejvýznamnějších hrozeb současnosti se širokými environmentálními a společenskými dopady je změna klimatu. Její důsledky – sucho, desertifikace, povodně apod. – jsou patrné globálně, regionálně i lokálně, ale nejvýrazněji jsou ohrožené málo rozvinuté státy, malé ostrovní rozvojové státy a státy africké. Nelze vyloučit, že v blízké budoucnosti budou některé rozvojové země čelit výraznějším problémům souvisejícími se změnou klimatu než dosud.
Hospodářsky vyspělé země, včetně České republiky, se na 15. konferenci smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change – UNFCCC) v prosinci 2009 v Kodani zavázaly podporovat jak opatření na snižování emisí skleníkových plynů (mitigace) a opatření pro přizpůsobení se dopadům změny klimatu (adaptace), tak budování kapacit a přenos technologií v rozvojových zemích (tzv. rychle zahájené financování na léta 2010–2012 – fast start financing– FSF). ČR bude podpoře vybraných rozvojových zemí v souvislosti s bojem se změnou klimatu věnovat náležitou pozornost.
Součástí mezinárodního vyjednávání o nové právně závazné dohodě, která řeší otázky spojené se změnou klimatu po roce 2012, bude i poskytnutí tzv. dlouhodobého financování pro období 2013–2020. Ekonomicky vyspělé státy, včetně České republiky, slíbily poskytnout rozvojovým zemím finanční prostředky na mitigační a adaptační opatření ve výši 100 mld. USD ročně.
Česká rozvojová spolupráce musí na globální výzvy efektivně reagovat. Ve světle výše uvedených skutečností musejí být aktualizovány základní cíle české rozvojové spolupráce a principy jejího poskytování, upraveny její teritoriální a sektorové priority. Nová koncepce vychází v podstatných bodech také z doporučení OECD/DAC v rámci Zvláštního hodnocení (Rozvojová spolupráce České republiky – Zvláštní hodnocení Výboru OECD pro rozvojovou pomoc – OECD/DAC, 2007).
