Smlouvy

Smlouvy podle OZ

Občanský zákoník obsahuje úpravu:

• pojmenovaných (typových) smluv.
• nepojmenovaných (inominátních) smluv.
• spotřebitelských smluv.

Pojmenované (typové) smlouvy

Typové či pojmenované smlouvy jsou smlouvy, jejichž znaky jsou zákonem upraveny. Jedná se o nejpoužívanější smlouvy, úprava jejich struktury a vzájemných práv a povinností bývá s výjimkou základních ustanovení dispozitivní (tzn. lze se od ní odchýlit dohodou smluvních stran). Občanský zákoník upravuje tyto typové smlouvy (příkladmý výčet):

• Darovací smlouva
• Kupní smlouva
• Směnná smlouva
• Výprosa
• Výpůjčka
• Nájem
• Pacht
• Licenční smlouva
• Zápůjčka
• Úvěr
• Smlouva o úschově
• Smlouva o skladování
• Příkazní smlouva
• Smlouva o zprostředkování
• Zasilatelská smlouva
• Smlouva o obchodním zastoupení
• Smlouvy o přepravě (osob a věcí)
• Smlouva o dílo
• Smlouvy o účtu, inkasu
• Zaopatřovací smlouvy
• Smlouva o tichém společenství
• Pojistná smlouva

Občanský zákoník dále obsahuje úpravu sázek a her, veřejné soutěže a veřejného příslibu, které nejsou přímo smluvními typy, ale jde o způsob vzniku závazků.

Nepojmenované smlouvy

Možnost uzavření nepojmenovaných smluv je logickým důsledkem principu smluvní svobody uplatňovaného v soukromém právu. Na základě ust. § 1746 OZ mohou smluvní strany svá vzájemná práva a povinnosti upravit i jinou smlouvou než jsou typové smlouvy shora vyjmenované. Nepojmenovaná smlouva však nesmí směřovat k odchýlení se od kogentních ustanovení upravujících typovou smlouvu, tj. od ustanovení od nichž se odchýlit nelze.

Například tak nelze obejít ustanovení upravující nájemní smlouvu k bytu, jež slouží k ochraně nájemce, a uzavřít nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem bude závazek jedné strany přenechat druhé straně byt a závazek druhé strany platit pravidelné platby. Pokud by taková smlouva obsahovala ustanovení, jež snižují ochranu nájemce bytu pod zákonem povolenou úroveň, byla by taková ustanovení neplatná. Současně by na celou smlouvu bylo nutno nahlížet jako na nájemní smlouvu, ačkoliv by třeba byla pojmenována jinak, neboť právní úkony (včetně smluv) je třeba vždy posuzovat podle jejich obsahu.

Spotřebitelské smlouvy

Úvodem je třeba k vymezení spotřebitelských smluv říci, že se nejedná o žádný zvláštní typ smlouvy. Spotřebitelskou smlouvou může být v zásadě kterýkoliv typ smlouvy uvedený výše, spotřebitelskou smlouvou může být i smlouva nepojmenovaná.

Kritériem pro určení, zda je daná smlouva spotřebitelská či nikoliv, je to, zda je tato smlouva uzavírána mezi spotřebitelem a podnikatelem. Podnikatelem je ten, kdo při uzavírání smlouvy jedná v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je pak osoba, která při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nejedná (tedy i osoba, která žádnou podnikatelskou činnost nemá, nebo osoba která je jinak podnikatelem, ale uzavřená smlouva nesouvisí s jeho podnikatelskou činností).

Úprava spotřebitelských smluv omezuje princip smluvní svobody v tom směru, že stanoví určitý minimální standard ochrany spotřebitele s tím, že jakékoliv ujednání, které narušuje tento minimální standard ochrany, je stiženo relativní neplatností. Relativní neplatnost znamená, že takové ujednání se považuje za platné, pokud se spotřebitel nedovolá (většinou u soudu) jeho neplatnosti.

Smlouvy podle Zákoníku práce

Původní zákoník práce č. 65/1965 Sb. byl konstruován jako zcela samostatný zákoník, nezávislý na občanském zákoníku. Občanský zákoník tak na pracovněprávní věci nebylo možné použít ani podpůrně. Současný zákoník práce, tj. zákon č. 262/2006 Sb. vztah k občanskému zákoníku upravoval původně tak, že občanský zákoník se použije jen tehdy, když to zákoník práce sám stanoví. Tato úprava obsažena v ust. § 4 zákoníku práce v sobě zahrnovala princip delegace.

Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (vyhlášený ve sbírce zákonů pod č. 116/2008 Sb.) však § 4 zákoníku práce zrušil, a to z toho důvodu, že Ústavní soud ČR neshledal tuto úpravu za souladnou s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zásadně platí, že občanský zákoník je obecným právním předpisem soukromého práva a subsidiárně (podpůrně) platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím.

