Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce České republiky na období 2010-2017



3. ZRS jako součást zahraniční politiky

3.1 Cíle zahraniční rozvojové spolupráce ČR

Zahraniční rozvojová spolupráce je integrální součástí zahraniční politiky ČR a přispívá k naplňování jejích cílů. Výchozí bod představují Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals – MDGs). Rámcovým, strategickým cílem české rozvojové politiky je odstraňování chudoby a podpora bezpečnosti a prosperity prostřednictvím efektivního partnerství, které umožní chudým a málo rozvinutým zemím realizovat jejich rozvojové cíle. Česká republika si uvědomuje, že samotná rozvojová pomoc není dostačující – klíčový stimul představují demokratické formy vládnutí, udržitelný ekonomický růst, zapojování rozvojových zemí do mezinárodního obchodu, sociální rozvoj a péče o životní prostředí.  

Prostřednictvím rozvojové spolupráce ČR pomáhá k odstraňování chudoby v méně vyspělých částech světa cestou udržitelného socioekonomického rozvoje. Zároveň přispívá k zajištění bezpečnosti a stability na globální úrovni i k předcházení konfliktů na regionální a lokální úrovni  (včetně omezení nežádoucí migrace a bezpečnosti v oblasti životního prostředí), podpoře demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a posilování právního státu. Rozvojová spolupráce přispívá k rozvoji politických, ekonomických, obchodních, environmentálních, kulturních a vědeckých vztahů s partnerskými zeměmi.

3.2 Principy zahraniční rozvojové spolupráce

Základní principy české rozvojové spolupráce vycházejí z Evropského konsensu o rozvoji (2005), Pařížské deklarace o efektivnosti pomoci (2005) a Akční agendy z Akkry (2008). Pařížská deklarace vyzdvihuje vlastnictví rozvojového procesu rozvojovými zeměmi (democratic ownership a leadership), harmonizaci postupu donorů při přípravě programů i při dokládání výsledků, respektování rozvojových programů připravených rozvojovými zeměmi (alignment) a vzájemnou odpovědnost (mutual accountability). Ještě podstatně dál jde Akční agenda z Akkry, která klade důraz na využívání administrativních systémů partnerských zemí, na zvýšení podílu poskytované přímé rozpočtové pomoci z celkové rozvojové pomoci, na dělbu práce mezi donorskými zeměmi, na nevázání pomoci i na její víceleté plánování. 

Vlastnictví rozvojového procesu (democratic ownership) samotnými rozvojovými zeměmi je klíčovým aspektem pro efektivnost pomoci. Primární zodpovědnost za svůj rozvoj nesou samotné rozvojové země. Rozvojová politika ČR je založena na partnerství s přijímajícími zeměmi. Je vedena poptávkou ze strany partnerských zemí a jejich potřebami, které jsou zpravidla definované v národních rozvojových strategiích (např. Poverty Reduction Strategy Papers). ČR bude v nadcházejícím období více než dosud akcentovat zapojení místních obyvatel (vlád, volených zástupců, organizací občanské společnosti) ve všech fázích projektového cyklu, aby došlo k posílení vlastnictví, a tedy i efektivnosti spolupráce. 

ČR bude dle svých možností podporovat posilování systémů partnerských zemí a zvyšování kapacit jejich rozvojových aktérů tak, aby mohli hrát aktivnější roli při formulování a realizaci rozvojových politik svých zemí. S principem partnerství souvisí rovněž vzájemná odpovědnost – ČR jako dárce a obdobně i partnerské země mají odpovědnost vůči cílovým skupinám za výsledky a dopady rozvojových programů, tedy odpovědnost vůči svým občanům a vůči sobě navzájem. V této souvislosti je důležitá role občanské společnosti a různých stupňů zastupitelské demokracie (od místních samospráv až po národní parlamenty). 

ČR se zapojila do úsilí dárcovské komunity vzájemně koordinovat svoji rozvojovou politiku, tedy harmonizovat své rozvojové aktivity teritoriálně i sektorově. ČR podporuje implementaci Závěrů Rady EU o komplementaritě pomoci a dělbě práce v rozvojové spolupráci EU (EU Code of Conduct on Complementarity and Division of Labour, závěry Rady EU z 15. května 2007 o komplementaritě pomoci a dělbě práce v rozvojové spolupráci EU).

Česká rozvojová politika je transparentní, je otevřena veřejné diskusi, která zahrnuje nestátní neziskové organizace, podnikatelskou sféru, akademickou obec a další zainteresované složky občanské společnosti. Průběžná informovanost veřejnosti o záměrech, projektech a výsledcích rozvojové spolupráce napomáhá ke zvýšení všeobecné podpory rozvojové spolupráce.

3.3 Zahraniční rozvojová spolupráce v období platnosti předcházející koncepce, tj. 2002–2007, resp. 2009

V lednu 2002 vzala vláda na vědomí první Koncepci zahraniční rozvojové pomoci na období let 2002–2007, která upřesnila cíle a principy české rozvojové spolupráce. Koncepce zároveň stanovila 20 zemí a k nim přiřazené sektory, do kterých měla ve stanoveném období přednostně směřovat česká pomoc.

