Smlouvy uzavírané podnikateli – rozdíly mezi smluvními typy

Leasing

Podnikatelé často při své činnosti využívají tzv. leasing. Rozlišujeme leasing operativní a leasing finanční. Jaká je právní povaha těchto smluv a čím se tyto dva typy leasingu vzájemně liší? Finanční leasing spočívá v pronájmu určité věci, během něhož (nebo po jehož skončení) nájemce danou věc koupí. Pro podnikatele je leasingové financování výhodné zejména proto, že na pořízení potřebných strojů, vozidel či jiných věcí nemusí vynaložit ihned celou jejich kupní cenu, ale splácí je postupně (i když s určitým navýšením celkové ceny).

Smlouva, jejímž předmětem je finanční leasing, se obvykle vyznačuje poněkud odlišnými rysy. Nejvyšší soud České republiky ve své rozhodovací činnosti dovodil, že podstatou leasingové smlouvy je přenechání konkrétní věci (s výjimkou v podobě nemovitých věcí) na předem stanovené období a za dohodnuté splátky, přičemž součástí smlouvy bývá i ujednání o možnosti koupi pronajaté věci. Finanční leasing dlouhodobě a za úplatu převádí na nájemce nejen veškerá užívací práva k předmětu leasingu, ale i povinnosti spojené s péčí o předmět leasingu a rizika spojená s užíváním věci v rozsahu stanoveném smlouvou.

Pro posouzení obsahu smluvního ujednání o nákladech spojených s leasingem je proto nezbytné zjištění obsahu leasingové smlouvy, a to nejen v části upravující vztahy mezi konkrétními účastníky, ale i v části všeobecných smluvních podmínek leasingu, poskytovaného leasingovou společností, pokud jsou tyto všeobecné smluvní podmínky nedílnou součástí smlouvy.

Nebezpečí škody na věci a povinnost péče o předmět leasingu tedy přechází na nájemce již předáním předmětu leasingu leasingovému nájemci.

Dalším typem leasingu je tzv. operativní leasing. V tomto případě nájemce užívá předmět leasingu za úplatu a pronajímatel odpovídá za provozuschopnost majetku. Součástí takové leasingové smlouvy nebývá většinou ujednání o následné koupi věci (ačkoli to nelze vyloučit). V podstatě se jedná o smlouvu velice podobnou klasické nájemní smlouvě, která je upravena v občanském zákoníku.

Na rozdíl od nájmu upraveného občanským právem se však ve smlouvách o operativním leasingu vyskytují některá odchylná ustanovení, např. vyloučení nároku nájemce na poskytnutí jiné věci a na prominutí nájemného nebo na slevu z nájemného za dobu, po kterou věc nemohl řádně užívat, v případě výskytu vady na věci.

Někteří odborníci považují tyto odchylky za diskutabilní z hlediska toho, zda je vůbec přípustné takto vyloučit práva nájemce, když se v podstatě jedná o nájemní smluvní vztah, a měla by tedy být dodržena zákonná ustanovení upravující smlouvu o nájmu. Tato otázka však zatím nebyla spolehlivě vyřešena a její rozbor není předmětem tohoto článku.

Smlouva o úvěru

S tímto typem smlouvy se při podnikání setkáváme poměrně často, zejména u bankovních, ale také mimobankovních úvěrů. Smlouvou o úvěru se zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěr je třeba odlišit od půjčky (resp. zápůjčky), neboť obě smlouvy mají svá specifika.

Smlouva o zápůjčce je uzavřena až v okamžiku, kdy zapůjčitel předá peníze (nebo též jinou druhově určenou věc) vydlužiteli, zatímco úvěrová smlouva vzniká již samotným závazkem úvěrujícího poskytnout v budoucnosti peněžní prostředky (nikoli jiné věci) úvěrovanému k čerpání. Podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy je placení úroků. Pokud by si tedy strany smluvily, že úroky placeny nebudou, jednalo by se podle okolností o smlouvu o zápůjčce nebo případně o smlouvu nepojmenovanou (bude-li smlouva dostatečně určitá).

Smlouva o úvěru nevyžaduje písemnou formu (písemná však musí být např. smlouva o spotřebitelském úvěru), avšak většinou písemnou podobu mívá, přičemž např. banky a jiní profesionální poskytovatelé úvěrů často ve smlouvě odkazují ještě na obchodní podmínky, které doplňují smluvní ujednání, a jimiž se smlouva rovněž řídí. Je-li součástí smlouvy o úvěru ujednání, pro které zákon písemnou formu vyžaduje, musí být takové ustanovení písemné (např. zastavení nemovitosti – hypoteční úvěr).