Metoda delegace však tuto subsidiaritu značně omezila, čímž dle Ústavního soudu ČR do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu, a současně vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. Ústavní soud ČR má za to, že jednotlivé odkazy na ustanovení občanského zákoníku nemohou pokrýt všechny nezbytné situace, které se mohou v pracovněprávních vztazích vyskytnout.

Lze proto shrnout, že po citovaném nálezu Ústavního soudu ČR je občanský zákoník podpůrně použitelný i na pracovněprávní vztahy. Pořadí právních norem, kterými se řídí pracovněprávní vztahy je tak následující: 1) zákoník práce, 2) OZ, to vše v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů:

• a) zvláštní zákonná ochrany postavení zaměstnance,
• b) uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky,
• c) spravedlivé odměňování zaměstnance,
• d) řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,
• e) rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace.

Zákoník práce se již více než kdy dříve přizpůsobuje ústavnímu principu „každý může činit, co není zákonem zakázáno“, ani zdaleka však v aplikaci tohoto principu nejde tak daleko jako zákoník občanský. Od ustanovení zákoníku práce se nelze odchýlit v případech, kdy to zákon zakazuje či kde to vyplývá z povahy jeho ustanovení. Ust. § 4a zákoníku práce zakládá premisu, že odchylná úprava práv a povinností nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví zákoník práce nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné.

Ze shora uvedených skutečností proto plyne, že i podle zákoníku práce lze uzavřít nepojmenovanou smlouvu. Není však snadné si představit, k čemu by uzavření nepojmenované smlouvy dle zákoníku práce bylo smluvním stranám dobré.

Zákoník práce se vždy vztahuje na výkon závislé práce.

Zákoník práce upravuje tyto typové smlouvy:

• Pracovní smlouva
• Dohoda o provedení práce
• Dohoda o pracovní činnosti

V souvislosti s pracovním poměrem může zaměstnavatel a zaměstnanec uzavřít také Dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování. Na základě takové písemné dohody pak zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu vzniklou na hodnotách, které od něj převzal (např. pracovní nářadí, notebook, hotovost v případě pokladní atd.).

Veřejnoprávní smlouvy

Zvláštním druhem smluv jsou tzv. veřejnoprávní smlouvy. Tyto smlouvy mohou mezi sebou uzavírat různé státní orgány či například územní samosprávné celky za účelem plnění svých úkolů v rámci svěřené působnosti v oblasti veřejné správy.

Pro podnikatele je nepochybně zajímavější druhá možnost uplatnění veřejnoprávních smluv. Veřejnoprávní smlouva totiž může (je-li to stanoveno příslušným zákonem) nahradit rozhodnutí správního orgánu, jímž by byla účastníku řízení uložena nějaká povinnost. Jinými slovy: orgán veřejné správy může v některých případech místo vydání rozhodnutí, jímž de facto z pozice síly nařídí účastníku řízení, jak se má chovat, s účastníkem uzavřít smlouvu, která vymezí vzájemná práva a povinnosti. Veřejnoprávní smlouvu lze uzavřít jen se souhlasem všech účastníků řízení.

Je třeba odlišit veřejnoprávní smlouvy od klasických smluv soukromoprávních (o kterých pojednává většina tohoto článku), ve kterých jako jedna ze stran vystupuje stát či jiná tzv. veřejnoprávní korporace. Pokud stát (jednající některým ze svých orgánů) uzavře smlouvu např. na dodávku kancelářských potřeb, jedná se o klasickou soukromoprávní smlouvu; stát má v této smlouvě rovné postavení s druhým účastníkem smlouvy.

Veřejnoprávní smlouvy se vyznačují tím, že správní orgán má při jejich uzavírání za cíl plnění úkolů veřejné správy. Za účelem zabezpečení, že při uzavírání veřejnoprávních smluv bude náležitě dbáno veřejného zájmu, může zákon stanovit, že některé veřejnoprávní smlouvy vyžadují souhlas určitého správního orgánu ke svému platnému uzavření.

Zvláštností, jež odlišuje veřejnoprávní smlouvy od klasických smluv soukromoprávních, je i způsob řešení sporů z nich vyplývajících. Zatímco spory plynoucí ze soukromoprávních smluv řeší obvykle soud (není-li sjednána tzv. rozhodčí doložka), spory ze smluv veřejnoprávních řeší Ministerstvo vnitra ČR, krajský úřad či jiný správní orgán nadřízený správnímu orgánu, jenž je stranou veřejnoprávní smlouvy či který k jejímu uzavření udělil souhlas.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.