V roce 2004 byly přijaty nové Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU, které víceméně zachovaly dosavadní roztříštěný systém ZRS a přinesly několik metodických změn, především důraz na program spolupráce s osmi prioritními zeměmi. Tyto zásady byly v roce 2005 doplněny o Pravidla pro výběr a financování projektů ZRS.

Tento institucionálně-organizační rámec de facto stále vycházel ze systému nastaveného v roce 1995 při obnovení vládního programu zahraniční pomoci a bylo evidentní, že již nevyhovuje potřebám efektivního řízení ZRS ani plnění mezinárodních závazků ČR v oblasti rozvojové spolupráce. Hlavními nedostatky byla nejasná odpovědnost, roztříštěnost, malá viditelnost a podpora ZRS, omezená schopnost reagovat na mezinárodní závazky. Při vědomí těchto nedostatků proto vláda v roce 2007 přijala klíčové rozhodnutí o Transformaci systému ZRS s cílem sjednotit a zefektivnit dosavadní roztříštěný systém.

K hlavním cílům patří:

• sjednocení odpovědnosti a pravomocí v oblasti ZRS postupným převodem většiny projektů do gesce MZV
• sjednocení rozpočtu na ZRS a jeho zahrnutí do rozpočtové kapitoly MZV
• zachování koncepční a expertní role resortních ministerstev zřízením Rady pro zahraniční rozvojovou spolupráci
• důsledné oddělení koncepční a implementační funkce zřízením organizační složky státu (Česká rozvojová agentura – ČRA) 

Důležité podněty pro transformaci získala ČR v únoru 2007 od OECD/DAC v rámci Zvláštního hodnocení ZRS (tzv. Peer Review Process), které proběhlo z iniciativy ČR jako v prvním z nových členských států EU. Jeho hlavním cílem bylo předat zkušenosti a poznatky o reformě ZRS v čase významných právních a institucionálních změn. Další doporučení získala ČR od Světové banky.

Vedle zásadního rozhodnutí o transformaci systému ZRS se v období platnosti předcházející koncepce podařilo přijmout řadu dalších významných opatření, která přispěla k efektivnější a transparentnější realizaci rozvojové spolupráce. Jsou to:

• přijetí zákona o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci, který jednoznačné zakotvuje pravomoci a působnosti všech subjektů působících v ZRS, a současně stanovuje některá specifická pravidla pro čerpání finančních prostředků na různé formy rozvojové spolupráce a humanitární pomoci pro efektivnější využití finančních prostředků ze státního rozpočtu;
• povýšení meziresortní pracovní skupiny na Radu pro zahraniční rozvojovou spolupráci jako koordinační orgán k 1. lednu 2008;
• zřízení České rozvojové agentury (ČRA), která plní implementační roli v české rozvojové spolupráci, k 1. lednu 2008 v souladu s UV č. 1070/2007 o transformaci;
• vznik samostatného pracoviště pro ZRS v rámci MZV, tj. odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci (ORS), v roce 2003;
• rozšíření ZRS o koncept transformační spolupráce a jeho implementace v deseti prioritních zemích; vytvoření samostatného oddělení transformační spolupráce na MZV (2004), které je od roku 2007 součástí odboru lidských práv a transformační politiky (LPTP);
• příprava a naplnění prvních programů spolupráce s osmi partnerskými zeměmi (Angola, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko, Vietnam, Zambie);
• vytvoření Manuálu projektového cyklu, který stanovuje jednotnou metodiku pro přípravu, plánování a řízení projektů ZRS, jako významný krok k efektivnější a transparentnější realizaci projektů;
• zavedení pravidelného systému spolupráce s nevládním sektorem, včetně financování některých jeho rozvojových aktivit. Spolupráce probíhá jak na úrovni jednotlivých nestátních neziskových organizací, tak na úrovni Českého fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS);
• zintenzívnění spolupráce se soukromým sektorem prostřednictvím Platformy podnikatelů pro ZRS;
• zvyšování povědomí o rozvojové spolupráci u veřejnosti, s přispěním dotačních titulů a informačních aktivit MZV. Výraznou zásluhu na šíření osvěty o rozvojové spolupráci má také nevládní a akademický sektor.

Přes nesporné pozitivní kroky však přetrvávaly některé negativní prvky, které nepříznivě ovlivňovaly efektivitu české rozvojové spolupráce, a to především: 

• vysoký počet programových zemí;
• nepřesně definované sektorové priority;
• nedostatečná fixace víceletého financování.

Předkládaná koncepce se snaží plně využít možnosti vytvořené sjednocením rozvojového systému v rámci transformace a přijetím zákona o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci. Usiluje o prohloubení chápání rozvojové spolupráce jako nástroje zahraniční politiky s aspekty bezpečnostními, ekonomickými, environmentálními, sociálními a migračními, dále o efektivní uplatnění specifických zkušeností a schopností ČR (např. v souvislosti s transformací společnosti a podporou lidských práv a demokracie) a širší využití vazeb mezi rozvojovou spoluprací ČR a EU.