Směnky

Náležitosti směnky

Každá směnka musí obsahovat všechny obligatorní náležitosti stanovené zákonem. Listina, která neobsahuje některou z podstatných náležitostí, a taková chybějící náležitost není ani v souladu se zákonem nahrazena jiným údajem, není platnou směnkou.

Zákonné náležitosti směnky jsou následující:

• označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyce, ve kterém je listina sepsána;
• bezpodmínečný příkaz / slib zaplatit určitou peněžitou sumu;
• jméno toho, kdo má platit (směnečníka) – pouze u směnky cizí;
• údaj splatnosti;
• údaj místa, kde má být placeno;
• jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
• datum a místo vystavení směnky;
• podpis výstavce.

Slovo směnka v textu

Každá směnka musí v textu obsahovat slovo „směnka“, a to v jazyce v jakém je sepsána. Označení „směnka“ nelze nahradit jiným výrazem, ani pokud se jedná o obsahově stejný pojem (např. směnka nebude platná, pokud se v textu místo slova směnka objeví pojem trata, nebo označení směnečná listina, směnečný úpis či směnečný závazek). Zároveň nepostačuje uvést slovo směnka v nadpise listiny, ale musí být obsaženo v jejím textu.

Bezpodmínečný příkaz / slib zaplatit

Příkaz daný směnkou cizí nebo slib obsažený ve směnce vlastní nesmí být vázán na splnění žádné podmínky.

Výše částky, která má být zaplacena (směnečná suma), musí být stanovena jednoznačným způsobem. Ačkoli zákon nevyžaduje, aby byla směnečná suma vyjádřena číslem i slovy, v praxi se stalo zvykem uvádět směnečnou sumu jak číslem, tak slovy. Slovy vyjádřená směnečná suma zpravidla navazuje na směnečný příkaz a je jeho součástí jako souvislého textu. Vedle toho se zpravidla uvádí směnečný peníz na směnce také ciferně, a to většinou v pravém horním rohu. Je-li směnečná suma udána jak slovy, tak čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma vyjádřená slovy. Je-li směnečná suma udána několikrát slovy nebo několikrát čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma nejmenší.

Směnečná suma může být vyjádřena v české nebo v cizí měně. Musí však jít o měnu reálně existující, tedy platnou a přijímanou alespoň v jednom státě jako zákonné platidlo. Pokud je směnka vystavena v měně, která není v oběhu v platebním místě, a neobsahuje-li doložku o efektivním placení v cizí měně (měnovou doložku), může být proplacena v tuzemské měně podle hodnoty, kterou má v den splatnosti. Ocitne-li se dlužník v prodlení s placením, může majitel volit, zda má být směnečný peníz zaplacen v tuzemské měně podle kurzu v den splatnosti nebo podle kurzu v den platební. Výstavce však také může stanovit, že se má platit podle kurzu určeného ve směnce.

Obsahuje-li směnka doložku o efektivním placení, musí být proplacena v udané měně (např. „zaplaťte za tuto směnku efektivně 10 000 Euro“).

Jméno směnečníka, trasáta

Uvedení jména směnečníka je podstatnou náležitostí pouze směnky cizí. Směnečníkem může být kdokoli kromě remitenta, tedy i sám výstavce, který je oprávněn vydat tzv. zastřenou směnku vlastní. Přijetí směnky směnečníkem vždy záleží pouze na něm. Pokud směnku přijme, stane se hlavním (přímým) dlužníkem, pokud ji odmítne, nebude směnečně vázán.

K přijetí směnky musí dojít písemně. Přijetí se vyznačuje slovem „přijato“ nebo jiným slovem stejného významu a podpisem směnky na jejím líci líci (například „přijímám“, „akceptuji“, „akceptováno“). Za přijetí směnky však platí také pouhý podpis směnečníka na líci směnky. Prohlášení směnečníka o přijetí je sice základem jeho přímého závazku, není však nutné z hlediska platnosti směnky, neboť cizí směnka z tohoto hlediska je platnou již uvedením směnečníka na směnce. Zda směnka je či není přijata, je tedy jen otázkou, jaká práva z ní majiteli vznikají, nikoli otázkou její platnosti.