Smlouva o tiché společnosti

Z určitého hlediska se jedná vedle úvěru či leasingu o další možný způsob financování podnikání, pokud podnikatel nemá dostatek vlastních prostředků.

Smlouvou o tiché společnosti se zavazuje tichý společník poskytnout určitý vklad, kterým se bude podílet po celou dobu trvání tiché společnosti na výsledcích jednání podnikatele a podnikatel se zavazuje k placení podílu na zisku.

Smlouva o tiché společnosti se může vztahovat i pouze na provoz některého ze závodů podnikatele. Nemusí se tak tedy vztahovat na celou obchodní společnost. Ve smlouvě o tiché společnosti se tichý společník podílí na zisku nebo ztrátě podnikatele v dohodnuté výši. Pokud si výši nestanoví smluvní strany dohodou, uplatní se zákonná domněnka, kdy se tichý společník podílí ve výši určené k výši jeho vkladu a zavedené praxi stran, popřípadě s ohledem na zvyklosti. Smluvní strany si však nemohou ujednat, že by se tichý společník na zisku nebo ztrátě vůbec nepodílel. Takové ustanovení smlouvy by bylo absolutně neplatné.

Zákon závazně stanoví, kdo může být stranou této smlouvy: tichým společníkem může být kdokoli, tedy fyzická či právnická osoba, ať již je nebo není podnikatelem, na druhé straně však vždy stojí podnikatel (také se může jednat o fyzickou i právnickou osobu).

Předmětem vkladu může být určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání (např. práva k ochranné známce a jiná průmyslová práva). Tento předmět a jeho hodnotu je třeba ve smlouvě specifikovat. Tichý společník je povinen předmět vkladu předat podnikateli nebo umožnit mu jeho využití při podnikání v době smluvené, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy.

Pokud si strany smlouvy výslovně nesjednají něco jiného, stává se podnikatel převzetím věci, s výjimkou nemovitých věcí, jejím vlastníkem. Je-li předmětem vkladu nemovitá věc, pak zůstává ve vlastnictví tichého společníka a podnikatel nabývá po dobu trvání tiché společnosti k nemovitosti užívací a požívací právo. Je-li předmětem vkladu právo a smlouva nestanoví něco jiného, je podnikatel oprávněn po dobu trvání smlouvy k jeho výkonu (avšak právo jako takové opět zůstává tichému společníkovi).

Tichý společník se podílí stejným dílem na ztrátě i na zisku z podnikání. Při podílu na ztrátě z podnikání není povinen svůj vklad doplňovat a na ztrátě se účastní jen do výše svého vkladu. Obchodní zákoník pak stanoví další pravidla týkající se nakládání se ztrátou a ziskem.

Tiché společenství je svou podstatou závazkový vztah, tedy smlouva. Nejedná se o právnickou osobu a nezapisuje se do obchodního rejstříku.

Práva a povinnosti vůči třetím osobám z podnikání vznikají pouze podnikateli. Tichý společník však ručí za závazky podnikatele, jestliže jeho jméno je obsaženo ve firmě podnikatele (tzn. v názvu, který je zapsán ve veřejném rejstříku) nebo pokud prohlásí osobě, s níž jedná podnikatel o uzavření smlouvy, že oba podnikají společně. Tato ustanovení občanského zákoníku jsou závazná a nelze se od nich odchýlit nebo je vyloučit.

Další kogentní úprava se týká zániku účasti tichého společníka na tiché společnosti. Jeho účast zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, dále výpovědí, nebyla-li smlouva uzavřena na dobu určitou, nebo dosáhne-li podíl tichého společníka na ztrátě výše jeho vkladu, ukončením podnikání, na něž se smlouva vztahuje, prohlášením konkursu na majetek podnikatele nebo zamítnutím insolvenčního návrhu na majetek podnikatele pro nedostatek majetku, a nakonec také prohlášením konkursu na majetek tichého společníka.

Ve smlouvě je možné dohodnout výpovědní lhůtu. Není-li tato sjednána, lze smlouvu vypovědět nejpozději šest měsíců před koncem účetního období.

Podnikatel je povinen po zániku smlouvy vrátit tichému společníkovi vklad zvýšený nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.