Přijetí musí být bezpodmínečné, směnečník je však může omezit na část směnečné sumy. Přijetím se směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Přijetí směnky nemůže být odvoláno.

Směnka se k přijetí předkládá v místě bydliště směnečníka, nebo na jiném určeném místě. Jiná osoba než směnečník se však příjemcem stát nemůže.

Údaj splatnosti

Splatnost směnky nemusí být dána určitým konkrétním datem, musí však být dostatečně určitá. Splatnost muže být stanovena čtyřmi způsoby:

• na viděnou (vistasměnka),
• na určitý čas po viděné (lhůtní vistasměnka),
• na určitý čas po datu vystavení směnky (datosměnka),
• na určitý konkrétní den (fixní směnka).

Vistasměnka

Jde o směnky, které buď vůbec nemají splatnost vyznačenou, nebo o směnky, u nichž to výstavce výslovně stanoví. Vistasměnka se vyjadřuje např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím při předložení …“, „na ukázání“, „na požádání“. Směnka na viděnou je splatná při předložení. Na rozdíl od směnek, u nichž je splatnost určena, se nepředkládá k přijetí a dlužník tak musí být stále připraven k placení směnky v platebním místě. Dle zákona musí být vistasměnka předložena k placení do jednoho roku od data vystavení, výstavce však může tuto lhůtu zkrátit nebo naopak určit lhůtu delší.

Lhůtní vistasměnka

Jde o směnky, kde okamžik splnění je stanoven pevnou lhůtou s tím, že není určen počátek této lhůty, který určí majitel tím, že tuto směnku předloží dlužníkovi k přijetí. Lhůtní vistasměnka se vyjadřuje např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím pět dnů po viděné“. Její podstata spočívá v tom, že věřitel musí nejprve předložit směnku k vidování a teprve poté může žádat její proplacení.

Pro dlužníka to znamená, že nemusí být stále připraven k placení směnky, jelikož mezi vidováním a přijetím směnky k zaplacení musí uběhnout lhůta alespoň jednoho dne, a může se na plnění ze směnky připravit. Splatnost lhůtní vistasměnky se odvíjí od data jejího přijetí nebo od data protestu. Lhůta pro předložení směnky k vidování se řídí buď zákonem (stejně jako u vistasměnky činí jeden rok) nebo může být stanovena výstavcem.

Datosměnka

Jde o směnky, kde doba splatnosti je určena lhůtou, která je na směnce uvedena a která běží ode dne vystavení. Směnka splatná určitý čas po vystavení je směnka, kde je doba splatnosti stanovena na směnce např. slovy: „Za tuto směnku zaplatím deset dnů po vystavení…“. Takto stanovená lhůta musí být minimálně jednodenní, tj. splatnost může následovat druhý den po vystavení. Naopak maximální délka této lhůty není stanovena, může být tedy neomezeně dlouhá.

Pro počítání lhůt obsahuje zákon následující pravidla:

• Směnka vystavená na jeden měsíc nebo na několik měsíců po datu vystavení nebo po viděné je splatná ve shodný den měsíce, v němž má být placeno. Není-li v měsíci takový den, je směnka splatná poslední den toho měsíce.
• Je-li směnka vystavena na jeden a půl měsíce nebo na několik měsíců a půl měsíce po datu vystavení nebo po viděné, počítají se nejprve celé měsíce.
• Je-li splatnost určena na začátek, střed nebo konec měsíce, rozumí se tím prvý, patnáctý nebo poslední den tohoto měsíce.
• Výrazy „osm dní“ nebo „patnáct dní“ se nerozumějí jeden nebo dva týdny, nýbrž celých osm nebo patnáct dní.
• Výrazem „půl měsíce“ se rozumí patnáct dní.

Fixní směnka

Splatnost fixní směnky je stanovena určitým konkrétním dnem, který musí být zcela jednoznačně určen – je ze směnky již od počátku patrný. Zákon pro stanovení dne splatnosti nestanoví žádný konkrétní způsob uvedení splatnosti a v praxi je možné se setkat s následujícími variantami:

• splatnost je stanovena přesným kalendářním datem, uvedením dne, měsíce a roku např. 10. 3. 2014,
• splatnost je uvedena názvem dne v týdnu ve spojení s dalším upřesňujícím údajem, např. první čtvrtek roku 2014,
• splatnost lze stanovit také na počátek, půli nebo konec měsíce, přičemž při výkladu těchto pojmů je potřeba vycházet z výše uvedených pravidel, tj. počátek měsíce znamená první den měsíce, střed měsíce znamená patnáctý den a konec měsíce znamená poslední den měsíce,
• splatnost lze stanovit také názvem jednodenního svátku, např. na Silvestra 2014.

Naproti tomu neplatná je směnka, která neobsahuje rok splatnosti, směnka se splatností dřívější než je datum vystavení, směnka splatná alternativně v různé dny (např. 1. nebo 2. ledna 2014) nebo směnka, která stanoví splatnost v určitém časovém rozmezí (např. od 1. 1. do 10. 1. 2014).

V případě, že směnka neobsahuje údaj o splatnosti, nejde o směnku neplatnou, ale uplatní se ustanovení § 2 zákona směnečného a šekového, dle kterého o směnce, v níž není uveden údaj o splatnosti, platí, že je splatná na viděnou.

Údaj místa, kde má být placeno

Platební místo je údaj, který určuje, kde má dojít ke splnění povinnosti zaplatit směnku, tj. kde má majitel směnku předložit k placení. K platnosti směnky postačí, je-li platební místo uvedeno alespoň názvem obce nebo města. Vzhledem k tomu, že vyhledání místa, kde má být směnka předložena, může být v případě, že jím bude např. Praha, poměrně náročné, je vždy vhodné určit platební místo také dalšími údaji. Je-li údaj o platebním místě pouze obecný, stanoví zákon, že směnka má být předložena nejprve v místnostech, kde povinná osoba provozuje svůj podnik, a teprve nemá-li jich, nebo nedají-li se vypátrat, v jejím bytě.

Ačkoli je údaj platebního místa podstatnou náležitostí směnky, nemusí jeho absence vždy znamenat neplatnost směnky. Pro případ, že směnka neobsahuje zvláštní údaj místa, kde má být placeno, platí, že místo uvedené u jména (podpisu) směnečníkova je místem platebním a zároveň místem směnečníkova bydliště. Proto je vhodné, aby směnečník byl na směnce označen nejen svým jménem, ale také bydlištěm, nebo sídlem, jde-li o právnickou osobu.

Zvláštním určením místa splatnosti směnky je tzv. domicil. Domicilovaná směnka je směnka, která je na základě zvláštní doložky splatná u třetí osoby, jenž je odlišná od majitele směnky a dlužníka přímého, a to příjemce směnky cizí a výstavce směnky vlastní a jejich rukojmích anebo směnečníka. Domicilovat lze směnku vlastní i směnku cizí. Třetí osoba, uvedená na směnce, která není směnečně zavázaná, ale u které je směnka splatná, se nazývá domiciliátem (umístěncem).

Domiciliátovi není směnka předkládána proto, aby ji sám splatil, ale proto, aby se na splacení dohodl se směnečným dlužníkem. Domiciliátem směnky bývá často například banka, která provádí proplacení na základě smluvního ujednání s dlužníkem. Domiciliát je tedy v postavení příkazníka, který jménem dlužníka a k jeho tíži prování určitý směnečný úkon, kterým ovšem může být pouze proplacení směnky. Umístění směnky bývá vyjadřováno slovy: „Splatno u…“. Ačkoli domicil není podstatnou náležitostí směnky, jeho nesprávné určení může mít za následek absolutní neplatnost směnky. Jedná se o případ, kdy se údaj platebního místa liší od místa domicilu, tedy směnka je pro vnitřní rozpor absolutně neplatná.

Jméno remitenta

Další podstatnou náležitostí směnky je jméno toho, komu má být zaplacena směnečná suma – remitenta. Směnka nemůže být vystavena ve prospěch neurčité osoby (např. „na doručitele“). Remitentem může být kdokoli, kromě výstavce směnky vlastní a směnečníka. Směnka může znít také na řad vlastní výstavce, tj. výstavce může přikázat, aby třetí osoba platila jemu samému. V takovém případě obsahuje směnka příkaz vyjádřený slovy: „zaplaťte na náš řad vlastní“.

Zákon nestanoví, jakým způsobem má být remitent na směnce označen. Z podstaty věci však plyne, že by měl být určen co nejjasněji, aby bylo možné jednoznačně identifikovat, o koho jde. Obsahuje-li směnka slib „zaplatím Janu Vopičkovi“ bez uvedení dalších údajů, pak je k výplatě směnečné sumy oprávněn každý nositel tohoto jména. Je proto vhodné určit remitenta nikoli pouze jménem, ale také datem narození, místem bydliště či jiným údajem.

Datum a místo vystavení směnky

Datum vystavení směnky musí být, na rozdíl od data splatnosti směnky, určeno jedině konkrétním datem, tedy musí obsahovat den, měsíc a rok vystavení. Jakýkoli jiný způsob uvedení data vystavení nebo chybějící údaj o datu vystavení způsobí neplatnost směnky. O chybějícím místu vystavení pak platí, že není-li ve směnce explicitně uvedeno, použije se subsidiárně místo uvedené u jména výstavce.

Údaje na směnce však nemusí být pravdivé, tedy ante či post datování směnky není důvodem její neplatnosti, ale musí být možné. Neplatnost směnky proto způsobí také uvedení data vystavení, které je pozdější než datum splatnosti.

Podpis výstavce

Podpis výstavce bývá umístěn v pravém dolním rohu směnky, tak aby bylo zřejmé, že výstavce podepisuje celé směnečné prohlášení. Teprve podpisem výstavce je směnka vydána a výstavce se stává přímým dlužníkem (u směnky vlastní) nebo nepřímým (regresním) dlužníkem směnky cizí. Výstavce směnky odpovídá za přijetí a za zaplacení směnky. Svou odpovědnost za přijetí může výstavce vyloučit (např. doložkou „bez závazků za přijetí“), odpovědnosti za zaplacení se však zprostit nemůže. Jakákoli doložka, kterou by výstavce vylučoval svou odpovědnost za zaplacení směnky, platí za nenapsanou. Taková směnka tedy není neplatná, k napsané doložce se však nepřihlíží.

Podpis na směnce musí být vždy podpisem vlastnoručním, který není možné nahradit jinými prostředky. Podpis nemusí být čitelný a výstavce se nemusí podepsat celým jménem. Je však vhodné doplnit podpis dalšími údaji, které jednoznačně identifikují toho, kdo podepisuje. Bude-li směnku podepisovat právnická osoba, musí být součástí podpisu uvedení její firmy.

Podepíše-li směnku osoba, která se nemůže směnečně zavazovat, směnka je platná, ale podepsaná osoba není směnečně zavázaná. Totéž platí v případě, je-li na směnce podpis nepravý nebo podpis neexistujících osob.

Blankosměnka

V úvodu části, pojednávající o náležitostech směnky, bylo řečeno, že listina, které chybí některá náležitost požadovaná zákonem, není platná jako směnka. Výjimkou z tohoto ustanovení je vydání blankosměnky (nebo též biancosměnky), tedy směnky, která je vyplněna pouze částečně, a chybějící údaje jsou doplněny později. Aby se jednalo o blankosměnku, musí být splněny následující podmínky:

• listina obsahuje alespoň jeden podpis,
• v textu listiny je obsažené slovo „směnka“,
• neúplné vyplnění listiny je úmyslné a ten, kdo tuto listinu vystaví, udělí jejímu nabyvateli tzv. směnečné právo vyplňovací, tj. právo doplnit chybějící údaje, které bývá obvykle sjednáno v písemné formě, např. jako součást smlouvy apod.

Teprve doplněním chybějících údajů se blankosměnka stane platnou směnkou, a to i v případě, že její majitel nedodrží ujednání o tom, jaké údaje mají být do směnky doplněny. Platnost směnky nastává ex tunc, tedy k datu, kdy byla blankosměnka výstavcem podepsána.

Z výše uvedeného je zřejmé, že blankosměnka je pro výstavce i všechny další osoby, které se na směnku podepsali před doplněním chybějících údajů poměrně riskantní, zejména pak v případě, kdy směnečné právo vyplňovací není uděleno v písemné formě a o jeho obsahu neexistuje žádný doklad, nebo v případech, kdy je blankosměnka ještě před vyplněním převedena na třetí osobu.

Přívěsek (allonge)

Vzhledem k tomu, že směnka bývá předmětem obchodu a jako taková může opakovaně změnit majitele, nemusí plocha směnky stačit na všechny s tím souvisejícími záznamy. Zákon proto umožňuje zvětšit původní listinu použitím tzv. přívěsku, tj. dalšího listu, který se stává součástí směnky a na němž mohou zápisy pokračovat. Podmínkou je, aby byl přívěsek se směnkou pevně spojen a nemohl se při oběhu oddělit. Přívěsek je z tohoto hlediska jakýmsi pokračováním směnky. Nejde o samostatnou listinu, ale o součást směnky jako listiny.

Směnečné rukojemství (aval)

Aval je způsob ručení, kterým je možné zajistit závazek přímého i regresního dlužníka, který vzniká písemným prohlášením a podpisem ručitele (avalisty) na směnce nebo na přívěsku. Pravidelně bude rukojmím osoba dosud směnečně nezavázaná, tedy tzv. osoba třetí. Účastník, za kterého se avalista zaručuje, se nazývá avalát.

Směnečný rukojmí je ze směnky zavázán stejně jako ten, za koho se zavázal. Zaváže-li se ručitel za přímého směnečného dlužníka, stane se dlužníkem přímým. Zaváže-li se za jinou osobu, která je nepřímým dlužníkem, stane se také avalista dlužníkem nepřímým. Podobně jako je tomu u jiných zajišťovacích nástrojů, je jediným cílem tohoto závazku posílit základní směnečné závazky osoby již směnečně zavázané. Podstatnou odlišnost rukojemského závazku je nutno ovšem spatřovat v tom, že avalista nezajišťuje povinnosti určitého směnečného dlužníka, ale garantuje zaplacení směnky vůbec. Na rozdíl od běžného ručení se v případě avalu plně neuplatní princip akcesority, tedy věřitel není povinen žádat plnění nejdříve u dlužníka a až poté u rukojmího a rukojmí není oprávněn namítat věřiteli, aby nejprve žádal zaplacení od dlužníka.

Zákon dále stanoví, že závazek směnečného rukojmí je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy. Avalován tedy může být i ten, kdo se podpisem na směnce nezavázal, z důvodu jiného než je nedostatek formy (např. pro nezletilost). V praxi se může stát, že avalista bude sice platně zavázán, avšak jeho závazku nebude odpovídat závazek avaláta.

Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni. Jinými slovy, využije-li věřitel svého práva požadovat plnění od rukojmího a rukojmí směnku proplatí, stane se sám směnečným věřitelem, přičemž jeho dlužníkem je jeho avalát a ti, kdo mu odpovídají za plnění. Avalista, který směnku proplatil, může na svých předchůdcích vymáhat:

• celou částku, kterou zaplatil,
• šestiprocentní úroky z této částky ode dne, kdy zaplatil,
• své útraty,
• a odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

Směnečné rukojemství se zakládá doložkou vyjádřenou slovy „jako rukojmí“ nebo „per aval“, označením avaláta a podpisem avalisty. Stačí však i pouhý podpis ručitele na líci směnky, který zakládá směnečné rukojemství (aval) za výstavce směnky, nejde-li o podpis směnečníka nebo výstavce.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.